USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M.
H., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2,
Francouzská 4, proti žalované J. H., zastoupené Mgr. Liborem Buchtou, advokátem
se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 21/2015, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č.
j. 28 Co 90/2017-635, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31.
1. 2018, č. j. 28 Co 90/2017-635, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
vypořádal společné jmění účastníků řízení (výrok I. – IV.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok V.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
31. 1. 2018, č. j. 28 Co 90/2017-635, změnil rozsudek nalézacího soudu ve věci
samé (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. – IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozporuje cenu nemovitostí (které tvořily společné jmění účastníků řízení)
stanovenou na základě znaleckého posudku zpracovaného Ing. Lubomírem Pavlišem
dne 11. 12. 2017, z něhož při vypořádání společného jmění manželů vyšel i
odvolací soud. Podle žalované nebyla znalcem zvolená metoda ocenění
(porovnávací) provedena řádně, znalec nevysvětlil veškeré své postupy a
nezohlednil špatný stavebně-technický stav nemovitostí. Také namítá, že zahradu
přiléhající k rodinnému domu nelze ocenit jako stavební pozemek, protože se
její část nachází v ochranném pásmu vysokého napětí, ve kterém není možné
zřizovat stavby.
Dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu vztahujícím se k vnosům žalované do
společného jmění manželů, které měly představovat finanční prostředky
poskytnuté účastníkům řízení jejími rodiči. Odvolací soud při jednání konaném
dne 27. 4. 2017 předestřel, že při poskytování těchto prostředků se jednalo o
půjčky, které s ohledem na jejich charakter lze považovat za společný závazek
účastníků řízení. V odůvodnění rozhodnutí ovšem uvedl, že není zřejmé, zda se
jednalo o dar či o půjčky a ani nebyla prokázána jejich výše, a proto vnosy
tvrzené žalovanou nevypořádal. Odvolací soud však měl žalovanou poučit o
potřebě doplnit skutková tvrzení, aby mohla tyto vnosy a jejich výši prokázat.
Napadá také závěr odvolacího soudu, že tyto vnosy uplatnila až ve lhůtě tří let
po zániku po společného jmění, pročež odvolací soud (mimo jiné) vnosy tvrzené
žalovanou nevypořádal.
K vnosům uplatněným žalobcem namítá, že nebylo prokázáno, kdy, jak a v jaké
výši byly žalobci finanční prostředky (které posléze vynaložil na společné
jmění manželů) jeho matkou poskytnuty, a proto tyto vnosy neměly být v řízení
zohledněny.
Dále uvádí, že částku ve výši 140 000 Kč navrhla k vypořádání ve lhůtě tří let
od zániku společného jmění manželů. Proto není správný závěr odvolacího soudu,
že tuto částku nelze vypořádat, protože ji žalovaná měla uplatnit k vypořádání
až po uplynutí tří let od zániku společného jmění. Stejně tak měly být v řízení
zohledněny finanční prostředky použité na převod auta a přihlášení tažného
zařízení, protože byly vynaloženy ze společného jmění účastníků řízení na
majetek ve výlučném vlastnictví žalobce.
Nesouhlasí rovněž s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud
dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, o kterou takovou právní otázku
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
4/2014).
Žalovaná v dovolání řádně nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho
přípustnosti. Uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil o ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Z dovolání však není patrno, od které
ustálené rozhodovací praxe se při řešení právních otázek měl odvolací soud
odchýlit. Žalovaná na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu
neodkazuje, přičemž pouhá polemika dovolatelky s procesním postupem odvolacího
soudu či jeho právním posouzením věci nepředstavuje řádné vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o.
s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5688/2016). Proto dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
K jednotlivým námitkám žalované dovolací soud pro úplnost poznamenává
následující:
K ocenění nemovitostí:
Žalovaná vznáší řadu námitek proti závěrům znaleckého posudku zpracovaného Ing.
Lubomírem Pavlišem dne 11. 12. 2017, na základě kterého byla stanovena cena
nemovitostí, jež tvořily společné jmění účastníků řízení.
Zjištění ceny věci je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 234/2009, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008), a proto
námitky dovolatelky vůči znaleckému posudku směřují do skutkových zjištění
odvolacího soudu. Žalovaná však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze
polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů
(znaleckého posudku) mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s
provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí
odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce
dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je
rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího
soudu), aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení
s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3.
2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě
je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není
oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016,
nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem
Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud poznamenává, že odvolací soud podrobně
vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanoveného znalce, vyložil,
jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry
považuje za správné a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalované
(které vznesla v odvolacím řízení).
K vnosům žalované:
V této souvislosti žalovaná odvolacímu soudu vytýká procesní pochybení
spočívající v absenci poučení žalované, pokud měl odvolací soud za to, že není
zřejmé, zda se jednalo o půjčky účastníkům řízení či dary žalované, a že nebyla
ani prokázána výše těchto vnosů.
Shora uvedené námitky žalované přípustnost dovolání založit nemohou, neboť se
opětovně jedná o pouhou polemiku s právním posouzením otázky procesního práva,
na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, resp. s procesním postupem
odvolacího soudu, aniž by žalovaná řádně uvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení
s § 237 o. s. ř.
Stejně tak nelze připustit dovolání žalované na základě námitky, že uplatnila
nárok na vypořádání těchto vnosů ve lhůtě tří let od zániku společného jmění
manželů. Také v této souvislosti žalovaná pouze napadá postup odvolacího soudu
a jeho právní posouzení věci, přičemž řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., potažmo neodkazuje
na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. To samé platí také o
námitkách žalované do rozhodnutí odvolacího soudu ohledně částky 140 000 Kč a
finančních prostředků použitých na převod auta a přihlášení tažného zařízení.
K vnosům žalobce:
Žalovaná také nepovažuje za správná skutková zjištění odvolacího soudu
vztahující se k vnosům žalobce do společného jmění účastníků řízení. Opětovně
se jedná o pouhé výhrady žalobkyně k hodnocení důkazů provedeného odvolacím
soudem. Avšak ani v této souvislosti žalovaná řádně neuvádí, v čem spatřuje
vzhledem k této otázce dokazování splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními
soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je přezkoumávat (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve
spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16,
a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, dostupném
na nalus.usoud.cz).
K náhradě nákladů řízení:
Dovolání žalované v části, ve které napadá výroky rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Jelikož dovolání v části, v níž žalovaná napadá výroky odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a
v ostatních částech trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat (§ 241a
odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl.
Návrh na odklad vykonatelnosti byl zamítnut, protože nejsou-li splněny
předpoklady k meritornímu projednání dovolání, je tento návrh zjevně nedůvodný.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu