22 Cdo 2347/2021-815
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. Z., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, proti žalované E. H., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 17/2010, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 70 Co 222/2020-752, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 7. 2016, č. j. 27 C 17/2010-458, s odkazem na § 1143 a § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k budově č. p. XY – objekt bydlení na parcele č. XY, k budově bez čísla popisného – garáž na parcele č. XY, budově bez čísla popisného – garáž na parc. č. XY, k pozemku parc. č. XY- zahrada, pozemku parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří a k pozemku parc.
č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území XY, obec XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (výrok I), nařídil prodej nemovitostí ve veřejné dražbě (výrok II) s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi dosavadní spoluvlastníky každému polovinou (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky V a VI). Žalobu podal v roce 2010 I. Z., bývalý manžel žalované. V roce 1994 jejich manželství a společné jmění k nemovitostem, které za trvání manželství nabyli, zaniklo rozvodem.
Protože do tří let nedošlo k vypořádání společného jmění k nemovitostem dohodou, přešly nemovitosti do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů. V průběhu řízení v roce 2013 I. Z. spoluvlastnický podíl k nemovitostem daroval bratrovi J. Z. K vypořádání zrušeného spoluvlastnictví prodejem nemovitostí a rozdělením výtěžku účastníkům přikročil soud prvního stupně proto, že žalovaná neměla prostředky na vyplacení žalobce, a rozdělení nemovitosti na bytové jednotky bránily konfliktní vztahy účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 70 C 18/2017-518, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (I, II a III) a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (IV) potvrdil, ve výrocích o nákladech státu zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 23. 3. 2017.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 22 Cdo 5916/2017-608. Ústavní stížnost žalované odmítl Ústavní soud ČR usnesením ze dne 5. 9. 2018, č. j. II. ÚS 2358/18 -634, pro opožděnost. Žalovaná podala 18. 6. 2019 žalobu na obnovu řízení, kterou soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 12. 2019, č. j. 27 C 17/2021-679, zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 16. 7. 2020, č. j.
70 Co 222/2021-752, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že soudkyně soudu prvního stupně nebyla z rozhodování věci vyloučena, shodně se soudem prvního stupně neshledal důvod k obnově řízení podle § 228 odst. 1 o. s. ř. Pokud žalovaná odkazovala na sdělení Úřadu městské části Praha 12, odboru výstavby, ze dne 19. 3. 2019, z něhož vyplývá možnost existence dvou bytových jednotek ve společném domě, pak kromě toho, že mohlo být žalovanou vyžádáno a předloženo už v původním řízení, nebyl by uvedený důkaz schopen přivodit pro žalovanou příznivější rozhodnutí.
Užívání nemovitosti oběma účastníky vylučovaly jejich konfliktní vztahy. Argumentace žalované, že žalobce od května 2019 v domě nebydlí, a že je ochotna se s ním na prodeji dohodnout mimo dražbu, nemůže obstát, neboť jde o skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí soudu ve věci, tedy před jeho rozhodnutím neexistovaly. K deklarované ochotě žalované dohodnout se se žalobcem na prodeji nemovitostí odvolací soud připomněl, že další důvod pro obnovu řízení spatřuje žalovaná v zachování bydliště pro nemocného syna a péči o matku.
Zdravotní stav syna soudy v původním řízení řešily, a také se orbitem dictum vyjádřil dovolací soud. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ohledně obnovy řízení od usnesení ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, a ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011, ohledně podjatosti soudce od usnesení ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 29 Nd 414/2004.
Dovolatelka vytýká soudům obou stupňů, že se nesprávně vypořádaly s otázkou neshod a konfliktů účastníků, neboť se nezabývaly důvodností těchto neshod, a zda uplatnění těchto konfliktů není v rozporu s dobrými mravy. Je třeba kvalifikovat, kdo je původcem neshod a kdo se toliko brání. Nesprávně jsou neshody připisovány dovolatelce. Úřad Městské části Praha 12 vydal 19. 3. 2019 sdělení, kterým potvrdil, že v předmětném domě byly vymezeny dvě bytové jednotky, a jak vyplývá z judikatury, má vždy reálné rozdělení věci přednost před jejím prodejem.
Odvolací soud se také nevypořádal s účelností darování nemovitostí původním vlastníkem žalobci. Pokud soud odkázal na množství jejích podání, pak šlo o jedinou možnou a zákonnou obranu proti zlovůli a šikaně žalobce. Výkon práva v rozporu s dobrými mravy plyne i z toho, že s dovolatelkou bydlí postižený syn, který je na bydlení v domě zvyklý.
Žalobce také dům neužívá, a bydlí trvale v jiné nemovitosti, kterou označila. Pokud soudy uvedly zásadní neshody v soužití účastníků v jednom objektu, jde o novou skutečnost. Dovolatelka také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepodjatosti soudkyně soudu prvního stupně, která se dá vysledovat i z usnesení ze dne 3. 12. 2019. Vzhledem k právnímu hodnocení spoluvlastnické situace účastníků a nově předloženým důkazům, nejsou rozhodnutí přezkoumatelná a předvídatelná, jak vyžaduje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3754/2012.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení obou stupňů zrušil. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podstatou dovolání není polemika se závěrem o neexstenci procesních podmínek pro povolení obnovy řízení, ale námitky proti rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; dále se zde uvádějí skutečnosti nastalé až po vydání rozhodnutí ve věci samé. Ty však nemohou založit přípustnost dovolání. Žalobou na obnovu řízení podle § 228 odst. 1 o. s. ř. může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzivně. Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník neměl objektivně žádnou vinu na tom, že nemohl uplatnit relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2431/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Výklad ustanovení § 228 o. s.
ř. je pak v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, a žalobou na obnovu řízení se tudíž nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesně právních vad [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, nebo ze dne 17.
3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, nebo ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003 (všechna dostupná na www.nsoud.cz)]. Pro povolení obnovy řízení přitom postačí, že se jeví pravděpodobným, že nové skutečnosti nebo důkazy mohou přivodit pro tohoto účastníka příznivější rozhodnutí ve věci, ať již samy o sobě či ve spojení s již známými skutečnostmi nebo důkazy [k tomu srovnej např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1967, sp. zn. 4 Cz 81/67 (uveřejněné pod č. 6/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973, sp. zn. 9 Co 468/73 (uveřejněné pod č. 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1170/2001 (uveřejněné pod č. 31/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z obsahu dovolání se podává, že žalovaná vytýká odvolacímu soudu nesprávné
právní posouzení věci, k němuž došlo v původním řízení. Tak uvádí, že nesouhlasí s právní kvalifikací konfliktů a s tím, že byly vyhodnoceny jako důvod pro odmítnutí řešení spoluvlastnictví rozdělením na bytové jednotky. Za nesprávné považuje vyhodnocení situace s odkazem na množství jejích podání, neboť nemohou být důkazem o jejím nezájmu situaci smírně řešit, ale z její strany se jedná o jedinou možnou a zákonnou ochranu, jak se bránit před zlovůlí a šikanou ze strany žalobce. Odvolací soud se nevypořádal ani s účelností darování z původního vlastníka a tím cílenému zneužití práva.
Správně také soudy obou stupňů poukázaly na to, že důvodem k povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po rozhodnutí ve věci. Je třeba dále uvést, že dovolání není mimořádný opravný prostředek, kterým může účastník uplatňovat, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Jak vyplývá z 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící.
Dovolací soud se tak nezabýval námitkou žalované, že v řízení rozhodl vyloučený soudce. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu