22 Cdo 3111/2023-464
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. F., zastoupené Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem s sídlem v Ostravě, Nádražní 308/3, proti žalovaným 1) J. D., 2) A. D., 3) V. V., všem zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 205/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2023, č. j. 57 Co 108/2022-432, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2023, č. j. 57 Co 108/2022-432, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 19 C 205/2012-337, zamítl žalobu na určení existence věcného břemene ve prospěch vlastníků budovy č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY a pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, spočívajícího v právu cesty – chůze a jízdy přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, a to v šíři 2 m podél hranice s pozemky parc. č. XY, XY a XY, vše v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl
2. Krajský soud v Ostravě (dále rovněž jako „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 2. 2023, č. j. 57 Co 108/2022-432, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že pozemky parc. č. XY a parc. č. XY jsou zatíženy služebností stezky, průhonu a cesty ve prospěch pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemků parc. č. XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, tak, jak je zakresleno v geometrickém plánu č. 4701-313/2021 vyhotoveném 9. 9. 2021 společností GAKO-Oblouk s.r.o., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II – VII).
3. Odvolací soud vyložil, že na základě kupní smlouvy ze dne 19. 10. 1907 vznikla právním předchůdcům žalobkyně pozemková služebnost, na základě které jsou pozemky žalovaných (dnes označeny jako pozemek parc. č. XY a parc. č. XY; dříve vedeny jako pozemek parc. č. XY) zatíženy pozemkovou služebností stezky, průhonu a cesty ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, to vše v k. ú. XY.
4. Na základě výkladu shora uvedené smlouvy provedeného podle příslušných ustanovení zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1916, (dále jen „o. z. o.“) a to především § 869 a § 914 o. z. o., dovodil, že úmyslem smluvních stran bylo zřídit shora specifikovanou služebnost jako služebnost pozemkovou, a nikoliv jako služebnost osobní. Z výpovědí svědků a z leteckých zeměměřických snímků z let 1947, 1949 a 1966 vzal rovněž za prokázané skutečnosti opodstatňující uzavřít, že služebnost tížila pozemky dnes označené jako parc. č. XY a parc. č. XY. Odvolací soud poznamenal, že v obdobném rozsahu cestu užívali také právní předchůdci žalobkyně. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
6. Předně nesouhlasí se závěrem, že na základě kupní smlouvy ze dne 19. 10. 1907 vznikla pozemková služebnost stezky, průhonu a cesty tížící pozemky žalovaných ve prospěch pozemků žalobců. Za neřešenou považují právní otázku, zda byla smlouva o zřízení této služebnosti platně uzavřena, pokud tato služebnost byla v příslušné smlouvě „omezena na část pozemku a tato část pozemku je označena jako část, kde se nyní po parcele chodí a jezdí v šíři 2 metry.“
7. Podle žalovaných musí být projev vůle ve smlouvě určitý, vážný a srozumitelný (viz § 869 o. z. o.). V této souvislosti odkazují rovněž na § 12 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách. Podle tohoto právního předpisu „mají-li být služebnosti omezeny na určité prostorové hranice, buďtež tyto hranice zevrubně označeny.“ Žalovaní mají za to, že by tedy měly být zřizované služebnosti označeny co nejurčitěji, detailně a podrobně. Podotýkají, že je jim rovněž znám jiný význam tohoto slova, a to ve smyslu „zhruba, alespoň přibližně“. Jsou však přesvědčeni o tom, že v kontextu projednávané věci je nutné uzavřít, že služebnost by měla být specifikována co nejpřesněji. Jelikož tomu tak nebylo, nebyla smlouva podle § 869 o. z. o. platně uzavřena. Proto služebnost, určení jejíž existence se domáhá žalobkyně, platně nevznikla.
8. Dále považují v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za nevyřešenou právní otázku, zda „v případě zápisu nepravidelné služebnosti podle § 479 o. z. o. do pozemkové knihy se do této zapisuje charakter služebnosti, tedy zda se jedná o osobní služebnost či nikoliv.“ Podle dovolatelů se odvolací soud s touto námitkou vypořádal jen „mlčky“. Uvedl, že „z výpisu z pozemkové knihy bylo zjištěno, že osobní služebnost zde zapsána nebyla“ (a proto dovodil, že vznikla služebnost pozemková). Dovolatelé namítají, že služebnost byla v příslušné smlouvě určena individuálně ve prospěch prodávajících, a proto se jednalo o osobní služebnost.
9. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládají rovněž za nedostatečně odůvodněné. Odvolací soud se podle žalovaných při hodnocení důkazů řádným způsobem nevypořádal s právně relevantní námitkou, že služebnost nemohla tížit služebný pozemek v místech, kde se dnes nachází pozemky parc. č. XY a parc. č. XY. Při řešení označené otázky se tak dopustil svévole a dospěl ke skutkovým zjištěním, která jsou natolik vadná, že představují porušení práv žalovaných garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. Žalovaní především poukazovali na skutečnost, že dnešní ulice XY v místech, ve kterých se má napojovat předmětná služebnost cesty na veřejnou komunikaci, v roce 1907 nevedla, jak vyplynulo z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně, šlo o novou okresní komunikaci vybudovanou až v letech 1924 až 1925. Proto není opodstatněný závěr odvolacího soudu o tom, že na základě smlouvy ze dne 19. 10. 1907 vznikla pozemková služebnost právě v rozsahu vyznačeném v příslušném geometrickém plánu tížící pozemky parc. č. XY a parc. č. XY. V takovém případě je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07, II. ÚS 2226/21, IV. ÚS 2957/20 a II. ÚS 968/18.
10. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
11. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (mimo jiné) na řešení právní otázky, zda (a případně v jakém rozsahu) vznikla na základě smlouvy ze dne 19. 10. 1907 služebnost tížící pozemky žalovaných právě v rozsahu vyznačeném v příslušném geometrickém plánu. Odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů. Proto je dovolání všech žalovaných podle § 237 o. s. ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání
14. Odvolací soud dovodil, že na základě smlouvy ze dne 19. 10. 1907 vznikla služebnost tížící pozemky žalovaných právě v rozsahu vyznačeném v příslušném geometrickém plánu. Své rozhodnutí založil na svědeckých výpovědích a na zjištěních plynoucích z leteckých snímků z let 1947, 1949 a 1966.
15. Žalovaní v průběhu řízení namítali, že služebnost nemohla tížit služebný pozemek v části, kde se dnes nachází pozemky parc. č. XY a parc. č. XY. Poukazovali především na skutečnost, že dnešní ulice XY v místech, kde se má napojovat předmětná služebnost cesty na veřejnou komunikaci, v roce 1907 nevedla. Proto není ani opodstatněné, aby v těchto místech právní předchůdci účastníků řízení služebnost zřídili.
16. Z § 157 odst. 2 o. s. ř. plyne, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
17. Soud se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu musí v rámci odůvodnění rozsudku vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, (uveřejněném, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud uvedl, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3397/2016). Ústavní soud poté dospívá k závěrům, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, čímž se rozumí, že „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005, nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006, nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007, či nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 – rozhodnutí Ústavního soudu jsou uveřejněna na http://nalus.usoud.cz). V rozsudku ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3592/2021, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že „povinnost soudů vypořádat se s námitkami v rámci odůvodnění rozsudku není absolutní, nýbrž vztahuje se pouze na ty námitky, které jsou právně relevantní, přičemž povinností soudu je vypořádat se s nimi takovým způsobem, který odpovídá závažnosti námitek.“
18. V usnesení ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 587/2018, Nejvyšší soud uvedl, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004).
19. Tyto závěry jsou plně uplatnitelné i pro posuzovaný případ. Odvolací soud byl povinen své závěry řádně (zejména srozumitelně, logicky a bezrozporně) odůvodnit. Současně byl povinen řádně reflektovat námitky dovolatelů. Této povinnosti však odvolací soud nedostál.
20. Především měl odvolací soud adekvátně reagovat na námitku žalovaných, že služebnost cesty nemohla být na základě smlouvy ze dne 19. 10. 1907 zřízena v místech, které se nyní používají k přístupu k nemovitostem žalobkyně, tedy přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY (a spojující pozemky žalobkyně s veřejnou cestou na ulici XY). Žalovaní v této souvislosti opakovaně namítali, že v roce 1907 ulice XY neexistovala, a tudíž nebylo opodstatněné, aby byla pro přístup k nemovitostem žalobkyně v tomto rozsahu zřizována služebnost (k prokázání těchto skutečností rovněž navrhovali důkazy). Odvolací soud se však s touto námitkou řádně nevypořádal. Z výpovědí svědků, které odvolací soud považoval za důvěryhodné, nelze dovodit v souvislosti s touto námitkou žádné relevantní závěry, a to ani implicitně (z žádné svědecké výpovědi neplynou skutečnosti vztahující se k období, kdy měla být služebnost zřízena, k období předcházejícímu výstavbě ulice XY, případně k období vztahujícímu se k výstavbě této veřejné cesty). To samé platí rovněž pro zjištění plynoucí z leteckých snímků (nejstarší z těchto snímků je z roku 1947). K tomu dovolací soud poznamenává, že již v řízení před soudem prvního stupně (při jednání konaném dne 16. 7. 2021) nalézací soud provedl důkaz listinou – soudní pozemkově-knižní mapou z roku 1912 (která se nachází na č. l. 268), ze které mohou plynout v souvislosti s touto námitkou žalovaných důležitá zjištění, která ovšem nalézací soudy nijak neposoudily. V. Závěr
21. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se tvrzeními, která mohou být významná pro rozhodnutí ve věci, dostatečně nezabýval. Odůvodnění jeho rozhodnutí je tak v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
22. Jelikož v dovolacím přezkumu prozatím neobstály závěry odvolacího soudu týkající se skutkových zjištění, na základě kterých rozhodl o věci samé, považuje Nejvyšší soud (i z důvodu procesní ekonomie) za předčasné vyjadřovat se k námitkám dovolatelů, které směřují do právního posouzení věci samé.
23. V dalším řízení se odvolací soud dostatečně vypořádá s námitkou o průběhu cesty, která měla být zřízena na základě smlouvy z roku 1907.
24. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, jelikož podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou v poměrech projednávané věci dány.
25. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu