26 Cdo 1763/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobců a) Ing. D. N., b) PhDr. JUDr. D. K., c) Ing. arch. P. N.,
zastoupených Ing. arch. D. N., zmocněnkyní, proti žalované JUDr. I. B., o
uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C
185/2003-26, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. října 2006, č. j. 20 Co 274/2006-65, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 20 Co
274/2006-65, se vyjma dovoláním nenapadeného výroku pod bodem I. zrušuje, a to
ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou, a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. V části, ve které byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12.
října 2006, č. j. 20 Co 274/2006-65, napaden ve vztahu k žalobcům a), c), se
dovolání zamítá.
III. Ve vztahu mezi žalobci a), c) a žalovanou nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 2.
2005, č. j. 22 C 185/2003-26, uložil žalované k návrhu žalobců a), c) a Ing.
arch. F. N. (původně žalobce b/) obnovit pokojný stav, tj. nainstalovat na své
náklady zvonkové tablo s domovním telefonem na původní místo vpravo od
vchodových dveří a napojit je na byt žalobců ve IV. patře domu do tří dnů od
právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Usnesením ze dne 19. 7. 2006, č. j. 20 Co 274/2006-56, Městský soud v Praze
(odvolací soud) rozhodl, že v řízení bude namísto žalobce Ing. arch. F. N.
(zemřelého dne 21. 5. 2005) nadále pokračováno s žalobci a), b), c) jako s jeho
dědici.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 20 Co 274/2006-65, k
odvolání žalované odmítl námitku podjatosti soudkyně soudu prvního stupně Mgr.
Aleny Huňáčkové (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé tak, že uložil žalované nainstalovat na své náklady zvonkové tablo s
domovním telefonem na původní místo vpravo od vchodových dveří a napojit je na
byt žalobců ve IV. patře (V. nadzemním podlaží) domu v P., kat. úz. S., obec P.
– dále jen „předmětný dům“ nebo „dům“ (výrok II.), potvrdil jej ve výroku o
nákladech řízení (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalovaná je vlastnicí
předmětného domu, že žalobkyně a) je nájemkyní bytu v posledním nadzemním
podlaží a členkou Stavebního bytového družstva Zahradní Město, že jeho členem
byl i původní žalobce b) – manžel žalobkyně a/, že byt byl pořízen formou
nástavby a vestavby v družstevní bytové výstavbě za poskytnutí pomoci podle
předpisů finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní výstavbě, že užívání bytu
bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ONV v Praze 1 ze dne 30. 12. 1977 (které
nabylo právní moci dne 18. 1. 1978), že k bytu vázne věcné břemeno ve prospěch
Stavebního bytového družstva Zahradní Město, že žalovaná byla s existencí
věcného břemene seznámena při uzavření kupní smlouvy ze dne 29. 2. 2000, že v
prosinci 2000 žalovaná odstranila zvonkové a telefonní zařízení patřící k bytu,
že byla vyzývána městskou částí Praha 1, a to dopisy ze dne 4. 1. 2001, č. j.
VÝst 4827A/00-He-1/1052, a ze dne 19. 7. 2001, č. j. VÝST 19- ODB-01-HE-1/1052,
k osazení zvonkového tabla či jiného informačního zařízení k bytu v podkroví u
vchodu domu, že rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1, správního odboru, ze
dne 4. 3. 2003, č.j. Z 4/2002, byl zamítnut návrh žalobců a), c) a původního
žalobce b) na ochranu před zřejmým zásahem do pokojného stavu (s odůvodněním,
že v mezidobí byl nastolen jiný pokojný stav) a rozhodnutím Magistrátu hlavního
města Prahy ze dne 7. 8. 2003, č.j. MHMP 65733/2003, RZ 10/2003, bylo odvolání
těchto žalobců „zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno“.
Po právní stránce soudy obou stupňů uzavřely, že vlastnické právo
žalované k domu je omezeno věcným břemenem podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o
úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 42/1992 Sb.). Dovodily, že z
věcného břemene vyplývá pro vlastníka domu povinnost strpět ve prospěch
družstva nájemní vztah k bytu včetně jeho postavení pronajímatele bytu.
Družstvo pak vykonává právo z věcného břemene prostřednictvím konkrétních
nájemců, s nimiž vstupuje do nájemních vztahů k jednotlivým bytům. Uzavřely, že
za trvání věcného břemene stíhá žalovanou povinnost umožnit nájemcům bytu řádný
a ničím nerušený výkon jejich práva. Vyhodnotily, že přístupnost obytné stavby
(nástavby a vestavby bytů) pomocí technického signalizačního zařízení je
„běžnou záležitostí“ a že je dána samotnými vlastnostmi této stavby. Z hlediska
výkonu nájemního práva k bytu shledaly zpřístupnění bytu prostřednictvím
zvonkového zařízení s domovním telefonem za řádný výkon nájemního práva.
Odvolací soud ještě dodal, že i když byla žaloba nazvána jako „žaloba dle
ustanovení § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném
znění“, nebyly soudy označením žaloby vázány a posoudily ji podle předmětu
řízení jako žalobu na plnění z porušení práva.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost
dovolání dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ o. s. ř.“). Jako
dovolací důvody označila důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Namítala, že zákonné opatření č. 297/1992 Sb., jímž bylo do zákona č.
42/1992 Sb., vloženo ustanovení § 28d, není právně závazné, neboť nebylo
přijato v souladu s „ústavním pořádkem“ a není tedy právní normou způsobilou
založit vznik věcného břemene ze zákona. Poukazovala na to, že mezi její
povinnosti jako osoby zavázané z věcného břemene nepatří zajišťovat nerušený
výkon nájemního práva a že tuto její povinnost nelze dovodit z žádné právní
normy. Vytýkala soudům, že jejich skutkové závěry o existenci kolaudačního
rozhodnutí bytu nemají oporu v provedeném dokazování, neboť tato listina
neexistuje. Existuje jen vyjádření stavebního úřadu. Podle ní soudy nesprávně
zjistily i to, že odstranila zvonek žalobců, ačkoliv „při opravě domu odpadlo
zvonkové vedení omotané okolo plynového potrubí v domě a vyvedené vyvrtanou
dírou ve vstupních dveřích domu na fasádu, kde bylo zavěšené na skobě“ a v
žádném případě nedošlo k odstranění domovního telefonu. Rovněž jim vytýkala, že
odmítly zjišťovat, jaké bylo původní umístění tohoto zařízení a že tak jejich
rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování. Namítala též, že žalobkyně b),
která v bytě nebydlí, nemá postavení účastníka řízení. Navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve
smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením, zda rozsudek odvolacího soudu je
rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro
úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to,
zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 o. s. ř., nebo zda postupoval
podle § 219 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně
(shodně srov. též důvody rozhodnutí uveřejněných pod čísly 47 a 27 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998 a 1999). Odvolací soud sice
formálně změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, avšak jen
tak, že vypustil údaj o právním důvodu plnění a upřesnil místo plnění. Po
obsahové stránce tak posoudil práva a povinnosti účastníků shodně, a jeho
rozsudek není (ani zčásti) rozsudkem měnícím; přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. není tudíž dána.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již z
toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o. s. ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) –
použila dovolatelka (námitkami, že nebylo řádně doloženo kolaudační rozhodnutí,
že zvonek neodstranila ale odpadl při opravě fasády, že původní umístění tabla
s domácími zvonky nebylo řádně zajištěno, že nebylo řádně zjišťováno, zda
odstranila domácí telefon) vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti
způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková
zjištění pro právní posouzení). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ
sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při
obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s.
ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve
zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující
proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně
relevantní. Pokud ji dovolatelka přesto uplatnila, nemůže jí být založena
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že
vznikne-li podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb. věcné břemeno ve prospěch
družstva, které omezuje vlastníka budovy pro nájemní vztahy k bytům získaným
nástavbou či vestavbou při družstevní výstavbě, přísluší nájemci ochrana proti
neoprávněným zásahům do výkonu nájemního práva i vůči vlastníku budovy.
Žalovaná správnost tohoto právního závěru v dovolání napadla.
Z pohledu rozsudku odvolacího soudu by proto mohlo jít o otázku zásadního
právního významu. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena, lze – vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. –
přisoudit rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Je-li podle závěru
dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím
dovolání – pro řešení této otázky – ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustným.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatelka sice namítala vadu řízení, blíže ji však nekonkretizovala a
dovolací soud nezjistil z obsahu spisu vady podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, dovolatelka zpochybnila aplikovatelnost § 28d zákona č.
42/1992 Sb.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění ze dne 20. 5. 1992 č.
297/1992 Sb., jímž bylo vloženo ustanovení § 28d do zákona č. 42/1992 Sb., ve
znění účinném do 22. 6. 1992, bylo (v souladu s ustanovením § 58 odst. 4
ústavního zákona č. 143/1968 Sb.) schváleno usnesením Federálního shromáždění
ze dne 6. 8. 1992, uveřejněném v částce 86//1992 Sb., a nabylo tak účinků
běžného zákona. Citované ustanovení dovolací soud ve své rozhodovací praxi bez
pochybností o jeho ústavnosti aplikuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1577/2004, ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29
Odo 58/2005, nebo ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2734/2005) a ani ve sporu
týchž účastníků – právních předchůdců – (v opačném postavení) neshledal pro
tutéž právní otázku přípustnost dovolání (srov. usnesení ze dne 18. 7. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 2745/2007. Uvedené ustanovení aplikuje i Ústavní soud České
republiky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. I.
ÚS 477/05, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost založenou na
neaplikovatelnosti § 28d zákona č. 42/1992 Sb. jako zjevně neopodstatněnou).
Dovolací soud tedy i v této věci uvedené ustanovení použil.
Podle § 28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., pokud byly v družstevní bytové
výstavbě pořízeny byty, na které byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc
podle předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě
formou nástaveb a vestaveb do stávajících budov, aniž se budova stala předmětem
podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy, zřizuje se
dnem účinnosti tohoto zákonného opatření ve prospěch družstva, popřípadě jeho
právního nástupce na budově věcné břemeno podle § 151n a násl. občanského
zákoníku, které dále omezuje vlastníka budovy tak, že
a) pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení
občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu;
b) družstvo nebo jeho právní nástupci mají k těmto bytům práva a povinnosti
pronajímatele, není-li mezi nimi a vlastníkem budovy dohodnuto jinak;
c) pro stanovení nájemného z těchto bytů platí předpisy o způsobu výpočtu
nájemného v bytech stavebních bytových družstev;
d) nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu nástupci;
úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce vlastníkovi budovy,
popřípadě jiné osobě.
Podle § 687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), pronajímatel je povinen předat
nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a
nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Podle § 688 obč. zák. nájemce bytu a osoby, které žijí s nájemcem ve společné
domácnosti, mají vedle práva užívat byt i právo užívat společné prostory a
zařízení domu, jakož i požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu
spojeno. Podle § 151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve
prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo
něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím
určité nemovitosti, nebo patří určité osobě. Dovoláním nebyl napaden právní závěr odvolacího soudu, že právo užívat domovní
elektroinstalaci (domovní zvonek a domovní telefon) je součástí práv a
povinností vyplývajících z nájmu bytu. Za této situace dovolací soud z
uvedeného právního závěru vycházel. Zákonné věcné břemeno podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb. omezuje vlastníka
budovy (domu) ve prospěch družstva tak, že pro nájemní vztahy k bytům získaným
nástavbou či vestavbou (za okolností v něm uvedených) platí ustanovení
občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu a že družstvo nebo jeho právní
nástupci mají k těmto bytům práva a povinnosti pronajímatele, není-li mezi nimi
a vlastníkem budovy dohodnuto něco jiného. Co do obsahu je předmětem věcného
břemene právo užívat byt a společné části budovy (domu) v rozsahu, jaký byl
sjednán mezi nájemcem a družstvem, přičemž družstvo uvedené právo vykonává jen
prostřednictvím nájemců. Rozhodovací praxe dovolacího soudu již dovodila, že
věcně oprávněný subjekt má absolutně chráněné právní postavení, které může
uhájit proti každému, kdo do jeho práva zasahuje, tedy i proti vlastníkovi
nemovitosti, žalobou obdobnou žalobě vlastnické (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 25. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1856/2002, a ze dne
14. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007). Nejvyšší soud také již v rozsudku ze
dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 443/2000, publikovaném pod C 556 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, uvedl, že
„spočívá-li věcné břemeno ve výlučném užívání (části) věci, může se oprávněný z
věcného břemene, domáhat jejího vydání (resp. vyklizení), zdržení se
neoprávněných zásahů a odstranění jejich následků. V daném případě ustanovení §
28d zákona č. 42/1992 Sb., upravuje specifické postavení oprávněného z věcného
břemene, kterým je právnická osoba – družstvo, a tento oprávněný subjekt
vykonává práva a povinnosti z věcného břemene prostřednictvím nájemců
jednotlivých bytů. Za této specifické situace (i s přihlédnutím k tomu, že
vlastník budovy /domu/ je povinen nájemní vztahy strpět) může tedy i nájemce
vedle družstva požadovat ochranu před neoprávněnými zásahy do výkonu jeho
nájemního práva přímo proti povinnému z věcného břemene.
Dovolatelka námitkou – že žalobkyně b) neměla být účastníkem řízení, neboť v
bytě nebydlí – zpochybnila prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. též (aktivní) věcnou legitimaci žalobkyně b) v řízení.
Dovoláním však nebyl napaden právní závěr o aktivní věcné legitimaci žalobců
a), c) v řízení a nebyl tak podroben přezkumu v dovolacím řízení.
Podle § 707 odst. 2 obč. zák. jde-li o byt družstevní, zanikne smrtí jednoho z
manželů společný nájem bytu manžely. Bylo-li právo na družstevní byt nabyto za
trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží
členský podíl; k tomu přihlédne soud v řízení o dědictví. Jestliže zemřel
manžel, který nabyl právo na družstevní byt před uzavřením manželství, přechází
jeho smrtí členství v družstvu a nájem družstevního bytu na toho dědice, jemuž
připadl členský podíl. Jde-li o více předmětů nájmu, může členství zůstavitele
přejít na více dědiců.
V projednávané věci svědčil nájemní poměr k bytu žalobkyni a) a původnímu
žalobci b) jako manželům – společným nájemcům a společným členům družstva.
Úmrtím původního žalobce b) – v odvolacím řízení – zanikl jejich společný
nájemní poměr k bytu a výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva se stala
žalobkyně a). Naproti tomu žalobkyni b) nájemní poměr k bytu nesvědčí a není
tak aktivně legitimována k ochraně proti neoprávněným zásahům do nájemního
vztahu. Pokud odvolací soud vycházel z opačného názoru, není jeho právní
posouzení správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek ve vztahu k žalobkyni b) – která má postavení
samostatného společníka – podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.
zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.). Ve vztahu k žalobcům a), c) dovolání jako nedůvodné podle §
243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a), c) a
žalovanou je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním neúspěchem žalované, jakož i
skutečností, že žalobcům a), c), jež by ve smyslu výše uvedených ustanovení
jinak měli právo na tuto náhradu, náklady dovolacího řízení (podle obsahu
spisu) nevznikly.
Právní názor dovolacího soudu je ve vztahu k žalobkyni b) pro odvolací soud
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ve vztahu
mezi žalobkyní b) a žalovanou rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu