22 Cdo 2806/2025-881 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně GESTORE, v. o. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, IČO 28820959, jako správkyně konkursní podstaty úpadce B. H. proti žalované K. H., zastoupené JUDr. Milanem Říhou, advokátem se sídlem v Brně, Nováčkova 418/11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 54/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2023, č. j. 18 Co 129/2018-790, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2024, č. j. 18 Co 129/2018-795, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2023, č. j. 18 Co 129/2018-790, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2024, č. j. 18 Co 129/2018-795, se zamítá. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 18 C 54/2005-571, ze zaniklého společného jmění manželů úpadce B. H. (dále jen „úpadce“) a žalované přikázal do výlučného vlastnictví úpadce jednotku č. XY včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 933/34330 na společných částech budovy č. p. XY, XY, XY, XY a pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY v k. ú XY (dále jen „předmětná jednotka“), a to v hodnotě 4 300 000 Kč (výrok I). Dále uložil úpadci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 2 155 000 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Poté rozhodl o nákladech řízení (výroky III–VI).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 18 Co 129/2018-790, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2024, č. j. 18 Co 129/2018-795, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého společného jmění manželů úpadce a žalované přikázal do výlučného vlastnictví úpadce předmětnou jednotku, správně označenou č. XY, v hodnotě 8 927 000 Kč a úpadci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 4 468 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (zčásti výrok I a dále výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které si odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, či dosud nebyly
dovolacím soudem řešeny. Jako nesprávné právní posouzení označila skutečnost, že soud nevzal v úvahu, že v odůvodněných případech nemusí přikázat nemovité věci jednomu, ale může vypořádat společné jmění manželů tak, že přikáže každému z manželů jejich id. ? do podílového spoluvlastnictví. Konstatovala, že z jakékoli strany je plnění v penězích nemožné vzhledem k délce konkursního řízení a skutečnosti, že veškeré peníze jsou součástí konkursní podstaty a nemohou s nimi nakládat. Dále namítla, že soudy vůbec nerozhodly o vypořádání akcií společnosti E., a.
s., a že v konkurzu zůstaly dluhy vzniklé z důvodu dostavby nemovitých věcí v k. ú. XY a vzniklé v souvislosti s jejich správou, přestože aktiva byla z konkursní podstaty vyvedena. Požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto věc vrátil k dalšímu řízení. Dále žalovaná po uplynutí dovolací lhůty doplnila dovolání přípisem ze dne 18. 11. 2024, a to o odkaz na listinu obsahující návrh úpadce k vydání pokynu adresovaný Krajskému soudu v Brně.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v něm zcela absentuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, že v něm jsou rozporovány skutkové závěry a že se s napadeným rozhodnutím ztotožňuje. Neshledala naplnění předpokladů pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhla, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl.
5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o. s. ř.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
11. V nyní souzené věci žalovaná v dovolání nevymezila žádnou zobecnitelnou otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by se dovolací soud mohl zabývat. K řádnému vymezení přípustnosti dovolání bez specifikace konkrétních otázek přípustnosti dovolání zcela jistě nepostačuje obecný odkaz v úvodu dovolání na „otázky, které si odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či dosud nebyly dovolacím soudem řešeny“. Dovolání představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání, pročež se jím dovolací soud po věcné stránce vůbec nezabýval.
12. Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16)
14. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu