22 Cdo 2342/2025-109
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. P., zastoupeného Mgr. Danem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované M. M., zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Pobočná 1395/1, o promlčení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 354/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2025, č. j. 71 Co 288/2024-90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 4. 2025, č. j. 71 Co 288/2024-90, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 28 C 354/2023-70, určil, že právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy zřízené k tíži pozemků parc. č. XY a parc. č. XY (dále jen „zatížené pozemky“) ve prospěch pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (dále jen „oprávněné pozemky“), vše v k. ú. XY, je promlčeno (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2025, č. j. 71 Co 288/2024-90, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jako první dovolatelka uvedla, že uplatnění námitky promlčení věcného břemene žalobcem v tomto řízení je výrazem zneužití práva a odporuje dobrým mravům. K tomu odkázala např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2616/2022, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že je potřeba podpořit výklad, podle něhož může být námitka promlčení vůči osobě, která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a vůči níž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdý, rozporná s dobrými mravy.
O takový případ se z jejího pohledu jednalo i v projednávaném případě, jelikož žaloba žalobce byla podána více než 2 roky poté, co bylo žalobci známo, že je žalovaná novou vlastnicí oprávněných pozemků, přičemž v průběhu těchto dvou let její právo věcného břemene nikdo nezpochybňoval. Ze strany žalobce se mělo jednat o účelové jednání, které mělo za cíl žalované pouze zkomplikovat její postavení v jiném řízení, ve kterém se v pozici žalobkyně domáhala zřízení služebnosti přes jiný žalobcův pozemek.
Žalobce byl více než 10 let nečinný (dokonce měl za to, že břemeno nebylo využíváno 30 let), a proto v současnosti nebylo na místě, aby mu byla poskytována soudní ochrana v rozporu se zásadou, že práva náležejí bdělým. Zánik práv z věcného břemene by navíc byl nepřiměřeně těžkým postihem žalované za situace, kdy jediný smysluplný přístup na její pozemky byl zajištěn právě přes pozemky žalobce. Proto uvedla právní otázku, zda při rozhodování o promlčení práva žalované je zapotřebí posoudit rovněž žalovanou namítanou skutečnost, že výkon práva žalobce (uplatnění promlčení) je v rozporu s dobrými mravy.
Domnívala se, že odvolací soud postupoval v rozporu s dnes již ustálenou rozhodovací praxí, např. rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 521/05, když její námitku nezohlednil a nijak se s ní nevypořádal.
4. Jako další v pořadí formulovala dovolatelka otázku, zda může odvolací soud vycházet ze skutkových závěrů soudu prvního stupně za situace, kdy jsou v rozporu se skutkovými zjištěními, které vyplývají z jednotlivých důkazů. Především měla na mysli konstatování odvolacího soudu, že žalovaná nepostupovala s běžnou mírou opatrnosti, když si skutečný stav neověřila alespoň dotazem u převádějícího. Toto konstatování bylo ale v přímém rozporu s tím, že žalovaná, resp. její zástupce pan Š., opakovaně komunikovali se synem prodávající, panem V., a jak je zřejmé z čestného prohlášení pana V., které bylo provedeno k důkazu, žalovaná obdržela od pana V.
informaci o tom, že věcné břemeno existuje a že zajišťuje přístup k oprávněným pozemkům, což jí bylo doloženo smlouvou z roku 1931 a výpisem z LV. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 784/2021, v němž soud vyložil, že skutkové zjištění, které je vnitřně rozporné, případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, jde (logicky) na vrub správnosti právního posouzení věci.
Odvolací soud proto postupoval v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, když nenapravil rozpor mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně a skutkovými zjištěními, která vyplývají z provedených důkazů.
5. Nakonec dovolatelka uvedla právní otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou, a sice zda nabyvatel pozemku, k němuž je přístup zajištěn prostřednictvím věcného břemene, v rámci obvyklé opatrnosti musí zkoumat nejen okolnosti, které se týkají existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale i okolnosti, které se týkají toho, zda takové právo není promlčeno, v situaci, kdy se jedná o věcné právo, k jehož zachování postačuje jeho výkon jedenkrát za 10 let. K této problematice dovolatelka odkázala na několik rozhodnutí Ústavního soudu týkající se existence dobré víry podle § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a jejího propojení s principem materiální publicity § 980 odst. 1 i 2 o. z., podle nichž úprava vychází ze zásady vigilantibus iura scripta sunt. Konkrétně v nálezu sp. zn. III. ÚS 3644/19, který řešil obdobnou otázku, tj. existenci dobré víry podle § 984 odst. 1 o. z. při nákupu nemovitosti, k níž je přístup zajišťován věcným břemenem zapsaným v katastru, se Ústavní soud zastal stěžovatele s tím, že § 984 odst. 1 o. z. „upravuje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného. Tím prolamuje zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a posouvá hranice uplatnění ústavního principu právní jistoty ve prospěch nabyvatelů v dobré víře. Nutným důsledkem tohoto posunu je, že se naopak snižuje ochrana skutečných vlastníků, na které mnohem důrazněji dopadá jedna ze základních zásad občanského práva – vigilantibus iura scripta sunt, tedy zásada, že práva náležejí bdělým.“ Ve světle uvedeného se dovolatelka domnívá, že jde zcela nad rámec požadavku na přiměřenou opatrnost nabývajícího, aby zkoumal, zda existující věcné břemeno zapsané v katastru nemovitostí z nějakého důvodu není promlčeno, např. proto, že převodce právo v dostatečném rozsahu nevyužíval. Byl to naopak žalobce, kdo měl jednat v souladu s § 980 o. z. a uvést zápis do souladu s právním stavem, pokud měl za to, že je břemeno od roku 2009 promlčeno, aby žalovaná při nabytí panujícího pozemku s takovou skutečností počítala. To však neučinil a pro třetí osoby nebylo možno takový nesoulad odhalit a není to možné po nich ani spravedlivě vyžadovat. Proto závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
7. Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
10. Jako první dovolatelka uvedla, že uplatnění námitky promlčení žalobcem v tomto řízení je výrazem zneužití práva a odporuje dobrým mravům. K tomu odkázala např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2616/2022, v němž Nejvyšší soud uvádí, že je potřeba podpořit výklad, podle něhož může být námitka promlčení vůči osobě, která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a vůči níž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdý, rozporná s dobrými mravy. O takový případ se z jejího pohledu jednalo i v projednávaném případě. Proto uvedla právní otázku, zda při rozhodování o promlčení práva žalované je zapotřebí posoudit rovněž žalovanou namítanou skutečnost, že výkon práva žalobce (uplatnění promlčení) je v rozporu s dobrými mravy, resp. jde o zneužití práva a porušení principu poctivosti. Domnívala se, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, např. rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 521/05, když její námitku nezohlednil a nijak se s ní nevypořádal.
11. Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a také jeho důvodnost.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu podává se, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl.
1 odst. 1 Ústavy České republiky), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34), sp. zn. III. ÚS 166/95 (uveřejněn tamtéž, svazek 4, nález č. 79), sp. zn. II. ÚS 93/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 24, nález č. 141), a sp. zn. I. ÚS 60/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 23, nález č. 127)].
13. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy, jakož i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [viz nález sp. zn. IV. ÚS 563/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71), sp. zn. I. ÚS 301/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 146), sp. zn. I. ÚS 593/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 230)].
14. I Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Soudy se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015).
15. Dovolací soud musí dát dovolatelce za pravdu, že odvolací soud se s jejím tvrzením uvedeným přímo v odvolání, že uplatnění námitky promlčení žalobcem v tomto řízení je výrazem zneužití práva a odporuje dobrým mravům, vůbec nevypořádal, ačkoliv se jednalo o tvrzení, které mohlo mít zásadní význam v projednávané věci. Odvolací soud tak nedostál své povinnosti vypořádat se s argumentačními tvrzeními účastníků, tedy řádně odůvodnit své rozhodnutí. Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu.
16. žalované týkající se její dobré víry, totiž že si u prodávajících ověřovala, zda věcné břemeno přístup k pozemkům skutečně zajišťuje, což jí měla strana prodávající potvrdit a doložit smlouvou o zřízení břemene z roku 1931 a výpisem z LV. Žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uváděla, že žalovaná, resp. její zástupce pan Š. opakovaně komunikoval se synem prodávající, panem V., který žalované sdělil, že věcné břemeno existuje a zajišťuje přístup k oprávněným pozemkům. Odvolací soud tuto námitku žalované výslovně reprodukoval v narační části napadeného rozsudku (bod 4 odůvodnění).
Ani s touto námitkou žalované se však odvolací soud řádně nevypořádal, jelikož pouze v bodě 12 napadeného rozhodnutí konstatoval: „Žalovaná však žádnou takovou aktivitu nevyvinula, …, nezajímala se o to, zda ... . Za této situace žalovaná nepostupovala s běžnou mírou opatrnosti, když si skutečný stav žádným způsobem neověřila alespoň dotazem u žalovaného, popř. u převádějícího, jakým způsobem jsou nebo byla práva z věcného břemene vykonávána.“ Jak se odvolací soud vypořádal s opačným tvrzením dovolatelky, že si skutečný stav u prodávajícího ověřovala, to soud v napadeném rozhodnutí vůbec nevysvětlil.
17. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu, když se s žalovanou vznesenými námitkami zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., resp. postupem žalobce v rozporu s § 3 a § 6 o. z., jakož i námitkou jejího ověřování skutečného stavu existence břemene u prodávajících, nevypořádal buď vůbec, nebo zcela nedostatečně, ačkoliv se bezpochyby jednalo o námitky, jejichž posouzení bylo pro rozhodnutí ve věci zásadní.
18. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
19. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
20. K dalším dovolacím námitkám se dovolací soud již nevyjadřoval, neboť by to bylo za této situace, v níž není jasné, z jakého skutkového závěru odvolací soud při dalším posouzení věci vyjde, a jak bude při zjišťování skutkového stavu postupovat, předčasné.
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu