U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. Vladanou Zemanovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, proti žalovanému J. S.,
zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova
1680/13, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 344/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2017, č. j. 68 Co 281/2016-1236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 24
744,50 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Vladany Zemanové, advokátky se sídlem
v Praze 2, Svobodova 7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. 3. 2016, č. j. 31 C 344/2007-1132, zrušil spoluvlastnictví účastníků ke
specifikovaným nemovitým věcem (výrok I.) a přikázal je do výlučného
vlastnictví žalovaného (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na jejím vypořádacím podílu
částku 8 000 000 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti každého z účastníků
nahradit náklady řízení státu (výroky IV. a V.). O nákladech řízení rozhodl
tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok VI.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně k výroku VI. uvedl, že
nachází s ohledem na povahu řízení, které je tzv. iudiciem duplex, oporu v §
142 odst. 2 o. s. ř. V situaci, kdy soud není vázán návrhem na zahájení řízení,
nelze dovodit procesní úspěch některého z účastníků řízení.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i
žalovaného rozsudkem ze dne 6. 2. 2017, č. j. 68 Co 281/2016-1236, zastavil
řízení o odvolání žalovaného, které směřovalo proti věcným výrokům I. až III.
rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně ve
věcných výrocích I. až III. potvrdil, částečně jej změnil ve výrocích o
nákladech řízení státu IV. a V. a změnil jej i ve výroku o nákladech řízení VI.
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
III.).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se ve vztahu k měnícímu výroku o
nákladech prvostupňového řízení podává, že jej bylo nutné přizpůsobit textu
ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., který odvolací soud na rozhodování o těchto
nákladech rovněž aplikoval. Vysvětlil, že judikatura Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu vychází při rozhodování o nákladech řízení o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví z potřeby upřednostnit kritérium plného procesního
úspěchu ve věci, které nalézá uplatnění tehdy, je-li návrhu na zrušení
spoluvlastnictví vyhověno a to je vypořádáno způsobem účastníkem navrženým. Pro
případ, že uvedené kritérium nelze použít, je třeba zvažovat postup podle § 142
odst. 2 o. s. ř. a přitom je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem
případu, jež je současně na místě hodnotit v širších souvislostech (stran
uvedených závěrů odvolací soud odkázal na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího
soudu a Ústavního soudu). Odvolací soud podrobně popsal procesní aktivitu
účastníků řízení, dále to, jak měnili v průběhu řízení své návrhy, pokud jde o
způsob vypořádání, a i to, jak pro případ vypořádání věci přikázáním jednomu z
nich, vzájemně odmítali návrhy na určení výše vypořádacího podílu. Shrnul, že
by bylo nespravedlivým uložit povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně žalobkyni, neboť při rozhodování o přikázání věci do výlučného
vlastnictví žalovaného byl zvažován význam mnoha okolností. Spor byl rovněž
veden i o výši vypořádacího podílu, která byla nakonec určena částkou, jejíž
výplatu žalobkyně navrhovala již v řízení před soudem prvního stupně. Dovodil
tak, že úspěch účastníků řízení je rovnocenný.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výlučně proti části výroku II., v níž byl
změněn výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně) podal dovolání žalovaný. Jeho
přípustnost vymezil poukazem na otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího
soudu neměla být dosud řešena. Má za to, že by se měl dovolací soud vyjádřit k
tomu, zda neúspěšné návrhy na smírné vyřešení sporu v průběhu řízení mají vliv
na posouzení kritéria procesního úspěchu (neúspěchu) při rozhodování o
nákladech řízení. Sám se domnívá, že takováto bezvýsledná procesní aktivita na
rozhodování o nákladech řízení vliv mít nemůže, a pokud jí odvolací soud
přiznal určitou relevanci (navíc jednostranně k jeho tíži), spočívá jeho
rozhodnutí při úvaze o aplikaci § 142 odst. 1, popřípadě odst. 2, o. s. ř., na
nesprávném právním posouzení věci.
Dále žalovaný uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu se v napadeném výroku
odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014 (uvedená
rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou
přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a
dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, a
na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 (uvedená
rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou
přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz)
dovodil, že odvolací soud nepřihlédl ke kritériu plného procesního úspěchu ve
věci, které mu svědčí. Poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, jehož závěry lze promítnout i do poměrů
projednávané věci. Vysvětlil, že podle nich lze shledat plný procesní úspěch na
straně žalovaného, neboť jeho návrhu na vypořádání spoluvlastnictví přikázání
věci do jeho výlučného vlastnictví bylo vyhověno. Dále má za to, že v rozporu s
dalším závěrem přijatým v citovaném usnesení dovolacího soudu nepřihlédl
odvolací soud k tomu, že žalovaný nezavdal příčinu ke vzniku sporu. Žalobkyně
jej totiž před podáním žaloby nekontaktovala a nepokusila se o smírné vyřešení
věci. Nesouhlasil rovněž s tím, že rovnocenný úspěch účastníků řízení je
založen na tom, že výše vypořádacího podílu byla soudem určena částkou, za níž
byla žalobkyně ochotna vzdát se svého spoluvlastnického podílu v řízení před
soudem prvního stupně. Připomněl, že konečná výše vypořádacího podílu byla
určena na základě doplnění posledního znaleckého posudku, přičemž v průběhu
řízení před soudem prvního stupně činili účastníci vzájemné návrhy na výši
vypořádacího podílu, které však druhou stranou nebyly akceptovány. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku II. zrušil a v
tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že není naplněn ani jeden z důvodů
přípustnosti dovolání, které žalovaný vymezil. Pokud má žalovaný za to, že pro
účely rozhodování o nákladech řízení nebyla judikaturou dovolacího soudu dosud
řešena otázka vlivu procesní aktivity účastníků v průběhu řízení spočívající v
předkládání návrhů na smírné vyřešení věci, pak právě usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, na něž v dovolání odkazuje
žalovaný, se touto otázkou zabývá. Rozhodnutí odvolacího soudu se rovněž nijak
neodchýlilo od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Jestliže žalovaný
odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (a také Ústavního soudu), pak
jejich závěry dezinterpretuje ve svůj prospěch. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 7. 6. 2007 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posouzení, zda se neuplatní omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1
písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud vycházel ze závěru přijatého v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněném pod
číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je pro
posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení,
jejichž náhradu odvolací soud dovolateli podle dovolání odepřel. Výše náhrady
nákladů řízení, jež odvolací soud dovoláním napadenou částí výroku II. odepřel,
činí více než 50 000 Kč (s ohledem na výši mimosmluvní odměny ve věci 40 300 Kč
za jeden úkon právní služby a počet úkonů právní služby účtovaných zástupcem
žalovaného – viz podání na č. l. 1171 p. v.). Přípustnost dovolání v uvedeném
rozsahu tudíž limitem stanoveným v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není
omezena.
V projednávané věci žalovaný zakládá důvod přípustnosti dovolání na argumentaci
o právní otázce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Má za to,
že by měl dovolací soud posoudit míru vlivu neúspěšných pokusů o smírné
vyřešení věci v průběhu řízení na rozhodování o náhradě nákladů řízení z
pohledu kritéria procesního úspěchu ve věci. Požadavek na řešení této otázky
přípustnost dovolání nezakládá.
V usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015, Nejvyšší soud uvedl,
že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví je třeba přihlédnout i ke konkrétním okolnostem případu.
Obzvláště je třeba přihlédnout k chování stran sporu během řízení, nakolik
zejména postupovaly v řízení konstruktivně, reagovaly na průběh dokazování a
postoje a stanoviska protistrany či naopak řízení prodlužovaly a mařily jeho
účel.“ Tento závěr dovolací soud formuloval v jím posuzované věci, kdy
účastníci řízení měnili svá stanoviska nejen, pokud jde o zrušení
spoluvlastnictví (i zde žalovaný původně navrhoval zamítnutí žaloby), ale i ve
vztahu ke způsobu jeho vypořádání, kdy byla v průběhu řízení, byť k tomu
nakonec nedošlo, zvažována i možnost skončení řízení smírem. V usnesení ze dne
10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, Nejvyšší soud s odkazem na rozhodovací
praxi bývalého Nejvyššího soudu SSR (viz citace níže) uvedl, že „v případě, že
soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je na místě úvaha o
postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k
individuálním okolnostem konkrétního případu.“
K popsaným závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu by měly soudy přihlédnout
ve specifických podmínkách řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i
tehdy, nesvědčí-li některému z účastníků řízení kritérium plného procesního
úspěchu ve věci, a to v žádné z více rovin, v nichž byl spor veden (o to, zda
jsou podmínky pro zrušení spoluvlastnictví, o způsob jeho vypořádání a v
případě přikázání věci o výši vypořádacího podílu). Mezi individuální
okolnosti konkrétní věci, které by měl soud zvažovat patří i procesní aktivita
účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, popřípadě její
absence, o konstruktivní přístup k rychlému a hospodárnému projednání a
rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci v průběhu
řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu již s významem otázky, kterou
dovolatel považuje za neřešenou, počítá a klade důraz na její zohlednění tehdy,
není-li podle procesního stavu v řízení na místě aplikovat ustanovení § 142
odst. 1 o. s. ř. Přípustnosti dovolání žalovaného z pohledu uplatněného
argumentu o věci dosud neřešené proto přisvědčit nelze. Ostatně odpověď na
otázku, zda nekonstruktivní přístup obou účastníků řízení ke smírnému řešení v
poměrech projednávané věci má vliv na rozhodování o nákladech řízení, je
zřejmá. Takový přístup je třeba přičíst k tíži obou účastníků. Nejde ovšem o
jedinou okolnost, kterou má soud brát v úvahu.
Žalovaný dále namítal, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním dotčené
části výroku II. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Má
za to, že nalézací soud plně vyhověl procesnímu návrhu na přikázání věci do
jeho výlučného vlastnictví za výši vypořádacího podílu určenou znaleckým
posudkem (nikoliv podle návrhu žalobkyně), a proto mu náleží plná náhrada
nákladů řízení. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolateli je třeba dát za pravdu, že ve smyslu jím citované judikatury
dovolacího soudu – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1340/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1577/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1655/2014 - jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a
vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v
plném rozsahu.
Již Najvyšší súd SSR v Rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti
súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku
občianskoprávneho kolégia Najvyššího súdu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj
8/72, uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení.
Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který
žalobce navrhoval, je na místě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě,
že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o
postupu podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k
individuálním okolnostem konkrétního případu.
K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a
vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud
následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80,
uveřejněném ve Výběru civilní judikatury, ročník 1980, a dále např. v usnesení
ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013.
Uvedená východiska akceptovala i judikatura Ústavního soudu například v
usnesení ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, se závěrem, že pro
případ, kdy soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je
způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu
bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý
spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
podat také.
Dovolatel ovšem přehlíží, že závěry, které citoval ze tří rozhodnutí dovolacího
soudu, byly vysloveny ve zcela jiné procesní situaci. Ta byla ve všech třech
posuzovaných případech dána tím, že procesně úspěšným účastníkem řízení,
kterému byla přiznána plná náhrada nákladů řízení, byl žalobce, jehož žalobě
bylo, jak ohledně zrušení spoluvlastnictví, tak i pokud šlo o způsob jeho
vypořádání (v žalobě navržený), plně vyhověno. Odkaz žalovaného na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, s jehož závěry
má být rozsudek odvolacího soudu dále v rozporu, rovněž nemůže obstát. V tomto
rozhodnutí posuzoval dovolací soud jiný procesní stav. Závěr o plném procesním
úspěchu žalovaného byl totiž formulován v situaci, kdy žalovaný již ve
vyjádření k žalobě, tedy při prvním procesním úkonu, který mu v řízení náležel,
navrhl přikázání věci do svého výlučného vlastnictví a na tomto stanovisku
setrval až do konce řízení. Nalézací soud pak v souladu s tímto stanoviskem
rozhodl.
Pokud dále žalovaný namítal, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že nezavdal
příčinu ke vzniku sporu, neboť žalobkyně jej před podáním žaloby nevyzvala k
mimosoudnímu řešení věci, a tím se opět odchýlil od závěrů formulovaných v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, pak
dovolací soud dodává, že ani v tomto směru se odvolací soud od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V citovaném usnesení dovolací
soud považoval za významnou okolnost postoj žalující strany k možnému smírnému
vyřešení věci nejen před zahájením soudního řízení, ale i v jeho průběhu. Z
obsahu rozhodnutí se však nepodává, a to ani z části odůvodnění reprodukující
obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, zda vztahy mezi spoluvlastníky byly na
dobré úrovni či naopak napjaté. Posouzení, zda v projednávané věci žalovaný
vzhledem k možné aplikaci ustanovení § 143 o. s. ř. zavdal příčinu ke vzniku
sporu či nikoliv, vychází ze skutkových zjištění nalézacího soudu, kterými je
dovolací soud vázán. Pokud tudíž v projednávané věci soud prvního stupně měl za
prokázané, že „vztahy mezi spoluvlastníky nemovitosti – účastníky řízení jsou
natolik narušeny, že spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a společné
soužití je téměř vyloučené“ (viz druhý odstavec na str. 4 písemného vyhotovení
rozsudku), pak takové zjištění je relevantní z hlediska nutnosti činit před
podáním žaloby pokus o smírné (mimosoudní) řešení věci. Z usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4567/2015, vyplývá, že při úvaze o
aplikaci § 143 o. s. ř. je třeba přihlédnout i k tomu, zda bylo možné vzhledem
ke konfliktním vztahům účastníků řízení očekávat mimosoudní vyřešení věci. V
případě, že by byly takové vztahy prokázány, těžko by bylo možné očekávat
úspěch smírného řešení věci před podáním žaloby. Judikaturou popisovaná situace
je dána i v projednávané věci, kdy dlouhodobě napjaté vztahy žalobkyně a
žalovaného nesignalizovaly, že by se účastníci řízení na zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví dohodli bez soudního řízení. Tuto úvahu podporuje i to, že
účastníci nebyli ani v průběhu řízení schopni se po dobu téměř deseti let
domluvit na společném řešení. I rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nález
Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04) akcentuje potřebu
posuzovat otázku aplikace § 143 o. s. ř. v širších souvislostech. Žalobkyni
proto nelze při úvaze o tom, zda žalovaný zavdal příčinu ke vzniku sporu klást
k tíži, že dovolatele před podáním žaloby nevyzvala k mimosoudnímu řešení věci.
Neuvažoval-li odvolací soud o aplikaci ustanovení § 143 o. s. ř., pak jeho
rozhodnutí není v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Dovolatel dále opomíjí skutečnost, že ze shora citované judikatury dovolacího
soudu, jakož i z judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazuje odvolací soud –
nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04, a nález
Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 - se dále uvádí, že
poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze ovšem jen tím, jak bylo o konkrétním
návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech a brát
zřetel na konkrétní okolnosti případu.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015,
okolnost, že skutečný spor mezi účastníky je jen ohledně způsobu vypořádání, je
třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by
posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu
na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, bylo zjevně
mechanické, formální a odhlíželo by od podstaty sporu mezi účastníky, ke které
bylo vedeno dokazování. Jinak řečeno, kdyby strany byly v naprosté shodě,
nebylo by důvodu vést soudní spor; proto je třeba úspěch ve sporu posuzovat
podle jeho výsledku v těch částech uplatněného nároku, ve kterých mezi nimi
nebyla shoda. Uvedené platí i pro případ, kdy spor je veden pouze pro stanovení
výše vypořádacího podílu; v takovém případě je faktickým předmětem sporu jen
tato výše a úspěšnost účastníků je třeba posoudit podle srovnání rozsudku a
toho, jaký vypořádací podíl požadovali, resp. považovali za správný.
Z uvedených závěrů ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu odvolací
soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vycházel. Velmi podrobně
popsal procesní aktivitu účastníků řízení i jejich měnící se stanoviska nejen
ke zrušení spoluvlastnictví, ale i ke způsobu jeho vypořádání (str. 9 a 10
písemného vyhotovení rozsudku). Rozhodnutí je založeno na správném závěru
vyplývajícím i z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že úspěch ve věci je třeba
v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví hodnotit nejen ve vztahu k
samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným
procesním stanoviskům účastníků řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015). Odvolací soud na straně jedné sice
přihlédl k tomu, že bylo vyhověno procesnímu návrhu žalovaného na přikázání
společné věci do jeho výlučného vlastnictví, nicméně správně i poukázal na jeho
původní stanovisko ke zrušení spoluvlastnictví (žalovaný původně navrhl
zamítnutí žaloby), jakož i měnící stanovisko, pokud jde o způsob vypořádání,
což jsou procesní okolnosti, které úvahu o plném úspěchu žalovaného v řízení
poněkud zeslabují. I když žalobkyně rovněž v průběhu řízení měnila svá
stanoviska ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví, nabídla v průběhu řízení
před soudem prvního stupně žalovanému, že se svého spoluvlastnického podílu pro
případ přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví vzdá za částku 8
000 000 Kč. Tuto výši vypořádacího podílu také soud prvního stupně uložil
žalovanému žalobkyni v rozsudku zaplatit. Není přitom pro účely posouzení
otázky procesního úspěchu ve věci rozhodné, jak se nesprávně domnívá žalovaný,
zda uvedená částka byla zhruba po dalších pěti letech trvání soudního řízení
stanovena znaleckým posudkem, jenž byl základem pro rozhodnutí soudu o
přiměřené náhradě. Podstatným je, že při akceptaci této částky žalovaným mohlo
být řízení skončeno, přičemž okolnost, že v době, kdy nabídka byla žalobkyní
učiněna, by výše vypořádacího podílu byla s ohledem na cenovou hladinu nižší,
není relevantní. Z žádného právního předpisu a ani z judikatury dovolacího
soudu totiž nevyplývá, že výše vypořádacího podílu má být v řízení o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví obligatorně stanovena znaleckým posudkem. Ostatně v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015,
dovolací soud uvedl, že trvá-li spor pouze o výši vypořádacího podílu, pak je
třeba úspěšnost účastníků posoudit podle srovnání rozsudku a toho, jaký
vypořádací podíl požadovali, resp. považovali za správný.
Závěr odvolacího soudu o splnění podmínek pro užití ustanovení § 142 odst. 2 o.
s. ř. (pro rovnocenný procesní úspěch žalobkyně a žalovaného v řízení) proto
plně obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 5. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu