22 Cdo 2209/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E.
S., bytem v P. 10, P. S. 171/11, zastoupené JUDr. Zuzanou Labskou, advokátkou
se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou
Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o
určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 25 C 171/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 14. ledna 2013, č. j. 22 Co 463/2012-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění
po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo
dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud
pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami,
jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
května 2012, č. j. 25 C 171/2010-35, ve výroku I. určil, že žalobkyně je
vlastnicí pozemku parc. č. 289/1 v katastrálním území Z., obci Praha, zapsaném
na LV (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. soud prvního stupně
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 14. ledna 2013, č. j. 22 Co 463/2012-57, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu a uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241 odst. 1 občanského soudního řádu). Důvod přípustnosti dovolání zakládá na tom, že by měla být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel brojí zejména proti právnímu
posouzení dobré víry žalobkyně odvolacím soudem. Ačkoliv odvolací soud vyšel z
rozsudku Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 28 Cdo 4503/2010,
nezohlednil při posouzení dobré víry žalobkyně tu skutečnost, že žalobkyně se
žalovaným v roce 1997 uzavřeli nájemní smlouvu. Žalobkyně tak musela vědět, že
jí předmětný pozemek nepatří, a nemohlo tak dojít k vydržení vlastnického práva
k němu. Pokud by žalobkyně měla za to, že je vlastnicí předmětného pozemku, již
v řízení před soudem prvního stupně by tvrdila, že je tato smlouva neplatná. Dovolatel také vytkl odvolacímu soudu, že se podrobněji nezabýval otázkou dobré
víry žalobkyně ve vztahu k nabývacímu titulu, kterým bylo rozhodnutí státního
notářství o dědictví. Z tohoto rozhodnutí a ze znaleckého posudku, který byl
proveden v dědickém řízení, muselo být žalobkyni zřejmé, že zděděný pozemek má
jiný tvar než pozemek, který žalobkyně skutečně užívá. Dovolatel navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně zrušil
a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. ledna 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst.
1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V daném případě dovolání neobsahuje uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle dovolatele by právní otázka vyřešená odvolacím soudem měla být posouzena
jinak; takové vymezení však bez dalšího nenaplňuje důvody přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř., neboť toto ustanovení pojí přípustnost dovolání mimo jiné
s případem, kdy právní otázka vyřešená dovolacím soudem má být (opětovně
dovolacím soudem) posouzena jinak.
Z obsahu dovolání je zřejmý nesouhlas dovolatele se způsobem, jakým nalézací
soudy posoudily otázku vydržení vlastnického práva žalobkyní. Pro úplnost
dovolací soud dodává, že ani v rovině hmotněprávního posouzení věci nelze
úvahám nalézacích soudů nic vytknout.
Dovolatel v dovolání naznačuje nesouhlas s „právním posouzení otázky dobré víry
žalobkyně“. Ani tento poukaz nezakládá zásadní právní význam rozsudku
odvolacího soudu, neboť dovolatel v této souvislosti neformuluje žádnou právní
otázku, kterou by měl dovolací soud řešit (nadto v režimu zásadní právní
významnosti napadeného rozhodnutí) a která by snad měla být odvolacím soudem
vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (dovolatel ostatně neuvádí
ani žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl
dovolací soud odchýlit).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22
Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č.
49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze
ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K
posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá
otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v
případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu pod pořadovým č. C 1068). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně
přihlásil aktuálně mimo jiné např. v usnesení ze dne 28. února 2012, sp. zn. 22
Cdo 1838/2010, uveřejněnému na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. května 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012
– nalus.usoud.cz).
Nalézací soudy vyšly při formulací závěrů o dobré víře žalobkyně z toho, že
žalobkyně se držby předmětného pozemku chopila v souvislosti s výsledky
dědického řízení po její matce v roce 1971. Předmětný pozemek vždy byl
připlocen k pozemkům a domu v katastrálním území Z. a žalobkyně i její právní
předchůdkyně (matka) tento pozemek vždy užívaly v domnění, že nabývací titul k
domu a pozemkům tvořícím zahradu se vztahuje i na něj, tj. na předzahrádku před
domem.
Nalézací soudy uzavřely, že žalobkyně děděním po své matce ke dni 18. února
1971 získala do vlastnictví dům č. p. 171 s pozemkem parc. č. 287 a pozemkem
parc. č. 288. Byť se děděním nestala vlastnicí pozemku parc. č. 289, tento
pozemek spolu se zděděnými nemovitostmi převzala po smrti své matky do držby a
předpokládala, že se stala vlastnicí i předmětného pozemku. Tento její omyl lze
považovat za pochopitelný, neboť rodina žalobkyně předmětný pozemek užívala
vždy jako součást zahrady domu č. p. 171 v rámci existujícího oplocení, a to v
podobě tzv. předzahrádky. Faktická úprava předzahrádky a umístění plotu u
silnice nijak nenasvědčovala tomu, že by žalobkyně nenabyla děděním vlastnické
právo i k předzahrádce domu a rozhodnutí o nabytí dědictví u ní nemohlo vzbudit
objektivní pochybnosti o tom, že její matka nevlastnila celý oplocený prostor
kolem rodinného domu č. p. 171. Žalobkyně pak užívala pozemek parc. č. 289 ke
stejnému účelu a ve stejném rozsahu jako její matka „jistě do konce roku 1991“.
Od úmrtí své matky měla pozemek ve své držbě a byla přitom v dobré víře, že jí
patří. Do doby oprávněné držby si mohla započítat svou držbu pozemku od 18.
února 1971 do konce roku 1991, tj. necelých 21 let. Pokud se žalobkyně k 1.
lednu 1992 stala vlastnicí pozemku parc. č. 289, je následně i vlastnictví
předmětného pozemku parc. č. 289/1, který vznikl v pozdější době rozdělením
pozemku parc. č. 289.
Takové závěry nalézacích soudů nelze považovat za zjevně nepřiměřené a jejich
základ respektuje judikaturu dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
27. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod č. 90/2012 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, že titulem (byť i
putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o
vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl
vlastníkem věci. Tyto závěry soudy ve svých rozhodnutích respektovaly a
promítly je do poměrů souzené věci.
Dovolatel namítá, že odvolací soud nezohlednil při posuzování dobré víry
žalobkyně nájemní smlouvu ze dne 10. dubna 1997. Touto námitkou odvolacímu
soudu vytýká, že nepřihlédl k jím tvrzené skutečnosti, a obsahově tak uplatnil
tvrzenou vadu řízení. Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. však lze k případným
vadám řízení přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) se
neopomněly touto tvrzenou skutečností zabývat; naopak podrobně ve svých
rozhodnutích vyložily, proč ani tato okolnost nebrání závěru o oprávněnosti
držby žalobkyně, která měla za následek nabytí vlastnického práva. Dovolací
soud na tyto závěry v podrobnostech v plném rozsahu odkazuje, neboť úvahy
odvolacího soudu ani v této části nelze považovat za zjevně
nepřiměřené.
Poslední dovolací námitkou vystihuje dovolatel nepřípustnou polemiku se
skutkovým zjištěním, že žalobkyně byla seznámena s obsahem znaleckého posudku v
rámci dědického řízení po matce žalobkyně, z něhož by jí byla známa informace,
že namísto pozemku čtyřúhelníkového tvaru užívá pozemek, který má šestihranný
tvar. Zpochybnění skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací
důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud zjištění o tom, že
žalobkyně by byla v rámci dědického řízení seznámena s obsahem znaleckého
posudku, neučinil, naopak vyšel z toho, že z dědického spisu nevyplývá, že by
byla žalobkyně seznámena s obsahem znaleckého posudku, resp. že by jí bylo
umožněno do tohoto posudku nahlédnout a seznámit se s jeho obsahem a znalecký
posudek nebyl žalobkyni ani doručován.
O existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem neřešené právní otázky ani
otázky, jež by měla být řešena jinak, tak v souzené věci nejde, jelikož není
žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných
pro posouzení vydržení vlastnického práva k věci uplatnil právní názory
nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu