NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 26/2013-158
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně B. G., zastoupené JUDr. Luďkem Bočánkem, advokátem se sídlem v
Hodoníně, Příční 4, proti žalovanému J. G., zastoupenému Mgr. Vladimírem
Valáškem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Dolní Valy 3940, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C
1784/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
1. prosince 2011, č. j. 38 Co 388/2010-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobkyně JUDr. Luďka Bočánka.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.
května 2010, č. j. 4 C 1784/2007-82, přikázal žalobkyni ze společného jmění
manželů do jejího výlučného vlastnictví movité věci uvedené ve výroku I. tohoto
rozsudku a žalovanému movité věci uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku.
Žalovanému pak ve výroku II. uložil povinnost žalobkyni zaplatit na vypořádacím
podílu částku ve výši 550.000,- Kč. Ve výrocích III. - VI. soud prvního stupně
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 1. prosince 2011, č. j. 38 Co 388/2010-104, rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu) a změnil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně týkajícího se
náhrady nákladů řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výrok VI.
rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zrušil (výrok III. rozsudku
odvolacího soudu) a výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady
nákladů řízení změnil (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku V. pak
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které
považoval za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.).
Dovolatel vytýká nalézacím soudům, že nepřistoupily ke stanovení disparity
podílů za situace, kdy se zasloužil o nabytí družstevního bytu do společného
jmění manželů tak, že se svým bývalým zaměstnavatelem uzavřel nenávratnou
stabilizační půjčku na „koupi“ členského podílu v bytovém družstvu, přičemž se
pro něj zavázal pracovat jako důlní zámečník v lignitových dolech po dobu
patnácti let. Práce v dolech mu přivodila závažné zdravotní následky s
následkem invalidity, které by měly být při stanovení podílů v rámci vypořádání
společného jmění manželů zohledněny. Odmítl, že by příčina rozvratu manželství
ležela na jeho straně. Dovolatel dále uvedl, že měsíčně splácí anuitu spojenou
s družstevním bytem skoro sám, bývalá manželka se podílí mnohem menší částkou.
Požaduje, aby dovolací soud snížil vypořádací podíl, který má uhradit
žalobkyni, na 257.000,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně nepovažovala dovolání za přípustné, neboť dovolatel blíže neuvedl, v
čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle jejího názoru
není dán důvod pro stanovení disparity podílů. Uvedla, že zdravotní stav
žalovaného nesouvisí s prací v dolech. Poukázala na rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o rozvodu manželství účastníků, ze kterého
vyplývá, že rozvrat manželství zapříčinil výhradně žalovaný.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je
účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání je součástí procesního spisu,
a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. prosince 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy,
2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze
dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23).
Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28
Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního
významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale
zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Obsahem dovolání je pouze nesouhlas žalovaného s tím, že soudy při vypořádání
společného jmění manželů respektovaly pravidlo rovnosti podílů a neodchýlily se
od něj ve prospěch dovolatele.
Podle § 149 odst. 2 občanského zákoníku zanikne-li společné jmění manželů,
provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na
majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je
oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný
majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na
jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů
vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů judikatury potud, že při vypořádání
společného jmění manželů může soud stanovit jiné podíly manželů na společném
majetku než stejné (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené v zásadách výkladu
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek jako Rc 70/1965 - projednáno presidiem Nejvyššího soudu
12. listopadu 1965, Prz 51/65, Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince
1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 45), odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však
postupem výjimečným, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu
2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolací soud má oprávnění
přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při
vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Podle § 149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v § 149 odst. 3 představují hlediska rozhodná mimo jiné pro
rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz se závěry vyslovenými
pro oblast společného jmění manželů a mutatis mutandis aplikovatelnými i v
poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů) Ustanovení § 150 věta třetí
obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na
vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na
hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o
rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na
internetových stránkách www.nsoud.cz, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z
manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů
jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku.
Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích
jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto
výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je
tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a
společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával;
pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ (k závěrům vysloveným v tomto
rozhodnutí se dovolací soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 11. prosince
2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 nebo v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn.
22 Cdo 3976/2011, obou uveřejněných na www.nsoud.cz).
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Dovolatel spatřoval důvod pro disparitu podílů v okolnosti, že finanční
prostředky na pořízení členského podílu v bytovém družstvu si účastníci
opatřili za trvání manželství ze stabilizační půjčky u tehdejšího
zaměstnavatele žalovaného, přičemž žalovaný se zavázal pracovat u tohoto
zaměstnavatele nepřetržitě 15 let.
K této skutečnosti však odvolací soud přihlédl při úvaze, zda jsou splněny
podmínky pro odklon od principu rovnosti podílů. Na straně dovolatele ji
zhodnotil jako formu zásluhy o nabytí společného jmění, současně však
zohlednil, že žalobkyně za trvání manželství řádně pečovala o děti účastníků,
obstarávala společnou domácnost a starala se o rodinu. S přihlédnutím ke
skutečnosti, že příčiny rozvratu manželství účastníků spočívaly v okolnostech
výlučně na straně dovolatele, dospěl k závěru, že podmínky pro odklon od
rovnosti podílů splněny nejsou.
Taková úvaha odvolacího soudu není v žádném směru zjevně nepřiměřená a dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)
není dán.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny za
zastoupení advokátem určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele
provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou
vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací
soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č.
64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního
řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této
vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Odměna za zastupování je vyčíslena podle § 2 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 1
bodem 5 a § 4 odst. 1, 3 vyhlášky a činí 10.000,- Kč (po snížení ve smyslu § 14
odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle
§ 18 odst. 1 uvedené vyhlášky), přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových
výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k
dovolání žalovaného) podle § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Žalobkyni
dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu § 137 odst.
3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 2.163,- Kč, a celková
výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobkyně tak činí 12.463,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady
dovolacího řízení ve výši 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k
rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 17. dubna 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu