ám. F.
L. Věka 38, proti žalované J. B., zastoupené JUDr. Petrem Šádou, advokátem se
sídlem v Bořicích 65, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 260/2020, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 1.
2023, č. j. 27 Co 286/2022-392, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marty
Hradecké, advokátky se sídlem v Dobrušce, nám. F. L. Věka 38.
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 9. 8. 2022, č. j. 10 C 260/2020-280, určil, že pozemek parc.
č. st. XY v k. ú. XY, který vznikl odměřením z původního pozemku parc. č. XY
geometrickým plánem specifikovaným v tomto výroku, který je nedílnou součástí
rozsudku, je ve vlastnictví žalobce (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení
(výroky II a III).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 27
Co 286/2022-392, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že
odvolací soud nesprávně posoudil otázku dobré víry žalobce, a to v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu, a rovněž v rozporu s provedeným
dokazováním. Nesouhlasila se závěrem, že nelze rozumně předpokládat, že by se
geometrický plán z roku 1953, z nějž je patrná hranice pozemků, dostal do sféry
žalobce. Žalobce o tomto geometrickém plánu musel vědět a měl se s ním
seznámit, neboť na tento geometrický plán bylo odkazováno v mnoha dokumentech,
které měl k dispozici (v darovací smlouvě z roku 2009 byl obsažen odkaz na
notářský zápis z roku 1953, jehož součástí byl i předmětný geometrický plán, v
darovací smlouvě bylo rovněž odkazováno na dědická řízení D 825/73, D 350/1976
a D 1814/87, která obsahují též relaci na předmětný geometrický plán, případně
z LV č. XY pro k. ú. XY lze opět vyčíst odkaz na notářský zápis, a tudíž i
geometrický plán). Žalobce spolu s návrhem na vklad v roce 2009 předkládal
katastrálnímu úřadu přílohy, které opět obsahovaly mimo jiné odkaz na notářský
zápis a geometrický plán z roku 1953. Navíc si dne 9. 12. 2019 na katastrálním
úřadu tento geometrický plán žalobce sám vyzvedl, což zcela vyvrací závěr o
tom, že by se snad tento geometrický plán nedostal do sféry žalobce. Žalovaná v
dovolání dále rozporovala způsob hodnocení výpovědí některých svědků ze strany
odvolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že
se žaloba zamítá, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s názorem žalované, že by
odvolací soud posoudil otázku dobré víry nesprávně; naopak v řízení bylo podle
něj jednoznačně prokázáno, že žalobce o svém vlastnictví sporné části pozemku
nikdy žádné pochybnosti neměl. Poukázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu,
podle které nabyvatel pozemku není povinen nechat si pozemek přeměřit. Uvedl,
že pokud je držba poctivá a dlouhodobě vykonávaná, měla by být chráněna spíše
skutečná hranice než hranice zakreslená v mapě. Rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu navíc s ohledem na zásadu, že práva náležejí bdělým, vyžaduje, aby se
vlastník neoprávněně drženého pozemku tomuto bránil. Zopakoval, že se s obsahem
namítaného geometrického plánu neměl možnost seznámit, neboť neprověřoval a
nestudoval žádné notářské zápisy ani jiné listiny, na něž bylo odkazováno v
darovací smlouvě z roku 2009, stejně tak osobně nepřikládal žádné listiny k
návrhu na vklad. Poukázal na to, že ani sama žalovaná neměla až do roku 2016
žádné pochybnosti o průběhu hranice pozemku; současně pak žalobce na zjištěné
nesrovnalosti upozornila až v roce 2019. Co se týče námitky žalované, že si
předmětný geometrický plán žalobce vyzvedl na katastrálním úřadu, podotkl, že
tato skutečnost by již nemohla mít vliv na jeho dobrou víru, neboť v té době
vlastnické právo již vydržel. Co se týče svědeckých výpovědí, všichni svědci
shodně označili, kde se nachází hranice mezi pozemky. Uzavřel, že splnil
veškeré podmínky pro vydržení. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu potvrdil a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Dovolací soud v prvé řadě podotýká, že – vázán ve smyslu § 242 odst.
3 o. s. ř. dovolacím důvodem – danou věc přezkoumal toliko v intencích
dovolacích námitek, tj. pouze z hlediska posouzení poctivosti držby žalobce
(použitou terminologií nalézacích soudů „oprávněnosti držby“) jako jedné z
podmínek nutných pro řádné vydržení ve smyslu § 1089 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Nezabýval se dalšími aspekty projednávané
věci, zejména samotným faktem, zda se v dané věci vůbec mohlo jednat o řádné
vydržení podle § 1089 o. z. a zda uplynula vydržecí doba ve smyslu § 1091 odst.
2 o. z., případně tím, zda se držba sporné části pozemku žalobce zakládala na
právním důvodu ve smyslu § 1090 odst. 1 o. z., neboť takové námitky nebyly v
rámci dovolání uplatněny.
9. Žalovaná v dovolání namítá pouze nesprávnost závěru odvolacího soudu
o poctivosti držby žalobce (resp. terminologií nalézacích soudů „oprávněnosti
držby“ žalobce), přičemž má za to, že žalobce nebyl po celou vydržecí dobu se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem sporné části pozemku.
10. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť posouzení otázky
poctivosti držby žalobce odvolacím soudem není v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu ani provedeným dokazováním.
11. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo
po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.
12. Podle § 992 odst. 1 o. z. kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu
náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví
nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
13. Dobrá víra poctivého držitele je založena na omluvitelném omylu o
existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Poctivým
držitelem podle § 992 odst. 1 o. z. je ten, kdo je, stejně jako podle předchozí
úpravy, v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“, i když zákon nyní užívá
jinou formulaci; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí
opírat o omluvitelný omyl [srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III.
Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str.
96]. Otázka dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem
patří, byla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena ve vztahu k oprávněné držbě
podle § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“).
Tato judikatura je vzhledem k obsahově shodné zákonné definici oprávněné držby
podle § 130 obč. zák. a poctivé držby podle § 992 o. z. v zásadě i nadále
použitelná i pro posouzení poctivé držby dle § 992 odst. 1 o. z. [srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3815/2023
(dostupné, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na
www.nsoud.cz)].
14. V rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Nejvyšší
soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá,
že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba
se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný.
Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem
okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným.“ Dobrá víra zaniká ve
chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o
skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc
po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp.
zn. 22 Cdo 1806/2006). Postačí, že takové objektivní pochybnosti o vlastnictví
věci vyvolala v konkrétním případě jen jedna z okolností, které jsou obvykle
pro posouzení dobré víry držitele určující.
15. Obecně není pro naplnění podmínek oprávněné (poctivé) držby nezbytně
nutné, aby se aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem
katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014).
Absence povinnosti držitele seznámit se s katastrální mapou či výměrou hranic
však neznamená, že je pro úvahu o vydržení vlastnického práva bez významu
okolnost, že držitel má přímou možnost se s těmito podklady seznámit, protože
je má ve své dispozici (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 11. 2019, sp. zn.
22 Cdo 3404/2019). V usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3521/2020,
Nejvyšší soud uvedl, že skutečnost, že držitelka disponovala geometrickým
plánem s vyznačením jasného průběhu hranice pozemku, je skutečností objektivně
způsobilou narušit dobrou víru držitelky (Ústavní soud dovolání proti tomuto
rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. ÚS I.
ÚS 1948/21, dostupným na https://nalus.usoud.cz).
16. Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o
posouzení oprávněnosti (poctivosti) držby jsou často dány skutečnosti
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její
nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové
věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy
soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly
řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo
81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo
3461/2022).
17. Odvolací soud založil své rozhodnutí v projednávané věci mimo jiné
na závěru, že ze strany žalobce byla splněna podmínka poctivé držby. V
odůvodnění napadeného rozhodnutí sice užívá terminologii starší právní úpravy –
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, týkající se oprávněnosti držby,
nicméně s ohledem na výslovný závěr odvolacího soudu v bodě 17. napadeného
rozhodnutí, a sice že v dané věci byly splněny podmínky vydržení podle § 1089 a
násl. o. z., lze uzavřít, že odvolací soud na věc nahlížel již podle úpravy
obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Nicméně, jak bylo uvedeno
výše, starší judikatura v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
týkající se oprávněnosti držby a dobré víry držitele, je použitelná i nadále
pro výklad pojmu poctivá držba ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník. A od této rozhodovací praxe (též obecně citované výše) se odvolací
soud při posouzení otázky dobré víry žalobce nikterak neodchýlil.
18. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalobce
byl po celou dobu držby se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
sporná část pozemku náleží, a to od okamžiku vkladu vlastnického práva k
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dne 30. 3. 2009. K narušení jeho dobré víry
došlo až dne 27. 11. 2019, kdy mu žalovaná oznámila, že část jeho domu má být
postavena na pozemku parc. č. XY v jejím vlastnictví. Odvolací soud uzavřel, že
žalobce nebyl povinen studovat a porovnávat již existující stavbu s žalovanou
namítaným geometrickým plánem z roku 1953, který byl vyhotoven za účelem
rozdělení původní stavební parcely a uzavření darovací smlouvy ohledně její
části označené jako parc. č. XY mezi právními předchůdci právní předchůdkyně
žalobce a právními předchůdci žalované. Již soud prvního stupně uzavřel, že
nelze rozumně předpokládat, že by se tento geometrický plán vyhotovený ještě
před jeho narozením dostal do sféry žalobce. To následně potvrdil i odvolací
soud, přičemž uzavřel, že darovací smlouva z roku 2009, kterou byl převeden
pozemek parc. č. XY na žalobce, obsahuje pouze odkaz na notářský zápis z roku
1953 (jehož součástí je pak předmětný geometrický plán z roku 1953), případně
odkazy na dědická řízení, která též zmiňují pouze notářský zápis z roku 1953,
nikoliv přímo geometrický plán. S těmito závěry se dovolací soud v zásadě
ztotožňuje, přičemž k již uvedenému pouze dodává, že skutečnost, že určité
listiny, jež měl žalobce ve své dispozici nebo které byly přiloženy jeho
zástupcem k návrhu na vklad obsahují odkazy na notářský zápis (jehož součástí
má být geometrický plán), případně dědická řízení či listy vlastnictví, z nichž
lze též vyčíst návaznost na předmětný notářský zápis i geometrický plán, ještě
neprokazují, že byl žalobce s obsahem takového geometrického plánu skutečně
obeznámen, přičemž nelze učinit ani závěr, že by měl žalobce snad povinnost se
s ním seznámit, když tento geometrický plán byl vyhotoven za účelem rozdělení
pozemku a převodu vlastnického práva mezi zcela jinými účastníky (právními
předchůdci). Uvedené nebylo možné po žalobci spravedlivě požadovat tím spíše,
pokud o nesrovnalostech ohledně průběhu vlastnické hranice mezi předmětnými
pozemky dlouhou dobu nevěděla ani samotná žalovaná a spornou část pozemku tak
nikdy neužívala, přičemž o tom, že část domu žalobce má zasahovat do jejího
pozemku, se dozvěděla až v roce 2016. V neprospěch žalované lze rovněž přičíst
i to, že žalobce o této skutečnosti informovala až v roce 2019. Za těchto
okolností má i dovolací soud za to, že podmínka poctivosti držby žalobce byla
splněna, a žalobce tak byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu
sporná část pozemku patří. Závěry odvolacího soudu tedy v tomto směru obstojí,
a to jak co se týče souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tak i ohledně
toho, že jeho úvahy týkající se poctivosti (oprávněnosti) držby nelze ve smyslu
výše citované rozhodovací praxe považovat za zjevně nepřiměřené ani
nedostatečně odůvodněné.
19. S ohledem na to, že jedinou relevantně uplatněnou dovolací námitkou
byla pouze otázka dobré víry žalobce a s tím spojené posouzení splnění podmínky
poctivosti držby jako jednoho z předpokladů vydržení ve smyslu § 1089 o. z.,
dovolací soud dovolání žalované s ohledem na výše uvedené důvody odmítl.
Předmětem dovolacího přezkumu nemohly být, jak již bylo zmíněno v úvodu tohoto
usnesení, žádné jiné aspekty vydržení ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ani samotný fakt, zda o vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, vůbec mohlo v daném případě jít, neboť žádné další závěry odvolacího
soudu nebyly v rámci dovolací argumentace napadeny.
20. Co se týče obsáhlých námitek žalované ohledně hodnocení výpovědí
konkrétních svědků, pak dovolací soud pouze závěrem dodává, že námitky do
zjištěného skutkového stavu, případně námitky týkající se hodnocení dokazování
nalézacími soudy nepředstavují způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1
o. s. ř. a contrario).
21. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může
se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu