22 Cdo 3162/2025-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně O. S., zastoupené Mgr. Ivanou Rychnovskou, LL.M., advokátkou se sídlem v Brně, Vranovská 45/1, proti žalovanému P. S., zastoupenému Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 162/92, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 176/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2025, č. j. 18 Co 31/2024-242, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 11. 2023, č. j. 119 C 176/2021-208, vypořádal zaniklé společné jmění manželů, účastníků řízení, tím způsobem, že návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu na zaniklém společném jmění částku 906 684,50 Kč zastavil (výrok I), návrh žalobkyně na vypořádání zaniklého společného jmění týkající se částky 473 391 Kč představující podíl žalobkyně na odstupném žalovaného zamítl (výrok II), vzájemný návrh žalovaného na vypořádání zaniklého společného jmění týkající se částky 600 000 Kč představující podíl žalovaného na vnosu ze společného jmění na majetek žalobkyně zamítl (výrok III) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu částku 404 924,50 Kč představující podíl žalobkyně na vnosu ze společného jmění na výlučný závazek žalovaného (výrok IV). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky V a VI).
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 18 Co 31/2024-242, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I), ve výrocích V a VI rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
3. Se zřetelem na obsah a rozsah (dále reprodukované) dovolací argumentace žalovaného shledává Nejvyšší soud relevantními dále uvedené skutkové závěry, jež odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) posoudil podle § 741 a § 742 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“).
4. Společné jmění manželů – účastníků řízení – zaniklo právní mocí rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, č. j. 44 C 270/2015-54, tj. ke dni 7. 8. 2018. Předmětem vypořádání zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů učinila žalobkyně vnos ze společného jmění na výlučný majetek žalovaného v období od července 2014 do července 2018, a sice bytové jednotky č. XY nacházející se v budově č. p. XY, XY, v katastrálním území XY (dále „bytová jednotka“), zatížené zástavním právem UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., zajišťující hypoteční úvěr žalovaného na pořízení předmětné bytové jednotky. Z prostředků náležejících do společného jmění manželů bylo na výlučný závazek žalovaného zaplaceno v uvedeném období celkem 809 849 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobkyni vznikl nárok na vypořádání jejího podílu ve výši ?, tj. částkou 404 924 Kč. Dále doplnil, že splátky hypotečního úvěru na bytovou jednotku ve výlučném vlastnictví žalovaného nelze považovat za kompenzované financováním nákladů na domácnost žalobkyně vedenou v bytě v jejím výlučném vlastnictví, neboť na rozdíl od prostředků společného jmění manželů, kterými byly hrazeny splátky hypotečního úvěru, nebyly prostředky náležející do společného jmění manželů z hlediska svého účelu vynakládány na výlučný majetek ve vlastnictví žalobkyně.
5. Předmětem řízení byl rovněž požadavek žalovaného na vypořádání částky 600 000 Kč z titulu investic vynaložených ze společného jmění manželů na výlučný majetek (bytovou jednotku) ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně posoudil tento nárok v rámci příslušných ustanovení pro vypořádání zaniklého společného jmění manželů, a nikoli jako vzájemný návrh ve smyslu § 98 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“). S ohledem na skutečnost, že nárok žalovaného na vypořádání investic ve výši 600 000 Kč ze společného jmění manželů na výlučný majetek žalobkyně byl žalovaným učiněn po uplynutí tříleté lhůty upravené v § 741 o. z., odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým návrh žalovaného v této části zamítl.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také
„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání označenými rozhodnutími), pokud nezohlednil, že v období od července 2014 do srpna 2015 byly ze společného jmění manželů vynakládány finanční prostředky na domácnost vedenou žalobkyní v bytové jednotce v jejím výlučném vlastnictví.
Je toho názoru, že žalobkyně ze společného jmění manželů spotřebovala 20 000 Kč měsíčně a žalovaný přitom (rovněž z prostředků náležejících do společného jmění manželů) hradil splátky hypotečního úvěru na bytovou jednotku ve svém výlučném vlastnictví ve výši 17 000 Kč; žalobkyně tedy z prostředků náležejících do společného jmění manželů čerpala více než žalovaný. Dovolatel klade otázku, zda se v posuzované věci jedná ve vztahu ke splátkám hypotečního úvěru o spotřebované prostředky, které se nevypořádávají nebo o vnos, který je třeba vypořádat.
Dle mínění dovolatele se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, současně však uvádí, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena.
7. Přípustnost dovolání dále žalovaný spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá nesprávný závěr soudů obou stupňů, že by předmětem řízení učinil nárok na vypořádání částky 600 000 Kč představující podíl žalovaného na vnosu ze společného jmění manželů na majetek ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Argumentuje, že nikdy nenavrhoval, aby mu žalobkyně zaplatila částku 600 000 Kč. Z jeho strany se jednalo pouze o obranu vůči tvrzením žalobkyně; soudy obou stupňů tak postupovaly bez ohledu na to, jakým způsobem požadavek žalovaného procesně klasifikovaly v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř.
8. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby dovolací soud současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
13. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení obou vymezených právních otázek – vzdor mínění žalovaného – od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
14. Žalovaný pokládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného práva, která dosud dovolacím soudem neměla být řešena, popřípadě již byla vyřešena a odvolací soud se při jejím posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o posouzení otázky, zda se v posuzované věci jedná ve vztahu ke splátkám hypotečního úvěru o spotřebované prostředky, které se nevypořádávají, nebo o vnos ze společného jmění manželů na výlučný majetek jednoho z manželů, který je nutné vypořádat. Dovolatel má za to, že žalobkyně čerpáním prostředků ze společného jmění manželů na náklady domácnosti v bytové jednotce v jejím výlučném vlastnictví v rozhodném období spotřebovala 20 000 Kč měsíčně, a žalovaný současně z prostředků náležejících do společného jmění manželů hradil splátky hypotečního úvěru na bytovou jednotku ve svém výlučném vlastnictví ve výši 17 000 Kč měsíčně; tyto částky by proto měly být navzájem kompenzovány.
15. Dovolatel tvrdí rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020 (rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), pokud jde o vypořádání splátek vynaložených na hypoteční úvěr na bytovou jednotku ve výlučném vlastnictví žalovaného z prostředků společného jmění manželů. V odkazované věci se Nejvyšší soud zabýval právní povahou prostředků, které byly v době trvání společného jmění manželů vynakládány ze společných prostředků na splátky hypotečního úvěru na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Předmětnou nemovitost zatíženou hypotečním úvěrem přitom v té době užívala rodina účastníků. Nejvyšší soud v odkazované věci konstatoval, že se jedná o finanční prostředky vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti a v souvislosti s tím se dále zabýval podmínkami pro nahrazení tohoto vnosu ze strany jednoho z manželů. Rozsudek Nejvyššího soudu byl však vydán ve věci, kde se žalovaný již před soudem prvního stupně domáhal úhrady toho, co rodina „ušetřila“ tím, že za užívání nemovitosti v jeho vlastnictví nemusela hradit tržní nájemné. Závěry vyslovené Nejvyšším soudem nejsou s ohledem na zcela odlišný skutkový stav do posuzované věci přenositelné. Nejde tak o případ, s nímž by mohl být dovolatelem tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu relevantně poměřován. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, a ostatně žalovaný sám na tuto skutečnost v průběhu celého řízení upozorňuje, že splátky hypotečního úvěru na bytovou jednotku ve výlučném vlastnictví žalovaného v období od července 2014 do srpna 2015 byly z prostředků náležejících do společného jmění účastníků hrazeny, a sice v době, kdy účastníci žili odděleně a nevedli společnou domácnost v bytové jednotce zatížené hypotečním úvěrem ve vlastnictví žalovaného.
16. Stran námitky žalovaného, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, lze uvést především to, že odvolací soud své rozhodnutí založil de facto právě na závěrech označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť na toto rozhodnutí nijak neodkazuje. Přiléhavě vysvětlil, že částka 20 000 Kč byla ze společného jmění manželů vynakládána na potřeby domácnosti žalobkyně, nikoli na její výlučný majetek, a jedná se tak o prostředky, které byly spotřebovány právě na chod domácnosti jednoho z manželů (žalobkyně). Naopak částka 17 000 Kč ze společného jmění manželů představuje splátku hypotečního úvěru na bytovou jednotku coby výlučný závazek žalovaného. Jedná se tak, na rozdíl od prostředků spotřebovaných žalobkyní, o vnos ze společného jmění manželů na výlučný majetek jednoho z nich. S ohledem na odlišný účel, za jakým byly prostředky ze společného jmění vynakládány (potřeby domácnosti žalobkyně a splátky hypotečního úvěru na bytovou jednotku ve výlučném vlastnictví žalovaného) proto nejsou úvahy odvolacího soudu o nemožnosti kompenzace splátek hypotečního úvěru žalovaného na potřeby domácnosti žalobkyně v tomto směru nesprávné.
17. Pokud se týká námitky žalovaného, že problematika uplatnění vnosu ze společného jmění manželů do výlučného majetku jednoho z nich dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena (pomine-li Nejvyšší soud skutečnost, že žalovaný souběžně tvrdí, že tato otázka byla řešena odvolacím soudem v rozporu s ustálenou judikaturou – viz odůvodnění pod bodem 15. a 16.), nelze mu ani v tomto ohledu přisvědčit. Nejvyšší soud se totiž v rozsudku ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1577/2023, podmínkami vnosu ze společného jmění manželů na výlučný majetek jednoho z manželů zabýval a konstatoval, že nemají-li manželé rodinnou domácnost, je třeba považovat částky vynaložené ze společného jmění manželů na splátky hypotečního úvěru na bytovou jednotku ve výlučném vlastnictví jednoho z nich, ve kterém bydlí pouze jeden z manželů, za vnos ze společného na výlučný majetek, který je v zásadě třeba vypořádat. Ani tato námitka proto přípustnost dovolání nezakládá.
18. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani argumentace žalovaného, že postup soudů nižších stupňů, kterým byl zamítnut návrh žalovaného na vypořádání částky 600 000 Kč představující podíl žalovaného na vnosu ze společného jmění na majetek žalobkyně, je v rozporu s § 153 odst. 2 o. s. ř., neboť ze strany žalovaného se v případě částky 600 000 Kč jednalo toliko o obranu vůči tvrzením žalobkyně, nikoli o vzájemný návrh v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů.
19. V projednávané věci zaniklo společné jmění účastníků řízení dne 7. 8. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018, č. j. 44 C 270/2015-54, kterým bylo rozvedeno manželství účastníků. Žalobkyně podala žalobu o vypořádání společného jmění manželů dne 5. 8. 2021. Žalovaný se následně v reakci na výzvu soudu prvního stupně podáním ze dne 1. 12. 2021 vyjádřil k nároku uplatněnému žalobkyní. Uvedl přitom, že splátky hypotečního úvěru na byt v jeho výlučném vlastnictví nelze vypořádat tak, jak navrhuje žalobkyně, a to mimo jiné z důvodu, že „poté, kdy se v červnu 2014 žalobkyně z rodinné domácnosti v XY odstěhovala do svého bytu v XY, byl její byt zhodnocen investicemi v hodnotě 600 000 Kč“, a dále „pokud by žalobkyni po dobu odluky náležela nějaká částka z žalovaného titulu, byla by dle mého názoru zcela sanována investicemi ze společných prostředků do jejího bytu“. Se zřetelem k výkladovému pravidlo procesních úkonů obsaženému v § 41 odst. 2 o. s. ř. („Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen“.) tak úvahy soudů nižších stupňů o tom, že žalovaný učinil předmětem vypořádání společného jmění manželů nárok na vypořádání vnosů (investic) ze společného jmění manželů na výlučný majetek žalobkyně obstojí. Ostatně žalovaný na výzvu soudu prvního stupně učiněnou při jednání konaném dne 18. 9. 2023 výslovně upřesnil svá podání ze dne 1. 12. 2021 a ze dne 22. 11. 2022 tak, „že žv. Navrhuje vypořádat vnos ze SJM do výlučného majetku žb. ve výši 600 000 Kč“ (viz č. l. 171 spisu). Soudy nižších stupňů tudíž nevybočily ze zákonného rámce vymezeného § 153 odst. 2 o. s. ř., když tvrzení žalovaného o tom, že nárok uplatněný žalobkyní není po právu, neboť žalobkyně sama vynesla ze společného jmění manželů částku 600 000 kč, posoudily nikoli jako obranu proti žalobnímu návrhu, ale jako nárok na vypořádání v rámci společného jmění manželů (soud prvního stupně z hlediska procesní formy správně jako vzájemný návrh).
20. Pokud žalovaný poměřoval řešení probírané procesní otázky s konkluzemi plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1782/2006, abstrahoval z něj pouze obecné závěry o vázanosti soudu rozsahem žalobního návrhu. V označené věci se však po skutkové stránce jednalo o zcela odlišný nárok (vznik škody při výkonu práce), jenž se také rozdílně promítl do procesního postupu soudu; ani tato otázka tak žalovaným proto nemohla být odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
21. Neobstojí ani námitky dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se s jeho argumenty vypořádal nedostatečně, přičemž se převážně omezil na odkaz na závěry soudu prvního stupně, a s některými zásadními námitkami žalovaného se přitom vůbec nezabýval.
22. Nejvyšší soud k otázce nepřezkoumatelnosti rozsudku a s tím spojené otázky náležitostí odůvodnění rozsudku uvádí, že soudy vyšších stupňů se přirozeně mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce. Jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat. Je tudíž současně třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a jež rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je v zásadě možné toliko v podrobnostech. Paušální odkaz na něj bez jakékoli vlastní argumentace nelze akceptovat; takový postup je porušením práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz dovolateli odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1842/12, jenž je přístupný – stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
23. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, nebo ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018).
24. I judikatura Ústavního soudu opakovaně formulovala požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, nebo ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/10). Zdůraznila přitom, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Zmíněnému pojmu „adekvátně“ je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14 odůvodnění nálezu). Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
25. Nejvyšší soud konstantně uvádí, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněné pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. Dle úsudku dovolacího soudu v projednávané věci žalovaným uvedené námitky proti dílčím závěrům soudu prvního stupně si reakci odvolacího soudu nevyžadovaly v situaci, kdy odvolací soud v bodech 19 a 20 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku srozumitelně a jednoznačně předestřel argumenty, jež jej vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Byť následně v bodech 23 až 25 doplnil vlastní argumentaci stran námitek žalovaného, včetně těch, které byly vzneseny až v odvolacím řízení, a procesní projev vůle žalovaného týkající se vnosu ve výši 600 000 Kč jako vzájemný návrh ve smyslu § 98 o. s. ř. bez předestření dostatečných důvodů (oproti soudu prvního stupně) neposoudil, nemůže se jednat o pochybení, které by mělo vliv ve svém výsledku na správnost dovoláním dotčeného rozsudku; důvod, pro který nemohl být požadavek na zaplacení částky 600 000 Kč soudy přiznán, je totiž shodný; k jeho uplatnění žalovaným došlo po uplynutí zákonné tříleté lhůty od zániku SJM.
27. Z uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. Protože žalovaný dovoláním napadl výslovně i výroky o nákladech řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i v rozsahu, v němž dovolatel argumentuje proti správnosti výroků II a III, v nichž odvolací soud změnil výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech prvostupňového řízení, jakož i rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu ovšem není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
29. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2026
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu