22 Cdo 2084/2024-274
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce E. S. proti žalovaným 1) R. S., 2) L. S., zastoupeným Mgr. Davidem Buzkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 853/46, o zdržení se stínění, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 23 C 321/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2024, č. j. 11 Co 229/2023-247, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2024, č. j. 11 Co 229/2023-247, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
1. V této věci se Nejvyšší soud zabýval posouzením toho, zda imise ve formě stínění, jejichž zdrojem jsou stromy na pozemku žalovaných, vnikají na pozemek žalobce v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku žalobce ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
2. Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 23 C 321/2018-201, uložil žalovaným povinnost zdržet se obtěžování žalobce, které spočívá ve stínění pozemku p. č. XY vzrostlými stromy a keři nacházejícími se u společné hranice pozemku žalobce p. č. XY a pozemku
žalovaných p. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II) a státu (výrok III).
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 11 Co 229/2023-247, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že imise ve formě stínění (jehož původcem jsou stromy nacházející se na pozemku žalovaných u společné hranice s pozemkem žalobce) vnikají na pozemek žalobce v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku žalobce ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.
5. Odvolací soud vyšel především ze znaleckého posudku ze dne 10. 6. 2021, č. ZU-FAST_226/2021, zpracovaného Znaleckým ústavem, VŠB Technická univerzita Ostrava, Fakulta stavební. Vzal za prokázané, že se v důsledku stromů a keřů (živého plotu z tújí) nacházejících se na společné hranici pozemků účastníků řízení zkracuje oslunění pozemku žalobce k 1. 3. v 7 ze 179 kontrolních bodů v rozmezí 3,4 – 31,4 %. V místě, kde se nachází skleník žalobce, se oslunění zkracuje k 1. 3. ve 35 z celkových 70 bodů (toto zkrácení však bude v rámci normy ČSN 734301 stanovující požadavky na oslunění venkovních zařízení, neboť bude osluněno k 1. 3. po dobu nejméně 3 hodin 97,1 % plochy skleníku). Dále přihlédl k tomu, že v kontrolních bodech v místě skleníku je denní osvětlenost v důsledku stromů a keřů nižší o 1,4 – 16,1 %. Poznamenal, že túje vytváří clonu, která omezuje rozptýlené světlo (difuzní složku světla), a to nejvíce v prostoru nejblíže k tújím (z 60 %), s narůstající vzdáleností tato hodnota klesá.
6. Zohlednil rovněž místní poměry. Uvedl, že v bezprostředním okolí jsou sousední pozemky odděleny drátěnými nebo dřevěnými ploty, v některých případech jsou u hranice pozemků vysázeny živé ploty. Živé ploty mezi zahradami nacházející se v blízkosti oplocení však nedosahují takové výšky jako v posuzované věci a jsou pravidelně zastřihovány (v porovnání s poměry v projednávané věci).
7. Odvolací soud vzal rovněž v potaz, že znalecký posudek byl zpracován 21. 4. 2021. Od té doby nebyly stromy a keře žádným způsobem upravovány. Přihlédl tedy k tomu, že s narůstající výškou živého plotu se rovněž zvětšuje stínící clona a dochází k poklesu denní osvětlenosti pozemku žalobce.
8. Uzavřel, že v důsledku stromů a keřů nacházejících se na pozemku žalovaných u společné hranice s pozemkem žalobce dochází k obtěžování žalobce ve formě stínění nad míru přiměřenou místním poměrům, které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku žalobce ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. Proto uložil žalovaným povinnost zdržet se tohoto obtěžování žalobce. II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že stín ze stromů a keřů nacházejících se na hranicích pozemků účastníků řízení vniká na pozemek žalobce v míře nepřiměřené místní poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání tohoto pozemku, tedy že se jedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.
11. Podle dovolatelů z provedeného dokazování zřetelně plyne, že hlavním důvodem nedostatečného oslunění pozemku žalobců (a nesplnění příslušné normy ČSN na toto oslunění) nejsou stromy nacházející se na společné hranici, ale okolní zástavba. Nelze proto mít za to, že se jedná o imisi nepřípustnou (v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017). V takovém případě měl odvolací soud případně zvážit, zda je dán zvláštní důvod, pro který je na pozemku žalobce nezbytný vyšší standard ochrany proti stínění způsobenému stromy nacházejícími se na pozemku žalovaných.
12. Za nesprávnou považují rovněž úvahu soudu prvního stupně (se kterou se odvolací soud ztotožnil), který při posouzení oprávněnosti žaloby zohledňoval i výšku živých plotů nacházejících se na sousedních pozemcích. Podle žalovaných však soudy žádným způsobem neposuzovaly místní poměry komplexně s tím, že pouhá výška živého plotu nemůže odrážet skutečný vliv plotu na oslunění sousedního pozemku (v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3552/2021).
13. Na základě uvedeného považují za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že stín ze stromů a keřů nacházejících se na pozemku žalovaných u společné hranice s pozemkem žalobce vniká na pozemek žalobce v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání tohoto pozemku. Jinými slovy mají za to, že se nejedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
14. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda v poměrech projednávané věci dochází v důsledku stromů a keřů nacházejících se na pozemku žalovaných u společné hranice s pozemkem žalobce ke vnikání imisí ve formě stínění na pozemek žalobce v míře nepřiměřené místním poměrům, které podstatně omezuje obvyklé užívání tohoto pozemku ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.
17. Odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolání přípustné. IV. Důvodnost dovolání
18. Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat.
19. Dovolací soud již přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a § 1013 odst. 1 o. z. v zásadě obsahově totožnými právními normami s tím, že judikatura k § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je zpravidla použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, publikovaný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
20. Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde, či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, shodně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, v návaznosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013).
21. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, výslovně zakazuje obtěžování imisemi, tedy působení toho, že imise vnikají na pozemek jiného vlastníka, a to v míře nepřiměřené místním poměrům (zde jde o poměry existující v místě), a které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry druhové). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem obvyklé užívání (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze např. zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
22. Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však například obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. Pokud by se totiž hranice mezi přípustným a nepřípustným obtěžováním měla určovat jen podle poměrů v daném místě a čase a ne podle poměrů, které jsou žádoucí a které by měly přetrvávat, nebylo by možné domáhat se úspěšně ochrany podle § 127 odst. 1 obč. zák. (resp. § 1013 odst. 1 o. z.) v případě, že i chování všech ostatních fyzických nebo právnických osob v místě je z hlediska tohoto ustanovení závadné. Z toho vyplývá, že soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, na to navazuje též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
23. Jak bylo uvedeno výše, stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přitom podává, že dovolací soud zpochybní relevantní úvahu soudů nižších stupňů, jen je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 638/2023).
24. V projednávané věci je nutné především zohlednit skutková zjištění (vyplývající ze znaleckého posudku ze dne 10. 6. 2021, č. ZU-FAST_226/2021, zpracovaného Znaleckým ústavem, VŠB Technická univerzita Ostrava, Fakulta stavební), ze kterých se podává, že oslunění pozemku žalobce se zkracuje v důsledku stromů nacházejících se na pozemku žalovaných ke dni 1. 3. pouze v 7 kontrolních bodech z celkového počtu 179 bodů, a to o 3,4 % - 31, 4 %. I v takovém případě je v 6 z těchto 7 kontrolních bodů zachována doba oslunění po dobu nejméně 3 hodin (podle příslušné normy ČSN). Vlivem stromů dochází ke zkrácení oslunění celého pozemku jen o 3,6 %. Jejich odstraněním by došlo k prodloužení oslunění pozemku žalobce od 1. 11. do 21. 3. o 0 – 5 %.
25. V případě skleníku nacházejícího se na pozemku žalobce dochází k 1. 3. ke zkrácení oslunění v důsledku stromů nacházejících se u společné hranici pozemků účastníků o 4 %. Stále však bude 97,1 % plochy tohoto skleníku osluněno k 1. 3. po dobu nejméně 3 hodin (tedy v souladu s příslušnou normou ČSN). Denní osvětlenost skleníku klesá v důsledku živého plotu o 1,4 – 16,1 %, průměrně o 7,2 %.
26. Ze znaleckého posudku rovněž plyne, že ani v případě odstranění stromů by nebyla splněna veřejnoprávní norma na celkové oslunění pozemku žalobce k 1. 3. (v obou případech bude osluněno 42,5 % plochy pozemku žalobce po dobu nejméně 3 hodin).
27. Z provedeného dokazování (především ze shora uvedeného znaleckého posudku) dále vyplývá, že hlavní důvodem nedostatečného oslunění pozemku žalobce je vliv stínění okolní zástavbou.
28. Z uvedeného plyne, že stromy nacházející se na pozemku žalovaných nejsou jediným a především ani podstatným zdrojem stínění pozemku žalobce. V případě jejich odstranění by došlo pouze k nepatrnému zvýšení oslunění pozemku žalobce (např. oslunění pozemku žalobce by se zvýšilo pouze v 7 ze 179 kontrolních bodů), případně skleníku nacházejícího se na tomto pozemku (v důsledku stromů dochází ke zkrácení oslunění skleníku k 1. 3. o 4 %; v této souvislosti srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1211/2021).
29. V dovolacím přezkumu neobstojí ani úvaha odvolacího soudu týkající se místních poměrů. Soudy nižších stupňů sice zjišťovaly místní poměry v souvislosti s výskytem živých plotů v blízkosti řešených pozemků, avšak žádným způsobem toto nereflektovaly při úvaze o jejich vlivu na stínění sousedních pozemků. Pro posouzení případu není podle dovolacího soudu rozhodná otázka, zda se v okolí nachází stromy či keře (živé ploty) takového rozsahu (výšky) jako na hranici pozemků účastníků řízení, nýbrž spíše otázka, zda jsou v okolí sousední pozemky v důsledku živých plotů stíněny významně odlišným způsobem (tedy zásadně více či zásadně méně). Aby se však jednalo o relevantní imisi z hlediska soukromého práva, musí zároveň platit, že by v důsledku odstranění stromů nebo keřů došlo k podstatnému zvýšení oslunění nebo osvětlení pozemku žalobce (toto však prozatím z provedeného dokazování nevyplývá).
30. Odvolací soud dále zohlednil, že znalecký posudek byl vypracován dne 21. 4. 2021. Od té doby došlo podle odvolacího soudu k „dalšímu růstu stromů nacházející se na pozemku žalovaných, které mají vliv na zastínění pozemku žalobce“. V této úvaze odvolacího soudu však zcela absentuje jakékoliv přezkoumatelné vyhodnocení změny výšky stromů na zastínění pozemku žalobce. Tato úvaha není nikterak kvantifikována a nemůže se stát podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu v této věci.
31. Na základě uvedeného považuje Nejvyšší soud za nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu. Jinými slovy v dovolacím přezkumu prozatím neobstojí závěr odvolacího soudu, že se jedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.
32. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci jedná o relevantní imisi z hlediska soukromého práva ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., spočívá jeho rozhodnutím na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání žalovaných je tak důvodné. V. Závěr a náklady řízení
33. Nejvyšší soud proto dovoláním napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu