22 Cdo 2286/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Bc. I. J., zastoupené advokátem, proti
žalovanému MUDr. J. B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 1933/2002, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 26 Co
487/2006-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. května 2006, č. j. 8 C 1933/2002-147, určil, že nemovitosti specifikované
ve výrokové části rozsudku jsou součástí zaniklého společného jmění účastníků a
rozhodl
o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. listopadu
2006, č. j. 26 Co 487/2006-173, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s přípustností
dovozenou podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního
právního významu a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.
s. ř.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům
znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. listopadu 2006.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu
s hmotným právem.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Žalovaný spatřuje otázku zásadního právního významu v posouzení, zda „účastník,
který se dovolává neplatnosti právního úkonu se současně může domáhat plnění z
toho úkonu s tím, že pokud mu není plnění poskytnuto, je oprávněn platně od
právního úkonu pro prodlení druhé strany odstoupit“.
Tyto skutečnosti nemohou zakládat přípustnost dovolání pro řešení otázky
zásadního právního významu již z toho důvodu, že na jejich posouzení není
rozhodnutí odvolacího soudu výslovně založeno. Odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí instruktivně a přehledně vyložil, že žalobkyně domáhající se jí
uvedeného určovacího výroku ve vztahu k dohodě o vypořádání majetkových práv a
povinností účastníků jakožto rozvádějících se manželů ze dne 9. září 2002 svůj
nárok variantně opřela
o tvrzení o absolutní neplatnosti této dohody s tím, že pokud by nebyla dohoda
jako neplatná posouzena, odstoupila od ní jednak z důvodů uvedených v 49
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), resp. následně z důvodu uvedeného v
§ 517 obč. zák. pro prodlení žalovaného s plněním smluvních povinností.
Takový postup v řízení není v rozporu s žádným ustanovením občanského soudního
řádu ani občanského zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná
smlouva uzavřená mezi účastníky je platná a její účinky nemohly být dotčeny
chronologicky prvním odstoupením žalobkyně (s čímž ostatně vyjadřuje v dovolání
souhlas i sám žalovaný); relevanci přiznal až v pořadí druhému odstoupení od
smlouvy provedenému listinou ze dne 23. září 2004. Tomuto postupu a závěrům
odvolacího soudu není možno cokoliv vytknout. Žalovaný ostatně ani
nezpochybňuje splnění podmínek uvedených v § 517 odst. 1 obč. zák. pro možné
odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně; toliko – podle obsahu dovolání -
namítá, že žalobkyně vůbec nebyla oprávněna odstoupit od smlouvy pro prodlení
žalovaného s plněním smluvních povinností podle § 517 obč. zák., jestliže již
před odstoupením od smlouvy vyjádřila své přesvědčení o neplatnosti uzavřené
smlouvy.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že odstoupit lze jen od smlouvy
platně uzavřené (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna
1974, sp. zn. 3 Cz 36/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, 1976, sešit 6-7, pod pořadovým č. 22). Tento závěr však žádný
způsobem není v rozporu s postupem zvoleným žalobkyní. Jestliže by se jednalo o
právní úkon neplatný
a žalobkyni by bylo žalovaným poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy,
stíhala by ji povinnost přijaté plnění vydat podle zásad obsažených v § 457
obč. zák. jakožto bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního
úkonu. Pokud by pak smlouva uzavřená mezi účastníky byla platná a ze strany
žalovaného nebylo poskytnuto dohodnuté plnění, při splnění podmínek
vyplývajících z § 517 odst. 1 obč. zák. by byla žalobkyně oprávněna od smlouvy
odstoupit, což ostatně také učinila. V dané věci tak nelze z pohledu žalovaným
vytýkaného nesprávného právního posouzení věci shledal ani rozpor s hmotným
právem.
Z dovolání se dále podává – byť v daném směru žalovaný výslovně otázku
zásadního právního významu neformuluje – nesouhlas s posouzením existence
naléhavého právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení potud, že podle
přesvědčení žalovaného není naléhavý právní zájem dán, jestliže po odstoupení
od smlouvy žalobkyně jí poskytnuté plnění žalovanému nevrátila, přičemž takto
vymezeným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán.
Dovolací soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, 2007, sešit 6, pod pořadovým č. 53, vyslovil
právní názor, podle kterého existence naléhavého právního zájmu na určení
vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu
vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení
kupní ceny.
Mutatis mutandis jsou uvedené určující závěry týkající se naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení v případě právního vztahu majícího synallagmatický
charakter použitelné i v souzené věci, resp. v případech synallagmatických
smluv, na základě kterých dochází k poskytování plnění. Bylo-li žalobkyni na
základě uvedené smlouvy poskytnuto částečné plnění, což je mezi účastníky
nesporné, nebrání závěru o naléhavém právním zájmu žalobkyně na požadovaném
určení okolnost, že doposud žalovanému toto částečné plnění nevrátila.
Povinnost vypořádat vzájemné nároky účastníků ze smlouvy, od níž bylo žalobkyní
odstoupeno má oporu v § 457 obč. zák. Posouzení existence naléhavého právního
zájmu žalobkyně na požadovaném určení odvolacím soudem tak je správné.
Žalovaný v dovolání výslovně uplatnil také dovolací důvod podřaditelný pod
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení
může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní
otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad
procesního předpisu – k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS
3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České
republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).
Dovolatel však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání; v dovolání není ostatně vylíčen žádný důvod,
který by mohl být charakterizován jako tvrzená vada řízení, neboť dovolací
námitky se týkají výhradně kritiky právních závěrů odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalobkyni v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu