U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně L. V., zastoupené JUDr. Renatou Vaškovou, advokátkou se sídlem v
Rožnově pod Radhoštěm, Nádražní 188, proti žalovaným 1) J. F., 2) J. J. a 3) J.
J., všem zastoupeným Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod
Radhoštěm, Palackého 2205, o určení vlastnictví vydržením, vedené u Okresního
soudu ve Vsetíně – pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 24/2015, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12.
2016, č. j. 11 Co 296/2016-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení 10 333 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich
zástupce Mgr. Martina Ludvíka.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále soud prvního
stupně) rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 19 C 24/2015-140, ve výroku I.
zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí nově vzniklých pozemkových
parcel č. 497/8 o výměře 13 m2 a č. 213/7 o výměře 42 m2 v katastrálním území a
obci V., a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále odvolací soud) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze
dne16. 12. 2016, č. j. 11 Co 296/2016-253, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I., změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně (dovolatelka) dovolání. Z
obsahu vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost opírá o ustanovení § 237
o. s. ř. Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami
řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení
přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud
dovolání přípustné.
Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud tak vycházel ze
skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním
zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu. Je tak povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje
právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti
dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Z úpravy přípustnosti
dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením
nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být
kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp.
zn. II. ÚS 553/16).
Protože k tvrzenému vydržení mělo dojít před 1. 1. 2014, postupovaly soudy v
nalézacím řízení při posouzení vydržení správně podle příslušných ustanovení
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále jen „obč. zák.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou, na kterou dovolatelka
odkazuje; tvrzené vady řízení ani polemika s hodnocením důkazů přípustnost
dovolání nezakládají. Především dovolatelka v této souvislosti neuvádí důvod
přípustnosti dovolání a dovolací soud jej ani z jeho obsahu neshledal;
tvrzenými vadami by se tak mohl zabývat až v případě přípustnosti dovolání.
Nicméně i kdyby tyto vady byly dány a byla založena i přípustnost dovolání,
nemohly by mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť již sám předmět
řízení je vymezen nesprávně.
Především je třeba uvést, že k vydržení sporných pozemků mělo dojít v době, kdy
žalobkyně žila v manželství s J. V. Držby se měli chopit v roce 1993, tedy
vydržecí doba by uplynula v roce 2003, manželství zaniklo v roce 2008. Sousední
pozemky nabyli do společného jmění manželů (SJM), a ani ve vztahu ke sporným
pozemkům soudy neuvedly žádný důvod pro tzv. zákonnou výluku (§ 143 odst. 1
písm. a/ obč. zák.) ani pro jejich – byť i pozdější – nabytí do výlučného
vlastnictví žalobkyně (vypořádání zaniklého SJM se těchto pozemků netýkalo,
ostatně bývalí manželé nebyli jejich knihovními vlastníky, takže by vklad
takové dohody do katastru nemohl být proveden). Již proto nemohla být žaloba
tak, jak byla podána, úspěšná. Nicméně se soudy zabývaly tím, zda byl i J. V.
ohledně pozemků v dobré víře, že je jejich vlastníkem (správně: bezpodílovým
spoluvlastníkem – i věci v SJM jsou nadále předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 31/2009, se
uvádí: „Drží-li jeden z manželů v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák.,
určitou věc, která by podle způsobu jejího nabytí měla patřit do společného
jmění manželů (aniž by takové držbě předcházelo zúžení společného jmění do
budoucna), přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění manželů. Je
vyloučeno, aby za uvedených předpokladů vlastnictví k věci vydržením nabyl jen
jeden z manželů“. Na to navazuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 4709/2009: „Jestliže se v průběhu vydržecí doby jeden z manželů
dověděl, že není vlastníkem držené věci, jeho zlá víra vylučuje oprávněnou
držbu, která by mohla vyústit v nabytí věci do společného jmění manželů“.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že J. V. o průběhu hranice věděl, a proto si
ke stavbě kůlny na části sporného pozemku vyžádal souhlas žalovaných; stejně
tak s jejich souhlasem provedl oplocení, nerespektující vlastnickou hranici,
neboť to vyžadovaly terénní poměry. Odvolací soud sice výpověď svědka V.,
provedenou před dožádaným soudem a potvrzující tyto skutečnosti, označil za
nevěrohodnou, nicméně jinak toto skutkové zjištění s ohledem na další provedené
důkazy je potvrzující přijal a dovolací soud je jimi vázán. V této souvislosti
se poznamenává, že na základě zjištěného skutkového stavu soudy měly spíše než
o držbě pozemku uvažovat o jeho užívání V. na základě tzv. výprosy či jiného
závazkového práva, vylučujícího vydržení; na věcnou správnost rozsudku to však
nemá vliv. Vzal též za prokázané, že sporný pozemek užívali i po „zatrubnění“
potoka v roce 1993 žalovaní 2) a 3); i to zpochybňuje jak samotnou držbu
manželů Vnukových, tak i jejich případnou dobrou víru, že jsou výlučnými
vlastníky.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný
pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 22
Cdo 2283/2009); za zjištěného skutkového stavu není úvaha o nedostatku dobré
víry (přinejmenším) J. V. zjevně nepřiměřená. Za této situace by ani případná
držba pozemků tehdejšími manžely V. nemohla být oprávněná. Pokud by se po
zániku SJM sama žalobkyně ujala držby, neuplynula by dosud ani desetiletá
vydržecí lhůta podle § 134 obč. zák., nehledě na to, že by vydržení bylo nutno
posoudit již podle nového občanského zákoníku.
Na tom nic nemění skutečnost, že – jak dovolatelka tvrdí, aniž by uvedla
spisové značky rozhodnutí (ty jsou však dovolacímu soudu známy), že podle
judikatury se přihlíží „i k postoji vlastníka, pokud léta oprávněnost užívání
trpěl, sám nepředpokládal, že se jedná o předmět držby jeho pozemku, a
vlastníka (správně držitele) utvrzoval svým chováním, že pozemek je jeho
vlastní“; „jedním z hledisek je poměr plochy a význam hraje i oplocení“;
„dlouhodobé faktické nakládání věci držitelem ve spojení s nečinností
skutečného vlastníka chránit své vlastnické právo má za následek vydržení“;
„při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku přistoupil k řešení
věci“; „významná je skutečnost, že skutečný vlastník nedal najevo svůj
nesouhlas a nebránil své vlastnické právo“. Vyžádal-li si J. V. souhlas
vlastníků k užívání části jejich pozemků, pak se tím logicky vysvětluje i to,
že se jeho užívání nijak nebránili. Jistě, samotnou dobrou víru nevylučuje
„samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a
nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho
oprávněnou držbu podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“ (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000). Ovšem pokud by držitel
objektivně pochybnosti měl z jiného důvodu (a tak tomu v dané věci podle
zjištění učiněných v nalézacím řízení bylo), pak by nedostatek vyměření mohl
být dalším důvodem, zpochybňujícím jeho dobrou víru.
Nedošlo tak k vydržení pozemků do SJM; do úvahy nepřicházelo ani vydržení do
výlučného vlastnictví dovolatelky, která se sama mohla chopit oprávněné držby
pozemku nejdříve poté, co bylo SJM vypořádáno; protože manželství zaniklo v
roce 2008, nemohla požadovaná vydržecí lhůta dosud uběhnout.
Dovolání tak není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Jiří
Spáčil,
CSc.
předseda senátu