USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., v právní věci žalobců I. K. a b) C. K., obou zastoupených Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem v Brně, Josefská 504/8, proti žalovaným 1) R. K. a 2) M. K, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Martinem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 26/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2024, č. j. 14 Co 175/2023-252,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 4 300 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Ing. Martina Matějky, advokáta se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2023, č. j. 7 C 26/2023-181, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že pozemek parcelní číslo XY, orná půda, v katastrálním území a obci XY, je zatížen věcným břemenem - služebností inženýrských sítí - vedení a udržování vodovodu ve prospěch žalobců a každého dalšího vlastníka pozemků parc. č. XY, ostatní plocha, parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, „víceúčel“, parc.
č, st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., jiná stavba, parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., jiná stavba, parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., jiná stavba, parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., jiná stavba, parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., jiná stavba, vše v katastrálním území a obci XY, a sice v průběhu dle geometrického plánu č. 2174-8/2022, vyhotoveného Josefem Kolínkem-Mgeo, ověřeného Ing.
Marcelem Sedláčkem dne 25. 1. 2022, pod číslem 33/2022, se souhlasem Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, ze dne 31. 1. 2022, který je nedílnou součástí výroku I rozsudku soudu prvního stupně, (výrok I) a výrokem
2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, dle nichž se žalobci domáhají určení, že vydrželi právo odpovídající služebnosti vedení inženýrské sítě - vodovodního potrubí - které prochází přes pozemek žalovaných (pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY) ve prospěch jejich vlastních pozemků. Svůj nárok opírali o tvrzení, že jsou spoluvlastníky XY, jehož součástí je i vodovodní potrubí napojené na veřejný vodovod, a že žalovaní měli na základě rozhodnutí stavebního úřadu Obecního úřadu XY provést přeložku tohoto potrubí podle schválené projektové dokumentace v souvislosti s výstavbou rodinných domů. Žalovaní však provedli přeložku v rozporu s uvedenou dokumentací, a žalobci proto měli mimořádně vydržet právo odpovídající služebnosti této inženýrské sítě v původní trase dle geometrického plánu. Soud prvního stupně uzavřel, že ačkoli žalobci splnili ostatní podmínky pro mimořádné vydržení, vykonávali právo odpovídající služebnosti nikoliv v poctivém úmyslu. Záměrně totiž vyčkávali na uplynutí vydržecí doby a situaci začali řešit teprve poté, přestože mohli - stejně jako s vlastníky sousedních pozemků - uzavřít s žalovanými smlouvu o zřízení věcného břemene. Soud proto v jejich postupu shledal jednání v nikoliv poctivém úmyslu, jehož cílem bylo způsobit žalovaným újmu.
3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 14 Co 175/2023-252, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů řízení částku 13 800 Kč (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud aproboval skutkové závěry soudu prvního stupně, doplnil je o další provedené důkazy a ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci přijatým soudem prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobci v tomto řízení neprokázali splnění podmínek pro mimořádné vydržení práva odpovídajícího služebnosti inženýrské sítě ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“). Odvolací soud vysvětlil, že žalobci jsou spoluvlastníky zmíněného vnitřního vodovodu, a to na základě § 3 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích [„Vlastníkem vodovodní přípojky (včetně jejích částí vybudovaných před účinností uvedeného zákona) je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod či kanalizaci, pokud se neprokáže opak“].
Žalobci využívají toto vodovodní potrubí již od nabytí vlastnického práva k nemovitostem v restituci, které jsou tímto vodovodem zásobovány, konkrétně tedy od roku 1991, čímž navazují na výkon předmětného práva, jenž započal již v roce 1982 jejich právní předchůdce, který stavbu vodovodu provedl. Pro mimořádné vydržení tak byla splněna dvacetiletá doba výkonu věcného práva odpovídajícího služebnosti inženýrské sítě k pozemku, na jejíž plynutí neměly vliv ani stavební práce probíhající od roku 2016, včetně dočasného oplocení pozemků s uloženým potrubím.
Tyto přípravné stavební práce nijak neomezily samotný výkon práva, neboť vodovod vedl pod povrchem pozemků a nedošlo ani k přerušení dodávky vody do XY ve vlastnictví žalobců. Ačkoliv u žalobců byla ke dni 1. 1. 2019 splněna dvacetiletá doba nezbytná pro vydržení práva, byl u žalobců prokázán nepoctivý úmysl při jeho výkonu. Tento nepoctivý úmysl odvolací soud spatřoval v tom, že žalobci, kteří nesplnili podmínky pro řádné vydržení, nepřistoupili k uzavření příslušné smlouvy o zřízení věcného břemene, jak jim nabízeli žalovaní, a odmítli tak možnost vyřešit zatížení pozemku bez nutnosti vést soudní řízení.
5. Nepoctivý úmysl žalobců odvolací soud navíc shledal i v tom, že žalobci evidentně jednali s úmyslem způsobit žalovaným majetkovou újmu, a to bez ohledu na to, že jejich práva a oprávněné zájmy chováním žalovaných nebyly dotčeny. Odvolací soud akcentoval skutečnost, že pozemek žalovaných je zatížen předmětnou vodovodní přípojkou bez jakéhokoliv právního titulu a není jim za ni poskytována žádná finanční náhrada. Žalovaní jsou tak podstatně omezeni při užívaní svých pozemků, včetně možnosti výstavby na nich, a jsou zcela odkázáni na to, zda žalobci jako spoluvlastníci přípojky vysloví souhlas s nakládáním s pozemkem majícím vliv na tuto přípojku, čímž se pozemek, který je určený k zastavění, může fakticky stát nezastavitelným a ztratit významnou část své hodnoty.
Odvolací soud rovněž konstatoval, že žalobci ani nemohli vykonávat předmětné věcné právo v tom rozsahu, v jakém se jeho vydržení domáhají. Vodovodní potrubí u vnitřního vodovodu má průměr v řádech centimetrů či nižších desítek centimetrů. Vnitřní vodovod navíc nemá stanovené žádné ochranné pásmo, a proto by případná služebnost vedení inženýrské sítě mohla být - při splnění zákonných podmínek - vydržena jen v rozsahu samotného potrubí, nikoliv však v navrhované šířce tří metrů, jak navrhovali žalobci.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Mají za to, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, která nebyla dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a sice, zda v poměrech projednávané věci lze jednání žalobců (viz níže) kvalifikovat jako jednání zakládající nepoctivý úmysl, a tudíž důvod pro vyloučení mimořádného vydržení. Dovozují, že v posuzované věci jsou splněny podmínky pro mimořádné vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti), a odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, jejich jednání v intencích § 1095 o. z. nesprávně posoudil; tím uplatnili důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádějí, že žalobci nevymezují řádně - v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé neformulují žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. K tomu poznamenávají, že u žalobců nemohla být dána absence nepoctivého úmyslu, když dlouhodobě věděli, že jim nesvědčí žádný právní titul k vedení a udržování vodovodu, sami sjednávali smlouvy s vlastníky okolních pozemků, dlouhodobě pak neřešili nesoulad tvrzeného stavu a stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3, věty první o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni (služebnosti) na základě institutu mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z. Na rozdíl od mínění dovolatelů má Nejvyšší soud za to, že tato otázka již byla se zřetelem na důvody, pro které žalobě nebylo v poměrech projednávané věci vyhověno, v jeho rozhodovací praxi řešena, a odvolací soud se přijatým řešením od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.
14. Podle § 1260 odst. 1 věta první o. z. služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena.
15. Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
16. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
17. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
18. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní - tento rozsudek je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podrobně vyložil podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále „obč. zák.“), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednáni držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023.
19. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Důvodová zpráva k občanskému zákoníku v této souvislosti uvádí, že „institut mimořádného vydržení nemůže dát průchod ochraně zjevné lsti a podvodu.“
20. Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a dále např. na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1686/2021). Podle označených rozhodnutí Nejvyššího soudu je hodnocení poctivosti úmyslu držitele vždy individuální, založené na jedinečných a konkrétních skutkových okolnostech v každé projednávané věci. Z tohoto hlediska je třeba přistupovat k judikatuře dovolacího soudu, která se zabývala konkrétními případy, ve kterých jde vždy o specifickou, individuální kombinaci skutečností, které podle judikatury mohou být pro posouzení věci významné. Judikatura je tak sice vodítkem pro posouzení věci, nicméně významné jsou však i individuální okolnosti.
21. Z § 3066 vyplývá, že vlastnické právo k nemovité věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě ‚nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014. S ohledem na znění výše citovaného ustanovení § 1260 odst. 1 věta první o. z. platí tato úprava i pro mimořádné vydržení služebnosti.
22. V poměrech projednávané věci se žalobci domáhají určení existence práva odpovídajícího služebnosti inženýrské sítě, které měli nabýt k 1. 1. 2019 na základě mimořádného vydržení. Jelikož právo odpovídající služebnosti váznoucí na nemovitosti je i pro účely vydržení nemovitou věcí (srovnej § 498 odst. 1 o. z.), je tak nutno posoudit, zda žalobci byli k 1. 1. 2019 držiteli uvedeného práva nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. ve spojení s § 3066 o. z., a sice po dobu nejméně dvaceti let (srovnej § 1095 o. z. ve spojení s § 1091 odst. 2 o. z.). Sluší se uvést, že s výše uvedenými klíčovými východisky, jež - byť implicitně - přijaly soudy nižších stupňů, dovolatelé v dovolání nikterak věcně nepolemizují. Toliko tvrdí, že jejich jednání nelze posuzovat jako úmyslně nepoctivé, a vyloučit tak možnost mimořádného vydržení práva odpovídajícího služebnosti inženýrské sítě.
23. Dovolací soud však nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobci nemohli v intencích projednávané věci nabýt právo odpovídající věcnému břemeni na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.; odvolací soud rovněž tuto úvahu náležitě odůvodnil. Dovolatelům je sice nutno dát za pravdu, že v soukromém právu se v souladu s pravidlem, že co není zakázáno, je dovoleno, prosazuje zásada smluvní volnosti účastníků hmotněprávních vztahů [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)], čímž je vyjádřen a podporován princip autonomie vůle smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Nutno však také konstatovat, že odvolací soud v odůvodnění nikterak neargumentoval tím, že by žalobci měli povinnost uzavřít s žalovanými smlouvu o zřízení věcného břemene, nýbrž pouze poukázal na skutečnost, že žalobci postupovali odlišně při řešení nedostatku právního titulu k vedení inženýrské sítě přes cizí pozemky, kdy s vlastníky sousedních pozemků tuto smlouvu uzavřeli, zatímco se žalovanými nikoliv. V tomto jejich postupu odvolací soud shledal nepoctivý úmysl a dokonce - na rozdíl od soudu prvního stupně - uvedl, že se nejedná o jedinou skutečnost, v níž absenci nezbytné podmínky pro mimořádné vydržení spatřuje. Stejně jej (nepoctivý úmysl) shledal i v postupu žalobců ve stavebním řízení, na základě kterého došlo k provedení přeložky vodovodního potrubí. S tímto přeložením žalobci souhlasili, ba dokonce podporovali jeho provedení, přičemž následně, kdy žalovaní začali přeložení realizovat, a sice na vlastní náklady, žalobci činili obstrukce tak, aby přeložení potrubí oddálili.
24. Namítají-li dovolatelé, že nelze shledat nepoctivý úmysl ve výkonu jejich zákonných práv, a to jak ve stavebním řízení, tak v dřívějším soudním řízení o žalobě na ochranu rušené držby, odvolací soud správně uvedl, že toto jejich jednání vedlo k tomu, že žalovaní jsou postaveni do situace, kdy je na jedné straně v platnosti územní rozhodnutí, jehož součástí je přeložka vodovodního potrubí v nové trase, a na druhé straně soudní rozhodnutí požadující obnovení původního stavu, které tak znemožňuje žalovaným ponechat vodovodní přeložku v nové trase. Přitom současně ještě probíhá stavební řízení o dodatečném povolení stavby s provedenými odchylkami, které může skončit i vydáním rozhodnutí o odstranění stavby, pokud zejména dovolatelé nebudou s rozhodnutím o dodatečném povolení stavby souhlasit. Dovolatelé tak zjevně zneužívají svá práva k újmě žalovaných, přičemž shledal-li odvolací soud v tomto postupu nepoctivý úmysl, nelze mít tuto jeho úvahu za nepřiměřenou.
25. Protože dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (viz § 242 odst. 3, věta první o. s. ř.), nemohl se blíže zabývat jinými právními otázkami, než byly dovolateli vymezeny. Mimo dovolací přezkum v projednávané věci tak zůstala problematika rozhodného okamžiku pro posouzení, zda držba práva je či není vykonávána v nepoctivém úmyslu, stejně jako hodnocení, zda výkon práva byl spojen s držebním úmyslem či se opíral „toliko“ o titul obligační, například výprosu, nájemní poměr, popřípadě nepojmenovanou smlouvu.
26. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobců není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. Jelikož žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu „do všech bodů výroku“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
28. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 14. 1. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu