U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobkyně V. O., bytem v T., P. 32, zastoupené JUDr. Otto Hradilem, advokátem
se sídlem v Uničově, Olomoucká 16, proti žalovanému O. J., bytem v Ú., K. 117,
zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, T. G.
Masaryka 11, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod
sp. zn. 10 C 163/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. ledna 2012, č. j. 12 Co 374/2011-344,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26.
ledna 2011, č. j. 10 C 163/2006-309, ve výroku I. zamítl návrh žalovaného na
povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C
163/2006. Ve výroku II. rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen
„odvolací soud“) usnesením ze dne 10. ledna 2012, č. j. 12 Co 374/2011-344,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve kterém uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu významně zasáhlo do jeho finančních poměrů a přivodilo mu
„celou řadu sociálních dopadů, zejména v oblasti bytové.“ Uvedl, že v původním
řízení namítal vady znaleckého posudku, který stanovil hodnotu bytu, který byl
součástí společného jmění manželů, nicméně nebylo přihlédnuto k jeho výtkám a
sám neměl dostatek finančních prostředků k pořízení jiného znaleckého posudku.
Novým důkazem odůvodňujícím povolení obnovy řízení má být znalecký posudek
vyhotovený z vůle žalobkyně, který byl žalovanému doručen po právní moci
rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání společného jmění účastníku a který
stanoví cenu bytové jednotky č. 117/5 spolu s podílem 2019/10000 na společných
částech domu č. p. 117 na pozemku parc. č. st. 164, v katastrálním území a obci
K. (dále jen ,,předmětný byt“) dvakrát vyšší. Nový znalecký posudek podle
tvrzení dovolatele dokazuje nesprávnost a nevěrohodnost znaleckého posudku,
který byl vyhotoven v řízení, a ze kterého soud vycházel při stanovení ceny
předmětného bytu. Dovolatel dále nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení. Měl za to, že nebyl dán prostor pro postup soudu podle
§ 150 o. s. ř., neboť žalobkyně se o předmětný byt nijak nezasloužila.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah usnesení soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je dovolateli znám,
tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolatel v dovolání vedle výroku I. napadl výslovně i výrok II. usnesení
odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání proti usnesení
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení však není přípustné (k tomu srovnej
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 4). Dovolání není přípustné ani proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, kterým
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí obnovy řízení, jíž se
dovolatel domáhal. Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 238 odst. 1 písm. a) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř., tj. při existenci zásadního právního významu rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají
zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004,
sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12,
str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února
2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková
právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena,
nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou
revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení,
danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání
neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s
právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolání, byť označuje usnesení odvolacího soudu za rozhodnutí, které má ve
věci samé zásadní právní význam, nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by
dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu, a tato otázka se
nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z
rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
nemůže oproti přesvědčení dovolatele založit skutečnost, že rozhodnutím soudu
bylo zasaženo do finančních a sociálních poměrů dovolatele. Žalobou na obnovu řízení podle § 228 o. s. ř. může účastník napadnout
pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny
nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek
uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou
přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy,
které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo
za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem,
pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Dovolatel spatřuje důvod obnovy řízení v tom, že po pravomocném skončení
nalézacího řízení mu byl doručen znalecký posudek, z něhož se podává, že cena
předmětného bytu je vyšší než cena stanovená v původním znaleckém posudku. Dovolatel však měl již v nalézacím řízení možnost namítat nesprávnost
znaleckého posudku, kterým byl v tomto řízení proveden důkaz, a uvádět
skutečnosti ovlivňující výši ceny bytové jednotky. Z protokolu z jednání před
soudem prvního stupně ze dne 18. listopadu 2008 však vyplývá, že k výši ocenění
předmětného bytu žádných námitek neměl. Skutečnost, že po skončení řízení byl
vyhotoven znalecký posudek stanovující cenu věci jinou částkou, než jakou byla
oceněna v nalézacím řízení, není sama o sobě důvodem k obnově řízení (k tomu
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4606). Důvodem obnovy by nemohla být ani okolnost, že
po skončení řízení znalec dospěl k jiné, byť i třeba správnější, ceně věci v
důsledku odhalení chyby v použitých podkladových údajích. Vyhovění návrhu na
obnovu řízení v dané věci by představovalo precedent, který by umožňoval
obnovou řízení otevírat mnohá skončená řízení, v nichž soud rozhodoval na
základě odborných znaleckých posudků, jen z důvodu samotné dodatečně zjištěné
nesprávnosti či nepřesnosti údajů v nich obsažených (k tomu usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2363/2007, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 6825). O takovou situaci však v daném případě zjevně nejde. Dovolatel v dovolání ostatně ani neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by bylo
možno usuzovat na případné chyby v původním znaleckém posudku Ing. J. D. Poukazuje-li v dovolání na to, že „rozdíl téměř dvojnásobku za dva až tři roky
za situace, kdy trh s nemovitostmi stagnuje, či je spíše v recesi, a nemovitost
nebyla nikterak zhodnocována ani opravována, je ukazatelem jasného chybného
postupu soudů a znalce v předchozím řízení“, je jeho argumentace vnitřně
rozporná. Dovolatel totiž namítá, že soudy měly stanovit v původním řízení cenu
předmětné bytové jednotky k roku 2007, resp.
2008, což neučinily, cenu bytové
jednotky podle „nového“ znaleckého posudku Ing. P. P. z roku 2010 však srovnává
s cenou právě k roku 2007, resp. 2008, a dovozuje, že za dva roky nemohlo dojít
k téměř dvojnásobnému nárůstu ceny bytové jednotky. Dovolatel však zjevně
přehlíží, že původní znalecký posudek (podle zjištění nalézacích soudů)
stanovil cenu bytové jednotky ke dni 14. listopadu 2003, což mu dovolatel
vytýká, současně však podrobuje kritice tento posudek, jako kdyby stanovil cenu
k roku 2007, resp. 2008. Jestliže tedy původním znaleckým posudkem byla
stanovena cena podle stavu bytové jednotky k listopadu 2003, zatímco znaleckým
posudkem znalce Ing. P. P. k dubnu 2010, je zřejmé, že cenový rozdíl podle obou
znaleckých posudků se neváže na období dvou let, ale let sedmi. Z tohoto
pohledu však dovolatel znalecký posudek Ing. J. D. nehodnotí a neposuzuje,
neboť jeho zásadní výhrada se odvíjí právě od kritiky rozdílu cen v období let
dvou. Ostatně i výhrada dovolatele vůči „oslabené věrohodnosti znalce“ Ing. J. D. je spojena toliko s nesprávně tvrzenou odlišností znaleckých posudků v
období dvou let, o kterou – jak dovolací soud vyložil – nejde. Pro úplnost pak
dovolací soud dodává, že ani případná nesprávnost znaleckého posudku není bez
dalšího průkazem snížené věrohodnosti znalce. Nejvyšší soud v usnesení ze dne
26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 42/2012, uveřejněném na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí i proti usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2367/2007, jež byla
rozhodnutími v téže věci, byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 7. srpna 2012, sp. zn. IV. ÚS 1507/12 – nalus.usoud.cz) vyložil, že „K názoru žalovaného, že jakákoliv
chyba znalce má vliv na jeho věrohodnost, reagujícímu na dovolacím soudem
citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 1949,
sp. zn. Rv I 463/48 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. R 55/1950), dovolací soud uvádí: Chyby jsou lidskému konání vlastní a z
jedné většinou nelze činit žádné závěry. Názor žalovaného by ve svém důsledku
znamenal, že žádný odborník nesmí vykonávat své povolání.“
Z uvedeného je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel
nebyl úspěšný a žalobkyni takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu
by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.),
nevznikly.