22 Cdo 2331/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve
věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované E. V., zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.
zn. 36 C 110/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 8. února 2007, č. j. 10 Co 688/2006-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám advokátky.
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
13. října 2006, č. j. 36 C 110/2006-37, zamítl žalobu, aby soud určil, že
stavba dílny na stavební parc. č. 11884, vedené na LV č. 2215 pro obec a kat.
území P., je ve vlastnictví žalobkyně. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 237
postaveného na st. parc. č. 11884 a této stavební parcely v obci a kat. území
P. Označené nemovitosti nabyla dědictvím po své matce V. Š., která je získala
kupní smlouvou z 8. 12. 1994 od žalované, A. K. aj. K. Žalovaná je v téže obci
a tomtéž kat. území vlastnicí domu č. p. 155 na st. parc. č. 11885 a této
stavební parcely. Tyto nemovitosti nabyla podle restitučních předpisů a
darovací smlouvou ze 4. 1. 1993. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod
sp. zn. 10 C 88/96 se žalovaná, tehdy v postavení žalobkyně, domáhala, aby soud
určil, „že dílna přístupná z domu č. p. 155 na st. parc. č. 11884 je ve
vlastnictví žalobkyně“. Rozsudkem soudu prvního stupně z 26. 4. 2002, č. j. 10
C 88/96-254, který nabyl právní moci 19. 7. 2002, byla žaloba zamítnuta. Ze
znaleckého posudku V. K., vypracovaného ve věci sp. zn. 10 C 88/96, bylo
zjištěno, že předmětná dílna „je svým technickým provedením a funkčním
charakterem stavbou vedlejší, která se pozdější stavební úpravou“ stala
součástí obou domů č. p. 155 a 237. Soud žalobu žalované zamítl z důvodu
nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že součást
věci není samostatnou věcí a nezaznamenává se do katastru nemovitostí. Protože
ve stavebnětechnickém uspořádání předmětné dílny od rozhodnutí ve věci sp. zn.
10 C 88/96 k žádným změnám nedošlo, soud prvního stupně v souzené věci žalobu
zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že
se nelze domáhat určení vlastnictví předmětné dílny jedné z účastnic řízení,
jestliže je dílna v jejich spoluvlastnickém vztahu. Neshledal důvod pro
opakované posuzování otázky, zda dílna má charakter samostatné věci či
příslušenství nebo součásti věci hlavní.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 8. února 2007, č. j. 10 Co 688/2006-87, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není dán naléhavý
právní zájem na požadovaném určení. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího
soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) sp. zn. 21 Cdo 679/2001 podle
odvolacího soudu není přiléhavý, neboť šlo o věc, kdy určovací žaloba měla
zásadní význam pro zápis do katastru nemovitostí. Odvolací soud uvedl, že
součást věci (nemovitosti) není předmětem zápisu do katastru nemovitostí, a
protože v posuzovaném případě již došlo k porušení tvrzeného vlastnického práva
žalobkyně, preventivní žaloba tím ztrácí význam, neboť by nevedla ke konečnému
vyřešení věci, takže určovací žaloba není přípustná. Tvrdí-li žalobkyně, že je
vlastnicí předmětné dílny a žalovaná neoprávněně zasahuje do výkonu jejího
vlastnického práva k ní, může se domáhat ochrany vlastnického práva podle § 126
odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). V řízení o ochranu vlastnického
práva by pak otázka vlastnictví dílny byla řešena jako otázka předběžná. Pokud
správní orgány v rozhodnutích o vybourání vchodu do dílny nebo zazdění vchodu
do dílny, vyslovily závěr, že dílna je v podílovém spoluvlastnictví účastnic,
překročily svoji pravomoc. Rozsudek soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 10 C
88/96 nezaložil spoluvlastnictví součásti nemovitostí. Součást věci není
samostatnou věcí v právním slova smyslu a proto není možné, aby k ní vzniklo
podílové spoluvlastnictví.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jeho
obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně spatřuje v posouzení otázky, „zda je dán
naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem sporné dílny“. Je
přesvědčena, že rozhodnutím o určení vlastnictví bude její postavení
jednoznačně určeno a předejde se tak ostatním sporům. Poukázala na to, že
rozhodnutím správního orgánu, který neuznává její vlastnictví dílny, jí bylo
uloženo, aby vybourala vchod do dílny a umožnila žalované přístup do dílny, a
je proti ní podle tohoto rozhodnutí vedena exekuce. Jejímu podnětu na zrušení
rozhodnutí stavebního řízení nebylo vyhověno s poukazem na to, že vlastnictví k
dílně není jednoznačně určeno. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího
soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť neřeší otázku předpokládanou
§ 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Posouzení nastolené otázky
„je posuzováním podmínky určovací žaloby procesního charakteru, nikoli
rozhodováním ve věci samé“. Oba soudy dospěly ke správnému závěru, že v daném
případě není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu a nezahrnuje posouzení
takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou
rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck Praha, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 1536, a usnesení
Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž
pod C 1164. Nadále platí zásada, vyslovená již v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR
z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 17, ročník 1972, že lze-li žalovat na plnění, není dán
naléhavý právní zájem na určení. Tato zásada neplatí bez výjimky. Jednou z nich
jsou případy určení vlastnictví k nemovitostem, které se zapisují do katastru
nemovitostí, neboť u takových nemovitostí má „žaloba na určení vlastnictví z
hlediska zájmu na určitosti vlastnických práv a na nespornosti a spolehlivosti
jejich evidence v katastru nemovitostí přednost před žalobou na plnění“. K tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000,
publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1303. V dané věci nejde o určení
vlastnictví k nemovitosti, ale jen její součástí. Dovolací soud dále odkazuje
na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001, uveřejněný
v Souboru rozhodnutí pod C 286, podle kterého „určovací žaloba má místo jen
tam, kde jde o preventivní ochranu práva, nikoli tam, kde již bylo právo
porušeno“. Zasahuje-li žalovaná do vlastnických práv žalobkyně, žalobkyni nic
nebrání, aby se ochrany svých práv domáhala žalobou na plnění, např. negatorní
žalobou podle § 126 odst. 1 ObčZ.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu
advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b),
§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových
výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. František B a
l á k, v. r.
předseda senátu