22 Cdo 3815/2023-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. D. a
b) M. D., zastoupených Mgr. Oksanou Čerňavskou, advokátkou se sídlem v Praze 1,
Revoluční 764/17, proti žalovanému C. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Martiníkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 440/2022, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2023, č. j. 26 Co
56/2023-144, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8. 2023, č. j. 26 Co
56/2023-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se domáhali určení, že v jejich společném jmění manželů jsou
pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, pozemek vzniklý rozdělením
pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 368-348/2022 vyhotoveným společností
Geodézie Hradiště s.r.o. a ověřeným Ing. Karlem Maděrou pod č. 431/2022, vše v
katastrálním území XY (dále i jen „sporné pozemky“), o kterých byli
přesvědčeni, že je nabyli kupní smlouvou z 2. 11. 2005, kterou na ně byly
převedeny pozemky parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba domu č. p. XY, a
parc. č. XY, a které v dobré víře užívali a udržovali, neboť byli ujištěni
prodávajícími, že takto jsou (i nyní sporné) pozemky dlouhodobě užívány
původními vlastníky od roku 1975 a olemovány vysázenými porosty. Pokojná a
nerušená držba sporných pozemků trvala až do března 2021, kdy po upozornění
žalovaného, že mu pokáceli stromy na pozemku, zjistili odlišný stav v katastru
nemovitostí.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 1. 3. 2023, č. j. 9 C 440/2022-63, určil, že pozemky jsou ve
společném jmění žalobců (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Své
rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobci i jejich právní předchůdci zakoupené
pozemky spolu se spornými pozemky užívali a obhospodařovali až po přírodní
hranici, kterou tvořil smíšený porost, bez pochybností o vlastnickém právu
(žalobci od roku 2005), byli tedy poctivými držiteli, držba byla pravá. Dobrou
víru nenarušila ani obnova katastrálního operátu v říjnu 2016, žalobci drželi
pozemky v dobré víře nejméně od listopadu 2005. Žalobci byli poctivými
držiteli po dobu více než deseti let, poctivá držba trvala do března 2021, jsou
tedy naplněny podmínky i pro mimořádné vydržení dle § 1095 a § 1096 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28.
6. 2023, č. j. 26 Co 56/2023-144, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 8.
2023, č. j. 26 Co 56/2023-152, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
4. Skutková zjištění soudu prvního stupně o počátku držby sporných
pozemků na základě kupní smlouvy z listopadu 2005 považoval za správná.
Zopakoval však důkaz znaleckým posudkem vypracovaným v roce 2005 za účelem
ocenění pozemků, které byly předmětem této kupní smlouvy, a dospěl k závěru, že
převáděné pozemky byly oceněny ve skutečných výměrách a že přílohou posudku je
snímek katastrální mapy, na kterém jsou silnějším rámováním skutečné hranice
převáděných pozemků zvýrazněny. Obrys skutečných hranic není přitom zaměnitelný
s obrysem území zahrnujícím i sporné pozemky, neboť skutečná hranice vede
bezprostředně kolem budov, hranice území zahrnujícího sporné pozemky nikoli. Z
toho dovodil, že žalobci si museli být vědomi, že spolu se zakoupenými pozemky
začali užívat i sporné pozemky, tedy o 53 % větší rozlohu, než vyplývala z
obsahu znaleckého posudku, a to přesto, že znalec oceňoval i některé porosty,
které se na převáděných pozemcích nevyskytovaly. Držbu z uvedeného důvodu
označil za držbu nejen nikoli dobrověrnou (§ 1089 odst. 1 a § 992 odst. 1 o.
z.), ale také za držbu v nepoctivém úmyslu (§ 1095 o. z.), a to od samého
počátku.
5. Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné
dovolání, kterým napadají rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu.
6. Přípustnost dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil
od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek, které dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny nebyly.
7. Šlo o řešení následujících právních otázek, při kterých se měl
odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. 1. Zda lze při posouzení poctivosti držitele přihlédnout pouze k jedné z
okolností, při které došlo k uchopení držby, bez pečlivého zkoumání dalších
relevantních okolností v řízení zjištěných (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 3704/2017, sp. zn. 22 Cdo 3275/2019, sp. zn. 22 Cdo
3335/2022, sp. zn. 22 Cdo 3416/2022, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, sp. zn. 22 Cdo
1788/2011 a sp. zn. 22 Cdo 4174/2017 a na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09). 2. Zda lze klást k tíži dobré víry žalobců, že se chopili držby pozemků
o 53 % většího rozsahu, když jim je prodávající předali s výslovným ujištěním
hranic pozemků a judikatura toleruje dle okolností případu i držbu při
překročení výměry pozemku o více než 50 % (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 75/2016, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, sp. zn. 22 Cdo
2941/2000, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, sp. zn. 22 Cdo
1261/2007, sp. zn. 22 Cdo 488/2004, sp. zn. 22 Cdo 3335/20322, sp. zn. 22 Cdo
3416/2022, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 a sp. zn. 22 Cdo 1395/2005). 3. Zda postoj skutečného vlastníka, jeho nečinnost a délka nerušené
držby, zejména trvá-li více než 45 let, nasvědčují dobré víře držitele, protože
při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k
řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (odkazují na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018,
sp. zn. 22 Cdo 3431/2016, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014,
sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 a sp. zn. 22 Cdo 3335/2022). 4. Zda ve prospěch dobré víry držitele pozemku svědčí i to, že nabytý a
držený pozemek tvoří ohrazený funkční celek, pozemek byl připlocen k pozemku
právních předchůdců držitele a přístup na pozemky byl možný pouze z
připloceného pozemku, a zda ve prospěch dobré víry držitele svědčí rozsah
užívání předchůdci držitele, tvar pozemku a jeho umístění v terénu (odkazují na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3335/2022, sp. zn. 22 Cdo 75/2016,
sp. zn. 22 Cdo 1261/ a sp. zn. 22 Cdo 496/2004)
5. Otázka omluvitelnosti omylu držitele u tzv. připlocených pozemků
(odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3335/2022, sp. zn. 22
Cdo 4124/2017, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, sp. zn. 22 Cdo
4952/2016 a sp. zn. 22 Cdo 3079/2014). 8.
Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou považují dovolatelé
následující otázku
- zda při posouzení objektivní dobré víry držitele může jediné kritérium
svědčící v neprospěch dobré víry držitele, a to, že mu byla známa katastrální
mapa kupovaných pozemků, která byla v malém měřítku přílohou znaleckého
posudku, samo o sobě převážit nad všemi ostatními kritérii či okolnostmi
relevantními pro posouzení podmínek vydržení, které svědčí ve prospěch dobré
víry držitele, a to za situace, kdy byli výslovně utvrzeni o vedení hranic
pozemků, ve kterých pozemky právní předchůdci užívali 30 let, tvoří funkční
celek, který je oplocen a oddělen přírodní rozhradou ve formě trvalého porostu,
který samotný znalecký posudek ocenil, a přístup je možný pouze z tohoto
připloceného pozemku, ani vlastník sousedního pozemku si neuvědomil, že
vydržitel drží i část jeho pozemku, a jde o pozemek nepravidelného tvaru v
nepřehledném terénu, z části zastavěný a z části oplocený, s odlišným
hospodářským využitím než sousední pozemky. Tedy zda kritérium znalosti
katastrální mapy je tak silné a absolutní, že převáží všechny ostatní
okolnosti, které svědčí ve prospěch dobré víry žalobců. 9. Odvolací soud se dle názoru žalobců odchýlil také od judikatury
Ústavního soudu, neboť v hodnocení skutkových zjištění absentuje převážná část
skutečností, která vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně, a
odvolací soud je náležitě nehodnotil, aniž by odůvodnil jejich irelevantnost
(odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2232/07 a sp. zn. Pl. ÚS-
st. 45/16, a „ z procesní opatrnosti“ odkazují a citují z řady dalších
rozhodnutí Ústavního soudu a dále odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 396/2013). Odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s
argumentací soudu prvního stupně (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 314/2019 a sp. zn. 29 Odo 817/2003 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2957/20), a zatížil tak řízení vadou, která by mohla mít vliv na
správné hmotněprávní posouzení věci, čímž porušil právo žalobců na spravedlivý
proces. Pochybil také, když změnil skutkové závěry soudu prvního stupně, aniž
zopakoval dokazování a odchýlení se od skutkového závěru řádně neodůvodnil.
Rozhodnutí odvolacího soudu označují za překvapivé, neboť změna právního
náhledu by měla být důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Dodávají, že
odvolací řízení je postiženo i jinými vadami. Jde o opomenutí řady důkazů bez
rozhodnutí o tom, že nebudou provedeny a z jakého důvodu, což mohlo mít vliv na
věcnou správnou napadeného rozhodnutí a způsobilo nepřezkoumatelnost rozsudku.
Dále o porušení práva na spravedlivý proces nedoručením doplnění odvolání
žalovaného a přes žádost právního zástupce také protokolu z ústního jednání
před odvolacím soudem, ke kterému bylo navíc soudem prvního stupně sděleno, že
se ve spisu nenachází.
10. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že
potvrdí rozsudek soudu prvního stupně.
11. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
12. Dovolání není přípustné.
13. Podle § 237 zákona o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení.
15. Dovolatelé formulují v rozsáhlém dovolání řadu právních otázek
hmotného práva, obsahově jde však u všech těchto otázek o námitku nesprávného
právního posouzení otázky poctivosti držby žalobců, tedy jejich dobré víry, že
jim sporné pozemky patří, a to se zřetelem ke všem okolnostem.
16. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo
po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Podle § 992 odst. 1 o.
z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je
poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností
zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
17. Dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o
existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým
držitelem podle § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo je, stejně jako podle předchozí
úpravy, v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, i když zákon nyní užívá
jinou formulaci; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí
opírat o omluvitelný omyl [srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III.
Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str.
96].
18. Otázka dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem
patří, byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena ve vztahu k oprávněné držbě
podle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“).
Tato judikatura je vzhledem k obsahově shodné zákonné definici oprávněné držby
podle § 130 obč. zák. a poctivé držby podle § 992 o. z. v zásadě i nadále
použitelná i pro posouzení poctivé držby dle § 992 odst. 1 o. z. Odvolací soud
se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
19. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší
soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá,
že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba
se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný.
Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem
okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“ Dobrá víra zaniká ve
chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o
skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc
po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp.
zn. 22 Cdo 1806/2006). Postačí, že takové objektivní pochybnosti o vlastnictví
věci vyvolala v konkrétním případě jen jedna z okolností, které jsou obvykle
pro posouzení dobré víry držitele určující.
20. Obecně není pro naplnění podmínek oprávněné (poctivé) držby nezbytně
nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem
katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014).
Absence povinnosti držitele seznámit se katastrální mapou či výměrou hranic
však neznamená, že je pro úvahu o vydržení vlastnického práva bez významu
okolnost, že držitel má přímou možnost s těmito podklady seznámit, protože je
má ve své dispozici (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 11. 2019, sp. zn. 22
Cdo 3404/2019). V usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3521/2020,
Nejvyšší soud uvedl, že skutečnost, že držitelka disponovala geometrickým
plánem s vyznačením jasného průběhu hranice pozemku, je skutečností objektivně
způsobilou narušit dobrou víru držitelky. Ústavní soud dovolání proti tomuto
rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. ÚS I.
ÚS 1948/21, dostupným na nalus.usoud.cz.
21. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o
posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její
nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové
věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy
soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly
řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo
81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3461/2022).
22. Odvolací soud založil svou úvahu o nedostatku dobré víry na
zjištění, že žalobci již při koupi sporných pozemků disponovali znaleckým
posudkem, ve kterém byl obsažen snímek katastrální mapy, na kterém jsou
silnějším rámováním skutečné hranice převáděných pozemků zvýrazněny. Vysvětlil
také, že uvedený obrys skutečných hranic nebyl zaměnitelný s obrysem území
zahrnujícího i sporné pozemky, neboť skutečná hranice byla vyznačena
bezprostředně kolem budov, při zahrnutí sporných pozemků by hranice na jižní
straně musela být vyznačena opticky zcela patrně ve větší vzdálenosti od
zmíněných budov. Závěr odvolacího soudu, že s ohledem na tuto skutečnost nebyli
žalobci nikdy oprávněnými držiteli sporných pozemků, neboť nemohli být v dobré
víře, že jim sporné pozemky, které zvyšovaly rozlohu, která z obsahu znaleckého
posudku rovněž vyplývala, o 53 %, nepovažuje dovolací soud v daném konkrétním
případě ani za zjevně nepřiměřený, ani v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
23. Dospěl-li odvolací soud k jednoznačnému závěru, že jsou tu
skutečnosti, které musely pochybnosti o vlastnictví sporných pozemků objektivně
vyvolat a pro které nelze omyl žalobců, že jim sporné pozemky patří, označit za
omluvitelný, bylo již nadbytečné zabývat se dalšími okolnostmi, které
pochybnosti o vlastnictví sporných pozemků nevyvolávaly. Také rozpor mezi
takovými okolnostmi (dlouhodobá nerušená držba, ujištění prodávajících,
připlocení či přírodní rozhrada funkčního celku nepravidelného tvaru, který je
využíván jinak než sousední pozemky a je z části zastavěný) a obsahem snímku
katastrální mapy, kterým žalobci disponovali, vyvolává pochybnosti o skutečném
stavu věci, stejně jako žalobci tvrzený rozpor v samotném znaleckém posudku
(mezi vyznačením správných hranic a uvedení správné výměry převáděných pozemků
a oceněním porostů mimo tyto pozemky).
24. Odvolací soud pro úplnost dodává, že k řádnému vydržení se dle §
1090 o. z. vyžaduje, aby se držba opírala o existující a platný titul, držba
opřená o domnělý (putativní) titul nepostačuje (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2119/2015). Existenci takového titulu
netvrdili ani sami žalobci. Vyřešení otázky dobré víry bylo tak v dané věci
nadbytečné, neboť ani dobrá víra žalobců, že spornou část pozemku kupní
smlouvou nabyli, by k vydržení vlastnického práva nepřerušenou držbou trvající
deset let (§ 1091 odst. 2 o. z.) nevedla.
25. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu řadu procesních pochybení,
žádnou konkrétní otázku procesního práva, která by zakládala přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., však neformulují. K jejich námitkách by proto
dovolací soud mohl přihlédnout, jen pokud by dovolání shledal přípustné z
jiného důvodu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp.
zn. 22 Cdo 3332/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn.
22 Cdo 4553/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3717/16, dostupný na nalus.usoud.cz). Dovolací soud však pro úplnost dodává,
že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že dospěl k odlišnému
skutkovému zjištění než soud prvního stupně, a to po zopakování důkazu
znaleckým posudkem, který měl k dispozici již soud prvního stupně. Na základě
zjištění o okolnostech, které musely vyvolat objektivní pochybnost o
vlastnictví sporných pozemků, vyloučil odvolací soud poctivou držbu žalobců
jako nezbytný předpoklad vydržení. Z toho je zcela zřejmé, proč se jeho závěry
odlišují od závěrů soudu prvního stupně, nebylo tedy třeba podrobněji se
vypořádat s argumentací soudu prvního stupně, která byla založena na jiných
skutkových zjištěních. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na jiném právním
názoru, ani ten by však bez dalšího nebyl důvodem pro kasaci rozhodnutí soudu
prvního stupně (§ 219a o. s. ř.).
26. V části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním
rovněž napaden, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
27. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobců podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
28. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 3. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu