U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobce Ing. A. Š., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se
sídlem v Plzni, Škoupova 10, proti žalovaným 1) V. T., 2) A. T., oběma
zastoupeným JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí
Republiky 58, 3) městu B., se sídlem v Boru, náměstí Republiky 1, identifikační
číslo osoby: 00259713, zastoupenému JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78/1, o povolení služebnosti
nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 26 C 228/2014, o
dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 4. 2016,
č. j. 26 C 228/2014-157, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.
11. 2016, č. j. 56 Co 327/2016-185, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 4.
2016, č. j. 26 C 228/2014-157, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2016, č.
j. 56 Co 327/2016-185, se odmítá.
III. Žalobce je povinen nahradit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a
nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 5 203 Kč k rukám jejich zástupce,
JUDr. Petra Hrůzy, advokáta se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 58, do tří
dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 3) náklady dovolacího řízení ve výši
3 388 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Rostislava Netrvala, Ph.D., advokáta se
sídlem v Klatovech, Zlatnická 78/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Tachově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4.
2016, č. j. 26 C 228/2014-157, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
„povolení služebnosti nezbytné cesty přes pozemky parc. č. 238/28 a parc. č.
238/23 v katastrálním území B. u T. ve vlastnictví žalovaných 1) a 2) a dále
přes pozemek parc. č. 238/6 v katastrálním území B. u T. ve vlastnictví
žalovaného 3) vůči všem dalším vlastníkům těchto pozemků dle přiloženého
geometrického plánu ve prospěch pozemku parc. č. 238/13 v katastrálním území B.
u T. ve vlastnictví žalobce, a to za náhradu dle znaleckého posudku“ (výrok
I.). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit žalovaným náklady
řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne
24. 11. 2016, č. j. 56 Co 327/2016-185, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným náklady odvolacího
řízení (výroky II. a III.).
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu (a rovněž proti výroku
I. rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání.
Přípustnost dovolání odůvodnil nesouladem rozsudku odvolacího soudu s
rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu při posouzení, zda určitý pozemek
je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Z rozhodovací praxe Nejvyššího
správního soudu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1.
2014, sp. zn. 5 As 140/2012, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 1 As 63/2013 (obě rozhodnutí jsou přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz). Z uvedených
rozhodnutí dovozoval, že se soudy obou stupňů otázkou veřejné povahy komunikace
vůbec nezabývaly, přičemž poukázal na to, že ke komunikaci žalovaní 1) a 2)
neumístili žádnou značku omezující její využití.
Dovolatel má dále za to, že přípustnost dovolání je založena pro řešení
právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešeny, a odvolací soud o nich rozhodl pochybně.
Namítal nesprávnou aplikaci ustanovení § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále „o. z.“). Vysvětlil, že nutnost povolení služebnosti nezbytné
cesty je dána i v okamžiku, kdy žalobce pozemek parc. č. 238/13 neužívá a tento
je zemědělsky obděláván. Poukázal na zařazení pozemku územím plánem města Bor
do lokality pro lehkou průmyslovou výrobu. Vyjádřil přesvědčení, že nejprve by
pro daný účel měl být upraven přístup, neboť je to z hospodářského hlediska
logické a teprve poté lze vyvíjet další aktivity na daném území. Dále
nesouhlasil s tím, že by povolení služebnosti nezbytné cesty jakkoliv omezilo
činnost stanice technické kontroly provozované žalovanými 1) a 2). Uvedl, že
areál stanice technické kontroly je spojen s veřejnou komunikací cestou, jež je
součástí pozemků, k nimž by měla být služebnost povolena. Dovolatel rovněž
odmítl jako nesprávný závěr soudů obou stupňů, že by přístup k jeho pozemku
mohl být zřízen z ulice Strážská. Připomněl, že služebnost by v takovém případě
zatížila pozemky více vlastníků a spojení mezi jeho pozemkem a veřejnou cestou
by bylo několik set metrů dlouhé. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) označili dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud posoudil
právní otázky žalobcem vymezené v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Současně také neřešil žádnou právní otázku, která by dosud nebyla v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu řešena. Navíc dovolání nemá obsahové náležitosti uvedené
v § 241a o.s.ř., neboť v něm není předepsaným způsobem vymezen dovolací důvod.
Dále žalovaní vyvraceli opodstatněnost uplatněné argumentace žalobce ve vztahu
k předmětným pozemkům v jejich vlastnictví jako veřejně přístupné účelové
komunikace a připomněli, že z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, na
níž dovolatel poukázal, vyplývá to, s čímž nesouhlasí, tj. že pouhé neoznačení
určitého pozemku omezením vstupu ještě neznamená, že se jedná o pozemek veřejně
přístupný. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Rovněž žalovaný 3) označil dovolání za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu vyřešilo relevantní právní otázky v souladu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu a dále není zřejmé, jakou právní otázku dosud v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu vyřešil odvolací soud pochybně. Dále poukázal na to, že
ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu konstantně vykládá podmínky, za
nichž se může určitý pozemek stát veřejně přístupnou účelovou komunikací.
Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k němu jsou
účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec
výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst.
1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení
dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou splněny
podmínky dovolacího řízení a zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s.
ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně
rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení,
který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce, které
směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle § 104 odst. 1 věty první ve
spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. zastavil (blíže srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v
časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel založil v prvé řadě svou argumentaci na nesprávné aplikaci ustanovení
§ 1029 odst. 1 a 2 o. z. soudy obou stupňů a setrvává na stanovisku, že otázka
využití pozemku parc. č. 238/13 v souladu s územním plánem, tj. ke zřízení
stavby pro provozování lehké průmyslové výroby, je řešitelná až poté, kdy k
pozemku bude zřízen přístup tak, aby investice na pozemku dávala hospodářský
smysl. V této souvislosti vymezil důvod přípustnosti dovolání tak, že se jedná
o právní otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou a odvolací soud ji
vyřešil „pochybně“. Dovolatel tak zjevně reaguje na závěr odvolacího soudu,
který upozornil na současný stav užívání pozemku žalobce v souladu s jeho
účelovým určením k zemědělské výrobě, kdy otázka přístupu k pozemku
nepředstavuje žádný problém. Navíc odvolací soud vzal v úvahu samotné tvrzení
žalobce, že pozemek hodlá prodat a případný přístup na pozemek by řešil jeho
nový nabyvatel.
Dovolání ohledně této námitky není přípustné. Otázky míry omezení vlastnického
práva povolením nezbytné cesty a základní podmínky na straně žadatele o její
povolení jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu konstantně řešeny a odvolací
soud se od této praxe nijak neodchýlil.
Podle § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím
orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.
Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek.
Podle § 1029 odst. 2 věta první o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v
rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s
náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost.
Právní úprava nezbytné cesty vychází z principu minimalizace zásahů do výkonu
vlastnického práva vlastníka služebného pozemku, což je vyjádřeno v § 1029
odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení limity omezení vlastníka služebného
pozemku souvisejí s potřebou vlastníka panujícího pozemku nemovitou věc řádně
užívat s vynaložením co možná nejmenších nákladů, což také určuje rozsah, v
němž lze nezbytnou cestu povolit. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv
vlastníka zatěžovaného pozemku našel před 1. 1. 2014 odraz i v judikatuře
dovolacího soudu. Tato judikatura je přiměřeně použitelná i při rozhodování o
povolení služebnosti nezbytné cesty v poměrech § 1029 odst. 1 a 2 o. z. (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4242/2015 jež je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). V rozsudku
ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném pod č. 32/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyslovil: „Při zřizování
nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku
bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke
stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného
břemene cesty zřídit“. Obdobně dovolací soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp.
zn. 22 Cdo 2977/2009, uvedl, že „zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah
do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou
cesta poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka
zatížené nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím
objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní. Pro rozhodnutí o
zřízení nezbytné cesty je rozhodné, k jakému účelu stavba, ke které má být
cesta zřízena, v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) v souladu se
stavebními předpisy slouží. Tím bude určen i rozsah práva cesty, který je třeba
v rozhodnutí uvést (např. jakými vozidly a ve kterou dobu lze cestu užívat).“
Základní předpoklad pro povolení služebnosti nezbytné cesty ve smyslu § 1029
odst. 1 o. z. vychází ze stavu, kdy vlastník nemovité věci na ní nemůže řádně
hospodařit, popřípadě ji jinak řádně užívat, proto, že není dostatečně spojena
s veřejnou cestou. Samotná existence nedostatečné spojení s veřejnou cestou
ještě neznamená, že jakýkoliv vlastník může úspěšně žádat o povolení nezbytné
cesty. V usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016, k tomu Nejvyšší
soud uvedl: „Z § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. vyplývá, že soud může rozhodnout
o zřízení služebnosti pouze v případech stanovených zákonem. Povolení nezbytné
cesty soudem (a to i formou služebnosti) je přitom výslovně upraveno v § 1029
odst. 1 a 2 o. z. Soud tedy může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou
služebnosti (§ 1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1 a
2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat
proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Je tak zřejmé, že
nemožnost řádného užívání nemovitosti, vycházející z nedostatku spojení s
veřejnou cestou, nejen že není na překážku zřízení nezbytné cesty, ale je
naopak její podmínkou.“
Pokud v individuálních poměrech projednávané věci nemá sám žadatel o nezbytnou
cestu zájem pozemek bez zajištěného spojení s veřejnou cestou využívat (viz
účastnická výpověď žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 14. 9. 2015) a
pozemek užívá jiný subjekt, jenž na něj má zajištěn přístup, pak by bylo v
rozporu s principem minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka
zatíženého pozemku, aby byla nezbytná cesta povolena do budoucna pro možné, ale
nikoliv jisté využití pozemku žadatele. Nelze rovněž přehlédnout, že pro soudní
rozhodnutí o povolení služebnosti nezbytné cesty jako rozhodnutí konstitutivní
povahy je rozhodující stav v době vlastního rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s.
ř.) a ten, jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacího soudu, která nebyla
zpochybněna, potřebě nezbytnou cestu povolit neodpovídá.
Dalšími dovolacími námitkami, jimiž žalobce zpochybňuje správnost rozsudku
odvolacího soudu, se již dovolací soud nezabýval. Z judikatury dovolacího soudu
se podává, že v případě, že žaloba je zamítnuta z více důvodů, je zamítavé
rozhodnutí věcně správné, obstojí-li i jen jeden z těchto důvodů (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1979/2004, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1131/2017). Pokud
proto žalobce námitkami brojil proti dalším dvěma závěrům odvolacího soudu, na
nichž byl založen potvrzující rozsudek (ochrana výkonu podnikatelských aktivit
žalovaných provozujících stanici technické kontroly a možnost povolení nezbytné
cesty přes jiné pozemky za účelem spojení s veřejnou cestou), pak tyto námitky
již jsou bez jakéhokoliv významu a nemohou zpochybnit správnost závěru, že není
naplněn předpoklad uvedený v § 1029 odst. 1 o. z., tj. že ji vlastník nemovité
věci (žadatel o nezbytnou cestu) potřebuje k tomu, aby na ni mohl řádně
hospodařit nebo ji jinak řádně užívat.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnosti uložené tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. srpna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu