USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce P. Š., zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 148, proti žalovanému J. Č., zastoupenému Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 C 242/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2024, č. j. 19 Co 5/2024-92, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jiřího Šlence, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 38 C 242/2022-60, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 11. 2023, č. j. 38 C 242/2022-67, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 23 m2, ostatní plocha, jiná plocha, v katastrálním území XY, obec XY, zaměřeného geometrickým plánem č. 223-78/2023 vyhotoveným Ing. Zdeňkem Pilařem, Mladotice 81, Ronov nad Doubravou, 538 43, Třemošnice a odsouhlaseným Katastrálním pracovištěm v XY (výrok I). Žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném povinnosti vybudovat drátěný plot na hranici mezi pozemkem parc. č. XY a stavební parc. č. st. XY, tak jak je tato hranice zaměřena geometrickým plánem č. 223-78/2023 vyhotoveným Ing. Zdeňkem Pilařem, Mladotice 81, Ronov nad Doubravou 538 43, Třemošnice,
vyloučil k samostatnému projednání (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 19 Co 5/2024-92, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil v pozměněném znění výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný s odkazem na § 237 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) dovolání. Má za to, že „odvolací soud a soud prvého stupně posoudil z hmotněprávního hlediska nesprávně otázku zásahu do ústavně zaručeného práva žalovaného pana J. Č. vlastnit majetek dle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod“. Při řešení této otázky rozhodl odvolací soud „odlišně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive Ústavního soudu“. Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce sporný pozemek parc. č. XY vydržel. Namítá, že mu byl pozemek vyvlastněn, nadto bez náhrady. Dále rozporuje skutková zjištění nalézacích soudů. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobce se zcela ztotožňuje s odůvodněním odvolacího soudu ohledně nabytí sporného pozemku na základě institutu vydržení a navrhuje dovolání žalovaného odmítnout.
III. Přípustnost dovolání
5. Dovolání není projednatelné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 9. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 10. V dané věci žalovaný v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ani konkrétní právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Žalobce ve vztahu k přípustnosti dovolání sice uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive Ústavního soudu, žádné konkrétní rozhodnutí, od jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit, však neuvádí. Obsahem dovolání je tak pouhá polemika s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem. V takovém případě však nevymezuje dovolatel řádně, v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 11. Dovolatelem formulované námitky jsou založeny na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu a na vlastních skutkových závěrech dovolatele, odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, z nichž dovolatel dovozuje vlastní právní závěr o vyvlastnění pozemku parc. č. XY a omezení svého práva vlastnit majetek. Rozhodnutí odvolacího soudu je však založeno na právním závěru o vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY žalobcem, které je originárním způsobem nabytí vlastnického práva. K tomuto závěru však dovolatel nepředkládá žádnou argumentaci, pouze si vytváří právní závěr vlastní. Rovněž námitky dovolatele k samotnému hodnocení důkazů odvolacím soudem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že skutkové závěry odvolacího soudu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Námitky k právnímu posouzení věci založené na kritice hodnocení důkazů nejsou tedy způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 12. Dovolací soud podotýká, že odvolací soud se v otázce posouzení vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil, přičemž žalovaný ani na žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, neodkázal.
IV. Závěr a náklady řízení 13. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalovaného není pro vady projednatelné, a proto podané dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. 14. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 8. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu