22 Cdo 2453/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně I. N., P., zastoupené JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se
sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalovanému J. N., S., zastoupenému
Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská
1255/109B, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 8 C 57/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. dubna 2012,
č. j. 23 Co 76/2012-357, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12.
dubna 2012, č. j. 23 Co 76/2012-357, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích
ze dne 17. října 2011, č. j. 8 C 57/2007-326, se ruší a věc se vrací Okresnímu
soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
října 2011, č. j. 8 C 57/2007-326, rozhodl o vypořádání rozvodem zaniklého
společného jmění účastníků tak, že z věcí a majetkových hodnot patřících do
společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného v
rozsudku blíže specifikované nemovitosti v k. ú. S. v hodnotě 3,650.000 Kč,
konkrétně určené movité věci v celkové hodnotě 201.281,53 Kč, hodnotu
obchodního podílu žalovaného ve společnosti CZ WELD s. r. o. v částce 3,932.500
Kč a hodnotu obchodního podílu ve společnosti KAVON CZ s. r. o. v rozsahu 50%
vzhledem k celku v částce 6,250.000 Kč (výrok I.), zamítl návrh na vypořádání
dalších v rozsudku blíže specifikovaných movitých věcí (výrok II.), zastavil
řízení o vypořádání šicího stroje Veritas (výrok III.), uložil žalovanému
povinnost uhradit zůstatek na půjčce č. 61-8068594, původně poskytnuté Českou
státní spořitelnou, oblastním závodem Pardubice v částce 172.051 Kč (výrok IV.)
a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů částku
6,930.865,50 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudních poplatcích (výrok VI. až IX.). Vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno k 6. 11. 2006, ale již nejpozději od července 2003 spolu účastníci nesdíleli společnou
domácnost. Od této doby užívá specifikované movité věci a nemovitosti v k. ú. S. pouze žalovaný pro svoji vlastní potřebu a má zájem je užívat i nadále. Soud
prvního stupně je proto přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Hodnotu
nemovitostí stanovil znaleckým posudkem. Majetkový podíl ve společnosti CZ WELD
s. r. o. žalovaný převedl v době rozvratu manželství dne 7. 7. 2003 bez vědomí
a souhlasu žalobkyně na svého bratra. Soud neuvěřil jeho tvrzení, že tím vůči
bratrovi uhradil své dluhy, a proto hodnotu obchodního podílu ve společnosti CZ
WELD, s. r. o. ve výši 3,932500,- Kč přikázal do výlučného vlastnictví
žalovaného. Při zjišťování hodnoty obchodního podílu vyšel z nesporného tvrzení
žalovaného. Žalovaný měl dále 50% obchodní podíl ve společnosti KAVON CZ v. o. s. Po transformaci společnosti v listopadu 2003 na společnost KAVON CZ s. r. o. „měl náhle žalovaný podíl pouze 10%“, a i ten následně smlouvou z 25. 9. 2006
převedl na svého bratra. Vše bez vědomí a souhlasu žalobkyně, která se „ohledně
oněch 40% dovolala relativní neplatnosti“. Vzhledem k tomu přikázal soud
žalovanému hodnotu obchodního podílu ve společnosti KAVON CZ s. r. o. „v
rozsahu 50% vzhledem k celku“ v částce 6,250.000,- Kč. Při stanovení hodnoty
tohoto obchodního podílu vycházel soud z notářského zápisu z 25. 9. 2006, ve
kterém byl oceněn 10% podíl žalovaného v téže společnosti v souvislosti s
převodem podílu na jeho bratra. Dále vyšel z tvrzení žalovaného, že byl
obchodní podíl oceněn odborným odhadem. Soud prvního stupně na podporu takto
stanovené ceny nechal rovněž vypracovat znalecký posudek, kterým byla stanovena
obvyklá cenu nemovitosti ve vlastnictví společnosti částkou 5,100.000 Kč, a
dospěl k závěru, že tímto způsobem stanovená hodnota 50% obchodního podílu ve
společnost KAVON CZ s. r. o. je reálná. Žalovanému dále uložil povinnost
uhradit zůstatek na půjčce původně poskytnuté Českou státní spořitelnou,
oblastním závodem Pardubice, kterou účastníci čerpali na stavbu nemovitostí v
k. ú. S. Při vypořádání společného jmění účastníků vycházel soud prvního stupně
z toho, že jejich podíly jsou stejné. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k
odvolání účastníků rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 23 Co 76/2012-357,
rozsudek soudu prvního stupně změnil vyjma odvoláním nenapadených výroků II.,
III. a VII. tak, že z rozvodem zaniklého společného jmění účastníků jako
manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně v rozsudku blíže
specifikované nemovitosti v k. ú. S. v hodnotě 3,650.000 Kč a v rozsudku
konkrétně určené movité věci v celkové hodnotě 201.281,53 Kč, do výlučného
vlastnictví žalovaného přikázal 40% obchodní podíl ve společnosti KAVON CZ s. r. o. v hodnotě 5,000.000 Kč, povinnost k úhradě zůstatku na půjčce č.
61-8068594, původně poskytnuté Českou státní spořitelnou, oblastním závodem
Pardubice v částce 172.051 Kč, a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobkyni vypořádací podíl v částce 3,079.584 Kč do šedesáti dnů od právní moci
rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudních
poplatcích (výrok II. až V.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně účasti
žalovaného v obchodních společnostech a souhlasil s tím, že jeho nakládání s
obchodními podíly bylo z hlediska společného jmění účastníků nevýhodné. Protože
se žalobkyně „dovolala relativní neplatnosti ve vztahu k čtyřicetiprocentnímu
podílu účasti žalovaného na obchodní společnosti KAVON CZ s. r. o., je žalovaný
i nadále v tomto rozsahu společníkem uvedené obchodní společnosti a tento
obchodní podíl byl přikazován do vlastnictví žalovanému“. Dále odvolací soud
uzavřel, že „ve vztahu ke zbylým částem obchodních podílů pak důvodně soud
prvého stupně do aktiv společného jmění zahrnoval již jen hodnoty, jež se
dostaly či měly dostat žalovanému jako protihodnota za ztrátu účasti v těchto
společnostech a ve vztahu k nimž žalovaný neprokázal, že byly spotřebovány v
rámci společného hospodaření s žalobkyní“. Souhlasil s vyčíslením jednotlivých
majetkových hodnot. Ve vztahu k hodnotě obchodních podílů uvedl, že je pro
účely vypořádání společného jmění v zásadě třeba vycházet z obvyklé (tržní)
ceny podílu. V projednávaném případě měl soud prvního stupně k dispozici
informace o reálných cenách obchodních podílů, za které se žalovaný zbavil své
účasti v obou obchodních společnostech. Dokazování znaleckými posudky by proto
bylo nadbytečné za situace, kdy jednatel společností nejprve odmítl zpřístupnit
účetní doklady a následně tvrdil, že jsou ztraceny. Ohledně vypořádání
nemovitostí v k. ú. S. a movitých věcí tvořících vybavení rodinného domu
akceptovala žalobkyně z důvodu změny stanoviska žalovaného jejich přikázání do
svého výlučného vlastnictví s tím, že žalovanému odvolací soud ponechal
povinnost uhradit zůstatek na půjčce původně poskytnuté Českou státní
spořitelnou. V důsledku odlišného vypořádání nemovitostí a movitých věcí
odvolací soud upravil i výši vypořádacích podílů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a odůvodnil
je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Nesouhlasí se způsobem, jakým byla stanovena obvyklá hodnota
vypořádávaných obchodních podílů ve společnosti CZ WELD s. r. o. a KAVON CZ s.
r. o. Tvrdí, že odvolací soud stanovil hodnotu obchodních podílů pouze svojí
úvahou bez odborných ekonomických ocenění a znaleckých posudků. Rovněž namítá,
že byla vypořádána nesprávná výše obchodního podílu ve společnosti KAVON CZ s.
r. o., jestliže po transformaci obchodní společnosti KAVON CZ v. o. s. mu zbylo
pouze 10% v nově vzniklé společnosti KAVON CZ s. r. o. Za nesprávný považuje i
závěr odvolacího soudu, že výše podílů účastníků na vypořádání společného jmění
manželů jsou shodné a domnívá se, že měla být stanovena disparita podílů v jeho
prospěch. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů a pravomocnému rozhodnutí o žalobě na
vypořádání společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno před
1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony a Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné. Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Ve vztahu k předmětným obchodním podílům soud prvního stupně žalovanému
přikázal do vlastnictví jejich hodnotu. Odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalovanému přikázal přímo 40% obchodní podíl ve
společnosti KAVON CZ s. r. o. a hodnotu zbylých částí obchodních podílů zahrnul
do aktiv společného jmění. V tomto rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu ve
vztahu k rozsudku soudu prvního stupně měnící a je proto dána přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že při vypořádání společného jmění
nesprávně zjistil obvyklou cenu obchodních podílů a nesprávně zahrnul do
vypořádání obchodní podíl ve společnosti KAVON CZ s. r. o. Podle § 145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do
společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních
záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný. Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle
ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a §
852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je
takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se
nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl
-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li
právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný
pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je
takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá. Dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, že součástí společného
jmění manželů je obchodní podíl, který nabude jeden z manželů za trvání
manželství ze společných prostředků. Rozhoduje-li soud po zániku společného
jmění o jeho vypořádání, nestačí přikázat hodnotu obchodního podílu, ale je
třeba přikázat obchodní podíl. Z ustanovení § 143 odst. 2 obč. zák. pak logicky
plyne, že obchodní podíl může být přikázán jen podnikajícímu manželovi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004,
publikovaný v časopisu Právní rozhledy sešit 22, ročník 2004, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.). Soud prvního stupně, pokud zahrnul do společného jmění účastníků a přikázal
žalovanému jen hodnotu obchodních podílů a nikoliv obchodní podíly jako takové,
rozhodl v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud sice změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně tak, že žalovanému přikázal namísto hodnoty obchodního podílu
samotný 40% obchodní podíl ve společnosti KAVON CZ s. r. o., nerespektoval však
přitom svá vlastní skutková zjištění, podle kterých měl žalovaný 50% obchodní
podíl ve společnosti KAVON CZ v. o. s. a v obchodní společnosti KAVON CZ s. r. o., která vznikla přeměnou ze společnosti KAVON CZ v. o. s., měl žalovaný pouze
10% podíl. Podle odvolacího soudu je žalovaný 40% společníkem obchodní
společnosti KAVON CZ s. r.
o., protože se žalobkyně „dovolala relativní
neplatnosti ve vztahu k čtyřicetiprocentnímu podílu účasti žalovaného na
obchodní společnosti KAVON CZ s. r. o.“. Je pravdou, že ochrana opomenutého manžela je založena na možnosti uplatnění
námitky relativní neplatnosti právního úkonu v režimu § 145 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 40a obč. zák. Protože však žalovaný měl v obchodní
společnosti KAVON CZ s. r. o. pouze 10% podíl, nemohla se žalobkyně dovolat
neplatnosti „ve vztahu k čtyřicetiprocentnímu podílu účasti žalovaného na této
společnosti“. Z rozhodnutí odvolacího soudu není ani zjistitelné neplatnosti jakého právního
úkonu se žalobkyně vlastně měla dovolat. Protože žalovaný nebyl
čtyřicetiprocentním společníkem ve společnosti KAVON CZ s. r. o., nemohl takový
podíl ani převést a žalobkyně se tedy nemohla dovolat neplatnosti takového
převodu. Žalobkyně se nemohla dovolat ani neplatnosti přeměny společnosti KAVON CZ v. o. s. na společnost KAVON CZ s. r. o. změnou právní formy, ke které došlo v
listopadu 2003. Podle § 69g odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku,
ve znění účinném do 31. 12. 2003, neplatnost rozhodnutí o změně právní formy
může prohlásit pouze soud, a to jen do právní moci rozhodnutí soudu, jímž se
povoluje zápis změny právní formy do obchodního rejstříku. Takového prohlášení
se může domáhat pouze společník společnosti, jež mění právní formu. Jestliže odvolací soud přesto dovodil, že žalovaný je vzhledem ke vznesené
námitce neplatnosti nadále společníkem obchodní společnosti KAVON CZ s. r. o. a
přikázal mu ve výroku svého rozhodnutí 40% obchodní podíl této společnosti, je
jeho rozhodnutí v rozporu s hmotným právem i se zjištěným skutkovým stavem. Ve vztahu ke „zbylému“ 10% obchodnímu podílu ve společnosti KAVON CZ s. r. o. a obchodnímu podílu ve společnosti CZ WELD s. r. o. odvolací soud odkázal na
postup soudu prvního stupně, který „důvodně do aktiv společného jmění zahrnoval
již jen hodnoty, jež se dostaly či měly dostat žalovanému jako protihodnota za
ztrátu účasti v těchto společnostech a ve vztahu k nimž žalovaný neprokázal, že
byly spotřebovány v rámci společného hospodaření s žalobkyní“. Z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně se však podává, že tento soud nečinil předmětem
vypořádání částky získané za převod obchodních podílů, ale jejich hodnotu,
kterou žalovanému přikázal do vlastnictví. Jak bylo uvedeno výše, ochrana opomenutého manžela je založena na možnosti
uplatnění námitky relativní neplatnosti právního úkonu v režimu § 145 odst. 2
obč. zák. ve spojení s ustanovením § 40a obč. zák. Jestliže manžel námitku
relativní neplatnosti neuplatní (a je nerozhodné, z jakého důvodu se tak
stalo), může být předmětem vypořádání pouze to, co by bylo tímto relativně
neplatným úkonem získáno. V takovém případě se jedná o právní úkon relativně
neplatný, tj. ve svém důsledku platný, takže předmětem vypořádání může být
jenom to, co bylo tímto právním úkonem získáno (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn.
22 Cdo
4002/2011, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 696). Tato zásada se uplatní nejenom
pro věci movité a nemovité, ale také pro převod podílu v obchodní společnosti,
a to bez ohledu na to, zda k tomuto převodu došlo ještě za trvání manželství
nebo po jeho zániku před vypořádáním společného jmění manželů. A contrario z
uvedeného vyplývá, že pokud se manžel relativní neplatnosti právního úkonu
dovolá, je předmětem vypořádání věc, která byla před převodem práva k ní
součástí společného jmění manželů. Platí tedy, že k převodu obchodního podílu
ve veřejné obchodní společnosti nebo ve společnosti s ručením omezeným, který
je ve společném jmění manželů, na třetí osobu za trvání manželství i po zániku
společného jmění manželů před jeho vypořádáním se pod sankcí relativní
neplatnosti vyžaduje souhlas druhého z bývalých manželů. Dojde-li k platnému
převodu obchodního podílu, který tvoří součást společného jmění manželů, je
předmětem vypořádání částka získaná za jeho převod, nikoliv hodnota tohoto
podílu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009, uveřejněný pod č. 131/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V takových případech nemůže být předmětem
vypořádání hodnota věci, která byla součástí společného jmění manželů, ale
pouze částka či jiná hodnota za tuto věci získaná (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22
Cdo 2190/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 11 076). Jestliže se z rozhodnutí odvolacího soudu podává, že se žalobkyně relativní
neplatnosti smlouvy o převodu obchodních podílů nedovolala, spočívá rozhodnutí
odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci potud, pokud učinil
předmětem vypořádání hodnotu obchodních podílů (jejíž zjištěnou výši odvolatel
napadal) a nikoliv pouze částku získanou za jejich převod. Dovolatel dále namítá, že v dané věci byly splněny podmínky pro odklon od
principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů. V této části rozsudku se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně, a jedná se proto v této části o rozhodnutí potvrzující. Přípustnost
dovolání by proto připadala do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
podle kterého může být dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají),
přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s.
ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se
dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. V této souvislosti dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, která by mohla
založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. V dovolání pouze
zpochybňuje skutková zjištění soudu a podává svou verzi skutkového stavu. Uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto
důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit
nelze.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí
výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v
tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku,
zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck,
pod pořadovým č. C 5768). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v
němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu
ve smyslu § 243d odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu