22 Cdo 2713/2025-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Evou Ambrož Benešovou, Ph.D., LL.M, advokátkou se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalovanému Plzeňskému kraji, se sídlem v Plzni, Škroupova ul. 1760/18, IČO: 70890366, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 44/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 5. 2025, č. j. 61 Co 23/2025-311, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 7 344,70 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Evy Ambrož Benešové, Ph.D., LL.M., advokátky se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2024, č. j. 11 C 44/2023-268, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 93 m2, druh pozemku: ostatní plocha, způsob využití: jiná plocha, v katastrálním území XY, obec XY, okres XY, jak byl tento pozemek vymezen v geometrickém plánu č. 1113-219/2021, vyhotoveném společností GSP spol. s r.o. (dále „pozemek parc. č. XY“), který je součástí rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady řízení ve výši 45 656 Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 61 Co 23/2025-311, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 22 034 Kč (výrok II).
3. Žalobce se v řízení proti žalovanému domáhal určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, k němuž měl nabýt vlastnické právo z titulu vydržení. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že darovací smlouvou ze dne 11. 9. 1958 daroval M. S. své dceři J. K. a jejímu manželovi L. K., mimo jiné i pozemek parc. č. XY o výměře 396 m2, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. 1088 pro katastrální území XY, obec XY (dále „pozemek parc. č. XY“). Žalobce nabyl ideální podíl o velikosti ? k pozemku parc. č. XY (zahradě) na základě rozhodnutí Státního notářství XY ze dne 7. 5. 1971 č. j. D 255/71-11, kterým bylo potvrzeno projednání dědictví po otci žalobce L. K., zemřelém dne 13. 3. 1971. Zbylý podíl o velikosti 1/2 k pozemku parc. č. XY žalobce následně nabyl na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 29 D 592/2008, ve věci dědictví po zemřelé J. K., a stal se tak výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY. Žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník nemovité věci, pozemku parc. č. XY o výměře 11 699 m2, zapsaného u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. 202 pro katastrální území XY, obec XY (dále jen „pozemek parc. č. XY“ nebo „připlocený pozemek“). Žalobce, resp. jeho právní předchůdci, od roku 1971 užíval část pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného, která je v geometrickém plánu označena jako pozemek parc. č. XY, ostatní plocha, o výměře 93 m2. Pozemek parc. č. XY byl od dvacátých let minulého století připlocen k pozemkům žalobce jeho právním předchůdcem M. S., volně navazuje na pozemek parc. č. XY a přístup byl s ohledem na vybudované oplocení možný pouze z ostatních pozemků žalobce. Žalobce připlocenou část pozemku se svými rodinnými příslušníky po celou dobu užíval i v době před tím, než se stal spoluvlastníkem a následně vlastníkem pozemku.
4. Po právní stránce soudy nižších stupňů dovodily, že u žalobce bylo rozhodné pouze prokázání nepoctivého úmyslu při uchopení držby v roce 1971, pozdější okolnosti namítané žalovaným nemohly mít na jeho nikoliv nepoctivý úmysl při uchopení držby vliv. Právní předchůdci žalobce a ani žalobce sám se držby neujali lstí, potajmu nebo svémocně, ale na základě toho, že zaplocení pozemku bylo dovoleno předchůdci žalobce, M. S. Připlocení pozemku parc. č. XY k pozemkům žalobce trvá v nezměněném rozsahu do dnešního dne.
Žalobci nepoctivý úmysl při uchopení držby nebyl prokázán a držba nebyla dlouhodobě nikým zpochybňována; vlastníci pozemku parc. č. XY drželi a užívali připlocený pozemek v rozsahu umístění plotu. Žalovaný a ani jeho právní předchůdce nikdy žalobce či jeho právní předchůdce neupozornili na to, že by užíval své pozemky ve větším rozsahu a vůči žalobci se nikdy ani nedomáhal svého vlastnického práva. I z těchto důvodů soudy nižších stupňů uzavřely, že lhůta pro mimořádné vydržení včetně dalších zákonných podmínek dle § 1095 o.z.
byla v daném případě u žalobce splněna.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro řešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud vůbec nezohlednil povahu a funkci pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného, na kterém se nachází silnice III. třídy a tzv. silniční pomocný pozemek. Silniční pomocný pozemek je součástí silnice, požívá proto stejné ochrany jako silnice samotná, a možnost jeho vydržení je proto vyloučena. Na skutečnost, že pozemek parc č. XY je silničním pomocným pozemkem přitom dovolatel upozorňoval již v průběhu řízení u soudu prvního stupně. Odvolací soud byl povinen vzít tyto skutečnosti v úvahu v rámci kvalitativního přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně a zohlednit je při řešení otázky, zda mohlo dojít k mimořádnému vydržení pozemku parc. č. XY. Jelikož tak odvolací soud neučinil a naopak rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019 (toto rozhodnutí je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalobce se k dovolání vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 11 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“) se silničním pozemkem rozumí pozemky, na nichž je umístěno těleso dálnice, silnice a místní komunikace a silniční pomocný pozemek.
11. Podle § 11 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. silniční pomocný pozemek je pruh pozemku přilehlého po obou stranách k tělesu dálnice, silnice nebo místní komunikace mimo zastavěné území, který slouží účelům ochrany a údržby dálnice, silnice nebo místní komunikace, pokud tyto pozemky jsou ve vlastnictví vlastníka dálnice, silnice nebo místní komunikace.
12. Podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb. součástmi dálnice, silnice a místní komunikace jsou tunely, galérie, opěrné, zárubní, obkladní a parapetní zdi, tarasy, násypy a svahy, dělicí pásy, příkopy a ostatní povrchová odvodňovací zařízení a silniční pomocné pozemky.
13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky institutu mimořádného vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.) a ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, nebo ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023.
14. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“.
15. Dále se pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, zabýval otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uvedl, že zákon v ustanovení § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v ustanovení § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později držitel dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.
16. V posuzované věci odvolací soud založil své rozhodnutí na výše připomenutých a konstantně interpretovaných judikatorních závěrech Nejvyššího soudu. Dovolatel s těmito konkluzemi ani v poměrech projednávané věci nijak nepolemizuje. Poukazuje však na skutečnost, že odvolací soud při řešení otázky, zda došlo k mimořádnému vydržení pozemku parc. č. XY nezohlednil, že se svou povahou jedná o silniční pomocný pozemek, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019.
17. Odborná literatura definuje silniční pomocný pozemek jako pruh pozemku, který přiléhá po obou stranách k dálnici, silnici nebo místní komunikaci, slouží k ochraně a údržbě pozemních komunikací a z tohoto důvodu tvoří součást pozemní komunikace (Košinárová, B., Zákon o pozemních komunikacích: komentář I. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 52-55). Zákonodárce v § 11 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. jasně definoval, že uvedené platí pouze za situace, že se takový pozemek nachází mimo souvisle zastavěné území obcí. V opačném případě, tedy nachází-li se pozemek uvnitř souvisle zastavěného území obce, není možné jej definovat jako silniční pomocný pozemek, byť by po obou stranách přiléhal k pozemní komunikaci. V souzené věci sporný pozemek parc. č. XY sice přiléhá k pozemní komunikaci (tj. silnici III. třídy, jejímž vlastníkem je v souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. dovolatel), nachází se však v zastavěném území obce XY (tedy dle zákonné podmínky vtělené do § 11 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb. nikoliv mimo zastavěné území obce). Z uvedeného je zřejmé, že pozemek parc. č. XY není možné definovat dle citovaného ustanovení jako silniční pomocný pozemek, a z uvedeného důvodu tak ani nemůže tvořit součást pozemní komunikace podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb. Nesprávná je proto úvaha dovolatele, že pozemek parc. č. XY nemůže být předmětem vydržení, neboť se jedná o veřejný statek, neboť sporný pozemek parc. č. XY není silničním pomocným pozemkem, nemůže proto být ani součástí pozemní komunikace, která by jako veřejný statek ve smyslu § 588 o. z. svou povahou vylučovala (mimořádné) vydržení nemovitosti.
18. Závěry odvolacího soudu převzaté z dostatečně formulovaných konkluzí soudu prvního stupně rovněž nemohou být v rozporu s dovolatelem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019. Z označeného rozsudku dovolatel toliko citoval obecný judikatorní přístup k nemožnosti držby a vydržení nemovitosti, která je veřejným statkem bez toho, aby zohlednil, že v odkazované věci jsou konkrétní skutkové okolnosti nesouměřitelné se skutkovými poměry v nyní projednávané věci. V odkazované věci - na rozdíl od věci nyní projednávané – byla řešena otázka vydržení vlastnického práva obce na základě realizace veřejnoprávní povinnosti vůči pozemku (zda obecné užívání pozemku jako místní komunikace zakládá držbu obce způsobilou k vydržení, přičemž Nejvyšší soud konstatoval, že správa a údržba místní komunikace je pouhou realizací veřejnoprávní povinnosti uložené obci zákonem, nikoli výkonem soukromoprávního oprávnění tvořícího součást vlastnického práva). V souzené věci však bylo předmětem sporu mimořádné vydržení pozemku fyzickou osobou, a nikoliv veřejnoprávní korporací, jež by plnění obecně (veřejně) prospěšných povinností mohla vydávat za soukromoprávní institut držby. Závěry učiněné odvolacím soudem proto nelze poměřovat se závěry učiněnými v žalovaným odkazovaném rozsudku dovolacího soudu.
19. Namítá-li pak dovolatel, že odvolací soud opomenul při svém posouzení vzít v úvahu skutečnost, že pozemek parc. č. XY je silničním pomocným pozemkem, ačkoliv na tuto skutečnost, v průběhu řízení před soudem prvního stupně dovolatel poukazoval, a tím zatížil napadené rozhodnutí vadou, postrádají jeho výtky v důsledku výše uvedeného relevanci. Dovolací argumentace je v tomto směru nesena námitkami o vadách řízení, jež mohly mít (a dle dovolatele měly) vliv na správnost vydaného meritorního rozhodnutí odvolacího soudu. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Žalovanému se v dovolání žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení by rozsudek odvolacího soudu závisel, a jež by současně zakládala s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu jeho přípustnost, vymezit nepodařilo.
Lze souhlasit s dovolatelem potud, že povinností odvolacího soudu je provést hmotněprávní i procesní posouzení věci. Jak bylo ale uvedeno shora, pozemek parc. č. XY není možné považovat za silniční pomocný pozemek. I pokud by ovšem odvolací soud vzal v úvahu argumentaci žalovaného stran povahy a účelu pozemku, dospěl by k závěru, že se o silniční pomocný pozemek nemůže jednat, a mohl se proto stát předmětem (mimořádného) vydržení. Ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. se tak sice jedná o vadu řízení, která ale nemohla mít za následek nesprávné posouzení věci, neboť závěr odvolacího soudu při posouzení mimořádného vydržení by byl zcela stejný.
20. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaný povinen žalobci tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 7 344,70 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 5 620 Kč (tarifní hodnota předmětu řízení činí 113 000 Kč) - § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění účinném od 1.
1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“) a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč - § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 274,70 Kč.
22. Náklady související se zastupováním žalobce advokátkou (v rozsahu mimosmluvní odměny a paušální náhrady, včetně daně z přidané hodnoty) považuje Nejvyšší soud v poměrech dovolacího řízení za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. Pokud zákon stanoví, že dovolatel musí být v řízení o dovolání zastoupen osobou znalou práva (advokátem, nemá-li sám či jeho zaměstnanec právnické vzdělání), jde o tzv. advokátní proces, pak možnost stejného zastoupení nelze zásadně upřít ani protistraně dovolatele.
23. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobce, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 11. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu