22 Cdo 2696/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobkyně V. C., bytem v J., zastoupené JUDr. Annou Vlčkovou, advokátkou se
sídlem v Novém Jičíně, Žižkova 2, proti žalovanému A. C., bytem v J.,
zastoupenému JUDr. Antonínem Pavlínem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně,
Jiráskova 16, o nahrazení souhlasu rozhodnutím soudu, vedené u Okresního soudu
v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 137/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2008, č. j. 57 Co 277/2008-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2008, č. j. 57 Co
277/2008-137, ve výrocích I. až III., a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně
ze dne 21. února 2008, č. j. 18 C 137/2003-110, ve výrocích II. a III., se ruší
a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně výše označeným
rozsudkem ve výroku I. připustil změnu žaloby, ve výroku II. změněné žalobě
vyhověl a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. Žalobě vyhověl tak, že
žalobkyni za žalovaného udělil souhlas k:
- „podání žádosti o dodatečné povolení stavebních úprav v objektu
bydlení na st. parc., zapsaném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj,
katastrální pracoviště N. J., na LV pro obec J., kat. území P., a to zazdění
otvoru v dělící stěně 30 cm mezi chlévy a vybourání podlahy v horní části
chléva a rekonstrukci prvního nadzemního podlaží, spočívající ve zřízení
schodiště do prostoru půdní vestavby, zhotovení pokoje z bývalé komory a části
chléva, částečné odstranění příčky mezi bývalou kuchyní a obývacím pokojem,
osazení nových oken v bývalé kuchyni a obývacím pokoji o rozměru 120 x 150 cm,
zřízení nového okna v obývacím pokoji téhož rozměru a zhotovení spíže na úkor
chléva, na Stavební úřad Městského úřadu v Novém Jičíně,“
- „předložení žádosti na Stavební úřad Městského úřadu v Novém Jičíně k
zahájení stavebního řízení na rekonstrukci střechy a provedení půdní vestavby,“
- „zhotovení kotelny v prostorách bývalého chléva a ke zhotovení nového
ústředního topení, jakož i k plynofikaci objektu, a souhlas se zhotovením
dělících protipožárních příček v půdním prostoru objektu k zajištění
protipožární ochrany objektu,“
- „předložení žádosti na Stavební úřad Městského úřadu v Novém Jičíně k
zahájení stavebního řízení na stavbu a napojení nemovitosti účastníků na
domovní čističku odpadních vod v předmětném objektu bydlení ..., a to podle
stavební dokumentace předložené stavebnímu úřadu žalobkyní, která bude
zpracována po právní moci rozsudku.“
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že účastníci řízení mají
ve společném jmění manželů („SJM“) zemědělskou usedlost – dům v k. ú. P. Účastníci spolu nevedou společnou domácnost a každý z nich užívá část domu. Společně se žalobkyní bydlí v jí užívané části i její matka (pro níž na
nemovitosti vázne věcné břemeno bydlení) a dcera s rodinou. Dům je značně
zanedbaný, neudržovaný a podle statika vyžaduje rozsáhlé stavební úpravy. Zatímco žalovaný žádné opravy a údržbu domu neprováděl, žalobkyně započala v jí
užívané části domu se stavebními úpravami a budováním půdní vestavby. Učinila
tak bez stavebního povolení. Na základě podání žalovaného vyzval pak stavební
úřad účastníky k předložení žádosti o dodatečné povolení stavby. Žalovaný
vyjádřil souhlas pouze s některými z žalobkyní zamýšlených či prováděných
prací, a žalobkyně se proto domáhá rozhodnutí, které by nahradilo souhlas
žalovaného s podáním žádosti o příslušná povolení. Soud prvního stupně vyšel z § 139 odst. 2 a § 145 odst. 2 občanského zákoníku
(„obč. zák.“). Při svém rozhodování se zabýval řešením dvou otázek. Jednak zda
bylo nutné předmětné stavební práce provádět, jednak zda jejich realizace není
v rozporu s právem žalovaného na nerušený výkon jeho užívacích práv k domu.
K
první otázce zaujal jednoznačné stanovisko, že předmětný dům vyžaduje „nejen
stavební práce, rekonstrukce a opravy, které již byly započaty, jež jsou
předmětem tohoto řízení, ale bude zřejmě nutno provádět i další práce nad tento
rámec,“ a že je věcí stavebního úřadu, aby byly provedeny v souladu s
technickými předpisy. K druhé otázce mimo jiné konstatoval, že žalovaný tu
část domu, kde byly prováděny stavební práce, neužíval a žádný relevantní důvod
svého nesouhlasu s těmito pracemi neuvedl. Měl za to, že nesouhlas žalovaného
je motivován skutečností, že účastníci, ač manželé, spolu nežijí a nemají spolu
dobré vztahy, a dále že stavební práce na domě nemohou žádným způsobem ohrozit
či omezit výkon jeho spoluvlastnického práva. Soud uzavřel, že žalovaný v
rozporu s dobrými mravy znemožňuje žalobkyni život v bytových podmínkách
odpovídajících současnému standardu. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného shora
označeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního
stupně o věci samé, ve výroku II. změnil výrok III. rozsudku soudu prvního
stupně o nákladech řízení a ve výroku III. rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Neztotožnil
se však zcela s jeho právním závěrem, neboť § 139 odst. 2 obč. zák. podle jeho
názoru na SJM nedopadá. V daném případě je třeba aplikovat pouze § 145 odst. 2
obč. zák. Odvolací soud podobně jako soud prvního stupně konstatoval, že
žalobkyní již realizované stavební úpravy domu byly učiněny ve prospěch
společného majetku a směřovaly nejen ke zlepšení kvality bydlení a účelnému
užívání předmětného domu, ale i k jeho zachování a zvýšení jeho hodnoty. Další
stavební úpravy domu zamýšlené žalobkyní povedou ke stejnému cíli. Uzavřel, že
po žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby realizaci stavebních prací umožnil,
a že je na místě nahrazení jeho souhlasu se stavebními pracemi ve smyslu § 145
odst. 2 obč. zák.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož
přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“) a v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. Má za to, že zásadní právní význam napadeného rozsudku zakládají tyto
otázky: 1) „zda žalobkyně k samotnému podání žádosti o dodatečné povolení
stavebních úprav, k předložení žádosti na stavební úřad k zahájení stavebního
řízení potřebuje souhlas žalovaného,“ a 2) „zda žalobkyni za situace, kdy sama
bez souhlasu žalovaného započala a provedla stavební úpravy vyžadující stavební
povolení, a bez tohoto povolení se domáhala žalobou udělení souhlasu k podání
žádosti o jejich dodatečné povolení, lze poskytnout soudní ochranu udělením
souhlasu, když na počátku je porušení zákona žalobkyní, která půdní vestavbou
neřeší svoji bytovou potřebu, ale bydlení pro dceru, a zda udělení takového
souhlasu není v rozporu s § 3 obč. zák.“ Odvolací soud podle jeho názoru
skutečnost, že to byla žalobkyně, která před podáním žaloby i v průběhu řízení
započala a prováděla stavební úpravy, aniž k nim měla stavební povolení a jeho
souhlas, pominul. Žalovaný se dále domnívá, že žaloba o nahrazení projevu vůle
je podmíněna neochotou žalovaného projevit vůli určitého obsahu, ačkoliv je k
projevu povinen, přičemž projev vůle může plynout z právního předpisu nebo ze
smlouvy či z protiprávního chování. Dále má za to, že nedílnou součástí žaloby
měla být projektová dokumentace stavebních úprav, které mají být provedeny, a
pokud nebyla, je řízení stiženo vadou. Konečně žalovaný upozornil na to, že k
podání žádosti o dodatečné povolení některých stavebních úprav, a to zřízení
schodiště do podkroví a půdního prostoru a zhotovení pokoje z bývalé komory a
části chléva, již souhlas udělil, a pravomoc k rozhodnutí je tak již na straně
stavebního úřadu. S ohledem na uvedené navrhl, aby byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen a aby mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že dovolání je nepřípustné, jelikož
žalovaný neuvádí argumenty na podporu svého tvrzení o existenci zásadního
právního významu napadeného rozsudku. Odkázala na odůvodnění rozsudků soudů
obou stupňů a má za to, že soudy se s argumentací žalovaného náležitě
vypořádaly.
Podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl s
účinností od 1. 7. 2009 změněn občanský soudní řád, platí, že dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů;
užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto
při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, dospěl k závěru, že dovolání je podle §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, protože napadený rozsudek má
po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto rozsudek přezkoumal, jsa
přitom podle § 242 odst. 2 o. s. ř. vázán dovolacími důvody, a dospěl k závěru,
že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí zásadního právního významu otázka, zda se
manžel, který chce provést úpravy (či opravy) domu v SJM, s nimiž druhý manžel
nesouhlasí, může v soudním řízení domáhat nahrazení souhlasu druhého
spoluvlastníka s podáním žádosti o vydání stavebního povolení; tuto otázku
dosud dovolací soud neřešil. Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat
každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů;
jinak je právní úkon neplatný (§ 145 odst. 2 obč. zák.). V občanském zákoníku
však není výslovně stanoveno oprávnění soudu řešit neshody mezi manželi při
správě společného majetku. Dříve je upravoval § 146 obč. zák., avšak zákon č. 91/1998 Sb. tuto úpravu vypustil. Vzhledem k tomu, že v důvodové zprávě k
zákonu nebylo o této změně nic uvedeno, není zřejmé, zda zrušení uvedeného
oprávnění bylo záměrné. Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo
2263/2004 (uveřejněném stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na
internetových stránkách www.nsoud.cz), že „je stále použitelné i R 42/1964
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterého se podává: ’Správa jmění
patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů představuje nepochybně
hospodaření společným majetkem, které směřuje k využití společného jmění podle
účelu, kterému ta či ona součást společného jmění má sloužit. Hospodaření
zahrnuje v sobě také nakládání se společným majetkem. Poněvadž podle § 144 cit. zák. oba manželé užívají společné věci v bezpodílovém spoluvlastnictví a jednou
z hlavních zásad majetkového práva manželského je úplná rovnoprávnost manželů v
manželských vztazích, je třeba právo užívání přiznat oběma manželům stejně k
celé věci, když také účel manželství předpokládá, že manželé cestou dohody si
sami upraví vhodný způsob užívání, který by oběma nejlépe vyhovoval. Pakliže by
se v určitém případě o užívání nedohodli, má kterýkoliv z nich možnost obrátit
se na soud se žádostí o rozhodnutí‘ (k tomu viz též § 20 zákona č. 94/1963 Sb.,
o rodině, ve znění pozdějších předpisů).“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007). Uvedené platí i pro řešení
jiných neshod ohledně hospodaření se společným majetkem. Obdobný názor zastává i odborná literatura, která oprávnění soudu řešit neshody
manželů o hospodaření se společným majetkem dovozuje z práva na soudní ochranu
zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v občanském zákoníku
provedeného ustanovením § 4 (Radvanová S., Zuklínová M., Kurs občanského práva:
Instituty rodinného práva, C. H. Beck, 1999, s. 52, pozn. 135; Dvořák J.,
Spáčil J., Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře, 3. vydání, Wolters
Kluwer, 2011, s. 129).
Lze uzavřít, že manžel, který chce provést úpravy (či opravy) domu v SJM, jež
nelze podřadit pod obvyklou správu majetku, se v případě nesouhlasu druhého
manžela může domáhat, aby rozhodl soud. Pokud se pak týká otázky, zda se takto lze domáhat nahrazení souhlasu druhého
manžela s podáním žádosti o vydání stavebního povolení, je možno poukázat na
rozsudek ze dne 27. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 2918/2005, v němž Nejvyšší soud
ve vztahu k podílovému spoluvlastnictví označil za nesprávně formulovaný
žalobní návrh, aby byl nahrazen souhlas žalovaného k podání žádosti o vydání
stavebního povolení ke změně stavby a o změnu užívání. Podobně v usnesení ze
dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 874/2010, uvedl, že „hospodařením se
společnou věcí je v daném případě rozhodnutí většinových spoluvlastníků o
zamýšlené změně části nemovitosti spočívající ve změně prostor bytových na
nebytové a nikoliv předložení projektové dokumentace stavebnímu úřadu. To může
představovat toliko vyjádření stanoviska vycházejícího z předchozího rozhodnutí
o hospodaření se společnou věcí, nikoliv však samotné hospodaření se společnou
věcí, tím spíše důležitou změnu společné věci.“
Podstatou rozhodování soudu o hospodaření se společnou věcí je totiž úprava
soukromoprávního vztahu mezi manžely. Na této úpravě je pak závislé případné
rozhodování stavebního úřadu, nikoliv naopak [srov. § 105 odst. 1 a § 110 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon)]. Výrok soudního rozhodnutí proto musí upravit soukromoprávní
vztah, a nikoliv řešit otázky stavebního práva. Není ani třeba, aby ohlašovatelem stavby či žadatelem o její povolení byli oba
manželé – spoluvlastníci. Je-li jím jen jeden z nich, ze stavebního zákona
[srov. opět § 105 odst. 1 a § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona] vyplývá
toliko požadavek, aby měl k provedení stavby soukromoprávní oprávnění. Pokud tedy soudy žalobkyni udělily za žalovaného souhlas k podání žádosti o
stavební povolení, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
věci. Lze dodat, že k řešení neshody mezi manžely o stavebních úpravách domu není ani
nezbytné, aby soud nahrazoval souhlas druhého manžela s úpravami. Věci
přiměřenější je, založí-li soud přímo právo žalujícího manžela stavební úpravy
provést. Žalovaný dále namítl, že nedílnou součástí žaloby měla být projektová
dokumentace stavebních úprav, které mají být provedeny. I otázka touto námitkou
nastolená činí z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu, a
zakládá tudíž přípustnost dovolání. Námitka žalovaného je důvodná. Stavební úpravy lze obvykle provést různými způsoby a v různých podobách. Rozdíly mohou mít vliv např. na životnost stavby, na cenu úprav, na výsledný
vzhled stavby, na její užitnou hodnotu atd. Žalovaný by proto měl mít možnost
vyjádřit se k úpravám dostatečně specifikovaným. Teprve dostatečný popis úprav
přitom vymezuje neshodu o hospodaření se společnou věcí. V daném případě ovšem
soudy rozhodly i o úpravách popsaných příliš obecně, a tedy nedostatečně (např.
„provedení půdní vestavby“, „zhotovení kotelny v prostorách bývalého chléva“
nebo „zhotovení dělících protipožárních příček v půdním prostoru objektu“). I v
tomto ohledu spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Specifikaci stavebních úprav lze provést zejména projektovou dokumentací
(předloženou před rozhodnutím, nikoliv po něm). Úpravy ovšem mohou být
popsatelné i bez projektové dokumentace (v daném případě např. „zazdění otvoru
v dělící stěně 30 cm mezi chlévy“; specifikovány by ovšem měly být chlévy). Vše
závisí na tom, jak široká je variabilita provedení úprav. Poslední námitka žalovaného, která zakládá přípustnost a zároveň
důvodnost dovolání, spočívá v poukazu na to, že s některými stavebními úpravami
již souhlas vyslovil, a to písemně ještě před zahájením řízení. Tuto skutečnost
uvedly ve svých rozsudcích i nalézací soudy. Je-li tomu tak, pak zde ovšem
nemusela být neshoda, na jejímž základě by bylo možné rozhodovat. Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 23. listopadu 2005 sp. zn. 22 Cdo 2649/2005 vyložil (ve
vztahu k podílovému spoluvlastnictví): „Pokud by žalovaná projevila takový
souhlas kvalifikovaně, pak nebylo namístě, aby soudy obou stupňů rozhodovaly o
neshodě spoluvlastníků (nahrazení vůle žalované), ale pouze o plnění z dohody
uzavřené podle § 139 odst. 2 obč. zák. (tj. o povinnosti žalované strpět výkon
odsouhlaseného práva stavby spoluvlastníkem). Žalobce takové tvrzení uplatnil a
uplatňuje je i v dovolání. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že
ten se blíže otázkou existence souhlasu žalované písemně vyjádřeného v listině
datované 24. 5. 1996 a jeho právním významem z hlediska § 139 odst. 2 obč. zák. ani významem jejího pozdějšího nesouhlasu (odvoláním souhlasu) blíže
nezabýval.“ Tyto závěry dopadají obdobně i na daný případ. Nalézací soudy se
měly blíže zabývat tím, s kterými úpravami a jak vyslovil žalovaný souhlas,
ohledně kterých úprav a jak souhlas odvolal a jaký měl souhlas a jeho odvolání
právní význam; teprve po tom by mohly řádně posoudit, zda mezi účastníky
existuje neshoda, kterou je třeba řešit rozhodnutím soudu. Žalovaný též namítl, že soudy pominuly skutečnosti, které nárok žalobkyně
diskvalifikují z hlediska dobrých mravů. Konkrétně měl na mysli skutečnost, že
žalobkyně se stavebními úpravami již započala, aniž vyčkala jeho souhlasu a
souhlasu stavebního úřadu, a dále skutečnost, že stavební úpravy mají řešit
bytovou potřebu nikoliv její, nýbrž její dcery. Tato námitka ovšem přípustnost
dovolání nezakládá. Rozhodnutí, jak vyřešit neshodu mezi manželi o stavebních úpravách, je totiž
věcí uvážení nalézacích soudů, které lze v řízení o dovolání jakožto mimořádném
opravném prostředku přezkoumat jen v případě zjevné nepřiměřenosti nebo
neúplnosti. Z tohoto pohledu uvážení nalézacích soudů v daném případě obstojí. Soudy se s žalovaným uvedenými skutečnostmi implicite vypořádaly, když za
významnější považovaly skutečnosti jiné a rozpor s dobrými mravy naopak
spatřovaly na jeho straně. V tom lze odkázat na jejich dostatečně podrobná
odůvodnění (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně a s.
6 a 7 rozsudku soudu
odvolacího), z nichž lze zvláště upozornit např. na závěr, že žalovaný neuvedl
žádný relevantní důvod svého nesouhlasu, že svá stanoviska k úpravám měnil nebo
že žalobkyni neumožňuje život v podmínkách odpovídajících současnému standardu. Možno dodat, že z odůvodnění nalézacích soudů vyplývá zjištění jisté
naléhavosti již provedených úprav, která může, spolu s dalšími okolnostmi,
převážit nad okolností, že žalobkyně postupovala bez souhlasu žalovaného a
stavebního úřadu. Nutno ovšem připomenout, že úvaha nalézacích soudů byla poněkud předčasná,
jelikož stavební úpravy dosud nebyly dostatečně specifikovány. Z výše uvedených důvodů dovolací soud rozsudky obou nalézacích soudů podle §
243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm bude soud prvního stupně,
případně pak i soud odvolací, podle § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího. Pokud žalobkyně v dalším řízení
upraví žalobní návrh, bude třeba posoudit, zda jde či nejde o změnu žaloby, a
podle toho dále postupovat. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.