22 Cdo 2615/2025-165
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) V. H. a b) V. B., obou zastoupených Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 52/48c, proti žalovanému P. R., zastoupenému JUDr. Tomášem Radolfem, advokátem se sídlem v Plzni, U Sv. Rocha 57/3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 160/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 25 Co 77/2025-148, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 12 C 160/2024-105, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky nemovitých věcí, každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální ?, a to pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a nově vytyčeného pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 25 Co 77/2025-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že právní předchůdce žalobců užíval sporné nemovitosti od roku 1969, a to se souhlasem právní předchůdkyně žalovaného, kupní smlouva o převodu těchto nemovitostí uzavřená v roce 1983 nebyla příslušným orgánem registrována a k zápisu změny vlastníka nedošlo, smlouvou o dočasném užívání byly tyto pozemky v roce 1990 přenechány do dočasného bezplatného užívání předchůdce žalobců. Předchůdce žalobců tedy musel vědět, že kontraktační proces nebyl dokončen, a k převodu vlastnictví k nemovitostem tak nedošlo. Dohoda o osobním užívání nebyla uzavřena a na základě dohody o dočasném užívání pozemků se právo nemovitosti užívat na vlastnické právo netransformovalo. Odvolací soud sice nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že mimořádnému vydržení brání zpochybnění držby v průběhu vydržecí doby, držbu předchůdce žalobců však považoval za držbu v nepoctivém úmyslu, neboť ten od samého počátku věděl, že užívá nemovitosti, které mu nepatří.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, kterým napadají rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a ve kterém
namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“).
5. K přípustnosti dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která není v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena konstantě či vůbec; pokud by však dovolací soud považoval právní otázku za vyřešenou, a to ve shodě s odvolacím soudem, mají za to, že by měla být právní otázka vyřešena jinak.
6. Odvolacímu soudu vytýkají, že postupoval v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 293/02, podle kterého „vydržecí dobu lze započíst i před 1. 1. 1992“. Odkázali dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, podle kterého se právo osobního užívání pozemku změnilo k 1. 1. 1992 na vlastnictví užívající osoby. Tak tomu podle jejich názoru bylo i v případě právního předchůdce žalobců, neboť ten byl držitelem oprávněným.
7. Za nesprávně právně posouzenou považují také otázku „dobré víry v oprávněnou držbu“, neboť k provedeným důkazům zaujaly soudy zcela nesprávný právní názor. Podle názoru žalobců totiž nesprávně nahlížejí na kupní smlouvu z roku 1983 a smlouvu o dočasném užívání z roku 1990. Také z ostatních důkazů je zřejmá vůle předchůdce žalobců a předchůdkyně žalovaného legalizovat oprávnění užívání sporných nemovitostí zůstavitelem. Dodali, že v rámci socialistického vlastnění majetku byla smlouva o dočasném užívání jediným možným smluvním typem, na základě kterého byly pozemky v podstatě propůjčovány, neboť pozemky na území ČSSR nebylo možné vlastnit soukromým subjektem.
Dočasné užívání po změně legislativy mělo přejít na vlastnictví. Z toho dovozují dobrou víru předchůdce žalobců, který nemovitosti nerušeně užíval přibližně od roku 1960 do roku 2016 a bylo s ním jednáno jako s vlastníkem. Shrnují důkazy, které v řízení předložili k prokázání toho, že jejich předchůdce se o nemovitosti staral a se sousedy udržoval přátelské vztahy, bylo všeobecně známo, že nemovitosti od rodiny S. koupil a měl je i řádně pojištěné. Smlouvou z roku 1983 měla být dána do pořádku skutečnost, že nemovitosti jsou v evidenci vedeny na paní S., ačkoli je nerušeně a na své náklady užíval, udržoval a opravoval jejich předchůdce.
Přes formální nedokonalost této smlouvy musel být předchůdce v dobré víře, že nemovitosti užívá jako vlastník.
8. Sporují dále „pravost a vypovídací hodnotu“ údajného dopisu z roku 2011, kterým měl být jejich předchůdce upozorněn, že nemovitosti užívá neoprávněně, a dodávají, že k vydržení by stejně došlo již k 1. 1. 2002.
9. S odkazem na § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) dovolatelé dovozují, že byly splněny předpoklady rovněž pro mimořádné vydržení, protože mimořádná vydržecí doba uplynula dávno před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a k vydržení by došlo k 1. 1. 2012.
10. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Pro právní otázku možnosti započtení vydržecí doby není dovolání přípustné, neboť na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud dospěl k závěru o nedostatku zákonných podmínek pro vydržení řádné i mimořádné na základě zjištění, že předchůdce žalobců od počátku věděl, že užívá nemovitosti, které vlastní jiná osoba, nebyl tedy ani držitelem oprávněným ani držitelem v nikoli nepoctivém úmyslu.
16. Dovolání není přípustné ani pro otázku posouzení dobré víry a nepoctivého úmyslu předchůdce žalobců, neboť odvolací soud posoudil tuto otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
17. Judikatura Nejvyššího soudu formulovala východiska, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Takový úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. Vždy bude záležet na komplexním a individuálním posouzení věci. Výslednou úvahu odvolacího soudu dovolací soud zpochybní jen, bude-li zjevně nepřiměřená. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
Tyto úvahy Ústavní soud posoudil jako ústavně souladné (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 476/24, dostupné na nalus.usoud.cz).
18. Úvaha odvolacího soudu o nepoctivém úmyslu předchůdce žalobce, který podle skutkových zjištění musel od počátku vědět, že užívá nemovitosti jiného vlastníka, není zjevně nepřiměřená a odpovídá výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu.
19. Dobrá víra oprávněného držitele se musí opírat o omluvitelný omyl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2163/2024, a judikaturu tam citovanou). Zjištěná vědomost předchůdce dovolatelů, že užívá cizí pozemky, však jeho omyl vylučuje.
20. Přesvědčení o dobré víře svého právního předchůdce dovolatelé zakládají na skutečnostech, ke kterým by měl odvolací soud podle jejich přesvědčení dospět, pokud by provedené důkazy správně vyhodnotil. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu ani neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy; z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a nenesou znaky libovůle.
22. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu