22 Cdo 2512/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a
soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, PhD., ve věci žalobce JUDr.
I. Z., J., zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem
Praze10-Vinohradech, Korunní 2569/108A, proti žalovanému K. R., J. u P.,
zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 10, Gutova
3297/4, o 155.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ
pod sp. zn. 105 EC 2/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 25 Co 652/2012-241, ve znění opravného
usnesení ze dne 5. února 2014, č. j. 25 Co 652/2012-255, a usnesení ze dne 5.
února 2014, č. j. 25 Co 625/2014-256, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
12.004,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce
JUDr. Václava Veselého. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Praha – východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. 105 EC 2/2011-107, ve znění opravného usnesení ze dne 9. listopadu 2012, č. j. 105 EC 2/2011-149, žalovanému uložil, aby zaplatil
žalobci částku 66.066,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 28. 4. 2011 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto (výrok I.), žalobu co
do částky 88.834,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III. – V.). Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem
ze dne 3. prosince 2013, č. j. 25 Co 652/2012-241, ve znění opravného usnesení
ze dne 5. února 2014, č. j. 25 Co 625/2012-255, řízení o odvolání žalobce proti
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zastavil
(výrok I.), ve výrocích II., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně ve znění
opravného usnesení potvrdil, uložil žalobci, aby zaplatil České republice
náhradu nákladů řízení v rozsahu 100%, jak bude stanovena samostatným usnesením
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Usnesením ze dne 5. února 2014, č. j. 25 Co 625/2011-256, rozhodl, že výše
náhrady, kterou bylo žalobci uloženo zaplatit rozsudkem ze dne 3. prosince
2013, č. j. 25 Co 652/2012-241, činí 1.694,- Kč. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání a vyjádření k
dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje. Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, a to podle článku II. bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
podle článku II bodu 1 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění a doplňuje
občanský soudní řád, mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné. Dovolací soud předesílá, že právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění
odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Avšak právě tento charakter mají námitky, které
dovolatel v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a
odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tvrzené
pochybení soudu, který odmítl provést navržený důkaz, by – kdyby opravdu o
pochybení šlo – mohlo založit vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě by však bylo možno přihlédnout jen,
pokud by dovolání bylo jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. (viz § 242
odst. 3 o. s. ř.). K otázce možnosti zpochybnění znaleckého posudku v dovolacím řízení se Nejvyšší
soud opakovaně vyjádřil. „Stanovení obvyklé ceny věci či práva v řízení, jímž
se vypořádává majetkové společenství účastníků řízení, představuje otázku
skutkovou nikoliv právní; zjištění takové ceny je zjištěním skutkovým nikoliv
právním. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval
nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku znalce, pak představuje
tvrzení o pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu věci. Takové
pochybení však nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky
zásadního právního významu“ (usnesení ze dne 21. června 2011, sp. zn. 22 Cdo
1785/2009). „Dokazování (včetně důkazu znaleckým posudkem), které soud provádí
k prokázání účastnických tvrzení, slouží k řešení otázek skutkových, nikoli
právních. Námitky proti znaleckému posudku tak podřadit pod dovolací důvod dle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., nikoliv pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a tudíž
nemohou založit ani přípustnost dovolání“ (Usnesení ze dne 16. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2517/2011 – vyplývá z něj, že uvedené námitky netvoří dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v účinném znění, který jedině může založit
přípustné dovolání). V dané věci odvolací soud znalce vyslechl a umožnil žalobci klást mu
otázky, na které znalec odpověděl; přesvědčivost odpovědí hodnotil soud i s
přihlédnutím k důkazu ohledáním na místě (§ 130 o. s. ř.). V této souvislosti
tu není nic, co by mohlo založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nelze ani přisvědčit názoru, že soud by měl sjednotit postup při stanovení
obvyklé výše nájemného s přihlédnutím k přechodu od regulovaného nájemného k
tržnímu. V první řadě je otázka, jak by se to mohlo projevit v dané věci. Znalec vysvětlil, že vyšel z výše nájemného u městských bytů v důsledku stavu
dané nemovitosti; jinak řečeno, vzhledem k okolnostem případu volil nižší
východisko pro určení výše náhrady. Tento postup akceptoval i odvolací soud,
který nemovitost ohledal.
Kromě toho, že nejde o postup zjevně nepřiměřený, je
třeba dodat, že jde opět o zjišťování sutkového stavu. Ostatně uvedenou otázkou se Nejvyšší soud již zabýval (není tedy zcela
přiléhavá zmínka odvolacího soudu, který ohledně základu nároku měl za to, že
judikatura není jednotná – viz č. l. 247 spisu). Ve sjednocujícím rozsudku
velkého senátu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod
č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že
užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny
spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu)
společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč
se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání
bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), a uvedl: „Jiná situace
nastane, užívá-li spoluvlastník věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu
(bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez
rozhodnutí soudu). Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním názorem Ústavního
soudu, vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 471/2005, potud, že „pouze
spoluvlastníci vůči sobě navzájem mohou z takto nastoleného vztahu vyvozovat
nároky a případně se domáhat jiné úpravy užívání věci.“. Samotné
spoluvlastnické právo však není právním důvodem užívání věci v jakémkoliv
rozsahu; je jen důvodem k užívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. Z
„vlastnictví“ podílu sice nevyplývá právo užívat pouze konkrétní část věci,
nicméně spoluvlastník je oprávněn užívat věc jen v rámci svého podílu (není-li
tu právní důvod pro užívání v jiném rozsahu). Jinak řečeno, to, že
spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě
neznamená, že ji může "bez dalšího" užívat nad rámec podílu na úkor ostatních
spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura
tradičně za obohacení získané bez právního důvodu; dovolací soud neshledává
podmínky a nezná přesvědčivé důvody pro odklon od tohoto judikatorně ustáleného
závěru“. Pokud de o určení konkrétní výše bezdůvodného obohacení, jde o
individuální skutkové zjištění, které je věcí soudu provádějícího dokazování a
hodnocení důkazů. „Hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve
smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho
úplnosti ve vztah k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho souladu
s ostatními provedenými důkazy“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června
2012, sp. zn. 23 Cdo 405/2011). Konečně je třeba uvést, že v odvolacím řízení měl plný úspěch žalovaný; proto
rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. nákladů státu je v
souladu s § 142 o. s. ř. Podstatné ovšem je, že dovolání směřující proti výroku
ukládajícímu plnění menší než 50.000,- Kč není přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.