22 Cdo 3335/2022-249
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a)
V. Ch., narozeného XY, a b) M. Ch., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených
JUDr. Lukášem Zárybnickým, advokátem se sídlem v Praze 10, Kodaňská 100/40,
proti žalovanému J. D., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Marcelou
Trnkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 419/2, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 7 C
121/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.
4. 2022, č. j. 37 Co 241/2021-190, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2022, č. j. 37 Co 241/2021-190,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Třebíči (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 6. 2021,
č. j. 7 C 121/2020-157, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že
jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky pozemků parc. č. XY o výměře 24
m2 a parc. č. XY o výměře 242 m2 v obci XY, katastrální území XY, vytvořených
oddělovacím geometrickým plánem č. 858-1335/2020, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jako vlastníci st. parc. č. XY v obci XY požádali v roce 1969 Československý stát – Místní národní výbor XY
o prodej části sousedního pozemku, který chtěli využít jako zahradu. Dne 5. 2. 1971 uzavřeli kupní smlouvu, kterou jim stát prodal pozemek parc. č. XY o
výměře 1154 m2, vzniklý podle geometrického plánu z 24. 6. 1970 oddělením z
pozemků parc. č. XY (1128 m2), parc. č. XY (14 m2) a parc. č. XY (12 m2). Při
zaměření pozemku v roce 1970 za účelem prodeje byly nové hranice vytyčeny pouze
dvěma železnými trubkami na východní straně, na straně severní ani západní k
žádnému vytyčení nedošlo. Žalobci začali pozemek užívat v podstatně větším
rozsahu, než jak jej nabyli kupní smlouvou. Na severní straně vybudovali
oplocení a užívali tak i část pozemků parc. č. XY a č. XY, a to i když tyto
přímo s pozemkem parc. č. XY nesousedí, jen v jednom místě se téměř dotýká
pozemku par. č. XY. Mezi pozemky žalovaného a pozemkem parc. č. XY se nachází
pozemek parc. č. XY náležející obci (tehdy ve státním vlastnictví). Kromě toho
žalobci připlotili i části pozemků dalších vlastníků, celkové se má jednat o
rozsah asi 850 m2. Hranice pozemku parc. č. XY jsou také patrné z geometrického
plánu vyhotoveného pro žalobce 21. 8. 1988 za účelem vyznačení změny v katastru
nemovitostí. Darovací smlouvou uzavřenou dne 16. 2. 2004 darovali žalobci svému synovi V. Ch. dům č. p. XY a st. parc. č. XY o výměře 428 m2 a parc. č. XY zahrada o
výměře 1154 m2. Žalovaný nabyl kupní smlouvou uzavřenou 29. 6. 2005 s J. M. pozemky parc. č. XY
a XY. Žalovaný pak v březnu 2019 plot (patřící žalobcům) i porosty na severní
hranici, který ležel na jeho pozemku, svémocně odstranil. Podle soudu žalobci nenabyli vlastnictví k částem pozemků žalovaného vydržením
podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). I když byli jejich pokojnými držiteli,
nešlo o držbu oprávněnou, neboť nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že jim patří. K tomu soud prvního stupně uvedl: „Předně je třeba uvést, že ve věci se
nejedná o zásah do sousedních pozemků. Mezi pozemkem p. č. XY, který žalobci
řádně nabyli na základě kupní smlouvy z roku 1971 a pozemky žalovaného p. č. XY a XY se nachází pozemek p. č. XY ve vlastnictví obce XY, který žalobci
taktéž užívají bez prokazatelného právního důvodu“. I když judikatura
Nejvyššího soudu připouští vydržení části sousedního pozemku, „v projednávané
věci se však o sousední pozemky jednoznačně nejedná“. K argumentaci žalobců, že se držby ujali v rozsahu oplocení, soud uvedl, že
plot postavili na současném místě sami žalobci nejdříve v roce 1971.
Sami
žalobci přitom tvrdili, že na severní straně pozemek ohraničen nebyl. Prokázáno
bylo pouze vyznačení hranic kupovaného pozemku na jeho východní straně, a sice
dvěma železnými trubkami. „I dle vyjádření J. K., předloženého samotnými
žalobci vyplývá, že na náčrtu vyhotoveném J. N. dne 10. 4. 1970 jsou vidět tzv. proslučkované linie, které zobrazovaly např. stávající oplocení nebo přirozené
rozhrady, které však již v té době neodpovídaly stávajícím vlastnickým
hranicím. Ani zeleně označená proslučkovaná hranice (na severním okraji
pozemku) dle tohoto vyjádření již tehdy nekorespondovala s hranicí vlastnickou. Dle názoru soudu je velmi nepravděpodobné, že by jim toto při zaměřování
pozemku J. N. nesdělil, resp. že by je na to neupozornil“. Okresní soud dále uvedl: „Výměra žalobci zabraných pozemků ve vlastnictví
žalovaného sice není ve světle aplikovatelné judikatury Nejvyššího soudu nijak
výrazná (cca 23%) nicméně celou záležitost je třeba posuzovat v kontextu všech
okolností, tj. že fakticky si žalobci bez právního důvodu zabrali části pozemků
většího počtu vlastníků o značné výměře. I pokud soud vezme v úvahu měřítko
geometrického plánu, jímž argumentují žalobci, pak je dle názoru soudu i přesto
zcela zjevné, že žalobci si zaplotili podstatně větší pozemky, než které od
obce prokazatelně koupili. Na západní hranici pozemku přitom činil délkový
rozdíl 12 m, což musí být každému zřejmé již pouhým okem. Skutečnost, že se
jedná o svažitý terén, nemůže dle názoru soudu odůvodnit dobrou víru žalobců v
případě tak velkého záboru většího množství cizích pozemků. Nadto je ze
‚zvětšené situace‘, která je přílohou geometrického plánu na zaměření části p. č. XY z roku 1970 (ve spise na č. l. 49) zjevné, že severní hranice nově
zaměřeného pozemku směřuje mírně k jihu (tj. k domu žalobců), kdežto žalobci
skutečně užívaná severní hranice směřuje poměrně výrazně k severu. Což je onen
rozdíl 12 m na západní straně pozemku“. Krajský soud v Brně k odvolání žalobců jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 37 Co 241/2021-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a odkázal i na
jeho právní posouzení. Uvedl, že žalobci nabyli kupní smlouvou z 5. 2. 1971
pozemek par. č. XY o celkové výměře 1154 m2, vzniklý sloučením tří částí
oddělených ze dvou různých pozemků. Hranice na severní a západní straně nového
pozemku nebyly vytyčeny. Žalobci ke koupenému pozemku vybudováním oplocení v
roce 1971 původní pozemek zvětšili o dalších 850 m2 (tj. o 73% původní výměry).
Bylo-li v kupní smlouvě přesně uvedeno, co je předmětem koupě (pozemky byly
specifikovány podle parcelních čísel a ve znaleckém posudku byly uvedeny i
jejich přesné výměry), mohli žalobci při zachování náležité opatrností zjistit,
že užívají pozemek (resp. části pozemků) o podstatně vyšší výměře. Žalobci tak
nemohli být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, byť subjektivně
mohli být o svém právu přesvědčeni, i proto, že proti oplocení, které bylo
příslušným úřadem povoleno, žádný z vlastníků zaplocených pozemků ničeho
nenamítal. S ohledem na jejich původní využití, kdy byly z části v užívání
zemědělského družstva a z části v nepřístupném terénu, však ani tato skutečnost
nebyla způsobilá dobrou víru žalobců založit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a
uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, uvedené níže (rozsáhlé dovolání dovolací soud podstatně
zkrátil).
Přípustnost dovolání vymezují takto (následuje doslovná citace):
„1. Dovolání proti napadenému usnesení je dle názoru dovolatelů přípustné ve
smyslu ustanovení § 237 OSŘ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda lze klást k tíži jejich dobré víře, že
nepřeměřili výměru pozemků nebo nepožadovali vytyčení jeho hranice (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014).
2. Dovolatelé mají za to, že dovolání je přípustné také proto, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda dlouhodobá držba,
zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při
obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k
řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek a
zda lze podobně nahlížet na držbu trvající nerušeně (nejméně) 35 let (rozsudek
(viz rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, sp. zn.
5 C 101/2020 nebo sp. zn. 22 Cdo 3431/2016).
3. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že dovolání je přípustné také proto, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda
lze klást za dobu trvání komunistického režimu při posouzení dobré víry stejné
nároky jako ve stabilizovaném právním státu (viz rozsudek NS ze dne 1. 7. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4484/2007).
4. Dle názoru dovolatelů je dovolání přípustné proto, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda lze vydržet i cca
73 % skutečně nabytého pozemku, když NS v mimořádných okolnostech připouští i
nabytí o více než 100 % (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2006, sp.
zn. 22 Cdo 1395/2005).
5. Vedle nadepsané je dovolání dle názoru dovolatelů přípustné rovněž proto,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda
hlavním účelem institutu vydržení je uvedení dlouhodobého faktického stavu do
souladu se stavem právním (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j.
22 Cdo 3431/2016-421).
6. Dále je dovolání přípustné rovněž proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda platí, že dobrá víra se
presumuje (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2008, sp. zn. 22
Cdo 3000/2008).
7. Rovněž je dovolání přípustné rovněž proto, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda je zesílená dobrá víra,
jestliže řada vlastníků sousedních pozemků nikdy nerozporovala postavení
oplocení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo
1004/2009).
8. Dovolání je také přístupné proto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda skutečnost, že si ani řada vlastníků
sousedních pozemků neuvědomila, že žalobci drží jejich část pozemku, nasvědčuje
objektivní omluvitelnosti omylu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1.
2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014).
9. V neposlední řadě je dovolání přípustné také proto, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda utvrzení znalcem,
nepřehlednost a svažitost pozemku a dlouhodobá nečinnost původního vlastníka,
převažují nad kritériem poměru velikosti koupených pozemků k velikosti pozemků
skutečně užívaných (rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 1004/2009).
10. Nakonec je dovolání přípustné také proto, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda lze vydržet pozemky, které
na sebe bezprostředně nenavazují (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1261/2007)“. Uvedené pak dále rozvíjejí vzhledem k okolnostem věci. Navrhují, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Protože k vydržení pozemků mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc
posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“)
– viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná
ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Odvolací soud se při posuzování dobré víry žalobců částečně odchýlil
od judikatury Nejvyššího soudu, to zakládá přípustnost dovolání. Dovolací soud v případě vydržení (zpravidla části) sousedního pozemku klade
důraz na komplexní posouzení věci. K této otázce existuje četná judikatura,
její závěry je však vždy třeba vykládat v souvislosti se skutkovými okolnosti
dané věci a jejich kombinací; nelze je tedy absolutizovat. K problematice vydržení části sousedního pozemku podle § 134 obč. zák. se
Nejvyšší soud souhrnně vyjádřil např. v rozsudku ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2451/2011, ve kterém uvedl: „V běžném životě dochází často k tomu, že
hranice pozemků, vymezené hranicí užívání, se neshodují s hranicemi parcel,
tedy takových pozemků, které jsou evidovány v katastru nemovitostí v podobě
parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální
mapě a označeny parcelními čísly [§ 1 odst. 1 písm. a), § 3 písm. a), b), § 4 a
§ 27 písm. a) katastrálního zákona č. 344/1992 Sb.; pozemek nemusí být vždy
totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých
parcel, nebo naopak být částí parcely jediné.]. K nesouladu dochází i tak, že
držitel, který koupil pozemek, se omylem chopí na základě kupní smlouvy i části
(příp. i celého) sousedního pozemku, který ve skutečnosti nekoupil, v omylu, že
jde o část jeho pozemku. V tomto případě je tu domnělý (putativní) titul, o
který se držba opírá, a to kupní smlouva, zakládající vlastnictví ke skutečně
koupenému pozemku. K tomu, aby bylo možno držbu považovat za oprávněnou, je
ještě třeba posoudit, zda omyl držitele, který vedl k uchopení držby, byl
omluvitelný.
Judikatura Nejvyššího soudu, vycházející z presumpce dobré víry držitele,
připouští oprávněnou držbu v případě, že držitel se chopí i (části) sousedního
pozemku, který ve skutečnosti nekoupil; jedním z hledisek pro posouzení
oprávněnosti držby je i porovnání výměru koupeného a omylem drženého pozemku. Oprávněnou držbu nelze podle okolností výjimečně vyloučit ani v případě, že
výměra drženého sousedního pozemku dosahuje až 50% výměry skutečně koupeného
pozemku, za zcela výjimečných okolností i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004). Ve prospěch dobré víry držitele
pozemku svědčí i to, že nabytý a držený pozemek tvoří ohrazený ucelený funkční
celek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007),
pozemek byl připlocen k pozemku právních předchůdců držitele, přičemž přístup
na něj byl možný jen z nemovitosti držitele (podobně viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004). Judikatura dovolacího soudu nezbytně nepožaduje, aby osoba, která se ujala
oprávněné držby pozemku, tj. byla při uchopení držby v dobré víře, přeměřovala
jeho výměru nebo požadovala vytýčení hranic (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou okolnosti, které
doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části
sousedního pozemku, okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu,
zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali
nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická
hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka
znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů,
plotu či zdi (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné
utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na
právního předchůdce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22
Cdo 496/2004), existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici
(zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je
oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části
pozemku drženého (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015), jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části
jeho pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009). Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že
výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i
více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu,
nebo držitel byl do omylu uveden znalcem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007).
Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá několik desítek let, nasvědčuje dobré víře
držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku
nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že
držitel užívá jeho pozemek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1646/2018, a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nicméně s ohledem na individuálnost každého případu nelze závěry výše citované
judikatury absolutizovat; to konstatoval Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, a v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22
Cdo 1594/2004, a v řadě dalších rozhodnutí. V této věci bylo zjištěno, že žalobci se ujali držby sporného pozemku v roce
1971 a držbu vykonávali až do roku 2004, kdy ji předali (spolu s vlastnictvím
sousedního pozemku) svému synovi, který ji vykonával i v průběhu řízení; nebylo
prokázáno, že by se on nebo žalobci dozvěděli o sporné hranici dříve, než v
roce 2018. Takto dlouhodobá nerušená držba svědčí ve prospěch žalobců, a to tím
spíše, že zábor pozemků se netýkal jen pozemků žalovaného, ale i dalších osob a
obce (tehdy státu). Jestliže větší počet vlastníků částečně zabraných pozemků
si neuvědomil, že žalobci se uchopili držby jejich pozemků, a to viditelně,
tím, že na hranicích držby zřídili oplocení, pak je zjevné, že ani oni
nepředpokládali, že vlastnická hranice mezi pozemky vede jinudy. K tomu odvolací soud uvedl, že ani tato skutečnost nebyla způsobilá dobrou víru
žalobců založit, neboť byly z části v užívání zemědělského družstva a z části v
nepřístupném terénu. Tuto úvahu považuje dovolací soud za nepřiměřenou. To, že
pozemky byly v užívání zemědělským družstvem v době před rokem 1990, by
skutečně mohlo být důvodem pro to, že sousedé by vzhledem k tehdejším předpisům
o zemědělském družstevnictví, které vlastníkovi pozemku v takovém užívání
ponechávaly jen tzv. holé vlastnictví, o ochranu vlastnického práva
neusilovali. Poměry a s nimi význam vlastnického práva k pozemku v užívání
družstva se však v roce 1990 značně změnily a přesto ani poté, až do roku 2018,
nebylo zjištěno zpochybnění držby žalobců či jejich syna. Jde tedy o okolnost
nasvědčující tomu, že dotčení vlastníci sousedních pozemků měli za to, že
hranice držby se neliší od hranice vlastnické, resp. že o své vlastnictví
nedbali; to je skutečnost svědčící pro dobrou víru žalobců. Dále: Jestliže
nepřehledný terén bránil sousedům uvědomit si vlastnickou hranici v terénu, pak
v tomtéž bránil i žalobcům. Žalobci dále opírají svou dobrou víru o to, že komise výstavby Místního
národního výboru v XY vydala dne 23. 3. 1971 rozhodnutí o přípustnosti stavby
oplocení, a to po hranicích vytyčených při zaměření ze dne 10. 4. 1970. Na
základě provedeného zaměření těchto pozemků se žalobci ujali v dobré víře držby
i sousedních pozemků.
S tímto tvrzením se soudy nijak nevypořádaly, ačkoliv je
žalobci uplatnili jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v odvolání
proti rozsudku okresního soudu, a to přesto, že bylo potenciálně významné
(pokud by bylo zjištěno, že oplocení bylo provedeno v hranicích zaměření, k
tomu viz níže). Soud prvního stupně žalobu zamítl též proto, že mezi koupeným pozemkem a
pozemky žalovaného, jejichž držby se žalobci chopili, byl úzký pruh pozemku ve
vlastnictví státu; nešlo tudíž o „sousední pozemky“ ve smyslu judikatury. Odvolací soud tento závěr výslovně nepřevzal, proto se jen stručně uvádí, že
tento závěr není správný. „Sousedními pozemky“ v tomto smyslu je třeba rozumět
všechny na sebe (postupně) navazující pozemky, jejichž držby se držitel (zde
žalobci) ujal (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22
Cdo 1261/2007). Ve prospěch žalobců tedy svědčí dlouhodobá nerušená držba a poměry v terénu; v
jejich neprospěch pak celkový poměr jimi zabraných a oplocených pozemků k
pozemkům skutečně koupeným (žalobci ke koupenému pozemku vybudováním oplocení v
roce 1971 původní pozemek zvětšili o dalších 850 m2 tj. o 73% původní výměry). Za této situace se jeví jako zásadní otázka, proč žalobci oplotili pozemek
právě na místě, kde tak učinili, tedy zda tak učinili jen svémocně, z vlastního
rozhodnutí, nebo zda tu byly okolnosti, které je uvedly do omluvitelného omylu,
že plot staví na hranici koupeného pozemku. Takovou okolností nemohl být
samotný nepřehledný terén; ten totiž mohl jen omluvit to, že nepoznali, že se
chopili držby pozemku o větší výměře, než jakou koupili, nikoliv však svévolné
určení hranice držby. To se týká severní hranice pozemku, kde došlo k záboru
sousedního pozemku. Soud prvního stupně uvedl, že „při zaměření pozemku v terénu v roce 1970 byly
nové hranice vytyčeny pouze 2 železnými trubkami na východní straně, na straně
západní, ani na straně severní k žádnému vytyčení nedošlo“ (bod 39 rozsudku). Zaměření provedl J. N. Z vyjádření J. K. k náčrtu vyhotovenému v roce 1970, ze
kterého byl následně vyhotoven geometrický plán za účelem převodu pozemku na
žalobce (č. l. 51) se podává, že západní hranice byla patrně vymezena dřevěným
plotem, sporná severní hranice pak „zřejmě … byla vyšetřena jako nějaká
stávající rozhrada či užívací hranice, která nekorespondovala s hranicí
vlastnickou“. To, že na severní straně byla (blíže nekonkretizovaná) rozhrada,
pak žalobci opakovaně tvrdili (viz např. č. l. 65v., 80v., 84, 145v. spisu). Při jednání pak jejich právní zástupce k výslovnému dotazu uvedl, že žalobci
dovodili, že severní hranice koupeného pozemku má tvar přímky (ve skutečnosti
tomu tak nebylo) na základě kupní smlouvy a geometrického plánu (č. l. 134v.). Stěžejní otázkou je, proč si mysleli, že tato „přímka“ vede zrovna tam, kde
umístili plot. K tomu dovolací soud poznamenává: Podle doposud zjištěného skutkového stavu
byla při vymezení hranice kupovaného pozemku v terénu označena jen východní
hranice, a to železnými trubkami; na dalších stranách označena nebyla. Je třeba
tuto skutečnost vzít do úvahy a položit otázku, proč tomu tak bylo.
Může to
svědčit o tom, že na západní a severní straně nebylo třeba hranici označit
proto, že pozemek ohraničovala nějaká rozhrada. Jestliže tam rozhrada nebyla a
žalobci umístili plot jen podle vlastního uvážení, nemohli být se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky pozemku (§ 130 odst. 1 obč. zák.) a pozemek vydržet. Pokud se však držby ujali v hranici určené v terénu
rozhradou, pak za situace, kdy ani vyměřující osoba neuznala za potřebné na
této straně hranici označit (patrně proto, že měla za to, že hranice byla
dostatečně vymezena rozhradou), jde o skutečnost nasvědčující jejich dobré víře
i oprávněné držbě. Odvolací soud uvedl: „Odvolací soud dodává, že pokud při vědomí nedostatečného
vytyčení hranice pozemku se znalostí konkrétního pozemku si žalobci byli vědomi
komplikované situace v nepřehledném svažitém terénu, situace tím spíše
vyžadovala pečlivý přístup k vymezení hranic kupní smlouvou nabytého pozemku. Žalobci tak nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, pokud k vytyčení hranic
pozemku nepřistoupili“. Tato úvaha nepostrádá logiku, je však neúplná. Pokud
byly domnělé hranice pozemku vymezeny rozhradami a tak byly žalobcům pozemky
předány, nevylučuje okolnost, že si je nenechali v terénu vytýčit, jejich
dobrou víru. V této souvislosti je patrné, že strany se v důsledku uplynutí doby dnes již
více než 50 let od uchopení držby ocitají ve složité situaci; nastane-li zde
stav „non liquet“ (není jasno), je třeba vyjít z presumpce dobré víry. Ostatně
byli to i vlastníci sousedních a zabraných pozemků, kteří dlouhodobou
nečinností a trpěním plotem vymezených hranic přispěli k tomuto důkaznímu stavu. K presumpci dobré víry: V rozsudku ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo
3000/2008, Nejvyšší soud konstatoval, že presumpce dobré víry sice nebyla až do
novely č. 509/1991 Sb. v občanském zákoníku výslovně upravena, prosazovala se
však jako součást obecně uznávané tzv. presumpce řádného člověka (praesumptio
boni viri). Nicméně tato presumpce se uplatní v případě, že zjištěné okolnosti
neumožňují učinit jednoznačný závěr o dobré víře držitele. K tomu viz § 130
odst. 1 obč. zák., věta druhá: „V pochybnostech se má za to, že držba je
oprávněná“. Jestliže tedy zjištěné skutkové okolnosti neumožní soudu učinit
závěr o nedostatku objektivní dobré víry (věta první téhož ustanovení), posoudí
držbu žalobců jako oprávněnou. Protože odvolací soud se nijak nezabýval existencí rozhrady na severní straně
pozemku a nevzal do úvahy dobu držby žalobců a jejich syna a nečinnost
(knihovních) vlastníků pozemku, je jeho rozhodnutí předčasné a tudíž nesprávné;
zčásti je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu uvedenou výše. Dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. je tak dán. Další tvrzení, které má podporovat dobrou víru žalobců je, že rozdílu mezi
katastrálním a skutečným stavem si nevšiml ani soudní znalec, který v roce 2004
oceňoval pozemky za účelem jejich převodu na syna žalobců.
Znalec do ocenění
zahrnul i trvalé porosty – jabloň, hrušeň a jiné, které se nacházely na
sporných pozemcích a žalobci hradili v roce 2004 daň z převodu nemovitých věcí
z rozsahu pozemku až po oplocení. Soud prvního stupně k tomu uvedl, že
„argumentaci žalobců ohledně znaleckého posudku z roku 2004 považuje soud v
této věci za irelevantní, neboť úkolem znalce nebylo zjišťovat velikost pozemku
a jeho hranice, nýbrž vycházel ze situace na místě samém a řešil stanovení ceny
nemovitosti, včetně příslušenství“ (bod 49 rozsudku). S tímto závěrem žalobci
ani v odvolání, ani v dovolání konkrétně nepolemizují, jen opakují tvrzení, že
ani znalec si rozdílu nevšiml. Za této situace není závěr soudu o tom, že jde o
tvrzení irelevantní, zjevně nepřiměřený a uvedená okolnost ve prospěch dobré
víry žalobců za zjištěného skutkového stavu nesvědčí. Neobstojí ani tvrzení, že podle judikatury nelze obecně „klást za dobu trvání
komunistického režimu při posouzení dobré víry stejné nároky jako ve
stabilizovaném právním státě“(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). V rozhodnutí, na které žalobci odkazují, šlo o
právní omyl vyvolaný přímo státním orgánem v souvislosti s přídělem majetku;
držitel jednal v dobré víře ve správnost postupu státního orgánu. V nyní
projednávané věci jde o omyl skutkový ohledně hranic držby a vlastnictví, který
nebyl nijak vyvolán tehdejším režimem nebo poměry; judikatura, na kterou
dovolatelé odkazují, se v této věci neuplatní. Stejně tak není pochyb o tom, že
„hlavním účelem institutu vydržení je uvedení dlouhodobého faktického stavu do
souladu se stavem právním“, ovšem v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, je tomu tak jen za podmínek stanovených v § 134 odst. 1, tedy je-li
držba oprávněná ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. Na této otázce tak rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá a tvrzený rozpor s judikaturou není dán. Dovolatelé též uvádějí: Navíc rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve zjevném
rozporu se zjištěným skutkovým stavem, což odvolací soud i přes podané odvolání
a opakovanou argumentaci dovolatelů odmítl řešit, když (následuje citace
dovolání):
„1. Okresní soud bez jediného důkazu a tvrzení uvedl, že považoval za
nepravděpodobné, že by geodet při zaměření v r. 1970 dovolatelům nesdělil, že
rozhrada neodpovídá s hranicí vlastnickou, a to i přesto, že se dovolatelé
nikdy žádného zaměření neúčastnili a ani se účastnit nemohli, neboť v té době
proběhlo na cizím pozemku;
2. Okresní soud v rozporu s GP uvedl, že severní hranice směřovala k jihu, a to
přesto, že tomu tak nebylo a směřovala k severu (viz fotodokumentace v úvodu
dovolání);
3. Okresní soud bez jediného důkazu uvedl, že odchylka v terénu byla patrná
pouhým okem, a to i přesto, že svědci pan Ž., paní P., pan Š. a paní Š. potvrdili, že odchylka vyšla najevo až v r. 2019;
4. Jestliže soudy nepochopitelně vycházely mj. z výpovědi svědka M., pak je
nutné zdůraznit namítanou podjatost pana M., neboť to byl právě on, kdo převedl
sporné pozemky na žalovaného a jestliže by soudy měly de facto rozhodnout tak,
že pan M.
v důsledku vydržení žalobců převedl na žalovaného pozemky o menší
výměře, připadala by v úvahu jeho občanskoprávní odpovědnost vůči žalovanému. Navíc dovolatelé doložili odvolacímu soudu, že pan M. nevypovídal pravdivě,
když uváděl, že opocení mělo být vybudováno až v r. 1996 (viz odvolacímu soudu
předložené letecké snímky dokládající existenci plotu z let 1980 - 2001
zpracované Vojenským geografickým úřadem AČR v Dobrušce). Jeho tvrzení o
podpisu dohody v r. 2018 je pak lživé a absurdní, kdy žalovaný nikdy žádnou
písemnou dohodu o odstranění plotu nedoložil“. Tyto námitky uplatnili žalobci v odvolání (č. l. 165), odvolací soud na ně
nijak nereagoval, a to přesto, že se týkaly zásadních skutkových zjištění, ze
kterých soud prvního stupně vyšel; odvolací soud k tomu jen uvedl: „Soud I. stupně přesvědčivě a logicky uvedl, z jakých důkazů vyšel, i jak je hodnotil. Ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně, jak jsou podrobně uvedeny v odůvodnění
napadeného rozsudku, nemá odvolací soud připomínek a zcela se s nimi
ztotožňuje“. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak nesplňuje nároky, které
na ně klade § 157 odst. 2 o. s. ř. a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem ke zrušení napadeného rozhodnutí nebylo třeba
rozhodovat o odkladu jeho vykonatelnosti a právní moci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu