USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně J. Č., zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 1161/46, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 118//2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 14 Co 192/2023-233, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 214 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Karla Davida do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2023, č. j. 24 C 118/2020-212, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2023, č. j. 24 C 118/2020-216, určil, že z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalobkyně přikazuje jednotka č. XY, jiný nebytový prostor, v budově č. p. XY postavené na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY a podíl na společných částech domu a pozemku o velikosti 526/157820 s touto jednotkou související, dále jen „nebytová jednotka“ (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému
569 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 14 Co 192/2023-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe soudu. Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. 4. Rozsudek odvolacího soudu považuje za „nepřezkoumatelný a protiústavní“. Je přesvědčen o tom, že tvrzenými skutečnostmi a předloženými důkazy byl schopen prokázat, že je výlučným vlastníkem nebytové jednotky, ale postupem obou soudů mu byla tato možnost odňata (minimálně neprovedením jeho účastnického výslechu). Tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces (§ 36 Listiny základních práv a svobod) a odvolací soud svým postupem založil tzv. „opomenutý důkaz“. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na jeho rozhodnutí ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III ÚS 1594/16, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14 a ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II ÚS 1318/23. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítnul. III Přípustnost dovolání 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolání není přípustné. 9. K námitce opomenutých důkazů a tvrzeným nedostatkům v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu: 10. Dovolatel vytýká soudům tzv. „opomenuté důkazy“, odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. 11. Nikoliv každé opomenutí důkazu však nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, kdy je třeba zdůvodnit i to, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud soud důkazním návrhům vzneseným účastníky nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07]. Současně však také platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. V praxi se lze totiž setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3167/2021, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16, uveřejněný pod číslem 38/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 12. V posuzované věci odvolací soud ve svém rozsudku (viz bod 13) uvedl, že ačkoliv byl žalovaný soudem prvního stupně na jednání konaném dne 5. 11. 2021 náležitě poučen, nepodařilo se mu prokázat, že finanční dar od svého otce ve výši 150 000 Kč použil na koupi nebytové jednotky. Odvolací soud podrobně popsal celou důkazní situaci učiněnou před soudem prvního stupně a vysvětlil, že další účastnická výpověď žalovaného by na věci již nemohla nic změnit. Současně poukázal na skutečnost, že se naproti tomu žalobkyni podařilo dosud provedenými důkazy věrohodně prokázat její skutkovou verzi, že na koupi nebytové jednotky byly použity z části vlastní naspořené prostředky a z části půjčka od paní Ř. Za těchto okolností nepovažuje dovolací soud za nepřiměřenou úvahu nalézacích soudů o tom, že další dokazování (zejména účastnickou výpověď žalovaného) je se zřetelem ke skutkovým zjištěním učiněným z ostatních provedených důkazů nadbytečné. Takový postup soudů nižších stupňů nelze považovat za porušení práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu námitka žalovaného přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 13. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu: 14. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, vyložil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).“ Ke správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016. 15. V poměrech projednávané věci se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami žalovaného a zohlednil veškeré okolnosti nyní projednávané věci. Závěry odvolacího soudu jsou řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny. Z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné. Proto ani tato námitka žalovaného přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 16. Žalovaný výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ale dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné. 17. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. 18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 10. 2024
Mgr. David Havlík podepsáno Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D. za nepřítomného předsedu senátu