22 Cdo 2331/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované E. V., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 110/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2007, č. j. 10 Co 688/2006-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2006, č. j. 36 C 110/2006-37, zamítl žalobu, aby soud určil, že stavba dílny na stavební parc. č. 11884, vedené na LV č. 2215 pro obec a kat. území P., je ve vlastnictví žalobkyně. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 237 postaveného na st. parc. č. 11884 a této stavební parcely v obci a kat. území P. Označené nemovitosti nabyla dědictvím po své matce V. Š., která je získala kupní smlouvou z 8. 12. 1994 od žalované, A. K. aj. K. Žalovaná je v téže obci a tomtéž kat. území vlastnicí domu č. p. 155 na st. parc. č. 11885 a této stavební parcely. Tyto nemovitosti nabyla podle restitučních předpisů a darovací smlouvou ze 4. 1. 1993. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 88/96 se žalovaná, tehdy v postavení žalobkyně, domáhala, aby soud určil, „že dílna přístupná z domu č. p. 155 na st. parc. č. 11884 je ve vlastnictví žalobkyně“. Rozsudkem soudu prvního stupně z 26. 4. 2002, č. j. 10 C 88/96-254, který nabyl právní moci 19. 7. 2002, byla žaloba zamítnuta. Ze znaleckého posudku V. K., vypracovaného ve věci sp. zn. 10 C 88/96, bylo zjištěno, že předmětná dílna „je svým technickým provedením a funkčním charakterem stavbou vedlejší, která se pozdější stavební úpravou“ stala součástí obou domů č. p. 155 a 237. Soud žalobu žalované zamítl z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s tím, že součást věci není samostatnou věcí a nezaznamenává se do katastru nemovitostí. Protože ve stavebnětechnickém uspořádání předmětné dílny od rozhodnutí ve věci sp. zn. 10 C 88/96 k žádným změnám nedošlo, soud prvního stupně v souzené věci žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že se nelze domáhat určení vlastnictví předmětné dílny jedné z účastnic řízení, jestliže je dílna v jejich spoluvlastnickém vztahu. Neshledal důvod pro opakované posuzování otázky, zda dílna má charakter samostatné věci či příslušenství nebo součásti věci hlavní.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. února 2007, č. j. 10 Co 688/2006-87, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) sp. zn. 21 Cdo 679/2001 podle odvolacího soudu není přiléhavý, neboť šlo o věc, kdy určovací žaloba měla zásadní význam pro zápis do katastru nemovitostí. Odvolací soud uvedl, že součást věci (nemovitosti) není předmětem zápisu do katastru nemovitostí, a protože v posuzovaném případě již došlo k porušení tvrzeného vlastnického práva žalobkyně, preventivní žaloba tím ztrácí význam, neboť by nevedla ke konečnému vyřešení věci, takže určovací žaloba není přípustná.
Tvrdí-li žalobkyně, že je vlastnicí předmětné dílny a žalovaná neoprávněně zasahuje do výkonu jejího vlastnického práva k ní, může se domáhat ochrany vlastnického práva podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). V řízení o ochranu vlastnického práva by pak otázka vlastnictví dílny byla řešena jako otázka předběžná. Pokud správní orgány v rozhodnutích o vybourání vchodu do dílny nebo zazdění vchodu do dílny, vyslovily závěr, že dílna je v podílovém spoluvlastnictví účastnic, překročily svoji pravomoc.
Rozsudek soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 10 C 88/96 nezaložil spoluvlastnictví součásti nemovitostí. Součást věci není samostatnou věcí v právním slova smyslu a proto není možné, aby k ní vzniklo podílové spoluvlastnictví.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně spatřuje v posouzení otázky, „zda je dán naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem sporné dílny“. Je přesvědčena, že rozhodnutím o určení vlastnictví bude její postavení jednoznačně určeno a předejde se tak ostatním sporům. Poukázala na to, že rozhodnutím správního orgánu, který neuznává její vlastnictví dílny, jí bylo uloženo, aby vybourala vchod do dílny a umožnila žalované přístup do dílny, a je proti ní podle tohoto rozhodnutí vedena exekuce. Jejímu podnětu na zrušení rozhodnutí stavebního řízení nebylo vyhověno s poukazem na to, že vlastnictví k dílně není jednoznačně určeno. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť neřeší otázku předpokládanou § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Posouzení nastolené otázky „je posuzováním podmínky určovací žaloby procesního charakteru, nikoli rozhodováním ve věci samé“. Oba soudy dospěly ke správnému závěru, že v daném případě není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 1536, a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164. Nadále platí zásada, vyslovená již v rozsudku Nejvyššího soudu ČSR z 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972, že lze-li žalovat na plnění, není dán naléhavý právní zájem na určení. Tato zásada neplatí bez výjimky. Jednou z nich jsou případy určení vlastnictví k nemovitostem, které se zapisují do katastru nemovitostí, neboť u takových nemovitostí má „žaloba na určení vlastnictví z hlediska zájmu na určitosti vlastnických práv a na nespornosti a spolehlivosti jejich evidence v katastru nemovitostí přednost před žalobou na plnění“. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1303. V dané věci nejde o určení vlastnictví k nemovitosti, ale jen její součástí. Dovolací soud dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 286, podle kterého „určovací žaloba má místo jen tam, kde jde o preventivní ochranu práva, nikoli tam, kde již bylo právo porušeno“. Zasahuje-li žalovaná do vlastnických práv žalobkyně, žalobkyni nic nebrání, aby se ochrany svých práv domáhala žalobou na plnění, např. negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 ObčZ.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu