22 Cdo 1968/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalované J. P., zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 308/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. ledna 2003, č. j. 22
Co 2821/2002-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. J.
K.
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem níže specifikovaných
pozemkových parcel, ohledně kterých je v katastru nemovitosti veden duplicitní
zápis vlastnického práva svědčící oběma stranám sporu. Jeho rodiče, jako jeho
právní předchůdci, předmětné pozemky (které předtím předchůdci žalované
převedli na stát) získali do osobního užívání rozhodnutím bývalého finančního
odboru Okresního národního výboru v Č. B.; dohoda o zřízení práva osobního
užívání byla řádně registrována státním notářstvím 25. 2. 1971. Kromě toho
žalobce uvedl, že vlastnické právo k pozemkům vydržel v souladu se zákonem,
neboť pozemky jeho právní předchůdci a on užívali od roku 1971. Při ústním
jednání 19. 9. 2002 žalobce svůj návrh změnil tak, aby soud určil, že vlastnicí
sporných nemovitostí není žalovaná; soud tuto změnu připustil.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 19. září 2002, č. j. 7 C 308/2000-135, zamítl „návrh, kterým
by bylo určeno, že vlastníkem pozemkových parcel KN č. 544 o výměře 51 m2
zastavěné plochy objekt bydlení a KN 2980/14 o výměře 235 m2 ostatní plochy,
jiné plochy, jak jsou zapsány na LV č. 253 a 1332 pro obec K. Ú., k. ú. K. Ú. v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Č. B. není žalovaná“ a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně zaujal názor, že převod pozemků na stát
nebyl učiněn platně; s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu též
dovodil, že žalobce vlastnické právo nevydržel.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne
30. ledna 2003, č. j. 22 Co 2821/2002-163, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s
posouzením věci provedeným soudem prvního stupně a uzavřel, že žalobce není v
dané věci aktivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“). Za zásadní právní otázku pokládá „oprávněnost držby ve vztahu k
vydržení“, která byla podle jeho názoru soudy obou stupňů rozhodována jinak,
než jak by tomu mělo být podle nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000; jde tedy o právní otázku, kterou soudy rozhodují rozdílně. Pokud jde o dovolací důvody, míní, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dále uvádí, že soudy obou stupňů neprovedly
všechny navrhované důkazy. Namítá, že jimi nebyla vyřešena otázka případného
vydržení pozemků státem. V podrobnostech pak uvádí, že pokud by soud vycházel z
důkazů ve spise shromážděných, musel by dospět k závěru, že v důsledku
bezúplatného převodu majetku právních předchůdců žalované na stát, by se stát
stal vlastníkem sporných pozemků, když je držel a jako vlastník s nimi
nakládal. Šlo o darování pozemků, tedy o projev vůle učiněný v souladu se
zákonem, a nevyžadovalo se, aby projev vůle, to je darování a přijetí daru
státem, bylo učiněno na jedné listině. V podrobnostech pak komentuje jednotlivé
listinné důkazy založené ve spise a z nich dovozuje jednak názor, že samotnému
katastrálnímu úřadu nebylo jasné, kdo je vlastníkem sporných nemovitostí a na
základě jakých skutečností vlastnictví ke sporným parcelám vzniklo, jednak
poukazuje na rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 23 C
41/97 a Nc 3603/95, z nichž lze mít za prokázané, že žalované nesvědčí
vlastnické právo, ani právní zájem na projednávání věci. Zdůrazňuje, že soudy
neprovedly důkaz originálem listiny, verifikované Okresním národním výborem v
Č. B. podle § 2 vládního nařízení č. 15/1953 Sb., o ověřování listin a podpisů
na listinách národními výbory, vedoucím finančního odbodu S. Š. Dovolatel dále
podrobně věc hodnotí podle právních předpisů platných od roku 1964 do roku
1992. V této souvislosti připomíná, že právní úkony a akty se vždy posuzují
podle právní úpravy platné v dané době. Ve vztahu k předmětné věci pak
konstatuje, že zatímco převody nemovitostí uskutečněné mezi jinými subjekty než
byl stát, resp. do tzv. socialistického vlastnictví, vyžadovaly k právní
účinnosti registraci smluv státním notářstvím, při převodech na stát tomu tak
ale nebylo. Smlouvy o převodu nemovitostí mezi jinými subjekty než byl stát,
musely být uzavřeny v písemné formě a projevy účastníků musely být na téže
listině, v případě převodu vlastnictví na stát nikoliv. Pokud pak jde o
darovací smlouvu týkající se nemovitostí ve prospěch státu, nešlo o typický
synalagmatický právní úkon, když nejprve musela být učiněna nabídka daru, o níž
posléze rozhodoval pouze okresní národní výbor rozhodnutím jako orgán státní
správy; nabídku mohl přijmout i odmítnout a proti jeho rozhodnutí nebyl
přípustný opravný prostředek. Přijetím nabídky se stalo darování perfektním. Darování nemovitosti občanem státu se neřídilo občanským zákoníkem, ale
předpisy o správě národního majetku.
Darování „v tísni“ se po roce 1989 stalo
frekventovaným restitučním titulem a i žalovaná tento speciálním zákonem
upravený způsob navrácení majetku zvolila; současně však tvrdí, že to nebrání
domáhat se svých nároků podle obecných právních předpisů. Dovolatel dále
konstatuje, že zákony o nápravě majetkových křivd se týkají jen některých
křivd; náprava všech by totiž mohla vést ke vzniku nových křivd. Je mu známo,
že Nejvyšší soud zaujal právní názor, že existence restitučních zákonů
nevylučuje možnost domáhat se svých práv podle obecných právních předpisů,
jestliže konkrétní právní úkon, na jehož základě stát majetek nabyl, je právním
úkonem absolutně neplatným. Žalovaná se ale snaží využít nesporné autority
soudních institucí k prosazení výkladu, že každou věc, mající charakter nároku
na vydání majetku podle restitučních zákonů, lze projednat podle obecně
platných právních předpisů. Takový postup ale nemůže být obecným pravidlem, což
dovolatel dále podrobně odůvodňuje. Prohlašuje, že právo k předmětným pozemkům,
k nimž bylo jeho právním předchůdcům zřízeno právo osobního užívání, na nichž
postavil chatu, nabyl v dobré víře. Nebude-li rozhodnutí proti němuž směřuje
dovolání zrušeno, ponese žalobce následky za stát, který vyřizoval právními
předchůdci žalované nepochybně podepsanou nabídku daru státu – její originál
nebyl soudu předložen – a jejíž obsah je takový, jak to bývalo od dob
znárodnění zcela obvyklé. I to svědčí o tom, že nárok žalované má být řešen v
řízení o uplatněném restitučním nároku. Žalovaná podala restituční nárok jako
oprávněná osoba – dcera A. Š., resp. dědička po ní – přičemž ale k předmětným
nemovitostem nemá dědické právo, o čemž bylo rozhodnuto Okresním soudem v
Českých Budějovicích 22. 10. 1997 pod sp. zn. 23 C 41/97. Za tohoto stavu
nemůže mít žalovaná na určovací žalobě naléhavý právní zájem. Otázku vydržení
vlastnického práva státem soudy v daném případě posoudily jen okrajově a bez
potřebných důkazů. Dovozují, že nemohlo jít o dobrou víru při uchopení držby,
když neřeší otázku, zda darovací smlouva mezi K. a A. Š. a státem je listinou,
a to i v případě její platnosti, způsobilou založit oprávněné uchopení držby
státem. Žalovaná, resp. její právní předchůdkyně, nebyla v době přidělování
pozemků do osobního užívání považována za účastníka řízení. Proti platnosti
darovací smlouvy v té době zjevně nic nenamítala a námitky nevznesli ani její
manžel, případně švagr. Dovolatel zdůrazňuje, že soud otázku neplatnosti
darovací smlouvy a přijetí daru státem řeší 33 let po vydání rozhodnutí o
osobním užívání pozemku a odmítá jediný právně relevantní důkaz – originál
listiny o darování nemovitostí státu a přijetí daru. Toto rozhodnutí nelze
zrušit, a to ani v rámci přezkoumávání mimo odvolací řízení a platí proto
předpoklad o souladu správního aktu s právem. Toto rozhodnutí nelze považovat
ani za akt nicotný. Je pak nadbytečné, aby se soud zabýval otázkou vydržení
vlastnického práva ke sporným pozemkům žalobcem, resp. jeho právními
předchůdci, když k jeho nabytí došlo originárním způsobem; touto otázkou se
soudy nezabývaly.
Soudy neprovedly ani důkazy k jednotlivým položkám změn v
katastru nemovitostí a spokojily se toliko se sdělením katastrálního úřadu,
které je v rozporu s listinami založenými v katastru nemovitostí a v soudním
spise. Dovolatel posléze usuzuje, že on či jeho právní předchůdci byli v dobré
víře, že jim náleží vlastnické právo a je zřejmé, že toto právo mohl vydržet i
stát. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i
rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Závěrem odkazuje na nález Ústavního soudu z 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS
196/2000 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2273/1998.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná v podrobnostech odmítá žalobcovu
právní i skutkovou argumentaci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná
pod sp. zn. 22 Cdo 174/2002, 22 Cdo 114/1999, 22 Cdo 173/2002, 22 Cdo 19/2002 a
22 Cdo 2326/2998 shledává dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
OSŘ nepřípustným. Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto, když v něm není
uvedeno, v čem žalobce spatřuje otázky zásadního právního významu, či jaká
otázka byla řešena odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b)
OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Pokud však soudy v nalézacím řízení zamítly
žalobu z více důvodů, z nichž jen některé mohou být důvody zásadními ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přičemž pro zamítnutí žaloby postačoval důvod,
který z rozhodnutí nečiní zásadní rozhodnutí, nemůže být přípustnost dovolání
podle zmíněného ustanovení dána; dovolací řízení není prostředkem k řešení jen
(z hlediska daného sporu) teoretických problémů, které nemůže mít na výsledek
daného sporu vliv.
V dané věci odvolací soud konstatoval, že žalobce měl naléhavý právní
zájem na určení jeho vlastnického práva. Žalobce však v průběhu řízení žalobu
změnil a domáhal se určení, že žalovaná není vlastnicí sporných nemovitostí.
Pokud soudy tuto žalobu zamítly, postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího
soudu, podle které naléhavý právní zájem na negativním určení, že žalovaný není
subjektem určitého práva, není dán, může-li se žalobce domáhat pozitivního
určení svého práva. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2003, sp.
zn. 22 Cdo 1875/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném v nakladatelství C. H. Beck, sv. 25, č. C 1859, se uvádí: „Je-li jako
vlastník určité nemovitosti zapsána i jiná osoba než žalobce (duplicitní
zápis) ... osoba duplicitně zapsaná jako vlastník určité nemovitosti má vždy
naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k takové nemovitosti, neboť při
významu zápisů do katastru nemovitostí (srov. § 20 katastrálního zákona o
závaznosti údajů v katastru) je třeba nepatřičnost dvojího či vícerého zápisu
vlastnictví k téže věci (mimo režim spoluvlastnictví) odstranit... Pozitivní
určení vlastnického práva pak má přednost před negativním určením (že žalovaný
není vlastníkem sporné nemovitosti), protože z negativního určení nevyplývá
jistě, kdo je skutečným vlastníkem nemovitosti. Skutečným vlastníkem může být
totiž i osoba třetí. Dovolací soud je toho názoru (zaujatého již v rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 6. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2589/98,
publikovaném v Soudních rozhledech č. 8/2000), že podkladem pro provedení
zápisu změn v katastru nemovitostí nemůže být rozhodnutí, jímž by právo nebo
právní vztah byl určen negativně, neboť takové rozhodnutí by nemohlo vytvořit
podklad pro vyjasnění právních vztahů mezi účastníky“. Podle citovaného
rozhodnutí naopak pozitivní určení práva „závazným způsobem (viz § 159 odst. 2
OSŘ) deklaruje, kdo je vlastníkem nemovitosti ke dni jeho určení soudem, řeší
tudíž do té doby sporné vlastnické vztahy mezi účastníky řízení a tedy
odstraňuje problém eventuálního duplicitního zápisu. Takovým rozhodnutím je
samozřejmě vázán i katastrální úřad, který na jeho základě provede výmaz
vlastnického práva neúspěšného žalovaného „duplicitního vlastníka“, jehož
identifikace je z výroku rozsudku ve spojení s jeho záhlavím zcela jasná“.
Je tedy zřejmé, že žaloba na určení neexistence vlastnického práva
žalované v případě duplicitního zápisu vlastnictví neřeší právní postavení
účastníků. Na jejím základě by nedošlo k výmazu práva žalované z katastru
nemovitostí a proto na takovém určení neměl žalobce naléhavý právní zájem.
Žaloba tak nemohla mít naději na úspěch bez ohledu na to, kdo je ve skutečnosti
vlastníkem sporných nemovitostí. Vzhledem k tomu, že zamítnutí žaloby je v této
otázce zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, nemá rozhodnutí zásadní
právní význam a dovolání proti němu není přípustné. Lze jen poznamenat, že
dovolatelem vznesené námitky týkající se vztahu obecných a restitučních
předpisů jsou řešeny v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle
jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, neboť neúspěšný
žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů; žalované přísluší jejich náhrada,
a představuje odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření právního zástupce
k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní
tarif, a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst.
1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 2.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových
výdajů 75,- Kč podle § 13 ost. 3 advokátního tarifu, tedy celkem 2.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. června 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu