ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce
J. C., zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované M. T., zastoupené Mgr. Davidem
Pakandlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, o určení
vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou
pod sp. zn. 6 C 197/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 15. 4. 2024, č. j. 21 Co 24/2024-91, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2024, č. j.
21 Co 24/2024-91, se mění tak, že se rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou ze dne 6. 10. 2023, č. j. 6 C 197/2022-71, potvrzuje.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před odvolacím
soudem ve výši 3 400 Kč a náklady dovolacího řízení ve výši 3 400 Kč k rukám
Mgr. Davida Pakandla, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3.
1. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 6. 10. 2023, č. j. 6 C 197/2022-71, zamítl žalobu na určení,
že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY
oddělených z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY geometrickým plánem č. 474-116/2020
vypracovaným Petrou Červinkovou a ověřeným Ing. Jindrou Horákovou dne 28. 11.
2020 pod č. P-132/2020 (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I). Dále rozhodl
o nákladech řízení (výroky II a III).
2. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutečností. Žalobce se na
základě darovací smlouvy ze dne 11. 5. 2005 uzavřené se svým otcem stal
vlastníkem pozemku parc. č. st. XY s domem č. p. XY a přilehlé zahrady –
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Oba pozemky tvoří protáhlý obdélník s poměrem
stran cca 1:6, jenž je co do šířky vymezen kratší stranou rodinného domu
žalobce. K delší straně tohoto obdélníku přiléhá úzký pruh pozemku parc. č. XY
o výměře 96 m2, který je ve vlastnictví státu. Vydržení tohoto pozemku žalobce
netvrdil, naopak uvedl, že je s Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových předběžně dohodnut na jeho odkoupení. Teprve k tomuto pozemku státu
přiléhá opět relativně úzký pruh pozemku parc. č. XY o výměře 107 m2, jehož
větší část o výměře 86 m2 tvoří předmětné pozemky, tj. pozemky, jejichž
vydržení se žalobce domáhá. Soud prvního stupně také zjistil, že v roce 2010 či
2011 se žalobce dotazoval matky žalované na pozemek se strouhou (tj. pozemek
parc. č. XY) a ta mu odpověděla, že „ho to nemusí zajímat, že je to její
pozemek“. V řízení bylo dále nesporné, že žalobce kromě pozemků nabytých na
základě darovací smlouvy užíval i oba přilehlé pozemky až po hranici původního
oplocení vedoucího po pozemku parc. č. XY, a to až do přelomu října a listopadu
2022, kdy žalovaná plot posunula podle katastrální mapy.
3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle právní
úpravy účinné ke dni, kdy se žalobce chopil držby předmětných pozemků, tj.
podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč.
zák.“). Soud prvního stupně shledal, že žalobce při zachování běžné míry
opatrnosti mohl nabýt důvodné pochybnosti o vlastnictví předmětných pozemků.
Pokud se žalobce domníval, že je vlastníkem předmětných pozemků s odkazem na
směnu pozemků, která měla proběhnout mezi právními předchůdci účastníků řízení
v sedmdesátých letech minulého století, a zároveň v darovací smlouvě byl kromě
stavební parcely s domem už jen jeden další pozemek (přilehlá zahrada), pak
žalobce nemohl být od počátku v dobré víře o tom, že mu patří pozemek až po
tehdejší oplocení, neboť by v darovací smlouvě absentoval alespoň jeden další
pozemek, který by byl získán onou směnou. Nadto poukázal také na skutečnost, že
užíval-li žalobce pozemky v původním oplocení, pak užíval pozemky o výměře
celkem o 2/3 vyšší (182 m2), než činí výměra darované zahrady (278 m2). Takový
omyl pak není omylem omluvitelným. Dobrou víru žalobce ve vlastnictví k
předmětným pozemkům pak podle soudu prvního stupně byla způsobilá nalomit i
tvrzení právní předchůdkyně žalované o tom, že pozemek parc. č. XY je její.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2024, č. j. 21 Co 24/2024-91, rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem předmětných
pozemků (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
5. Odvolací soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, (dále jen „o. z.“), neboť žalobce měl nabýt vlastnické právo vydržením
ke dni 11. 5. 2015. Uvedl, že v řízení byly prokázány a nestaly se ani spornými
skutečnosti zakládající právní závěr, že žalobce minimálně od 11. 5. 2005 po
dobu 10 let předmětné pozemky držel a „šlo o držbu pravou (§ 987, 993 o. z.).
Držba žalobce se přitom zakládala na darovací smlouvě, tedy na právním důvodu,
který by postačil ke vzniku vlastnického práva (srovnej § 628 obč. zák.) a
vlastnické právo převodci (otci žalované) k darovaným nemovitostem náleželo,
tak jak to vyžaduje § 1090 odst. 1 o. z. Odvolací soud považuje s ohledem na
nespornost těchto okolností případu za nadbytečný další výklad právního
posouzení existence těchto zákonných podmínek vydržení v projednávané věci.“
6. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalobce byl po celou
vydržecí dobu držitelem poctivým ve smyslu § 992 o. z. Dospěl k závěru, že
žalobce měl z omluvitelných důvodů za to, že se na základě darovací smlouvy
stal vlastníkem pozemku parc. č. XY a předmětných pozemků. Odkázal přitom
zejména na skutečnosti, že žalobce se chopil držby pozemků na základě darovací
smlouvy uzavřené s osobou blízkou – se svým otcem, jejímž předmětem byl pozemek
v zástavbě domů, k němuž již v době darování byly předmětné pozemky připloceny.
Plot vybudoval právní předchůdce žalované, pročež lze o to méně pochybovat o
nesprávném oplocení jeho vlastních pozemků. Takto pozemky držel a užíval v době
darování i otec žalobce, a začal je tak užívat i žalobce sám. Držené pozemky
tvořily určitý logický funkční celek. Tyto okolnosti podle odvolacího soudu
působí natolik výrazně, že omyl žalobce je třeba posuzovat jako omluvitelný i
přes zjištěný poměr ploch pozemku skutečně darovaného a pozemků cizích, jejichž
držby se žalobce chopil. K rozhovoru žalobce a matky žalované uvedl, že šlo o
„rozhovor náhlý, ojedinělý a vyvolaný okamžitými okolnostmi, a žalobce projev
matky žalované objektivně nemohl vnímat jinak než tak, že jde o výsledek
momentální rozepře,“ a uzavřel, že na základě této skutečnost žalobce dobrou
víru o svém vlastnickém právu k předmětným pozemkům neztratil.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolaní
považovala za přípustné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu s tím, že zároveň má být i dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tvrdila, že žalobce, který nabyl
vlastnické právo k předmětným nemovitostem po právním předchůdci darovací
smlouvou, si byl celou dobu vědom skutečnosti, že části pozemkových parcel,
které užívá, nejsou v jeho vlastnictví. Dále polemizovala s tím, zda žalobce
mohl být v dobré víře ohledně svého vlastnického práva k předmětným pozemkům a
odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se držby v dobré víře (např.
rozsudek sp. zn. 22 Cdo 243/2007). Namítla, že k vydržení vlastnického práva
nedošlo, neboť nebyla splněna podmínka dobré víry držitele. Navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
8. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání žalované a zároveň i jeho důvodnost je založena
tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce poctivosti držby vlastnického
práva podle § 992 odst. 1 o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo
po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 992 odst. 1 o.
z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je
poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností
zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
13. Podle § 1090 odst. 1 o. z. k (řádnému – pozn. dovolacího soudu)
vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu,
který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci,
nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.
14. Nejvyšší soud se podmínkami řádného vydržení v režimu zákona č.
89/2012 Sb., zabýval zejména v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3387/2021 (uveřejněném pod č. 2/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část civilní). Vyložil, že držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle
výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a
pravá (§ 993 o. z.); naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně
uvádí i důvodová zpráva: „Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z
formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke
vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno
oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu §
991, nýbrž že se má na mysli jiný případ“. Držba se tak musí opírat o právní
důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo
převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické
právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také
nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného).
15. Dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o
existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým
držitelem podle § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo je, stejně jako podle předchozí
úpravy, v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, i když zákon nyní užívá
jinou formulaci; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí
opírat o omluvitelný omyl [srovnej Spáčil, J. § 992 (Poctivá držba). In:
Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96]. Otázka dobré víry držitele, že mu věc
se zřetelem ke všem okolnostem patří, byla judikaturou Nejvyššího soudu
vyřešena ve vztahu k oprávněné držbě podle § 130 obč. zák. Tato judikatura je
vzhledem k obsahově shodné zákonné definici oprávněné držby podle § 130 obč.
zák. a poctivé držby podle § 992 o. z. v zásadě i nadále použitelná i pro
posouzení poctivé držby podle § 992 odst. 1 o. z. [srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3815/2023, i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1992/2023 (dostupná stejně jako další níže
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].
16. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší
soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá,
že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba
se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný.
Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem
okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“ Dobrá víra zaniká ve
chvíli, kdy se držitel od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozví o
skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc
po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp.
zn. 22 Cdo 1806/2006).
17. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o
posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její
nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové
věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy
soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly
řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo
81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3461/2022).
18. Úvahy odvolacího soudu považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené,
a proto v dovolacím přezkumu neobstojí.
19. Dovolací soud dospěl na rozdíl od odvolacího soudu k závěru, že
žalobce nemohl mít z omluvitelných důvodů za to, že se na základě darovací
smlouvy stal vlastníkem pozemku parc. č. XY a předmětných pozemků. Co se týče
pozemku parc. č. XY ve vlastnictví státu, sám žalobce deklaroval pochybnosti o
svém vlastnickém právu k němu při rozhovoru s matkou žalované, která ho v
těchto pochybnostech mohla jen utvrdit, jestliže mu sdělila, že jde o její
pozemek. Bez ohledu na skutečnost, že matka žalované sama vlastníkem tohoto
pozemku nebyla či že šlo o „rozhovor náhlý, ojedinělý či vyvolaný okamžitými
okolnostmi“, šlo o událost, která byla způsobilá založit u žalobce objektivně
důvodné pochybnosti, zda mu vlastnické právo k tomuto pozemku náleží. Lze
přihlédnout taktéž ke skutečnosti, že žalobce se v tomto řízení ani nedomáhá
vydržení vlastnického práva k tomuto pozemku, nýbrž jej plánuje od státu
odkoupit. To samo o sobě svědčí o jeho pochybnostech o možnosti vydržení tohoto
pozemku.
20. Měl-li mít žalobce objektivně důvodné pochybnosti o svém vlastnickém
právu k pozemku parc. č. XY, tím spíše je musel mít i ve vztahu k předmětným
pozemkům, jejichž vydržení se v tomto řízení domáhá, neboť tyto pozemky
navazují na pozemek parc. č. XY, nikoliv na pozemky nabyté na základě darovací
smlouvy. Lze si jen stěží představit, že by omyl žalobce mohl být za této
situace při zachování běžné opatrnosti posuzované z objektivního hlediska
omluvitelný, byť k sobě byly všechny pozemky připloceny.
21. Je tak zřejmé, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
22. Zároveň dovolací soud doplňuje, že v projednávané věci je řádné
vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům ze strany žalobce vyloučeno
již z důvodu absence držby opírající se o existující a platný titul v souladu s
§ 1090 o. z. Existenci takového titulu v řízení netvrdil ani sám žalobce.
Darovací smlouva ze dne 11. 5. 2005 se týkala toliko pozemku parc. č. st. XY s
domem č. p. XY a přilehlé zahrady – pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Tato
darovací smlouva by sice mohla být ve vztahu k předmětným pozemkům domnělým
(putativním) titulem, avšak takový titul k řádnému vydržení podle zákona č.
89/2012 Sb., nepostačuje (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10.
2015, sp. zn. 22 Cdo 2119/2015). Vyřešení otázky poctivosti držby žalobce tak
bylo v projednávané věci nadbytečné, neboť ani dobrá víra žalobce, že předmětné
pozemky darovací smlouvou nabyl, by k vydržení vlastnického práva (§ 1091 odst.
2 o. z.) k nim nevedla.
23. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a zároveň dosavadní výsledky
řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud napadený rozsudek
podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, jak je uvedeno výše.
24. O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto
podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1
o. s. ř.
25. Žalovaná byla v řízení zcela procesně úspěšná a podle obsahu spisu
jí vznikly náklady odvolacího řízení ve výši 3 400 Kč a dovolacího řízení ve
výši 3 400 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení v uvedené výši vychází ze
součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (účast na jednání) ve
výši 3 100 Kč [§ 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. b), §
11 odst. 1 písm. g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)] a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300 Kč [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu]. Rovněž náhrada
nákladů dovolacího řízení v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny
za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 3 100 Kč [§ 11 odst. 1
písm. k) advokátního tarifu] a náhrady paušálně určených hotových výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč.
26. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je
advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena
podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu