22 Cdo 2698/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. R., zastoupené JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem v
České Třebové, U Javorky 976, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr.
Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 58/47, o určení
neexistence věcného břemene užívání bytu, o vyklizení bytu a zaplacení částky
ve výši 10.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod
sp. zn. 4 C 93/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. března 2013, č. j. 22 Co
109/2013-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalovaného JUDr. Milana Břeně, advokáta se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru
58/47.
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20.
prosince 2012, č. j. 4 C 93/2012-74, ve výroku I. zamítl žalobu na určení
neexistence věcného břemene práva doživotního a bezplatného užívání bytu 3 + 1
v přízemí rodinného domu č. p. 706, nacházejícího se na pozemku parc. č. st.
636, v obci S., katastrálním území S.-p. (dále jen „předmětný byt“), které bylo
zřízeno ve prospěch žalovaného, ve výroku II. zamítl žalobu na uložení
povinnosti žalovanému vyklidit předmětný byt, ve výroku III. zamítl žalobu o
zaplacení částky 10 000 Kč a ve výroku IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k
předmětnému bytu v dražbě. Žalovaný dne 7. března 1994 s právní předchůdkyní
žalobkyně uzavřel darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene
doživotního bezplatného užívání předmětného bytu, a to u notářky Mgr. Miroslavy
Křížové, přičemž vyhotovený notářský zápis vlastnoručně podepsal a s jeho
obsahem se seznámil prostřednictvím své dcery V. M. a notářky, které mu listinu
přečetly. Jednotlivá ujednání ve smlouvě pak byla notářkou také obsahově
vysvětlena. Smlouva o zřízení věcného břemene učiněná formou notářského zápisu
byla následně vložena do katastru nemovitostí.
Z hlediska právního posouzení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že na
základě smlouvy o zřízení věcného břemene věcné břemeno platně vzniklo, neboť
notářský zápis vyhovuje zákonným požadavkům kladeným na smlouvu o zřízení
věcného břemene. Soud prvního stupně vyšel z § 40 odst. 5 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že i když si
žalovaný nebyl schopen smlouvu sám přečíst, seznámil se s jejím obsahem
prostřednictvím jiné osoby a smlouvu vlastnoručně podepsal. Vzhledem k tomu, že
žalovaný má právní důvod k užívání předmětného bytu, zamítl soud prvního stupně
požadavek žalobkyně na vyklizení bytu a vydání bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobkyně proti výrokům I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 21. března 2013, č. j. 22 Co 109/2013-123, zrušil
výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu řízení
zastavil (výrok I.). Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a
IV. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud zrušil výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a řízení v
tomto rozsahu zastavil, neboť potud vzala žalobkyně žalobu zpět. Předmětem
řízení tak již nadále zůstalo pouze určení neexistence věcného břemene. Zde
vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se
zcela ztotožnil. Přisvědčil žalobkyni, že notářský zápis, kterým byla
vyhotovena smlouva o zřízení věcného břemene, trpí vadami, pro které jej nelze
považovat za veřejnou listinu. Sepis notářského zápisu totiž v případě, že
žalovaný neumí psát a číst, vyžadoval přítomnost dvou svědků. Stejně tak bylo v
notářském zápisu nepravdivě osvědčeno, že si žalovaný notářský zápis přečetl.
Odvolací soud však s poukazem na § 40 odst. 5 obč. zák. dovodil, že úředního
zápisu nebylo třeba. Uvedl, že ačkoliv nebyly splněny zákonem stanovené
podmínky pro úřední (notářský) zápis, nic nebrání tomu, aby se jednalo o
písemný právní úkon jednající osoby. Odvolací soud proto uzavřel, že smlouva o
zřízení věcného břemene byla uzavřena ,,prostou“ písemnou formou. Podotkl, že §
40 odst. 5 obč. zák. odráží potřebu doložit, že dané osoby právní úkon vskutku
platně učinily. Případná neplatnost je tedy stanovena na jejich ochranu. I
proto odvolací soud upřednostnil výklad ve prospěch platnosti smlouvy, přičemž
poukázal na to, že obdobné řešení nabízí § 586 „nového občanského zákoníku“.
Ohledně určitosti vymezení předmětného bytu ve smlouvě odvolací soud dodal, že
toto ujednání považuje za určité, srozumitelné a není tedy pochyb o tom, co je
předmětem smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolání považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu a uplatňuje dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu)
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k vyřešení otázku hmotného práva, která
podle jejího názoru nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Má jít o posouzení, zda právní úkon učiněný notářským zápisem, který nesplňuje
náležitosti podle notářského řádu, lze posoudit jako písemnou smlouvu ve smyslu
§ 40 odst. 5 obč. zák.
Dovolatelka upozornila na to, že notářský zápis, kterým byla uzavřena smlouva o
zřízení věcného břemene, postrádá podstatné náležitosti, neboť jeho sepisu
nebyli přítomni dva svědci a bylo nepravdivě osvědčeno, že žalovaný si notářský
zápis přečetl, což však vzhledem ke skutečnosti, že neumí číst a psát, nemohl.
Smlouvu o zřízení věcného břemene sepsanou formou „vadného notářského zápisu“
tak nelze považovat za platný právní úkon. Právní úkon totiž nebyl uzavřen ve
formě, kterou vyžaduje zákon. Dále vytkla odvolacímu soudu, že v odůvodnění
svého rozhodnutí odkázal na § 586 zákona č. 89/2012 Sb., který však v době
rozhodování soudu nebyl účinný. Také poukázala na to, že z rozhodnutí
dovolacího soudu, na která odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
odkazoval, v řešené věci nelze vyjít, neboť řešily otázku platnosti smlouvy,
která nebyla uzavřena formou notářského zápisu ve smyslu § 40 odst. 5 obč. zák.
Dále v dovolání uvedla, že v notářském zápise byl chybně specifikován předmětný
byt, neboť ve skutečnosti jde o byt 2+1, nikoli 3+1. Dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolání považuje za nepřípustné pro
nedostatečné vymezení důvodu přípustnosti dovolání. Ztotožnil se s právními
závěry odvolacího soudu.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Jelikož mělo být věcné břemeno na základě smlouvy zřízeno před 1. lednem 2014,
postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. března 2013 a
dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 15. června 2013, projednal
dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, zdali je právní úkon
(zde smlouva o zřízení věcného břemene) učiněný ve formě notářského zápisu,
který „byl vadný“, neplatný podle § 40 odst. 1 obč. zák. nebo je možné na něj
pohlížet jako na platný právní úkon, vyhovuje-li podmínkám § 40 odst. 5 obč. zák. Dovolání je v řešené věci přípustné, neboť na řešení uvedené otázky je
rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatelka toto řešení napadá a daná
otázka hmotného práva nebyla v úplnosti v rozhodovací praxi dovolacího soudu
řešena. Dovolání však není důvodné. Podle ustanovení § 40 odst. 1, 3 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve
formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Písemný právní
úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob,
nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to
obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán
elektronicky podle zvláštních předpisů. Podle ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák. k písemným právním úkonům těch, kteří
nemohou číst a psát, je třeba úředního zápisu. Úřední zápis se nevyžaduje, má-
li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopnost seznámit se s obsahem právního
úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné
osoby, kterou si zvolí, a je schopný vlastnoručně listinu podepsat. V řešené věci bylo zjištěno, že notářský zápis, kterým byla uzavřena smlouva o
zřízení věcného břemene, nesplňoval, vzhledem k tomu, že se na právním úkonu
účastnila osoba, která neumí číst a psát, zákonem stanovené náležitosti
[zejména požadavek přítomnosti dvou svědků podle § 65 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a důvěrníka podle §
67 odst. 2 téhož zákona]. To ostatně dovolatelka ani nijak nezpochybňuje. Sporné však zůstalo, zda i na základě notářského zápisu, který měl uvedené
nedostatky, mohlo být platně zřízeno věcné břemeno. Dovolací soud vychází z toho, že vznik právních vztahů mezi subjekty soukromého
práva musí vycházet z respektu a ochrany jejich autonomie vůle, neboť se jedná
o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu (srovnej
nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 235, ve svazku
55, C. H. Beck, na str. 267 a násl.).
Jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který
nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy
zakládá, jsou-li možné oba výklady. Tento přístup je odrazem respektu k
autonomii vůle smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze
soukromého práva. V případech, v nichž existuje vícero plausibilních
interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků
právního vztahu, zatímco jiné – byť formálně jinak udržitelné – jejich vůli
deformují či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad (výklady) prve
uvedený (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. IV. ÚS
1783/11, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 7 - 8, str. 258). K
těmto principům se ostatně výslovně hlásí i právní úprava účinná od 1. ledna
2014 (srovnej § 574 zákona č. 89/2012 Sb.). Pro zřízení věcného břemene je zákonem stanovena písemná forma (§ 151o
odst. 1 obč. zák.), jejíž nedodržení má za následek absolutní neplatnost
takového právního úkonu (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Písemná forma právního úkonu
přitom předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu
zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny
(právně významný je pouze ten projev vůle jednajícího, který je vyjádřen v
písemném textu; proto eventuální záměry jednajícího v písemném textu
nevyjádřené jsou právně bezvýznamné). Písemný projev je platný až po podpisu
jednající osoby, který na rozdíl od textu písemnosti musí být zásadně
vlastnoruční (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. května 2008, sp. zn. 32 Odo 940/2006, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 94,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99,
uveřejněný pod C 201 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“). Pokud uzavírá smlouvu o zřízení věcného břemene osoba, která nemůže číst nebo
psát, použije se ustanovení § 40 odst. 5 obč. zák., které předvídá pro platnost
právního úkonu formu úředního zápisu. To neplatí, pokud ten, kdo nemůže číst
nebo psát, má schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů
nebo speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, a je
schopný vlastnoručně listinu podepsat. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. května 2010, sp. zn. 21 Cdo 1142/2009,
uveřejněném pod C 8 582 v Souboru uvedl: „Fyzické osoby, které pro nemoc,
zranění, tělesné postižení, nedostatek znalostí nebo z jiných důvodů nemohou
číst nebo psát, činí své písemné právní úkony zásadně ve formě úředního zápisu,
kterým se rozumí notářský zápis o právním úkonu, sepsaný za účasti dvou svědků
úkonu (§ 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Úřední zápis není třeba, je-li ten, kdo nemůže číst nebo psát, schopen listinu
(právní úkon zachycený písmem na listu papíru nebo jiném hmotném podkladě)
vlastnoručně podepsat a seznámit se s obsahem právního úkonu buď s pomocí
přístrojů, nebo speciálních pomůcek, nebo prostřednictvím osoby, kterou si k
tomu zvolí.“
V tomto rozhodnutí dovolací soud dospěl zároveň k závěru, že „písemný právní
úkon učiněný fyzickou osobou, která nemůže číst nebo psát a která je schopna
listinu vlastnoručně podepsat, v jiné formě než úředním zápisem je platný,
poznala-li, nebo mohla-li (byla-li způsobilá a měla-li k tomu reálnou
příležitost) poznat obsah právního úkonu prostřednictvím přístrojů nebo
speciálních pomůcek anebo jiné osoby; nevyžaduje se, aby se vždy s obsahem
právního úkonu skutečně seznámila“. Platností právního úkonu osoby, která nemůže číst a psát, se dovolací soud
zabýval i v rozsudku ze dne 10. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 551/2012,
uveřejněném pod C 13392 v Souboru, v němž dovodil: „Platnost právního úkonu
osoby, jež nemůže číst a psát, jež však listinu vlastnoručně podepsala, je dána
i tehdy, měla-li tato osoba schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu
prostřednictvím přístrojů, pomůcek či jiné osoby, nikoliv tedy pouze tehdy,
když se takto s obsahem právního úkonu vskutku seznámila. … Okolnost, že na
jedné straně smlouvy vystupují nevidomé osoby, přitom uvedenou úvahu nijak
nepopírá. Stanoví-li zákon specifickou formu pro právní úkony činěné nevidomými
osobami, pak tím neslevuje z požadavku na právní bdělost těchto osob natolik,
aby dopředu nebyly nuceny zvažovat důsledky jimi činěných úkonů a případná
rizika s nimi spjatá a činit tomu odpovídající kroky. Důraz kladený ustanovením
§ 40 odst. 5 obč. zák. na specifickou formu právního úkonu činěného osobami,
jež nemohou číst a psát, pak odráží spíše potřebu v těchto případech náležitě
doložit, že tyto osoby daný právní úkon vskutku platně učinily.“
Dovolací soud vychází ze skutkového zjištění nalézacích soudů (kterým je
ostatně vázán), že žalovanému přečetly smlouvu dvě osoby (seznámení se s
obsahem právního úkonu prostřednictvím přístrojů či pomůcek zde nebylo třeba,
neboť § 40 odst. 5 obč. zák. stanoví alternativně i možnost seznámením se s
obsahem právního úkonu pomocí jiné osoby) a vlastnoručně ji podepsal. Z výše
uvedeného je tedy zjevné, že k platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene
postačovala prostá písemná forma. Odvolacímu soudu i dovolatelce lze přisvědčit, že notářský zápis, kterým byla
smlouva o zřízení věcného břemene sjednána, nesplňuje zákonem stanovené
náležitosti a nelze tedy dospět k názoru, že smlouva byla uzavřena formou
veřejné listiny (formou notářského zápisu). Avšak vzhledem k tomu, že byly
splněny požadavky zákonem kladené na písemnou formu právního úkonu (písemnost a
podpis jednajícího), lze smlouvu o zřízení věcného břemene považovat za
uzavřenou v písemné formě. Jinak by tomu bylo v případě, že by zákon k
platnosti právního úkonu vyžadoval formu notářského zápisu.
Zde by bylo nutné
smlouvu uzavřenou na základě vadného notářského zápisu považovat v zásadě za
neplatnou pro nedodržení zákonem stanovené formy. Tomu tak zjevně v řešené věci
není, protože pro smlouvu o zřízení věcného břemene zákon takovou formu
nepředepisuje. Pokud dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. dubna
1976, sp. zn. 4 Cz 34/76, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince
2008, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007, nejedná se o rozhodnutí přiléhavá na řešenou
věc. V těchto rozhodnutích šlo totiž o platnost závěti, která je jednostranným
právním úkonem, tedy nikoliv smlouvou. Nicméně i zde dovolací soud poukázal
pouze na to, že chybí-li u písemnosti sepisované notářem formou notářského
zápisu takové náležitosti, bez nichž by nebylo možné rozeznat formu notářského
zápisu, účastníky nebo další osoby zúčastněné na úkonu, nebo takové
náležitosti, které jsou nezbytnou náležitostí notářského zápisu, nelze tuto
písemnost považovat za notářský zápis, a tedy za veřejnou listinu. Z toho však
nevyplývá, že by takový právní úkon jako takový bez dalšího absolutně neplatný;
jen jej nelze považovat za veřejnou listinu. Jestliže dovolatelka odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 21 Cdo 2120/2009, není
zřejmé, jak by se mělo argumentačně promítnout v souzené věci. Zde totiž jde
opět o závěť pořízenou formou notářského zápisu, kdy Nejvyšší soud neshledal
tento notářský zápis nijak vadným. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „svůj výklad opřel mimo jiné o
ustanovení § 586 nového občanského zákoníku“, dovolací soud podotýká, že na
takovém závěru není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud pouze
nad rámec základu svého odůvodnění připojil poznámku o tom, že podle nové
právní úpravy by se postupovalo podobně. V tomto však zjevně nelze spatřovat
nějaké „významné pochybení odvolacího soudu“, jak se domnívá dovolatelka. Dovolatelka považuje odkazy odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. října, 2012, sp. zn. 28 Cdo 551/2012 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. května 2010, sp. zn. 21 Cdo 1142/2009 za nepřípadné. Tomu tak však není;
odvolací soud naopak argumentace obsažené v těchto rozhodnutích využil při
odůvodnění závěru, že právní jednání osoby, která nemůže číst a psát, lze v
řešené věci platně učinit i písemnou formou, což bylo v řešené věci určující. Dovolatelka se dále v dovolání vymezila k námitce žalovaného o tom, že věděla,
že nemovitost, kterou draží, je zatížena věcným břemenem. Protože však sama v
dovolání uvedla, že tomu tak bylo, dovolací soud se touto námitkou blíže
nezabýval; ostatně na ní ani není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatelka konečně namítá, že byt, který byl předmětem darovací smlouvy a
smlouvy o zřízení věcného břemene, nebyl bytem o dispozici 3 + 1, jak je v
těchto smlouvách uvedeno, nýbrž bytem o dispozici 2 + 1. V tomto směru
naznačuje, že se při posuzování této otázky měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není však zřejmé, jakou konkrétní
rozhodovací praxi má dovolatelka na mysli.
V tomto směru tedy dovolatelka
nedostála požadavku vymezení důvodu přípustnosti dovolání, který je jeho
obligatorní náležitostí [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobkyně podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšný žalovaný má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování
advokátem v dovolacím řízení. Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). Nejvyšší soud přitom nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první
o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou
se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení dva úkony právní služby (převzetí
a příprava zastoupení a vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. a) a k)
advokátního tarifu, náleží mu tak náhrada nákladů ve výši celkem 4 356 Kč,
sestávající z odměny podle § 9 odst. 1 a § 7 bod 4. advokátního tarifu ve výši
2 x 1 500 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč
(srovnej § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), a náhrady za 21%
daň z přidané hodnoty ve výši 756 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady
dovolacího řízení ve výši 4 356 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. srpna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu