22 Cdo 3071/2024-269
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, ul. 28. října 184, proti žalovaným 1) M. S. a 2) N. S., zastoupeným Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 130 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 317/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 23 Co 73/2024-238, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 23 Co 73/2024-238, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, č. j. 18 C 317/2022-185, rozhodl, že žalovaní jsou povinni do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně uhradit žalobci 52 061 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 20. 9. 2022 do zaplacení (výrok I). Žalobu, aby byli žalovaní povinni uhradit žalobci dalších 77 989 Kč s týmž úrokem, zamítl (výrok II). Dále žalovaným uložil povinnost nahradit náklady řízení žalobce (výrok III) a oběma sporným stranám zaplatit České republice náhradu nákladů za znalecký posudek (výroky IV a V) ve výši specifikované usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 2. 2024, č. j. 18 C 317/2022-204.
2. Soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost uhradit částku z titulu bezdůvodného obohacení se na úkor žalobce za bezplatné užívání jeho spoluvlastnického podílu. Z provedeného dokazování vzal za prokázáno, že žalovaní spolu se žalobcem uzavřeli 19. 2. 2021 kupní smlouvu, na jejímž základě se žalobce zavázal žalovaným převést svůj spoluvlastnický podíl o velikosti 1/4 na nemovitostech v XY, konkrétně šlo o pozemek parc. č. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, a zahradu parc. č. XY (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo jen „nemovitosti“). Součástí smlouvy bylo ujednání, že žalovaní „jsou oprávněni převáděné nemovitosti užívat ode dne 25. 2. 2021. Prodávající se zavazuje předávané nemovitosti vyklidit a vyklizené předat kupujícím nejpozději dne 25. 2. 2021.“ Kupní cena měla být uložena v advokátní úschově, z níž měla být prodávajícímu vyplacena v případě vkladu vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch žalovaných s tím, že nenastanou-li podmínky pro výplatu do 6 měsíců od uložení, vrátí advokát kupní cenu zpět na účty žalovaných. Pro případ pravomocného zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru se účastníci zavázali o předmětu této smlouvy uzavřít novou kupní smlouvu za respektování všech smluvních ujednání původní smlouvy, a to nejpozději do 30 dnů.
3. K zamítnutí návrhu na vklad skutečně došlo 20. 4. 2021. Důvodem bylo předběžné opatření vydané Okresním soudem v Berouně v průběhu vkladového řízení, které žalobci zakazovalo s jeho spoluvlastnickým podílem nakládat. Bývalá přítelkyně žalobce (původní vlastnice zbylých 3/4 nemovitostí) totiž zahájila s žalobcem spor o vrácení 1/4 podílu na předmětných nemovitostech, který žalobci v minulosti darovala. Do pravomocného zamítnutí žaloby na vrácení daru ze dne 23. 3. 2022 tak žalobce nemohl se svým spoluvlastnickým podílem k nemovitostem nakládat. Vzhledem k tomu, že v šestiměsíční lhůtě nebyl uskutečněn vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaných, byla žalovaným 7. 9. 2021 vrácena kupní cena z advokátní úschovy. V návaznosti na následné zamítnutí žaloby na vrácení daru (v důsledku čehož odpadla překážka pro nakládání s podílem žalobce) uzavřeli 2. 6. 2022 žalovaní se žalobcem novou kupní smlouvu ohledně jeho podílu na nemovitostech, na jejímž základě již bylo jejich vlastnické právo do katastru úspěšně vloženo.
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v období od 20. 8. 2021 (uplynutí 6 měsíců od uložení kupní ceny do advokátní úschovy) do 2. 6. 2022 (uzavření nové kupní smlouvy) žalovaní bezplatně užívali podíl žalobce o velikosti 1/4 na nemovitostech po odpadnutí právního důvodu, jímž byla smlouva o výpůjčce, a tím se na jeho úkor bezdůvodně obohatili. Vyšel z toho, že nečinnost smluvních stran v mezidobí do uzavření nové smlouvy je potřeba posoudit podle § 1747 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), podle něhož se má za to, že u bezúplatné smlouvy se dlužník chtěl zavázat spíše méně než více. Soud neměl za osvědčené, že by žalobce zamýšlel přenechat žalovaným nemovitosti do užívání na dobu delší než 6 měsíců, proto uzavřel, že se chtěl zavázat spíše méně a právní titul pro bezplatné užívání žalovaných odpadl.
5. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 23 Co 73/2024-238, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve výrocích I, III, IV a V (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud dospěl na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně k jinému právnímu posouzení věci. Žalovaní se podle něj chopili držby vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu žalobce, neboť se ho měli ujmout jako vlastníci. Domníval se, že bylo namístě aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravující vzájemné nároky mezi držitelem nemovitosti a vlastníkem, konkrétně § 996 až 999 o. z. pro případ poctivých držitelů, nebo § 1000 a 1001 o. z. v případě, že by šlo o nepoctivé držitele. Částku, kterou jsou žalovaní podle něj povinni zaplatit za užívání nemovitostí v mezidobí od zamítnutí vkladu do katastru do uzavření nové kupní smlouvy, opřel o nárok vyplývající z § 1000 o. z., který stanoví, že nepoctiví držitelé jsou povinni vydat veškerý užitek, který držbou nabyli.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) vymezili tak, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla uceleně vyřešena, a otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Domnívali se, že napadený rozsudek ve výroku I spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle nich nesprávně vyložil aplikované právní normy, které současně nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav, jelikož nárok žalobce přiznal jako „náhradu zisku z držby nepoctivých držitelů“.
8. K otázce hmotného práva dovolatelé uvedli, že napadený rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení první kupní smlouvy. Dovolatelé považovali za klíčové posoudit, zda tato smlouva byla dostatečným právním titulem pro bezplatné užívání podílu na nemovitostech, či nikoli. Domnívali se, že vzhledem k nesporné vůli obou stran uzavřít pro případ nezdaru shodnou smlouvu se stejnými podmínkami a dovršit převedení nemovitostí na dovolatele, neodpadl právní důvod pro bezplatné užívání převáděného podílu z této smlouvy ani po zamítavém rozhodnutí katastrálního úřadu. Posouzení takové situace uceleně v judikatuře dovolacího soudu nenašli, proto se domnívali, že se jedná o otázku dosud neřešenou, kterou by bylo třeba posoudit jinak, než ji posoudil odvolací soud.
9. Zdůraznili, že se nemohou ztotožnit s posouzením odvolacího soudu, že se měli chopit držby vlastnického práva k podílu na nemovitostech. Žalovaní si byli vědomi toho, že na ně nepřešlo vlastnické právo a že podíl na nemovitosti užívají na základě kupní smlouvy přiznávající jim do „přepisu práva v katastru“ pouze užívací právo k nemovitostem. Držbu vlastnického práva po celou dobu řízení nikdo netvrdil. Závěr odvolacího soudu tak považují za nesprávný a neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu.
10. S právním posouzením odvolacího soudu souvisí také druhá námitka dovolatelů týkající se procesního práva. Dovolatelé odvolacímu soudu vytkli, že zcela zásadně porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Upozornili, že v souladu s judikaturou Ústavního i dovolacího soudu je za překvapivé (nepředvídatelné) považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (uvedli např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006). Proto navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a dovolání žalovaných naopak za nepřípustné s ohledem na § 237 o. s. ř. Žalovaní podle něj v dovolání neuvedli žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by měl dovolací soud řešit jinak než soud odvolací. Žalovaní podle něj pouze opakovali svou argumentaci z předchozího řízení, a to podle něj není oním řešením právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. Nad rámec toho dodal, že žalovaní podle něj nebyli zkráceni ani na svých procesních právech. Dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a žalovaní měli možnost se k věci vyjadřovat. Dále uvedl, že ačkoli odvolací soud dospěl k jinému právnímu zhodnocení než soud prvního stupně, vedl jeho postup k témuž rozhodnutí z hlediska obsahového, a tudíž změna právního hodnocení sama o sobě není dovolacím důvodem. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Dovolání žalovaných je přípustné, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu týkající se tzv. překvapivých rozhodnutí. V této otázce procesního práva se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe, pročež je dovolání žalovaných i důvodné.
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2425/2017, či též dovolateli zmiňovaný rozsudek téhož soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009)
16. Také Ústavní soud ve svých rozhodnutích dospívá k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za „překvapivé“, jestliže nebylo možno je na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Zdůrazňuje, že při postupu soudu dle § 219 o. s. ř. vystupuje do popředí zásada zákazu překvapivých rozhodnutí. Možnost odvolacího soudu potvrdit (byť jen ve výroku) věcně správné rozhodnutí i za situace, v níž odvolací soud založí své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci, jej nezbavuje povinnosti (§ 213b a 118a o. s. ř.) seznámit s takovým právním názorem účastníka řízení, aby účastník mohl proti jinému právnímu názoru soudu účinně argumentovat (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 2675/15, nález ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. I. ÚS 3477/21, či např. dovolateli zmiňovaný nález ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 1472/23).
17. V nyní posuzované věci dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro účastníky řízení překvapivé, jelikož odvolací soud rozhodl o nároku z tzv. nepoctivé držby mezi vlastníkem a nepoctivými držiteli, tedy o nároku, který ale žádný z účastníků po celou dobu řízení vůbec netvrdil a k němuž ani žádná argumentace stran nesměřovala. Účastníci naopak vedli spor o to, zda-li po celé období, než došlo k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaných, trvalo jejich bezplatné užívací právo vycházející z uzavřené kupní smlouvy se žalobcem. Žalobce se domníval, že právní důvod k bezplatnému užívání jeho podílu následně odpadl, a domáhal se proto po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaní naopak tvrdili, že platný obligační užívací titul trvá po celé období, za které žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení. Držbu vlastnického práva žalovanými žalobce netvrdil ani žádné nároky z ní nežádal. Stejně tak ani žalovaní netvrdili, že by byli držiteli vlastnického práva.
Proto bylo následné právní posouzení sporu odvolacím soudem jako nároku z nepoctivé držby vlastnického práva pro účastníky skutečně překvapivé. 18. To ostatně vyplývá z celého dosavadního řízení. Žalobní nárok byl žalobcem uplatněn v žalobě výslovně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, proti němuž se již v řízení před soudem prvního stupně žalovaní bránili tvrzením o existenci obligačního užívacího právního titulu k užívání nemovitostí, obsaženého ve smluvních ujednáních kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2021 pro období před vkladem vlastnického práva v jejich prospěch. Soud prvního stupně žalobě vyhověl jako důvodnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž ujednání účastníků o přenechání nemovitostí žalovaným v kupní smlouvě ze dne 19. 2. 2021 posoudil jako smlouvu o výpůjčce, tj. jako existující a platný právní důvod k užívání nemovitostí, který následně (z důvodů uvažovaných soudem prvního stupně) odpadl; žalovaní se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatili plněním z právního důvodu, který odpadl. 19. Argumentaci uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně pak žalovaní přednesli i v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že měli smluvní obligační titul k užívání nemovitostí, a nemohli se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatit. Žalobce se ve vyjádření k odvolání pak ztotožnil mimo jiné s právním posouzením věci soudem prvního stupně založeným na přiznání nároku z bezdůvodného obohacení. 20. Z uvedeného je patrné, že výsledný postup odvolacího soudu, který své právní posouzení založil na zákonném ustanovení o vydání užitků nepoctivým držitelem vlastnického práva, byl pro účastníky překvapivý. Žalobce v řízení uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení, zatímco odvolací soud rozhodoval o nároku na vydání užitků z nepoctivé držby. To platí v dané věci i s přihlédnutím k tomu, že samotný závěr o tom, že je namístě věc posoudit podle zákonných ustanovení o vydání užitků držby vlastnického práva, odvolací soud v odůvodnění rozsudku ani fakticky nijak nevysvětluje; v bodě 9 odůvodnění se omezuje bez bližšího vysvětlení na konstatování, že „v souladu s ustanovením § 989 odst. 1 o. z. se žalovaní chopili držby vlastnického práva k podílu o velikosti 1/4 na nemovitostech, neboť se věci ujali, aby ji měli jako vlastníci“. Vysvětlení tohoto závěru pak mělo být doprovázeno i vypořádáním se se základní argumentací žalovaných, že na jejich straně vůbec nešlo o držbu vlastnického práva (kterou ostatně netvrdil ani sám žalobce), ale o užívání nemovitostí na základě obligačního smluvního ujednání zahrnujícího období před vkladem vlastnického práva k převáděnému předmětu kupní smlouvy v jejich prospěch. S touto základní námitkou se však rozhodnutí odvolacího soudu nevypořádává vůbec, čímž je také v rozporu se zákonnými náležitostmi odůvodnění rozsudku vyplývajícími z § 157 odst. 2 o. s. ř. 21. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. 22. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). 23. Vzhledem k tomu, že dovolání je důvodné, pokud jde o otázku procesního práva týkající se překvapivosti rozhodnutí, další v dovolání vymezenou otázkou a námitkami (viz body 8 a 9 tohoto rozsudku) se dovolací soud, s ohledem na zrušení napadeného rozsudku, pro jejich předčasnost nezabýval. Těmi nechť se zabývá odvolací soud v dalším řízení. 24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu