22 Cdo 2954/2024

22 Cdo 2954/2024-396

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. V., zastoupené JUDr. Ing. Evou Fryšovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, 8. května 451/10, proti žalovanému M. V., zastoupenému JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 92/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2024, č. j. 69 Co 41/2024-365, takto : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2024 č. j. 69 Co 41/2024-365, se ruší; současně se, vyjma výroku I, ruší rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2023, č. j. 12 C 92/2020-334, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

1. Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2023, č. j. 12 C 92/2020-334, rozhodl v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů („SJM“) - účastníků řízení tak, že zastavil řízení o vypořádání specifikovaných movitých věcí (výrok I), ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nemovitou věc - pozemek parc. č. XY, orná půda, zapsaný na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, a nemovitou věc - stavbu dílny nezapsanou v katastru nemovitostí a nezakreslenou v katastrální mapě, se všemi součástmi a příslušenstvím, postavenou na pozemku parc. č. XY - ostatní plocha, zapsaném na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (výrok II), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na úplné vypořádání podílů ze zaniklého společného jmění do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 611 500 Kč (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV až VII).

2. Mezi účastníky bylo sporné ocenění výše označeného pozemku parc. č. XY (dále též jen „sporný pozemek“), a otázka, zda dotace poskytnutá žalovanému na dům v jeho výlučném vlastnictví se stala součástí SJM; řešení těchto dvou otázek se rovněž týká dovolání.

3. Soud prvního stupně zjistil, že pozemek parc. č. XY sousedí s dalšími pozemky ve výlučném vlastnictví žalovaného, přístup k „veřejnému prostranství“ je zajištěn přes tyto pozemky. Ze znaleckého posudku č. 5425/2021 zpracovaného na objednávku žalovaného Znaleckým a oceňovacím ústavem, s. r. o. vyplývá, že obvyklá cena tohoto pozemku, oceňovaného jako orná půda, činí 50 000 Kč. Ze znaleckého posudku Ing. Ladislava Čecha, znalce ustanoveného soudem, soud prvního stupně zjistil, že znalec určil tržní hodnotu pozemku parc. č. XY se všemi součástmi a příslušenstvím částkou 370 000 Kč. Znalec vyšel z toho, že uvedený pozemek „tvoří s RD č. p. XY, parc. č. XY a parc. č. XY jednotný funkční celek a takto se i oceňuje“. Navzdory tomu, že pozemek je evidován v katastru nemovitostí jako „orná půda“, znalec uvedl, že podle § 9 odst. 2 písm. a) bodu 3 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), je třeba pozemek ocenit jako stavební, a sice „analogicky dle filosofie judikátu NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2281/2003 se při výpočtu neuvažuje nepřístupnost z veřejného prostranství.“ Znalec dále vysvětlil, že „dle § 9 odst. 5 se pro účely ocenění pozemek posuzuje podle stavu uvedeného v KN. Při nesouladu mezi stavem uvedeným v KN a skutečným stavem se vychází při oceňování ze skutečného stavu – v našem případě je parc. č. XY dle skutečného stavu zahradou s trvalými prosty, která cele splňuje definici stavebního pozemku dle § 9 odst. 2 písm. a) bod 3 zákona č. 151/19997 Sb.“ Pokud jde o objekty ke srovnání, pak znalec uvedl tři prodeje v obci XY; vzal do úvahy i cenu trvalých porostů. Znalec též zmínil, že se mu nepodařilo zajistit jiné (další) aktuální kupní smlouvy z důvodu, že se s obdobnými nemovitostmi v místě a čase neobchodovalo. Sporný pozemek parc. č. XY je zahrada, tvoří spolu s „rodinným domem, parcelou, na které dům stojí, a dalšími dvěma parcelami za ní jednotný funkční celek; tento celek má přímý přístup na „veřejné prostranství“. Tento posudek považoval soud prvního stupně za dostačující, a proto odmítl návrh žalovaného na provedení důkazu dopisem Znaleckého a oceňovacího institutu s. r. o., adresovaného žalovanému dne 11. 9. 2023, a na zpracování revizního znaleckého posudku. Finanční prostředky poskytnuté z programu Zelená úsporám na zateplení (výměnu oken) budovy ve výlučném vlastnictví žalovaného považoval soud prvního stupně za součást SJM, a proto je vypořádal.

4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 6. 2024 č. j. 69 Co 41/2024-365, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II až VII potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

5. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalovaného o ocenění pozemku parc. č. XY. Namítal-li žalovaný, že v situaci, kdy v řízení byly předloženy dva znalecké posudky (posudek znalce Ing. Čecha – dále také „znalec“ a posudek Znaleckého a oceňovacího ústavu, s. r. o. - dále také „ústav“) s odlišnými závěry, měl soud prvního stupně přistoupit k nařízení revizního znaleckého posudku, odvolací soud uvedl, že pouhý nesouhlas účastníka řízení se závěry znaleckého posudku sám o sobě nevede k závěru o nutnosti zpracovat revizní posudek; účastník musí závěry znaleckého posudku relevantně zpochybnit. Nemá-li soud pochybnost o skutkovém stavu zjištěném na základě znaleckého posudku, není povinnost provést důkaz dalším posudkem. Odvolací soud rekapituloval, že soud prvého stupně neměl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku vypracovaného znalcem, kterého přibral do řízení, z jehož posudku následně při svém rozhodování vycházel, a sice s ohledem na závěry znalce, jeho reakci k námitkám, jakož i výpověď před soudem. Znalec jednoznačně uvedl, jak k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah formuloval svůj závěr. Znalec splnil znalecký úkol zadaný soudem a posudek obsahuje všechny zákonné náležitosti. Odvolací soud rovněž připomněl judikaturou petrifikovaný závěr (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012; tento rozsudek je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), že do znalcem zvolených metod, postupů, znaleckých standardů, metodiky, pomůcek a způsobu výpočtu tržní ceny není soud oprávněn zasahovat, tyto zpochybňovat a přezkoumávat, pokud znalec podá co do formální i obsahové stránky bezvadný posudek a se všemi námitkami stran se řádně vypořádá, což se v daném případě stalo.

6. Odvolací soud argumentoval, že znalec důvody postupu, pro které pozemek parc. č. XY posuzoval jako pozemek stavební, který je součástí jednotného funkčního celku s rodinným domem č. p. XY, a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, zcela srozumitelně i s odkazem na „rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2281/2003“ vysvětlil. Jednotný funkční soubor nemovitých věcí je přístup z veřejného prostranství a nelze spravedlivě požadovat, aby strana, které bude nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví (v projednávané věci žalovaný), byla snížením ceny z důvodů nepřístupnosti a oceněním jako orná půda nepřiměřeně zvýhodněna na úkor strany, která o svůj majetek přichází (žalobkyně). Nelze tak považovat za obhajitelné řešení, jež preferuje žalovaný s odkazem na znalecký posudek ústavu, tedy aby byl pozemek oceněn jako orná půda v částce 30 Kč/m2 a den po převodu by mohl nabyvatel předmětný pozemek s ostatními pozemky a rodinným domem prodat za tržní hodnotu 1 377 Kč/m2.

7. Správným shledal odvolací soud i postup soudu prvního stupně, pokud učinil předmětem vypořádání i „vnos“ ze společného majetku na výlučný majetek žalovaného; za vnos považoval částku vyplacenou žalovanému jako dotaci v programu Zelená úsporám. II. Dovolání, vyjádření k dovolání

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také

„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost výslovně nevymezuje, jen uvádí: „Žalovaný podává v souladu s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“) dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto otázku definuje dovolatel takto: Otázka zásadního rozporu mezi závěry znaleckého posudku, předloženého účastníkem řízení a posudku vyžádaného soudem.“

9. Dovolatel shrnuje dokazování znaleckými posudky tak, že předmětem vypořádání SJM je pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY. Cena tohoto pozemku byla určena dvěma znaleckými posudky, a sice znaleckým posudkem vypracovaným Znaleckým a oceňovacím ústavem s. r. o., který předložil žalovaný s cenou ve výši 50 000 Kč, a znaleckým posudkem, který zadal soud a byl vypracován znalcem Ing. Ladislavem Čechem, který tento pozemek ocenil částkou 370 000 Kč. Dovolatel připomíná, že otázka procesního práva, jak má soud postupovat v případě rozporu mezi závěry znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení a znaleckého posudku vyžádaného soudem, byla podle žalovaného opakovaně řešena Nejvyšším soudem, např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014. Namítá, že soud prvního stupně v rozporu s ustálenou judikaturou nevyslechl znalce, který zpracoval posudek ústavu a jako nadbytečný zamítl jednak důkaz „připomínkami ke znaleckému posudku“, který žalovaný založil do spisu a dále i návrh na vypracování revizního znaleckého posudku. Dovolatel rovněž rozvádí další výhrady proti posudku znalce, jenž nesprávným výkladem rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2281/2003, dospěl k vlastnímu závěru, že se při výpočtu nezohlední nepřístupnost pozemku z veřejného prostranství, nesprávně porovnával oceňovaný pozemek s pozemky určenými územním plánem pro výstavbu (navíc dle kupních smluv z období únor až červenec 2022, tedy s cenami neaktuálními, a s přístupy z veřejné komunikace), k oceňovanému pozemku ještě přičetl hodnotu trvalých porostů, byť uvádí, že pozemek oceňuje jako stavební a nesprávně dovodil, že pozemek parc. č. XY tvoří jednotný funkční celek se stavbou rodinného domu č. p. XY a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY proto, že pozemky nemají stejného vlastníka.

10. Dovolatel dále klade otázku, zda finanční dotace od státu, poskytnutá jednomu z manželů na zhodnocení nemovitosti ve výlučném vlastnictví tohoto manžela, je součástí SJM; zdůvodňuje, že tomu tak není a že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné.

11. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí (viz samostatné podání ze dne 30. 7. 2024 na č. l. 382 spisu) a aby poté rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání souhlasí s rozhodnutími soudů obou stupňů, považuje je za věcně správná, v souladu se zákonnou úpravou a ustálenou soudní praxí. Žalovaným označená judikatura je dle žalobkyně zcela nepřiléhavá a nelze ji promítnout do konkrétních poměrů projednávané věci. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. III. Náležitosti dovolání, přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalovaného všechny náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.).

14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K otázce, zda dotace poskytnutá žalovanému na dům v jeho výlučném vlastnictví se stala součástí SJM

16. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je - v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Je povinností dovolatele nejen

uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit předpoklad přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze; není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení.

Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované [k tomu srovnej zejména bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (stanovisko je také – shodne jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupné na webových stránkách

Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) a další judikaturu ve stanovisku citovanou]. Teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.

17. Dovolatel je ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Přípustnost dovolání lze rovněž vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (opětovně srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, třetí výroková věta a body 43 a 44 odůvodnění, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16).

18. Dovolací soud odmítne dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem žalovaný spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vede nutně k odmítnutí dovolání (kromě shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

19. V rozsahu otázky „zda dotace poskytnutá žalovanému na dům v jeho výlučném vlastnictví se stala součástí SJM“, dovolatel nijak, a to ani implicitně či obsahově, nevymezuje některý předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. Pokud by se snad i zde měl uplatnit dovoláním (podle jeho obsahu) vymezený předpoklad k řešení rozporu mezi dvěma znaleckými posudky (dovolatel zde zaměňuje důvod dovolání a předpoklad jeho přípustností), tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak dovolatel neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého se odvolací soud odchýlil. Argumentace rozporem s rozhodovací praxí dovolacího soudu přitom předpokládá, že dovolatel nejen označí rozhodnutí, s nímž (či s nimiž) je řešení právní otázky přijaté odvolacím soudem v rozporu, ale současně i vysvětlí, v čem tento rozpor spočívá; takové parametry však dovolání žalovaného nemá. K otázce znaleckého dokazování a k řešení rozporu mezi závěry dvou znaleckých posudků

20. Dovolatel klade otázku procesního práva, jak má soud postupovat v případě dvou rozporných znaleckých posudků. Tvrdí, že soudy postupovaly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, ve kterém se uvádí: „Protože při provádění důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem řízení, který má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, se postupuje – jak vyplývá z ustanovení § 127a o. s. ř. - stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem, a to i v případě, že účastník řízení předložil znalecký posudek, kterým je přezkoumáván znalecký posudek jiného znalce, tzv. revizní znalecký posudek, (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, který byl uveřejněn pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), může soud upustit od výslechu znalce, který vypracoval znalecký posudek předložený účastníkem, za stejných podmínek, za jakých se může místo výslechu znalce ustanoveného soudem spokojit s jeho písemným posudkem (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2784/2014). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982 sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněný pod číslem 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010).“

21. V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů; důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Zákon - v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů - neupravuje zvláštní způsob hodnocení znaleckého posudku, dokonce ani v případě, že jsou podány dva rozporné znalecké posudky. Je tomu tak i proto, že nelze stanovit pravidla pro každý myslitelný případ. Také judikatura, která se řešením takového rozporu zabývá, platí obecně, v typických případech, její závěry však nelze absolutizovat ve vztahu ke každé konkrétní věci, vykazuje-li relevantní individuální zvláštnosti. To platí zejména tam, kde jeden z posudků zjevně vychází z mylných předpokladů.

22. V poměrech projednávané věci by ocenění sporného pozemku parc. č. XY posudkem podaným Znaleckým a oceňovacím ústavem, s. r. o. založilo rozpor rozhodnutí z něj vycházejícího s judikaturou dovolacího soudu; proto k němu soudy správně nepřihlédly. Uvedenou skutečnost nebyl způsobilý odstranit ani výslech osoby, která posudek zpracovala, a ani dodatečné vysvětlující vyjádření této společnosti, jímž tak soudy obou stupňů důkaz správně neprovedly. Ústav vyšel při ocenění pozemku z toho, že pozemek je v katastru nemovitostí evidován jako „orná půda“; soudy obou stupňů však postavily najisto, že ve skutečnosti jde o zahradu navazující na další pozemky ve vlastnictví žalovaného; na jednom z nich je pak stavba rodinného domu.

23. Evidence určitého druhu pozemku v evidenci nemovitostí nebo v katastru nemovitostí nemusí prokazovat skutečný způsob jeho využití. Jestliže evidovaný stav je v rozporu se stavem skutečným, je v oblasti soukromoprávních vztahů v zásadě třeba vycházet ze skutečného stavu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1172/2020). Již proto nebylo možné z posudku ústavu vycházet a pozemek bylo nutno ocenit jako zahradu, což také znalec Ing. Čech učinil; jeho obvyklá cena je totiž dána skutečným využitím, nikoliv evidenci druhu pozemku v katastru nemovitostí. K další výtce dovolatele proti posudku se uvádí, že „stavební pozemek“ nemusí být nutně též „zastavěným pozemkem“ (viz např. § 9 zákona o oceňování); není tak vadou, že byly oceněny i porosty na pozemku. Dovolatelem tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, není rovněž dán, neboť soudy obou stupňů náležitě - na rozdíl od odkazované věci - vysvětlily důvody, pro které upřednostnily závěry znaleckého posudku Ing. Čecha, zejména v otázce ocenění vypořádávaného pozemku podle jeho skutečného využití, proti posudku konkurenčnímu, jenž ocenění provedl podle stavu evidovaného v katastru nemovitostí.

24. Dále bylo předmětem sporu, zda pozemek parc. č. XY je třeba ocenit jako plochu, na niž není přístup z veřejné komunikace. Znalec Ing. Čech uvedl, že pozemek tvoří s dalšími pozemky ve výlučném vlastnictví žalovaného jednotný funkční celek a ten má k veřejnému prostranství přímý přístup; odkázal též na to, že „podle analogie s filozofií judikátu NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2281/2003 nelze spravedlivě požadovat, aby strana, které bude nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví, byla odpočtem - snížením ceny z důvodů nepřístupnosti - nepřiměřeně zvýhodněna na úkor strany, které o svůj majetek přichází“. Odvolací soud aproboval při určení vypořádacího podílu, který by měl žalovaný žalobkyni vyplatit, znalcovu úvahu, že obvyklá cena pozemku, jenž je předmětem vypořádání SJM, by měla být stanovena s přihlédnutím k tomu, že po jeho přikázání do výlučného vlastnictví žalovaného bude z vypořádávaného pozemku zajištěn přes jiné pozemky žalovaného přístup na veřejnou komunikaci.

25. Dovolání žalovaného shledává Nejvyšší soud přípustným pro řešení obsahově vymezené právní otázky, který okamžik a stav (věci) je rozhodný pro určení obvyklé ceny společné věci (pozemku) v řízení o vypořádání SJM, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání

26. V rozsahu, v něm shledal Nejvyšší soud dovolání žalovaného přípustným, nelze mu upřít ani opodstatněnost.

27. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).

28. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

29. Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo po 1. 1. 2014, dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (uveřejněný pod číslem 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].

30. Podle § 736 o. z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

31. Podle § 740 o. z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

32. Nejvyšší soud odkazuje na rozsudek ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, v němž se dovolatelem uplatněnou otázkou podrobně zabýval. Uvedl v něm mimo jiné následující: Podle § 736 věty druhé o. z. dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně. Přiměřená aplikace znamená, že se pravidla o společném jmění použijí jen potud, pokud ještě odpovídají změněnému účelu majetkového společenství. Například je možné aplikovat pravidla o správě společného jmění (viz § 714 o.

z., srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009). Z toho plyne, že zaniklé (zúžené) společné jmění je nadále nedílným majetkovým společenstvím, které trvá až do okamžiku jeho vypořádání (srov. rovněž Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 553). Lze tedy dovodit, že spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku vypořádání společného jmění oba manželé, kteří by tedy zásadně společně měli nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věci (nastalého např. působením náhody či vlivem jednání třetí osoby).

Až vypořádáním dochází k nabytí výlučného vlastnického práva k věci jedním z bývalých manželů, tedy až od tohoto okamžiku nabývá ten z manželů, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého z bývalých manželů. Základním smyslem vypořádání společného jmění je spravedlivé a zásadně rovné rozdělení součástí tvořících společné jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Tomuto principu nejlépe odpovídá pravidlo, že při zjištění ceny věci tvořící vypořádávané SJM je třeba zásadně vycházet z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav této věci k okamžiku vypořádání SJM (tedy ke stejnému okamžiku), a to právě z toho důvodu, že spoluvlastníky věci jsou až do okamžiku vypořádání SJM oba manželé, kteří by zásadně společně měli nést důsledky zhodnocení či znehodnocení věci.

V této souvislosti lze větu druhou § 740 o. z. ve spojení s důvodovou zprávou interpretovat tak, že stavem, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku SJM, se rozumí základní rozsah součástí vypořádávaného SJM, a nikoliv faktický stav věcí tvořících toto majetkové společenství (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 781).

33. Lze uzavřít, že vypořádává-li soud SJM zaniklé (zrušené či zúžené) na základě příslušných ustanovení o. z., je třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny věci v době rozhodování soudu stanovené s ohledem na stav této věci k okamžiku vypořádání SJM (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 817). Uvedené závěry mohou být korigovány ve specifických případech a s přihlédnutím k individuálním okolnostem může požadavku spravedlivého řešení více odpovídat potřeba zohlednění stavu vypořádávané věci v době zániku SJM. Tak tomu bude např. v situaci, kdy dojde ke zhoršení stavu věci, který je přičitatelný tomu z manželů, kterému bude věc přikázána (srov. Mezer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 592). O takovou situaci však v poměrech projednávané věci zjevně nejde.

34. Je zřejmé, že oceňovaný pozemek měl v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu faktické spojení s „veřejným prostranstvím“ jen přes další pozemky, které jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného; při striktním výkladu tak spojení pro případ, že by byl ještě jako pozemek v SJM prodán třetí osobě, zajištěno nemá. I když by se mohlo zdát, že jde o případ jen hypotetický, protože soud nepřikázal pozemek parc. XY do vlastnictví třetí osoby, ale do výlučného vlastnictví žalovaného, přesně tak je konstruována obvyklá cena věci (cena v místě a čase obvyklá), jíž by se mohlo dosáhnout při prodeji věci kvalitou, velikostí či stavem obdobné. V konkrétních poměrech projednávané věci sice platí, že se jedná o vypořádání bezpodílových spoluvlastníků po zániku SJM, kdy nadále vlastníkem nemovitostí bude jen jedna z účastnických stran, které budou nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, nicméně beneficium přístupu z vypořádávaného pozemku na veřejné prostranství není založeno stavem (umístěním) pozemku parc. č. XY, ale skutečností na tomto stavu nezávislou, a sice existujícím spojením sousedících pozemků ve výlučném vlastnictví žalovaného s veřejným prostranstvím. V této situaci nemůže vypořádací podíl žalobkyně zohledňovat hodnotu, kterou přikázáním pozemku do výlučného vlastnictví žalovaný získává, ale hodnotu, o níž žalobkyně ze stejného důvodu přichází (k tomu srovnej do poměrů řízení o vypořádání SJM přenositelné závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3789/2018. V době rozhodování odvolacího soudu přitom z vypořádávaného pozemku není přístup na veřejné prostranství zajištěn. Okamžik, kdy soud o vypořádání rozhoduje, je určujícím pro zjištění obvyklé ceny. Stejně tak se ke stejnému okamžiku připíná stav oceňované věci (srovnej přiměřeně závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, jenž byl uveřejněn pod číslem 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)..

35. Závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), který vyšel z toho, že vypořádávaný pozemek parc. č. XY má zajištěné spojení s veřejnou komunikací, je tak nesprávný a není v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Pokud odvolací soud do tohoto závěru projektoval úvahu znalce založenou na konkluzích vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2281/2003, pak zjevně nebyla problematika řešená v odkazovaném rozhodnutí v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přenositelná do poměrů projednávané věci. Dovolacím soudem kritizované snížení obvyklé ceny vypořádávané nemovitosti bylo totiž založeno na zjevně mylné úvaze odvolacího soudu, že přiměřenou náhradu z titulu existujícího spoluvlastnictví je třeba snížit o 25 % zjištěné obvyklé ceny nemovitosti.

36. Protože je rozsudek odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil, vyjma výroku I, i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).

37. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

38. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). 39. Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 2. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu