ě
JUDr. I. B., proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Zahradní Město, se
sídlem v Praze 10, Zvonková 3048, identifikační číslo osoby 00034771,
zastoupenému JUDr. Pavlem Fráňou, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská
49/5, o žalobě na určení neexistence věcného břemene a o vzájemném návrhu
žalovaného na určení existence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 17/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 20 Co 311/2007–115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve
výši 4 860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám zástupce žalovaného JUDr. Pavla Fráni.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 11 C 17/2005-84, zamítl žalobu, „podle které
by soud určil, že na budově č. p. 1052 v katastrálním území S., zapsané na LV
č. 158 u Katastrálního úřadu P., nevzniklo věcné břemeno užívání pro Stavební
bytové družstvo Zahradní město, IČ: 00034771“ (výrok I.), ke vzájemnému návrhu
žalovaného určil, že „na budově č. p., nacházející se na pozemku parc. č. 262,
katastrální území S., obec P., vázne věcné břemeno užívání bytu pořízeného
formou nástavby a vestavby v družstevní bytové nástavbě s obecnou finanční
úvěrovou a jinou pomocí, nacházející se v 5. nadzemním podlaží budovy, ve
prospěch Stavebního bytového družstva Z. M. se sídlem P., IČ 00034771“ (výrok
II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 20 Co 311/2007-115, rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve vyhovujícím
výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že „věcné
břemeno vázne na budově
č. p. 1052“ (výrok II.), změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech
řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výroky III. a IV.). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Žalovaný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám,
spolu s vyjádřením žalovaného k dovolání tvoří součást procesního spisu a
dovolací soud
proto na ně odkazuje. Dovolání není přípustné. Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s
§ 237 odst. 3 o. s. ř., a to jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky
ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30. září 2004,
sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12,
str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze
dne 20. února 2003,
sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní
otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze
žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí
věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými
zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008,
sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolání nevymezuje relevantní hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl
přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal
nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu.
Zásadní právní význam nemá ani jediná dovolatelkou označená otázka, že
posuzované věcné břemeno svědčící žalovanému „nevzniklo ze zákona“, jelikož
příslušné zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992
Sb., jímž byl zákon č. 42/1992 Sb. novelizován o ustanovení § 28d, zakládající
jeho vznik, nebylo podle názoru dovolatelky přijato v souladu s ústavním
pořádkem a že toto opatření není zákonem, který má důsledky zamýšlené § 151n
obč. zák. K otázce ústavnosti přijetí shora uvedeného zákonného opatření a přípustnosti
aplikace § 28d zákona č. 42/1992 Sb. ve vztahu k požadavkům § 151n obč. zák. se
Nejvyšší soud České republiky kladně vyslovil již v rozsudku ze dne 26. března
2009, sp. zn. 26 Cdo 1763/2007, uveřejněném na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, a to ve věci, v níž byla
dovolatelka účastnicí na straně žalované a posuzovanou otázku k přezkumu
dovolacímu soudu již tehdy předložila. Nejvyšší soud České republiky v uvedeném
rozsudku rovněž odkázal i na související ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu
České republiky, jakož i na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavnosti
aplikace § 28d zákona č. 42/1992 Sb. V usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. března 2009, sp. zn. 26 Cdo 2097/2007, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, dovolací soud – s
odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky - zdůraznil, že vznik
věcného břemene podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. nemůže podléhat režimu
čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a není v rozporu s čl. 1 větou
druhou Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. Dovolací soud, který se nehodlá od
uvedených závěrů odchýlit ani v souzené věci, proto pro stručnost odkazuje na
podrobná odůvodnění uvedených rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z
odměny za zastoupení advokátem v částce
3.750,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená
podle § 7 písm. f) a ve dvojnásobné výši, když dovolání směřovalo proti
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
v němž bylo rozhodováno o dvou samostatným nárocích, tj. o žalobě a o vzájemném
návrhu žalovaného, takto vypočtená odměna ve výši 15.000,- Kč byla dále snížena
ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o
dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky] dále zvýšené o náhradu hotových
výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k
dovolání žalobkyně), která žalovanému náleží podle § 11 odst. 1 písm. k) ve
spojení s § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tj. celkem 4.050,- Kč. Jelikož žalovanému dále náleží náhrada za 20% daň z
přidané hodnoty ve výši 810,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkové náklady
dovolacího řízení činí částku 4.860,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni
povinnost nahradit žalovanému celkové náklady dovolacího řízení v uvedené výši
do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1,
§ 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 29. června 2011