22 Cdo 2905/2006

22 Cdo 2905/2006

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie

Rezkové, ve věci žalobkyně Mgr. Magdaleny Gebauerové, advokátky se sídlem v

Opavě, Dolní náměstí 117/3, správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. Ludvíka

Psotky, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Karlem Sochorem, advokátem

se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 2632/18, o určení neexistence věcného břemene,

vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 60/2004, o dovolání

žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2006, č.

j. 42 Co 494/2005-122, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2006, č. j. 42 Co

494/2005-122, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. května 2005, č.

j. 12 C 60/2004-72, ve výrocích II. a III. se ruší a věc se vrací Okresnímu

soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Žalobkyně se jako správkyně konkursní podstaty domáhala určení, že na

nemovitostech úpadce sepsaných do konkursní podstaty nevázne ve prospěch

žalovaného věcné břemeno podle smlouvy, kterou o jeho zřízení dne 12. října

2000 uzavřeli, neboť jde o smlouvu neplatnou pro neurčitost a obcházení zákona.

Okresní soud v Opavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. května

2005, č. j. 12 C 60/20004-72, výrokem pod bodem I. zastavil řízení o určení

neplatnosti smlouvy ze dne 12. října 2000 o zřízení věcného břemene uzavřené

mezi Ing. L. P. a J. K., výrokem po bodem II. určil, že „na nemovitostech,

které jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu

Moravskoslezského kraje, Katastrální pracoviště Opava, na LV č. 1665 pro k. ú.

K., obec Opava, a to pozemku parc. č. 1640/3 o výměře 446 m2 – orná půda,

pozemku parc. č. 1640/5 o výměře 280 m2 – zastavěná plocha a nádvoří a

rozestavěné budově na parc. č. 1640/5 – jiná stavba, nevázne věcné břemeno

zřízené smlouvou uzavřenou dne 12. 10. 2000 mezi oprávněným z věcného břemene

panem J. K. a povinným z věcného břemene Ing. L. P..“ Výrokem pod bodem III.

rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.

května 2003, sp. zn. 36 K 23/2003, byl na majetek Ing. L. P. prohlášen konkurs

a do konkursní podstaty ke dni 13. května 2003 byly mimo jiné sepsány shora

specifikované nemovitosti úpadce. V katastru nemovitostí je zapsáno věcné

břemeno užívání váznoucí na těchto nemovitostech ve prospěch žalovaného podle

smlouvy ze dne 12. října 2000, kterou smluvní strany hodlaly smluvně zřídit „ve

prospěch žalovaného věcné břemeno užívání k pozemku parc. 1640/3 – orná půda,

pozemku parc. č. 1640/5 – zastavěná plocha a nádvoří a rozestavěné budově –

jiná stavba na pozemku parc. č. 1640/5“, a to bezplatně na dobu neurčitou,

přičemž rozsah práv oprávněného byl vymezen jako „rozsah práv vlastníka“.

Žalobě na určení neexistence věcného břemene soud prvního stupně vyhověl s

odůvodněním, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na tomto určení, neboť je v

zájmu věřitelů, aby nemovitosti byly prodány co nejvýhodněji, a v katastru

nemovitostí zapsané věcné břemeno jejich hodnotu snižuje. Dále dospěl k závěru,

že podle smlouvy ze dne 12. října 2000 věcné břemeno nevzniklo, neboť jde o

neplatný právní úkon. Ve vztahu k rozestavěné budově na pozemku nebyla smlouva

platně uzavřena z toho důvodu, že její označení v čl. I smlouvy není v souladu

s ustanoveními zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky.

Podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) je smlouva „jako celek“

neplatná proto, že právo odpovídající věcnému břemeni není ve smlouvě vymezeno

určitě – není zřejmé, které z „práv vlastníka“ přísluší oprávněnému z věcného

břemene. Smlouva ze dne 12. října 2000 je podle soudu prvního stupně neplatná i

podle § 39 ObčZ pro obcházení zákona. Z výpovědi žalovaného totiž vyplývá, že

úmyslem stran při jejím uzavírání byla „záruka vložených investic do

pronajatých nemovitostí ze strany žalovaného.“ Smlouva o věcném břemeni má však

jiný účel, není zajišťovací institut a „pokud žalovaný chtěl sjednat pojistku

pro případné navrácení investic vložených do nemovitostí“, bylo na něm, aby si

návratnost těchto investic smluvně ošetřil právními instituty k tomu sloužícími.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (dále jen

„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. května 2006, č. j. 42 Co 494/2005-122,

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má ve smyslu § 80

písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) naléhavý právní zájem na určení

neexistence věcného břemene, neboť jen tak lze dosáhnout výmazu tohoto práva z

katastru nemovitostí. Existence či neexistence věcného břemene významně

ovlivňuje cenu nemovitostí, které mají být v konkursním řízení zpeněženy.

Naléhavý právní zájem žaloby na určení, že na nemovitostech nevázne věcné

břemeno, je tak dán i zájmem ekonomickým. Odvolací soud opakoval důkaz smlouvou

ze dne 12. října 2000 a uvedl, že přejímá správná skutková zjištění soudu

prvního stupně s výjimkou rozsahu nemovitostí, které měly být podle smlouvy ze

dne 12. října 2000 věcným břemenem zatíženy. Podle této smlouvy bylo totiž

zřízeno věcné břemeno jen k pozemkům parc. č. 1640/5 – zastavěná plocha a parc.

č. 1640/3 – orná půda, zapsaným na LV č. 1665 pro k. ú. K. a obec Opava. Z

obsahu smlouvy nevyplývá, že by věcné břemeno mělo být zřízeno i k rozestavěné

budově na pozemku parc. č. 1640/5. Vzhledem k tomu, že právě do této

nemovitosti investoval žalovaný podstatnou část finančních prostředků a nadále

ji užívá, je smlouva ze dne 12. října 2000 neplatná i pro neurčitost předmětu,

přičemž nelze dovodit jen částečnou neplatnost právního úkonu (§ 41 ObčZ).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neurčitosti

vymezení práv odpovídajících věcnému břemeni, která způsobila neplatnost

smlouvy ze dne 12. října 2000 podle § 37 odst. 1 ObčZ, neboť je-li rozsah práv

formulován „jako rozsah práv vlastníka“, nelze dovodit, že vlastník přenechal z

celého konglomerátu svých práv (tvoří je např. i právo s věcí disponovat) jen

právo užívací. Za správný považoval odvolací soud i závěr o neplatnosti smlouvy

ze dne 12. října 2000 pro obcházení zákona podle § 39 ObčZ, neboť účelem

smlouvy o zřízení věcného břemene není „záruka vložených investic žalovaného do

pronajatých nemovitostí.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opřel

o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozsudek je v rozporu s hmotným právem.

Uplatnil dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a podle obsahu

dovolání též dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nemá

naléhavý právní zájem na určení neexistence věcného břemene a soudy zaměnily

právní zájem se zájmem ekonomickým – výsledkem zpeněžení konkursní podstaty (k

tomu odkázal žalovaný na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96 a 22

Cdo 2024/99). Závěr o neplatnosti smlouvy ze dne 12. října 2000 pro obcházení

zákona podle § 39 ObčZ není zdůvodněn. Nepostačí konstatování, že smlouva o

zřízení věcného břemene není zajišťovací institut. Nebylo uvedeno, který právní

předpis smlouva obchází. I když lze obecně přisvědčit názoru, že smlouva o

věcném břemeni není zajišťovacím institutem, nelze na druhé straně omezovat

smluvní volnost účastníků, pokud se rozhodnou pro uzavření smlouvy, kterou

považují za vhodné řešení svých vztahů (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu

sp. zn. 2 Cdon 1659/97 a rozsudek sp. zn. 19 Co 444/98 publikovaný v Soudních

rozhledech č. 1/2000). K závěru o neplatnosti smlouvy pro neurčitost předmětu,

případně rozsahu věcného břemene, žalovaný zdůraznil, že smlouva přinejmenším

dostatečně specifikuje nemovitosti zatížené věcným břemenem, a to pozemky

parcelních čísel 1640/3 a 1640/5 v k. ú. Kylešovice. To plyne i z toho, že

katastrální úřad věcné břemeno podle smlouvy ze dne 12. října 2000 zapsal.

I když ve smlouvě není výslovně uvedeno, že se věcné břemeno zřizuje i pro

rozestavěnou stavbu na pozemku parc. č. 1640/5, projevy kontrahentů k tomu

evidentně směřovaly a vynechání jedné z nemovitostí nemůže mít ani za následek

neplatnost smlouvy jako celku. Odvolací soud vytrhl jednotlivé části smlouvy z

kontextu, což je pochybení v hodnocení důkazů podle § 132 OSŘ. Žalovaný

uzavřel, že předmětná smlouva je jednoznačně označena jako úkon, který má za

účel zřízení věcného břemene užívání nemovitostí. Rozsah zmíněného práva je

vymezen výslovně tak, že se rovná (odpovídajícímu) právu vlastníka nemovitostí.

To znamená, že rozsah práva byl formulován jako užívací právo, co do rozsahu

totožné s užívacím právem vlastníka.

Z konglomerátu svých práv vlastník přenechal oprávněnému jen právo užívací,

nikoli právo s věcí disponovat. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu

byl s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05 zrušen a věc

vrácena tomu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudky soudů obou stupňů považuje

za procesně a hmotně správné.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu

bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, řádně

zastoupeným advokátem, a dále se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění

předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože

předpoklady stanovené v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyly naplněny, přicházela

v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ,

podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti

usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam

tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud pro věc rozhodné právní

otázky týkající se posouzení platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene

vyřešil v rozporu s hmotným právem.

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného

ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné jen pro řešení otázek právních, je

dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla

přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích

důvodů uvedených v § 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit

tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné

části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak

musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.

Odvolací soud (a shodně také i soud prvního stupně) založil své

rozhodnutí na existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na jí požadovaném

určení se závěrem o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene založeném na

třech skutečnostech : a) ohledně rozestavěné budovy na pozemku parc. č. 1640/5

nebylo věcné břemeno zřízeno, což způsobuje neplatnost smlouvy o zřízení

věcného břemene jako celku, neboť neplatnost smlouvy v této části nelze oddělit

od zbývající části smlouvy, b) na neurčitosti ve vymezení práva odpovídajícího

věcnému břemenu a tomu odpovídajícímu omezení vlastníka nemovitostí, c) pro

obcházení zákona.

Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní

vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo

ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení

stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) OSŘ nemůže být

zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle

ustanovení § 80 písm. b) OSŘ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek).

I v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být naléhavý právní

zájem na určení dán tehdy, jestliže se tím vytvoří pevný právní základ pro

právní vztahy mezi účastníky a předejde se tak případným dalším žalobám na

plnění nebo jestliže žaloba na splnění povinnosti neřeší nebo nemůže řešit celý

obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva.

Odvolací soud dospěl ke správnému závěru o existenci naléhavého

právního zájmu na žalobkyní požadovaném určení. Soudní praxe je jednotná potud,

že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není

[§ 80 písm. c) OSŘ] nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o

něž v řízení jde (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 15. června 1999 sp. zn. Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní

rozhledy, 1999, č. 9, str. 489, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze

dne 27. února 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, uveřejněný na internetových

stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Akceptaci finančního zájmu žalobce

při posuzování naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ vyjádřil

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1196/2002,

uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č.

C 1988 závěrem, podle kterého „z hlediska posuzování existence naléhavého

právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ nelze dobře od právního zájmu

odlišit zájem finanční.“

Odvolací soud nepochybil, poměřoval-li naléhavý právní zájem ekonomickým zájmem

žalobkyně jakožto správkyně konkurzní podstaty úpadce souvislostmi konkurzního

řízení. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále

jen „ZKV“) účelem tohoto zákona je uspořádání majetkových poměrů dlužníka,

který je v úpadku.

Významná role v konkursním řízení náleží správci konkursní podstaty,

kterého soud ustanoví v usnesení o prohlášení konkursu (§ 13 odst. 1 ZKV).

Správce provádí soupis majetku podléhajícího konkursu, který ho opravňuje ke

zpeněžení sepsaného majetku (§ 6 odst. 1 a § 18 odst. 1 a 2 ZKV). Součástí

soupisu je ocenění provedené úpadcem nebo správcem a jakmile je věc, právo nebo

jiná majetková hodnota sepsána, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba,

jíž k tomu dal správce souhlas (18 odst. 3 a 5 ZKV). Podstatu lze zpeněžit na

návrh správce veřejnou dražbou věci nebo soudním výkonem rozhodnutí nebo jejich

prodejem mimo dražbu uskutečněným samotným správcem se souhlasem soudu (§ 27

odst. 1, 2 a 3 ZKV). Je-li účelem konkursu uspokojení věřitelů z výtěžku

získaného zpeněžením majetku, sepsaného do konkursní podstaty, má správce

konkursní podstaty, který podle zákona o konkursu a vyrovnání navrhuje

zpeněžení sepsaných nemovitostí nebo je sám hodlá prodat, naléhavý právní zájem

na určení, že na nemovitostech (úpadce) sepsaných do konkursní podstaty nevázne

věcné břemeno, neboť nemovitosti tímto věcným právem nezatížené lze nepochybně

prodat za cenu vyšší než nemovitosti tímto právem zatížené. Naléhavý právní

zájem na uvedeném určení vyplývá jak z povinností, které ukládá správci

podstaty ZKV, tak neoddělitelného zájmu ekonomického na dosažení výtěžku z

prodeje nemovitostí.

Poukaz žalovaného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1338/96

a sp. zn. 22 Cdo 2024/99 není důvodný. Obě rozhodnutí dopadají na zcela odlišné

typy sporů a v nich vyjádřené právní názory týkající se naléhavého právního

zájmu nejsou v rozporu se závěry, k nimž dospěl dovolací soud v předmětné

věci.

Naproti tomu je dovolání důvodné v části, v níž namítá nesprávné právní

posouzení platnosti uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že učinil nesprávný závěr o obsahu smlouvy o

zřízení věcného břemene ze dne 12. října 2000 potud, že jí nebylo sjednáno

zřízení věcného břemene k rozestavěné budově na pozemku parc. č. 1640/5.

Uvedenou námitkou dovolatel nenapadá právní hodnocení odvolacího soudu, ale jím

učiněné skutkové zjištění. Podle ustálené judikatury právním posouzení je

činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový

stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle

příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li naproti tomu

obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu vůle, jedná se o skutkové zjištění (k tomu

srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp.

zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

2000, pod pořadovým č. 73).

Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v

podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu

napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ,

popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle § 238 a § 238a OSŘ

(srov. § 241a odst. 3 OSŘ); k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle

ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též

právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.

června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních

rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078).

Dovolací soud tak je uvedeným skutkovým zjištěním odvolacího soudu vázán.

Jeho důsledkem však současně je i nesprávné právní posouzení věci.

V rozporu s hmotným právem je totiž závěr odvolacího soudu, že nebylo-li ve

smlouvě ujednáno zřízení věcného břemene k rozestavěné budově na pozemku parc.

č. 1640/5, je neplatná smlouva jako celek, tedy i ohledně zřízení věcného

břemene k pozemkům č. parc. 1640/3 a 1640/5. Jestliže odvolací soud učinil

zjištění, že vůle zřídit věcné břemeno k rozestavěné stavbě nebyla ve smlouvě

ze dne 12. října 2000 jejími účastníky projevena, pak smlouva s tímto předmětem

nevznikla (§ 44 odst. 1 ObčZ) a nebyla částí smlouvy o zřízení věcného břemene

ze dne 12. října 2000. Nelze proto uvažovat o neplatnosti části smlouvy, a

tudíž ani o tom, že „částečná neplatnost smlouvy“ měla za následek neplatnost

smlouvy ze dne 12. října 2000 jako celku ve smyslu § 41 ObčZ.

V rozporu s hmotným právem (§ 37 odst. 1 a § 151n odst. 1 ObčZ) je dále závěr

odvolacího soudu, že vymezení práva věcného břemene (jeho rozsah) je ve smlouvě

ze dne 12. října 2000 neurčité, neboť není zřejmé, která práva vlastníka věcné

břemeno omezuje. Vlastník věci je podle § 123 ObčZ v mezích zákona oprávněn

předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s

ním. Věcná břemena definuje § 151n odst. 1 ObčZ tak, že omezují vlastníka

nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho

se zdržet nebo něco konat. Z této definice vyplývá, že věcná břemena jsou

omezením vlastnického práva a obsahem práva odpovídajícího věcnému břemeni

nemohou být všechna práva vlastníka nemovitosti. Ve smlouvě o zřízení věcného

břemene ze dne 12. října. 2000 jsou v čl. 1 vymezeny nemovitosti, které mají

být věcným břemenem zatíženy a v čl. 2 je uvedeno, že povinný (ve smlouvě

označen jako vlastník nemovitostí) zřizuje pro oprávněného (ve smlouvě označen

jako fyzická osoba – žalovaný) věcné břemeno užívání nemovitostí

specifikovaných v čl. 1 smlouvy, a to v rozsahu práv vlastníka na dobu

neurčitou. Dovolateli lze přisvědčit, že takto uzavřenou smlouvou byla práva

vlastníka nemovitostí omezena v právu nemovitosti užívat a pro oprávněného -

jde o věcné břemeno osobní - zřízeno právo tyto nemovitosti užívat. Takové

omezení je v souladu s § 151n odst. 1 ObčZ a nemůže jít o smlouvu neurčitou. Ve

smlouvě použitá formulace vymezující práva oprávněného z věcného břemene formou

užívání „v rozsahu práv vlastníka“ nezakládá neurčitost smluvního ujednání,

neboť se jedná o ta práva vlastníka, která mohou být i obsahem práva

odpovídajícího věcnému břemenu, tj. o užívací oprávnění v plném rozsahu, a

nikoliv právo dispozice s věcí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 28. května 2002, sp. zn. 30 Cdo 644/2002, uveřejněný v Souboru

civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2002, svazek 17, pod

pořadovým č. C 1226).

Dovolací soud se pak neztotožnil ani se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o

zřízení věcného břemene ze dne 12. října 2000 je neplatná pro obcházení zákona.

Právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou takové právní úkony, které sice

neodporují výslovnému znění zákona, jež však svými důsledky směřují k výsledku

zákonu odporujícímu (in fraudem legis) – (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího

soudu České republiky ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný

v časopise Soudní judikatura 1999, č. 12). Z již shora uvedeného pojmu věcných

břemen vymezeného v § 151n odst. 1 a 2 ObčZ vyplývá také účel věcného břemene,

resp. smlouvy o zřízení věcného břemene. Jde o právo oprávněného (osoby nebo

vlastníka nemovitosti), aby v jeho prospěch povinný vlastník nemovitosti něco

trpěl, něčeho se zdržel nebo něco konal. Podle zjištění učiněného v nalézacím

řízení sledovali účastníci smlouvy ze dne 12. října 2000 zajištění pohledávky

žalovaného vzniklé vůči Ing. L. P. z titulu zaplacení jeho dluhu předchozímu

nájemci a investic do rozestavěné stavby. Uzavření smlouvy o zřízení věcného

břemene motivované uvedenými důvody smluvních stran ve svém důsledku zákonná

ustanovení upravující věcná břemena neobchází, neboť výsledkem smluvního vztahu

je zákonem předvídaný smluvní vznik věcného břemene. Důvod, pro který smluvní

strany k uzavření této smlouvy přistoupily, a představující motiv (pohnutku)

smluvního jednání, je vyjádřením jejich smluvní volnosti a nepředstavuje

obcházení zákonných ustanovení o věcných břemenech ani o zajišťovacích

smluvních institutech v občanském zákoníku výslovně upravených. Ustanoveními

občanského zákoníku o zajištění závazků není vyloučeno jiné ujednání účastníků

občanskoprávního vztahu, směřující k zajištění závazků; kromě zajišťovacích

prostředků upravených v občanském zákoníku mohou k zajištění závazků sloužit i

jiná smluvní ujednání (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 25. března 1999 sp. zn. 19 Co 444/98, uveřejněný v časopise Soudní

rozhledy, 2000, č. 1, str. 12 nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,

Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 – 880. Komentář. 1. vydání. Praha

: C. H. Beck, 2008, str. 1446).

Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený

rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 OSŘ zrušil a

protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na

rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným

právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2009

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu