22 Cdo 2654/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobce L. Š., bytem v H., G. 1174/29, proti žalované B. V. Š., bytem v S., J.
G. 554, zastoupené Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi,
Okružní 280, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem,
vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 275/2008, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2010,
č. j. 24 Co 149/2010-133, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
účastníků k budově č. p. 117, nacházející se na pozemku parc. č. st. 137/1,
budově bez č. p./č. e., nacházející se na pozemku parc. č. st. 137/2 a k
pozemkům parc. č. st. 137/1, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 137/2,
zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 104/1, ostatní plocha, parc. č. 104/2,
ostatní plocha, parc. č. 104/3, trvalý travní porost, parc. č. 1227, lesní
pozemek, parc. č. 1228, ostatní plocha, parc. č. 1229/1, trvalý travní porost,
parc. č. 1229/2, trvalý travní porost, parc. č. 1229/3, trvalý travní porost,
parc. č. 1229/4, ostatní plocha, parc. č. 1229/5, trvalý travní porost, parc.
č. 1232/1, ostatní plocha, parc. č. 1232/2, trvalý travní porost, parc. č.
1233, ostatní plocha, parc. č. 1234, trvalý travní porost, parc. č. 1236/1,
trvalý travní porost, parc. č. 1236/2, zahrada, parc. č. 1237, ostatní plocha,
parc. č. 2158, ostatní plocha, a dále pozemku ve zjednodušené evidenci –
parcela původ pozemkový katastr č. 1021, č. 1804/2, č. 1812/5, to vše v
katastrálním území a obci L. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1.
října 2009, č. j. 3 C 275/2008-94, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a
žalované k předmětným nemovitostem a přikázal je do vlastnictví žalované (výrok
I. rozsudku), které zároveň uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání
jejího podílu částku ve výši 475 000,- Kč (výrok II. rozsudku). Ve výrocích
III. a IV. pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou rovnodílnými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Žalobce předmětné nemovitosti neužívá a
nemá zájem o jejich přikázání do vlastnictví z důvodu svého zdravotního stavu a
značné vzdálenosti svého bydliště od předmětných nemovitostí. Naopak žalovaná o
některé z nemovitostí zájem má, nicméně z finančních důvodů ne o všechny. Cena
předmětných nemovitostí byla v řízení stanovena na 950.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou zde dány důvody pro zrušení
podílového spoluvlastnictví. Při jeho vypořádání konstatoval, že nelze
předmětné nemovitosti rozdělit reálně, a proto je přikázal do vlastnictví
žalované, která o ně měla zájem, resp. nezájem projevila jen u některých
nemovitostí z důvodu, že nebude schopna splatit žalobci vypořádací podíl. Protože žalovaná nesouhlasila s prodejem předmětných věcí a rozdělením výtěžku,
bylo podle soudu prvního stupně na místě jí nemovitosti přikázat s tím, že
vypořádací podíl žalobci bude zaplacen ve splátkách. Soud prvního stupně
nepovažoval tvrzenou nemožnost zaplacení vypořádacího podílu žalovanou za důvod
hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 142 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen
,,obč. zák.“). K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 24 Co 149/2010-133, změnil rozsudek
soudu prvního stupně pouze ohledně pozemku parc. č. 1227, lesní pozemek, v
katastrálním území a obci L. (dále jen ,,pozemek parc. č. 1227“), a to tak, že
jej nepřikázal do vlastnictví žalované, nýbrž nařídil jeho prodej s tím, že
mezi účastníky bude rovným dílem rozdělen výtěžek z tohoto prodeje (výrok I. rozsudku). V návaznosti na tuto změnu změnil i výši vypořádacího podílu, který
je žalovaná povinna zaplatit žalobci, na částku 384.723,50 Kč (výrok II. rozsudku). Ve výrocích III. a IV. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými i právními závěry, ke kterým
dospěl soud prvního stupně. Podle jeho názoru soud prvního stupně správně
nepřistoupil k reálnému rozdělení pozemků, neboť žalovaná o ně měla zájem a
reálné dělení by vedlo ke snížení jejich hodnoty a využitelnosti. Odvolací soud
však nesouhlasil se způsobem, jakým vypořádal soud prvního stupně pozemek parc. č. 1227. Žalovaná totiž v řízení uvedla, že nemá zájem na přikázání pozemku
parc. č. 1227 do jejího vlastnictví, neboť jej není schopna využít v rámci jí
provozované zemědělské činnosti. Proto bylo na místě rozhodnout podle § 142
odst. 1 věty čtvrté obč. zák. tak, že soud nařídí prodej tohoto pozemku. Výtěžek z prodeje pak bude rozdělen mezi spoluvlastníky. Z tohoto důvodu
odvolací soud změnil částku připadající na vypořádací podíl žalobce, přičemž
přihlédl i k tomu, že se tato částka blíží částce 300 000,-Kč, kterou byla
žalovaná ochotna na vypořádací podíl zaplatit. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, ve kterém podle jeho
obsahu uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm.
b) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“)). Dovolatelka uvedla, že zvolený způsob vypořádání předmětných nemovitostí je pro
ni poškozující, zvláště tehdy, pokud bude jeden z pozemků prodán za tržní cenu,
která v době rozhodování soudů nebyla ještě stanovena. Požádala rovněž dovolací
soud, aby zajistil výmaz údaje o omezení vlastnického práva žalobkyně k
přikázaným pozemkům v katastru nemovitosti, spočívající v pohledávce žalobce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovolací soud se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není
přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dovolací soud
zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť.
Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně
jedné či několika vypořádávaných věcí neznamená, že dovolání je přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu,
které se týkají jiných věcí, a že dovolací soud je již v důsledku částečné
změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé
rozhodnutí.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení. Jestliže tak odvolací soud změní rozhodnutí soudu
prvního stupně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jen ohledně
některých vypořádávaných věcí, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako
měnící pouze v rozsahu změny rozsudku prvního stupně.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.) dospěl k závěru, že dovolání – v rozsahu, ve kterém je přípustné – není
důvodné.
Změna rozsudku odvolacího soudu oproti soudu prvního stupně spočívala toliko v
tom, že odvolací soud jinak rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví k jedinému
pozemku parc. č. 1227.
V řešené věci je tedy založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. jen u vypořádání spoluvlastnického práva k pozemku parc. č. 1227,
protože odvolací soud oproti soudu prvního stupně konstituoval práva a
povinnosti účastníků řízení odlišně a s ohledem na tuto skutečnost změnil výši
přiměřené náhrady, kterou je povinna žalovaná žalobci zaplatit.
V ostatním nalézací soudy provedly zrušení a vypořádání shodně, jde proto o
potvrzující rozhodnutí a dovolání může být v této části přípustné jen podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších,
implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS
414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu,
která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává
ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím
soudem považováno za otázku zásadního právního významu. Ve vztahu k pozemku parc. č. 1227 je dovolání sice přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Dovolací soud je především nucen konstatovat, že z dovolání není zřejmé, k
jakému pro žalovanou příznivému výsledku v dovolacím řízení by měla směřovat
její argumentace.
Žalovaná v dovolání totiž zdůrazňuje, že je pro ni „prokazatelně poškozující“,
jestliže část nemovitostí, které jí byly přikázány do vlastnictví, „se má
vyplatit podle znaleckého posudku“ a část nemovitostí, která „má připadnout
žalobci, se rozdělí podle budoucí prodejní ceny tržní, kdy nemovitost bude
prodána soudním prodejem“. Žalovaná požaduje, aby „majetek byl dělen podle
jedněch pravidel, tj. podle znaleckého posudku, který sám žalobce požadoval“;
zdůrazňuje, že „žalobce si může prodat lesní pozemek s lesem sám, když
procedura prodeje přes soudní nařízení je k finanční tíži na úkor žalované“. Dovolací soud zdůrazňuje, že z této argumentace nijak nevyplývá, jakým
konkrétním způsobem by se měla promítnout do výroku o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, když žalovaná žádným způsobem nezpochybňuje
zvolený způsob vypořádání, ať již jde o nemovitosti přikázané jí nebo o
pozemek, ve vztahu ke kterému odvolací soud nařídil prodej a rozdělení výtěžku
podle velikosti spoluvlastnických podílů. Požadavek žalované, aby byl „majetek dělen podle jedněch pravidel, tj. podle
znaleckého posudku“, není v dané věci realizovatelný. Dovolatelka především přehlíží, že nemovitosti, které byly předmětem řízení,
„nebyly děleny podle znaleckého posudku“. V řízení vypracovaný znalecký posudek
sloužil toliko k určení obvyklé ceny, ze které soudy vycházely při úvaze o výši
přiměřené náhrady ve vztahu k pozemkům, které byly přikázány do výlučného
vlastnictví žalované. Jestliže v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudy
přikáží předmět řízení do výlučného vlastnictví některého z účastníků, je tomu
korespondující povinností vyplacení přiměřené náhrady druhému z účastníků,
kterému není věc do vlastnictví přikázána. Tomuto účastníku musí být finančně
kompenzována újma za to, že je věc přikázána druhému účastníku, který se stává
jejím výlučným vlastníkem, zatímco první spoluvlastník svůj dosavadní
spoluvlastnický podíl pozbývá. V takovém případě se výše přiměřené náhrady
odvíjí od určení obecné ceny vypořádávané věci a proti těmto výchozím principům
vypořádání spoluvlastnictví žalovaná žádné výhrady neuplatňuje; naopak je
zjevné, že tento způsob považuje za správný. Přistoupí-li však soudy k vypořádání spoluvlastnictví nařízením prodeje věci a
rozdělením podle výtěžku podle spoluvlastnických podílů (v dané věci za
situace, kdy žádný z účastníků pozemek parc. č. 1227 do svého vlastnictví
nechtěl), nedochází bez dalšího k likvidaci spoluvlastnického vztahu. Podílové
spoluvlastnictví k nemovitosti, zrušené a vypořádané rozhodnutím soudu,
nezaniká vždy dnem, v němž soudní rozhodnutí nabylo právní moci. Dnem právní
moci rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání zaniká spoluvlastnictví jen
tehdy, bylo-li provedeno vypořádání přikázáním věci za náhradu. Došlo-li však k
vypořádání rozdělením nemovitosti nebo prodejem nemovitosti a rozdělením podle
výtěžku, spoluvlastnictví zaniká až skutečným rozdělením nebo prodejem (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 21 Cdo
2145/2009, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 22, str.
827). Odvolacím soudem zvolený způsob vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 1227 spočívající v nařízení jeho prodeje a rozdělení výtěžku podle velikosti
spoluvlastnických podílů tak má za následek, že žalobce i žalovaná jsou
spoluvlastníky tohoto pozemku až do jeho faktického prodeje a rozdělení
výtěžku. Trvá-li spoluvlastnický vztah, je pojmově vyloučeno operovat s
přiměřenou náhradou pro některého ze spoluvlastníků právě proto, že věc náleží
i nadále stávajícím spoluvlastníkům až do jejího faktického prodeje, zatímco
otázka přiměřené náhrady se prosadí v případě, kdy je věc přikázána do
výlučného vlastnictví některého z dosavadních spoluvlastníků. Požadavek žalované na to, aby byl „majetek dělen podle jedněch pravidel, tj. znaleckého posudku“ by tak v poměrech souzené věci mohl být uplatnitelný (v
situaci, kdy žádnou z vypořádávaných nemovitostí žalobce do svého výlučného
vlastnictví nechtěl) pouze tehdy, pokud by všechny nemovitosti byly přikázány
do výlučného vlastnictví žalované. Takový postup však nepřichází do úvahy právě
proto, že žalovaná s přikázáním pozemku parc. č. 1227 do svého výlučného
vlastnictví nesouhlasila. V situaci, kdy o tento pozemek neměl zájem ani
žalobce, odvolací soud správně rozhodl (při nezpochybněném závěru o
nedělitelnosti pozemku) o nařízení prodeje tohoto pozemku. Ostatně pokud by
mělo dojít k vypořádání „podle znaleckého posudku“, tj. při přikázání všech
nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované, znamenalo by to, že její
povinnost vůči žalobci k vyplacení přiměřené náhrady by byla taková, jakou ji
určil soud prvního stupně, který také všechny nemovitosti do výlučného
vlastnictví žalované přikázal. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně však
žalovaná podala odvolání právě s poukazem na skutečnost, že o pozemek parc. č. 1227 nemá zájem. Ve vztahu k uvedené dovolací námitce tak rozhodnutí odvolacího
soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka dále bez jakékoliv bližší argumentace v dovolání poukazovala na
skutečnost, že „nechce mít na svém LV pohledávku – dluh z dědictví, který
přináleží žalobci“. Dovolacímu soudu ovšem není ovšem jakkoliv zřejmé, jak se
tato námitka váže k řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z
hlediska relevantního vymezení dovolacího důvodu. Lze-li snad usuzovat, že se
má jednat o vazbu na nemovitosti, které byly žalované přikázány do výlučného
vlastnictví, tj. o vazbu na potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu,
žalovaná v rovině případné právní otázky, nadto otázky zásadního právního
významu nevymezuje nic, co by dovolací soud jako právní otázku mohl přezkoumat. Případný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je pak ve vztahu
k potvrzující části rozsudku vyloučen (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že z hlediska
uplatněných dovolacích námitek je rozhodnutí odvolacího soudu správné, a proto
dovolání žalované podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelka nebyla úspěšná a žalobci takové náklady dovolacího řízení, na
jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.