USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) J. M. a b) P. M., obou zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze, Na Rybníčku 1364/12, proti žalované Hermes Media, a. s., se sídlem v Praze 4, V Luhu 754/18, IČO: 28218621, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 403/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 13 Co 129/2023-1242, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce a) JUDr. Jiřího Bednáře, advokáta se sídlem v Praze, Na Rybníčku 1364/12. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce b) JUDr. Jiřího Bednáře, advokáta se sídlem v Praze, Na Rybníčku 1364/12.
1. Původní žalobce J. M., zemřelý dne XY, (dále též jen „původní žalobce“) se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví původního žalobce a původního žalovaného J. K. k domu č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) tak, aby předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví původního žalobce a tomu byla uložena povinnost zaplatit původnímu žalovanému na vyrovnání podílu částku 2 683 325 Kč.
2. Na základě kupní smlouvy ze dne 22. 8. 2008 prodal J. K. svůj spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na předmětných nemovitostech žalované.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2012, č. j. 8 C 403/2007-337, podílové spoluvlastnictví zrušil, předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví původního žalobce a uložil původnímu žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 6 890 000 Kč.
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
5. Dovolání žalované bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, č. j. 22 Cdo 1773/2014-413.
6. Žalovaná podala dne 13. 3. 2014 u Městského soudu v Praze žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze z důvodu nesprávného postupu odvolacího soudu, jímž odvolací soud stvrdil pochybení soudu prvního stupně spočívající v odnětí možnosti žalované jednat před soudem.
7. Městský soud v Praze žalobu pro zmatečnost usnesením ze dne 13. 3. 2015, č. j. 13 Co 234/2013-450, zamítl.
8. K odvolání žalobce a žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2015, č. j. 4 Co 112/2015-471, usnesení Městského soudu v Praze ve věci samé potvrdil.
9. K dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 1800/2016-505, usnesení Vrchního soudu změnil tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, č. j. 13 Co 234/2013-450, se mění tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, se zrušuje.
10. Usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 13 Co 234/2013-603, Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2012, č. j. 8 C 403/2007-337, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. V mezidobí uzavřeli původní žalobce na straně jedné (jako dárce) a jeho synové J. M. a P. M. (jako obdarovaní) darovací smlouvu s právními účinky ke dni 4. 7. 2014, podle které dárce bezúplatně převedl na každého obdarovaného 2/5 předmětných nemovitostí.
12. Soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 6. 2018, č. j. 8 C 403/2007-692, zamítl návrh žalobce na přistoupení J. M. a P. M. do řízení na straně žalující.
13. Rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 8 C 403/2007-760, soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví původního žalobce a žalované k id. 1/5 předmětných nemovitostí, id. 1/5 předmětných nemovitostí přikázal do výlučného vlastnictví původního žalobce a uložil původnímu žalobci povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílu 6 890 000 Kč, kterou již žalované původní žalobce dříve zaplatil.
14. V důsledku smrti původního žalobce J. M. dne XY soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 5. 2019, č. j. 8 C 403/2007-796, řízení do skončení dědického řízení přerušil. Usnesením ze dne 4. 12. 2019, č. j. 8 C 403/2007-813, soud prvního stupně rozhodl o pokračování v řízení s tím, že na straně žalobce budou namísto J. M. žalobci.
15. Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č. j. 13 Co 16/2020-834, rozsudek soudu prvního stupně co do vypořádání podílu 1/5 na předmětných nemovitostech a jeho přikázání žalobcům i co do zamítavého výroku ve vztahu k vypořádání podílu ve výši 4/5 na předmětných nemovitostech, potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně poté odvolací soud změnil co do výše vypořádacího podílu, který stanovil částkou 1 790 000 Kč.
16. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, č. j. 22 Cdo 318/2021-897, rozsudky soudů nižších stupňů v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že nalézací soudy pochybily, když rozhodly o zrušení spoluvlastnictví pouze k ideálnímu podílu přikázáním do výlučného vlastnictví spoluvlastníka. Předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví může být jen celá věc, která je v podílovém spoluvlastnictví všech spoluvlastníků.
17. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 12. 2022, č. j. 8 C 403/2007-1140, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalované k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, v k. ú. XY (dále jen „předmětná nemovitost“, neboť stavba se v mezidobí stala součástí pozemku – pozn. dovolacího soudu) – (výrok I), předmětnou nemovitost přikázal rovným dílem do spoluvlastnictví žalobců (výrok II), uložil každému ze žalobců zaplatit žalované na vypořádací podíl 2 315 000 Kč, které již žalované zaplatili (výroky III a IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).
18. Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že žalobce a) je povinen zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 2 315 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, a ve výroku IV jej změnil tak, že žalobce b) je povinen zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 2 315 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
19. Na tento procesní vývoj dovolací soud pro stručnost odkazuje, aniž by bylo potřeba jej ještě podrobněji rekapitulovat, neboť je všem účastníkům sporu znám.
20. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (níže uvedené) otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Ke každé z uvedených právních otázek navázala rozsáhlou argumentaci a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
21. Žalobci se ve vyjádření k dovolání vyjádřili k jednotlivým dovolacím námitkám a celkové dovolací argumentaci, kterou nepovažovali za důvodnou. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalobcům přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
22. Dovolání není přípustné.
23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
25. Zaprvé, dovolatelka vymezila otázku, zda postupoval odvolací soud správně, pokud se věcně nevypořádal s odvolacími námitkami žalované, které nadto byly podloženy odkazy na související judikaturu. Shledala rozpor např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2218/2017 či s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07.
26. Odkazy na tato rozhodnutí uzavřela žalovaná sumarizační část svého dovolání (bod III dovolání) a naznačila, že v daném ohledu by měl být rozsudek odvolacího soudu nedostatečně odůvodněn.
27. Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury potud, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobné pak lze říci ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaná měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky.
28. Z dovolání není ostatně zcela zřejmé, jaké konkrétní výhrady má touto námitkou dovolatelka na mysli a k jakým právním závěrům odvolacího soudu tuto výhradu vztahuje. Z celkové struktury a souslednosti obsahu a jednotlivých částí dovolání lze snad usuzovat, že by mělo jít o námitku, která směřuje k otázce posouzení platnosti darovací smlouvy uzavřené dne 9. 6. 2014. Její význam podrobně vysvětlil dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí i s možnými alternativami procesního postupu; na tomto místě lze shrnout, že pro další řízení ve věci jak po stránce procesní, tak i hmotněprávní bylo klíčové posouzení, zda uvedená darovací smlouva není absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy či pro obcházení zákona. Protože mezi účastníky probíhalo řízení o určení vlastnického práva ke spoluvlastnickým podílům, které měly být převedeny právě uvedenou darovací smlouvou, naznačil dovolací soud vhodnost postupu, ve kterém nalézací soudy vyčkají na výsledek tohoto řízení.
29. V této souvislosti odvolací soud (bod 14 odůvodnění rozsudku) konstatoval, že „soud prvního stupně respektoval v řízení následujícím po kasačním zásahu Nejvyššího soudu závazné právní názory vyložené v jeho rozsudku ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 318/2021, tj. správně vyčkal pravomocného skončení řízení o určovací žalobě a jeho výsledku uzpůsobil svoji zásadní výchozí úvahu o velikosti spoluvlastnických podílů účastníků. V odvolání přetrvávající polemika s tímto výsledkem, formulovaná žalovanou zřetelně v naději, že se jí tento rozsudek podaří zvrátit podaným dovoláním, je bezpředmětná, její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 13 Co 377/2021, bylo odmítnuto jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1829/2023“. K tomu dovolací soud ještě dodává, že podanou ústavní stížnost žalované Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. IV. ÚS 741/24. Ve vztahu ke klíčové otázce případné neplatnosti uvedené darovací smlouvy pro obcházení zákona, resp. pro rozpor s dobrými mravy, a ke skutkovým a právním závěrům nalézacích soudů, které je vedly k závěru o platnosti této smlouvy, Ústavní soud zdůraznil, že „to vše stěžovatelka popírá a nabízí vlastní, alternativní verzi celé věci. Polemizuje tak se skutkovými závěry obecných soudů. Byť si je vědoma, že Ústavní soud v zásadě nepřehodnocuje skutkové závěry, přesto toho nedbá. Ústavnímu soudu tak nezbývá nic jiného než zdůraznit, že nemůže bez dalšího přehodnocovat skutková zjištění obecných soudů. To neplatí, pokud obecné soudy postupují při zjišťování a hodnocení skutkových okolností způsobem, který je z hlediska požadavků řádného procesu neudržitelný. Takovou situací je například extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nic takového se v nynější věci nestalo.“
30. Míří-li pak otázka č. 1 právě k úvaze o platnosti, resp. neplatnosti darovací smlouvy, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že to, co uvedl Ústavní soud, přesně platí i pro dovolací argumentaci. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že tuto otázku považoval za vyřešenou na základě výsledku řízení, které se speciálně posouzení platnosti smlouvy v tzv. určovacím sporu věnovalo mezi stejnými účastníky. S tímto východiskem pro postup odvolacího soudu pak ostatně dovolání vůbec nijak nepolemizuje, pouze opakovaně předkládá vlastní verzi odlišnou od té, kterou po skutkové i právní stránce přijaly soudy.
31. Druhou právní otázku formuluje dovolatelka tak, zda „postupoval odvolací soud správně, pokud při přikázání společné věci do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků nevzal do úvahy veškerá relevantní kritéria vyplývající ze zákona č. 89/2012 Sb. a ze související judikatury, ale i okolnosti specifické pro danou věc, včetně skutečnosti, že žalovaný byl ochoten na vypořádací podíl uhradit vyšší částku (rozpor např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2024/2016)“.
32. K této právní otázce se zjevně váže dovolací argumentace obsažená pod bodem V dovolání; ta však nemůže přípustnost dovolání založit již jen proto, že dovolatelka – ve vazbě na argumentaci obsaženou v bodě IV a vztahující se k platnosti, resp. tvrzené neplatnosti darovací smlouvy – v této části dovolání vychází právě z neplatnosti darovací smlouvy, a tudíž z toho, že její spoluvlastnický podíl činí 1/2 a nikoliv 1/10. Jestliže pak považuje svůj spoluvlastnický podíl za stejně velký jako spoluvlastnické podíly obou žalobců, poukazuje na další hlediska, která by v takovém případě měla vést k přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví.
33. Gros důvodů pro přikázání věci do podílového spoluvlastnictví žalobců shrnul odvolací soud v bodech 17, 18 a 19 odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že „je ustálenou judikaturou, že hledisko velikosti podílu představuje významné kritérium (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017) a že i když nejde o hledisko samo o sobě rozhodující, platí, že v případě, kdy jednomu ze spoluvlastníků patří výrazně vyšší podíl na společné věci, musí být pro případné přikázání věci menšinovému spoluvlastníku dány závažné a velmi přesvědčivé důvody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. 22 Cdo 3251/2023, a tam v tomto ohledu dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu). V souzené věci disponují žalobci, ve shodě jednající bratři, synové původního spoluvlastníka J. M., navrhující ´zachování´ podílového spoluvlastnictví již jen ve vztahu mezi jejich osobami, spoluvlastnickým podílem o celkovém rozsahu 9/10. Žalovaná má toliko výrazně minoritní desetinový podíl. Žádné závažné a velmi přesvědčivé důvody, pro které by to za této situace měla být žalovaná, komu bude nemovitost přikázána, najevo nevyšly a žalovaná se žádných takových důvodů, jakkoliv i ona ohlašuje svůj zájem o přikázání nemovitostí do svého vlastnictví, ani nedovolává; tento zájem ostatně prezentuje v závěru řízení (naposledy v rámci odvolacího návrhu) již toliko formálně, rezignujíc na prokázání kritéria své solventnosti. Vysvětlení, že toho není schopna z důvodu, že ´neví, jestli má prokazovat solventnost v částce představující 1/2 hodnoty nemovitostí, anebo 9/10 hodnoty nemovitostí´ (protokol o jednání soudu prvního stupně ze dne 9. 12. 2022), vzbuzuje spíše úsměv. Již z vyložených důvodů soud prvního stupně za (současného) zjištění, že žalobci solventní jsou, že nemovitost nelze reálně rozdělit a že její hodnota činí 46 300 000,- Kč, nepochybil jejím přikázáním žalobcům; akcentováním skutečnosti, že jeden z žalobců, synů původního spoluvlastníka v (bytovém) domě bydlí i s rodinou a že žalovaná bytovou potřebu nemá, soud prvního stupně správně zohlednil i kritéria účelného využití věci a historické (citové) vazby, která však, i pokud by snad měla být hodnocena jako rovnocenná (neboť i žalovaná nabyla svůj spoluvlastnický podíl již před řadou let, v roce 2008), by nemohla ´převážit´ kritéria velikosti podílů (zejm.), jakož i solventnosti, jednoznačně svědčící žalobcům“.
34. Založil-li odvolací soud svou základní úvahu o přikázání věci žalobcům na v daném případně výrazně dominantním hledisku velikosti spoluvlastnického podílu, musí jeho úvaha z hlediska dovolacích námitek obstát již proto, že s ní dovolatelka nijak nepolemizuje, neboť vychází z rovnosti podílů mezi žalobci na straně jedné a žalovanou na straně druhé.
35. Třetí právní otázku formuluje dovolatelka tak, zda „postupoval odvolací soud správně, když výši vypořádacího podílu stanovil ve výši pouze 1/10 ceny nemovitosti dle znaleckého posudku, ačkoliv takovým rozhodnutím byla žalovaná bezdůvodně zbavena práva na vypořádací podíl za zbylé id. 4/10 na předmětné nemovitosti, přestože žalovaná žádným svým jednáním či opomenutím takovou situaci nezaložila (žalovaná má za to, že tato otázka hmotného práva nebyla dosud dovolacím soudem dosud řešena, přičemž řešení zvolené odvolacím soudem žalovaná považuje za rozporné s čl. 11 odst. 4 Listiny, jakož i se zásadami spravedlnosti)“. Tuto právní otázku rozvádí dovolatelka poukazem na to, že „aby bylo dosaženo spravedlnosti, měl soud, pokud nemovitou věc přikázal do vlastnictví žalobců, uložit žalobcům povinnost k úhradě vypořádacího podílu ve výši odpovídající id. 1/2 obvyklé ceny nemovitosti ke dni rozhodnutí soudu, tedy že měla být každému ze žalobců uložena povinnost k zaplacení vypořádacího podílu ve výši 11 575 000 Kč“.
36. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť v základním obecném rámci je již judikaturou řešena a do tohoto řešení hodlá žalovaná promítnout pouze individuální okolnosti tohoto specifického případu.
37. Podle § 1147 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.
38. Za odnětí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu přináleží spoluvlastníkovi náhrada, kterou zákonná úprava vymezuje jako přiměřenou, aniž by stanovila kritéria a hlediska pro určení její přiměřenosti. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu výše náhrady má základ v obvyklé ceně společné věci, tedy ceny v daném místě a čase v době rozhodování (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 976/2011). Při stanovení náhrady se vychází z podílu ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv ceny, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2016, č. 6, str. 193), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96 (uveřejněný pod č. 15/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. V poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se ke správnosti těchto závěrů přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupném na www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, a rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016 (dostupných na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud připustil, že přiměřená náhrada může být i vyšší než jen vycházející z obecné ceny.
39. Z uvedeného plyne, že s účinností od 1. 1. 2014 soud rozhodující o přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků nemusí stanovit spoluvlastníkovi, který přichází o své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, náhradu vždy jenom podle výše podílu na obvyklé ceně společné věci, nýbrž může s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu náhradu zvýšit či naopak (výjimečně s ohledem na dobré mravy) snížit, případně ji nepřiznat vůbec (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 692/2019; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 1909/19).
40. Dovolacímu soudu je zřejmé, že se do této dovolací otázky snaží dovolatelka prosadit tzv. spravedlnostní hledisko. Především dovolací soud dodává, že není na místě dovolací argumentace, že odvolací soud toto hledisko a okolnosti dané věci zcela pominul. Tuto argumentaci shrnul odvolací soud v bodě 22 odůvodnění, kdy uvedl, že „na druhou stranu ale nemůže obstát ani názor žalované, podle nějž by měla být reparována částkou odpovídající jejímu (někdejšímu) podílu o velikosti 1/2, jakkoliv disponuje podílem o velikosti 1/10. Považuje-li žalovaná za ´svévolné a odporující zásadám spravedlnosti´ rozhodnutí soudu prvního stupně neukládající žalobcům k zaplacení vůbec nic, pak uvedená adjektiva by nutně musela dopadat i na situaci, kdy by žalobci žalovanou vypláceli z poloviny nemovitosti, ač je jejím spoluvlastníkem toliko z 1/10. Tvrzením, že v rozsahu 4/10 svého podílu byla zbavena vlastnictví ´bez jakéhokoli právního důvodu´ a současně ´bez náhrady´, žalovaná přehlíží, že tento právní důvod zde byl, ale odpadl, a že náhradu odpovídající dobové ceně nemovitosti, kterou na jeho podkladě přeci obdržela, nevrátila. Na vypořádání žalované již jen v rozsahu jejího aktuálního (skutečného) spoluvlastnického podílu tudíž odvolací soud neshledává nic ´absurdního´“.
41. Z dosavadního průběhu tohoto do jisté míry atypického řízení vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2012, č. j. 8 C 403/2007-337, byly nemovitosti po zrušení spoluvlastnictví přikázány do výlučného vlastnictví původního žalobce, kterému byla uložena povinnost zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu (tehdy 1/2) částku 6 890 000,- Kč. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, rozsudek ve věci samé potvrdil.
42. Žalovaná tak byla zbavena svého spoluvlastnického práva k podílu v rozsahu 1/2 soudním rozhodnutím ke konci roku 2013 a náhrada jí vyplacená odrážela podíl z ceny věci v tomto období. Z rekapitulační části tohoto usnesení pak vyplývá, že tato soudní rozhodnutí sice byla následně zrušena, ale darovací smlouva ze dne 9. 6. 2014, jíž bylo dále naloženo s věcí, k níž měla žalovaná původně spoluvlastnické právo, již platná byla a k jejímu uzavření došlo poměrně krátce po nabytí právní moci rozsudku. Posuzuje-li tedy i dovolací soud celkový kontext věci z tzv. spravedlnostního hlediska, byla žalované vyplacena náhrada v přiměřeném časovém rozpětí (cca půl roku) ve vztahu k následnému pozbytí spoluvlastnického práva (vyjma podílu v rozsahu 1/10) odpovídajícím podílem z obvyklé ceny. Účastníkem původní fáze soudního řízení současní žalobci nebyli, a nelze jim tudíž přičítat žádný dopad soudních rozhodnutí vydaných před jejich vstupem do řízení, která byla následně odklizena v řízení o žalobě pro zmatečnost. To platí tím spíše, že v dalších fázích řízení byla podrobně a opakovaně zkoumána platnost uzavřené darovací smlouvy z hlediska obcházení zákona a dobrých mravů (tj. ze spravedlnostních hledisek) a jak vyplývá ze skutkových zjištění, poskytnutá náhrada žalovanou vrácena nebyla.
43. Dovolací soud tak dospívá k závěru, že zde nejsou mimořádné okolnosti pro postup, který naznačuje žalovaná, tj. aby jí byla vyplacena náhrada vycházející ze současné aktuální obvyklé ceny ve vztahu k části spoluvlastnického podílu, který již více než 10 let nevlastní a není ani žádný důvod, proč by uvedenou částku měli žalované vyplácet právě žalobci, kteří se na vzniklém stavu nijak nepodíleli a nelze jim ani přičítat průběh předchozích fází řízení. Jiná by byla samozřejmě situace v případě, kdy by darovací smlouva byla neplatná, pak by šlo ovšem o standardní postup, dle něhož by případně byla žalovaná zbavena vlastnického práva teprve současným rozhodnutím s náhradou reflektující současnou obvyklou cenu. Poukazuje-li žalovaná, že se na vzniklém stavu nijak nepodílela, pak dovolací soud jenom dodává, že totéž platí i o žalobcích, kterým nelze vytknout nic, co by mělo představovat negativní podíl na vzniku dané situace. Bylo-li počátkem vzniku této situace pravomocné, leč následně dodatečně odklizené soudní rozhodnutí vydané v řízení, jehož se žalobci neúčastnili, jen stěží jim lze v současné době klást k tíži důsledky, které rozhodnutí vydaná v těchto fázích řízení založila, jestliže i následný nabývací titul pro žalobce obstál z hlediska dobrých mravů a obcházení zákona a jeho samotná existence odrážela zákonnou úpravu a v té době pravomocné soudní rozhodnutí.
44. Čtvrtou, poslední právní otázku formuluje dovolatelka tak, zda „postupoval odvolací soud správně, když jako jedno z kritérií pro přikázání věci do vlastnictví některého ze spoluvlastníků neposoudil v neprospěch žalobců skutečnost, že právní předchůdce žalobců měl možnost nabýt vlastnické právo k celé nemovitosti na základě předkupního práva, kterého ze své vůle nevyužil (žalovaná má za to, že tato otázka hmotného práva nebyla dovolacím soudem dosud řešena)“.
45. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Tuto námitku totiž žalovaná uplatnila již v předchozích fázích řízení a výslovně se s ní dovolací soud vypořádal v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014. Proto na uvedené rozhodnutí v plném rozsahu odkazuje a jen pro souhrnnost konstatuje závěr dovolacího soudu, že „poukaz odvolacího soudu na shodu s úvahami soudu prvního stupně ohledně zrušení a vypořádání nemůže být chápán jinak než též jako jeho shoda s úvahou, že (původnímu – poznámka dovolacího soudu) žalobci v poměrech individuálních okolností nelze vytýkat, že nabídku předkupního práva nevyužil; ani tento závěr není zjevně nepřiměřený“. Nejde tak o otázku v judikatuře neřešenou. Dovolací soud nadto nemá pochybnost, že i kdyby (čistě hypoteticky) bylo možno v daném ohledu právnímu předchůdci žalobců něco vytknout, nemohlo by jít o okolnost tak zásadního významu, která by sama o sobě byla způsobilá zvrátit správnosti závěru o přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví žalobců, kterým by v daném ohledu opětovně nebylo možné vytknout nic, neboť tato okolnost by hrála roli pouze podpůrnou či doplňkovou.
46. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
47. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu