22 Cdo 3199/2022-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci pozůstalosti po J. Ř., zemřelém XY, za účasti 1) M. Ř., zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, 2) J. Ř., 3) M. M., oběma zastoupeným Mgr. Michaelem Heresem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 17 a 4) D. T. Ř., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1741/2018, o dovolání účastníka 1) M. Ř., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2022, č. j. 29 Co 85/2022-465, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V projednávané věci se dovolací soud zabývá primárně otázkou převodu bytové jednotky (původně družstevního bytu) do společného jmění manželů, následně pak otázkou nároku na vypořádání vnosu v pozůstalostním řízení a projevem vůle zůstavitele.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 11. 2021, č. j. 34 D 1741/2018-434, stanovil, že obvyklá cena majetku, který měl zůstavitel J. Ř. (dále též jen „zůstavitel“) ve společném jmění manželů s pozůstalou manželkou M. Ř., činí ke dni smrti zůstavitele 6 794 408,07 Kč. Do této částky soud prvního stupně zahrnul mimo jiné i hodnotu bytové jednotky č. XY, vymezené dle zákona o vlastnictví bytů v budově XY, č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, k níž náleží podíl o velikosti 546/10630 na společných částech domu a pozemku, podíl o velikosti 273/5315 na pozemku parc. č. XY, vše zapsáno u katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, a hodnotu bytové jednotky č. XY, vymezené dle zákona o vlastnictví bytů v budově XY, č. p. XY, XY, postavené na pozemku parc. č. XY a XY, k níž náleží podíl na společných částech domu a pozemku o velikosti 342/33185, podíl o velikosti 342/33185 na pozemcích parc. č. XY a XY, vše zapsáno u katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY.
3. Ve vztahu k bytové jednotce č. XY, ohledně které pozůstalá manželka tvrdila, že se nachází i přes zápis v katastru nemovitostí v jejím výlučném vlastnictví, soud prvního stupně uvedl, že manželství zůstavitele a pozůstalé manželky bylo uzavřeno dne 1. 9. 2007, družstevní podíl pozůstalá manželka nabyla před uzavřením manželství. Smlouvou o převodu vlastnictví bytové jednotky, spoluvlastnického podílu ke společným částem domu a spoluvlastnického podílu k pozemku uzavřenou dne 20. 4. 2010 mezi Družstvem spoluvlastníků domu XY, jako převádějícím a zůstavitelem a pozůstalou manželkou M. Ř. jako nabyvateli, došlo k převodu družstevního podílu, se kterým bylo spojeno právo nájmu bytu č. XY, do společného jmění manželů. Ve smlouvě projevili zůstavitel a pozůstalá manželka vůli nabýt předmětnou bytovou jednotku do společného jmění manželů.
4. K odvolání M. Ř. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 3. 2022, č. j. 29 Co 85/2022-465, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala M. Ř. dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s tím, aby byla bytová jednotka č. XY zahrnuta do společného jmění dovolatelky a zůstavitele. Zůstavitel smlouvu o převodu uvedené bytové jednotky sice skutečně podepsal (jako kupující), jeho skutečná vůle však podle dovolatelky směřovala k tomu, aby byla bytová jednotka č. XY převedena do výlučného vlastnictví dovolatelky. Dovolatelka si je vědoma závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, nicméně je toho názoru, že tyto závěry nelze na její případ vztáhnout, jelikož v souladu s § 764 odst. 1 ve spojení s vyloučením aplikace § 742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) se pozůstalý manžel nemůže dožadovat toho, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na majetek společný. V těchto případech by pak uvedené rozhodnutí nemělo být aplikovatelné. Výše uvedené považuje za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. Dále nesouhlasí ani se zahrnutím bytové jednotky č. XY do společného jmění manželů dovolatelky a zůstavitele, jelikož již za života zůstavitel udělil ústní pokyn, aby bytová jednotka č. XY „připadla“ do výlučného vlastnictví jejich syna D. T. Ř. Za otázku doposud dovolacím soudem neřešenou považuje otázku závaznosti „ústního pokynu při vypořádání společného jmění manželů v případě smrti jednoho z manželů“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. K bytové jednotce č. XY („byt XY“):
9. Rozhodnutí odvolacího soudu v řešené věci (ve vztahu k bytové jednotce č. XY) je primárně založeno – v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu – na závěru, že tato bytová jednotka byla součástí společného jmění manželů dovolatelky a zůstavitele.
10. Dovolatelka v této části dovolání zpochybňuje zejména nabytí bytové jednotky č. XY do společného jmění manželů za základě smlouvy ze dne 20. 4. 2010.
11. V rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 51/2010, na který dovolatelka ostatně odkazuje (uveřejněném pod č. 62/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud ozřejmil, že „uzavřou-li (jinak bezvadnou) smlouvu o převodu bytové jednotky oba manželé a projeví-li tak vůli nabýt bytovou jednotku do svého společného jmění manželů, namísto toho, aby ji do svého vlastnictví nabyl toliko ten z manželů, který je členem družstva, jenž je výlučným majitelem tímto převodem transformované majetkové hodnoty (členských práv a povinností), nabudou bytovou jednotku oba manželé do svého společného jmění manželů. Takto uzavřenou smlouvu nelze považovat za neplatnou pro porušení ustanovení § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, neboť není v rozporu s jeho účelem“.
12. V dané věci nalézací soudy zdůraznily, že ačkoliv dovolatelka tvrdila, že předmětná bytová jednotka patřila do jejího výlučného vlastnictví, soudy byly toho názoru, že je nutné vycházet z dohody o převodu bytu do vlastnictví, z níž se podává, že družstvo jako předchozí vlastník byt převedlo do vlastnictví obou manželů. M. Ř. a zůstavitel projevili vůli nabýt předmětnou jednotku i příslušné spoluvlastnické podíly do společného jmění manželů, a proto se staly součástí tohoto majetkového společenství.
13. Není pochyb o tom, že smluvními stranami smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva byli oba bývalí manželé, tedy jak M. Ř., tak i zůstavitel. Z textu smlouvy potom vyplývá, že vlastníky předmětné bytové jednotky se mají stát oba manželé. S ohledem na účast obou manželů při kontraktačním procesu a text písemné smlouvy není podle dovolacího soudu zjevně nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že jazykové vyjádření právního úkonu odpovídá vůli účastníků, aby se předmětná bytová jednotka stala součástí společného jmění účastníků a nikoliv výlučným vlastnictvím dovolatelky; vyjádřeno jinak, vůle účastníků nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, str. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Jestliže soud prvního stupně na základě těchto úvah předmětnou bytovou jednotku zahrnul do společného jmění manželů dovolatelky a zůstavitele a odvolací soud toto jeho rozhodnutí potvrdil, nelze postupu soudů obou stupňů z pohledu judikatury dovolacího soudu ničeho vytknout.
14. Odvolací soud otázku zahrnutí předmětné bytové jednotky do společného jmění manželů účastníků vyřešil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto individuálním případě.
15. K vyloučení aplikace § 742 odst. 1 písm. c) podle § 764 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v řízení o pozůstalosti:
16. I uvedená otázka již jednak v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena byla a jednak na ní není rozhodnutí odvolacího soudu primárně založeno. Dovolací soud však přesto považuje za vhodné se s námitkou dovolatelky vypořádat.
17. Podle § 764 odst. 1 o. z. zanikne-li manželství smrtí manžela, posoudí se majetkové povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví podle toho majetkového režimu, který existoval mezi manžely, popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v § 742, s výjimkou § 742 odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel dohodne s dědici o vypořádání jinak.
18. Podle § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádání jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.
19. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 754/2022, uzavřel, že „pro vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo v důsledku zániku manželství smrtí jednoho z manželů, je třeba především posoudit, jaký majetkový režim mezi manžely existoval v době smrti jednoho z manželů, tedy, zda jde o zákonný režim (§ 709 a násl. o. z.), smluvený režim (§ 716 a násl. o. z.), nebo režim založený rozhodnutím soudu (§ 724 a násl. o. z.). Jestliže v dané věci nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by za života zůstavitele došlo k ujednání manželského majetkového režimu odlišného od zákonného režimu, nebo k rozhodnutí soudu o zrušení či zúžení existujícího rozsahu společného jmění, platí pro společné jmění manželů režim zákonný. Nedošlo-li v řízení o pozůstalosti k dohodě pozůstalé manželky s dědici o vypořádání zaniklého společného jmění, bylo namístě vypořádání rozhodnutím pozůstalostního soudu podle ustanovení § 764 odst. 1 o. z. za použití pravidel uvedených v ustanovení § 742 odst. 1 o. z, ovšem s výjimkou toho, že by každý z manželů (za zemřelého manžela jeho dědici) mohl žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.“
20. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 754/2022, dále dovodil, že „ustanovení § 764 odst. 1 o. z. je formulováno jednoznačně (což nemůže zpochybnit ani to, že z gramatického hlediska by smyslu tohoto ustanovení lépe odpovídalo použití čárky místo stávajícího středníku před slovem „jinak“), z jeho výslovného znění ani výkladem nelze dovodit, že by se uvedená výjimka při vypořádání společného jmění v zákonném režimu neuplatnila.
21. Zatímco ustanovení § 742 odst. 1 o. z. platí (jak je zřejmé z ustanovení § 736 o. z.) pro vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno za trvání manželství soudem, nebo zaniklo, nebo byl soudem zúžen jeho stávající rozsah, ustanovení § 764 odst. 1 o. z. se vztahuje pouze k zániku společného jmění zánikem manželství smrtí jednoho z manželů. Zde je třeba připomenout, že druhým způsobem zániku manželství (vedle smrti jednoho z manželů) je zánik rozvodem; pro vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo tímto způsobem, platí (nedohodnou-li se manželé jinak) ustanovení § 742 odst. 1 o. z. bez jakéhokoli omezení, tedy platí i to, že každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.“
22. K tvrzenému rozdílu mezi vypořádáním při zániku společného jmění manželů rozvodem a smrtí jednoho z manželů Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 754/2022, výslovně uvedl, že „zákon především umožňuje (dokonce preferuje) vypořádání společného jmění dohodou manželů (při rozvodu), resp. dohodou pozůstalého manžela s dědici v rámci řízení o pozůstalosti, a v obou případech se mohou vnosy jednoho z manželů na společný majetek v dohodě zohlednit. Pokud k dohodě o vypořádání společného jmění nedojde v souvislosti s rozvodem manželství, podle ustanovení § 740 o. z. může každý z manželů navrhnout, aby o vypořádání rozhodl soud. Řízení o takovém návrhu (podaném po pravomocně skončeném řízení o rozvod manželství), probíhá podle občanského soudního řádu, jako tzv. sporné řízení, v němž se k tvrzením jednotlivých účastníků provádí dokazování; předmětem dokazování pak může být i otázka vnosů z výhradního majetku jednoho z manželů, popř. i obou manželů, na společný majetek.
23. V řízení o pozůstalosti, které je tzv. řízením nesporným, upraveným zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále „z. ř. s.“) soud spory dědiců ohledně majetku a závazků zůstavitele, resp. společného jmění manželů, neřeší, ke spornému majetku či dluhům se při rozhodování nepřihlíží (srov. § 162 odst. 2 věta druhá, § 172 odst. 2 věta druhá, § 173 z. ř. s.). Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti se rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popř. dluh, patřily zůstaviteli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3842/2011). Nezařazení sporného majetku nebo dluhu do aktiv nebo pasiv pozůstalosti (do společného jmění manželů) však neznamená, že je tím spor vyřešen. Ustanovení § 189 z. ř. s. účastníkům řízení o pozůstalosti umožňuje, aby se vyřešení sporu domáhali žalobou ve sporném soudním řízení. Tato procesní úprava platí pro postup soudu v řízení o pozůstalosti ve všech případech, kdy vyjde najevo spor mezi účastníky řízení o pozůstalosti o tom, co patří do společného jmění manželů nebo do aktiv a pasiv pozůstalosti.
24. S obecnou procesní úpravou (ne)řešení sporů v řízení o pozůstalosti zcela koresponduje v ustanovení § 764 odst. 1 o. z. stanovená výjimka o nepoužití ustanovení § 742 odst. 1 písm. c) o. z. při vypořádání společného jmění manželů zaniklého v důsledku smrti jednoho z manželů. Ve formě této výjimky, oproti pravidlům platným pro vypořádání společného jmění zaniklého jiným způsobem, je hmotněprávním předpisem zdůrazněno, že spor ohledně vnosů některého z manželů na majetek ve společném jmění, není-li vyřešen dohodou pozůstalého manžela s dědici, nelze v řízení o pozůstalosti řešit, neboť pozůstalostní soud k tomu nemá žádné procesní prostředky. Nic však nebrání tomu, aby, stejně jako u jakéhokoli jiného mezi dědici sporného majetku nebo dluhu zůstavitele, k němuž se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíželo, byl tento spor řešen prostřednictvím žaloby mimo rámec řízení o pozůstalosti (po jeho skončení).“
25. Je tedy zřejmé, že judikatura dovolacího soudu vysvětlila vztah § 742 odst. 1 písm. c) o. z. a § 764 odst. 1 o. z. Případná rozdílná tvrzení o tom, zda a jakou částku vynaložil některý z manželů ze svého výhradního vlastnictví na majetek ve společném jmění, představují spor o pasivum pozůstalosti, který pozůstalostní soud podle § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s. není oprávněn řešit; omezí se na to, že k tomuto pasivu při projednání pozůstalosti nepřihlíží. Pozůstalý manžel se může svého práva na nahrazení toho, co vynaložil ze svého výhradního vlastnictví na společný majetek se zůstavitelem (tj. splnění závazku pocházejícího ze společného jmění manželů, který přešel na dědice) domáhat žalobou ve sporném soudním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 754/2022).
26. K bytové jednotce č. XY („byt XY“):
27. Dovolatelkou předestřená otázka závaznosti „ústního pokynu při vypořádání společného jmění manželů v případě smrti jednoho z manželů“ rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka totiž nebrojí proti posouzení majetkových povinností a práv bývalých manželů v rámci řízení o dědictví. Ve skutečnosti rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že „ústně projevená vůle zůstavitele či ústně uzavřená dohoda pro závěr o přechodu vlastnictví nepostačuje“; tedy že přes ústní pokyn zůstavitele tvoří bytová jednotka č. XY součást zaniklého společného jmění dovolatelky a zůstavitele a nenáleží do „výlučného vlastnictví pozůstalého syna“.
28. Dovolatelka nesouhlasí se zahrnutím bytové jednotky č. XY do společného jmění manželů dovolatelky a zůstavitele, jelikož již za života zůstavitel udělil ústní pokyn, aby bytová jednotka č. XY „připadla“ do výlučného vlastnictví jejich syna D. T. Ř. Nedovolává se tedy pokynů učiněných zemřelým manželem pro posouzení majetkových povinností a práv bývalých manželů ve smyslu § 764 odst. 1 o. z., ale tvrdí, že na základě ústního pokynu zůstavitele přešla bytová jednotka do vlastnictví pozůstalého syna.
29. K tomu dovolací soud pro úplnost uvádí, že samotný „ústní pokyn zůstavitele“ bezesporu nepostačuje k přechodu vlastnického práva k nemovité věci tvořící součást společného jmění zůstavitele a jeho manželky na třetí osobu, byť by to byl pozůstalý syn.
30. I pokud by svým pokynem zůstavitel mínil darovat bytovou jednotku náležející do společného jmění manželů do vlastnictví syna, pak by takovýto úkon darování musel být učiněn písemnou formou (§ 2057 odst. 1 o. z.).
31. Ústní pokyn zůstavitele nesplňuje ani podstatné náležitosti závěti jako pořízení pro případ smrti, kterými se podrobně Nejvyšší soud zabýval například v usnesení ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3676/2023, podle kterého závěť „vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami (§ 1532 o. z.)“.
32. S ohledem na shora uvedené dovolací soud dovolání M. Ř. jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu