22 Cdo 3307/2024-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalovanému D. R., zastoupenému JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, za účasti původní žalované C. C. a.s., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 97/2020, o dovolání žalovaného a původní žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2024, č. j. 8 Co 200/2021-289, takto:
Dovolání žalovaného a původní žalované se zamítají.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 15 C 97/2020-167, rozhodl o nahrazení projevu vůle původní žalované uzavřít s žalobcem kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné třetiny na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba – budova č. p. XY, v katastrálním
2. Vyšel ze zjištění, že žalobce, jeho bratr D. R. a jejich společný otec R. R., zemřelý dne XY, byli každý v rozsahu ideální jedné třetiny spoluvlastníky předmětné nemovitosti. Žalobci svědčilo k podílům ostatních spoluvlastníků zákonné předkupní právo podle § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, (dále jen „o. z.“). Na základě kupní smlouvy ze dne 27. 8. 2018 převedl D. R. spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné třetiny na předmětné nemovitosti na původní žalovanou (za kterou mohla jednat E. R., tehdejší manželka prodávajícího D. R. a výhradní akcionářka původní žalované). D. R. přitom nesplnil povinnost upravenou v § 2143 o. z. nabídnout spoluvlastnický podíl ostatním spoluvlastníkům ke koupi. V důsledku toho vzniklo žalobci oprávnění podle § 2144 o. z. domáhat se vůči původní žalované, aby mu podíl za příslušnou úplatu převedla (tzv. právo retraktu). Právo retraktu uplatnil žalobce dopisem ze dne 4. 6. 2020, doručeným téhož dne původní žalované. Původní žalovaná nijak nereagovala, a proto se žalobce obrátil na soud. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předkupní právo žalobce bylo porušeno a žalobě vyhověl.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2022, č. j. 8 Co 200/2021-215, zamítl návrh žalobce, aby do řízení na místo původní žalované vstoupil D. R. (výrok I) a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na nahrazení projevu vůle zamítl (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výrok III a IV).
4. Odvolací soud neshledal důvodným návrh žalobce na postup podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) aby do řízení na straně původní žalované vstoupil původní spoluvlastník D. R. Zaujal názor, že vzhledem k tomu, že k obnovení spoluvlastnického práva převodce D. R. došlo již v důsledku rozvazovací podmínky kupní smlouvy v souvislosti s uplatněním předkupního práva žalobce dopisem ze dne 14. 6. 2020, tedy ještě před zahájením řízení, nelze otázku procesního nástupnictví řešit postupem podle § 107a o. s. ř.
5. K dovolání podanému žalobcem proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2023, č. j. 22 Cdo 1295/2022-265, odmítl dovolání žalobce proti výroku I rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek dovolacích důvodů, proti výrokům II, III a IV shledal dovolání přípustným, a proto rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II, III a IV zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení. Současně zavázal soud odvolací k tomu, aby znovu posoudil žalobcem uplatněný nárok z porušeného předkupního práva podle § 2144 o. z.
6. Ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud odkázal na již ustálenou rozhodovací praxi, podle které uplatněním předkupního práva dochází k naplnění rozvazovací podmínky pouze tehdy, je-li předkupní právo uplatněno předkupníkem vůči dlužníkovi. Vysvětlil přitom, že žalobce neuplatnil předkupní právo ve smyslu § 2145 o. z. vůči dlužníkovi (prodávajícímu D. R.), nýbrž uplatnil právo tzv. retraktu vůči koupěchtivé (původní žalované) podle § 2144 odst. 1 o. z., a to již v době, kdy došlo k dovršení kupní smlouvy a předmětná nemovitost se dostala do sféry koupěchtivé (původní žalované). Jestliže za této situace odvolací soud dovodil, že nastaly účinky rozvazovací podmínky ve smyslu § 2145 o. z., pak jeho posouzení není v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. V pokračujícím odvolacím řízení žalobce opakovaně navrhl rozhodnout o procesním nástupnictví na straně žalované s tím, že po podání žaloby došlo k odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi původní žalovanou a žalovaným. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 6. 2024, č. j. 8 C 200/2021-289, připustil, aby na místo původní žalované C. C. a.s. vstoupil do řízení D. R.
8. Odvolací soud posuzoval, zda je vázán výrokem I rozsudku ze dne 31. 1. 2022, č. j. 8 Co 200/2021-215, který nebyl zrušen v dovolacím řízení, a dospěl k závěru, že jde o „zcela novou situaci“, a lze proto o návrhu žalobce opětovně rozhodnout. Dovodil, že právní skutečností, s níž lze spojovat převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v řízení jde, je písemné odstoupení od kupní smlouvy z 27. 8. 2018, provedené D. R., v jehož důsledku učinily strany kupní smlouvy dne 2. 8. 2021 souhlasné prohlášení, na jehož základě byl následně povolen vklad vlastnického práva ve prospěch původního převodce D. R. II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti usnesení odvolacího soudu podává dovolání původní žalovaná C. C. a.s. i žalovaný D. R.
10. Původní žalovaná opírá přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázku, zda „lze bez dalšího opětovně rozhodnout o procesním nástupnictví, o kterém bylo již pravomocně rozhodnuto, nebo tomuto rozhodnutí brání překážka věci rozhodnuté“. Jako důvod
dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že jestliže již jednou bylo pravomocně rozhodnuto o procesním nástupnictví, stejně jako v nyní posuzované věci (návrh žalobce, aby do řízení na místo žalované vstoupil D. R. odvolací soud zamítl a dovolání proti tomuto výroku odvolacího soudu bylo odmítnuto, proto nabyl právní moci), nelze o něm rozhodnout znovu. Odkazuje na judikaturu dovolacího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, sp. zn. 23 Cdo 104/2014, sp. zn. 29 Cdo 4559/2017, sp. zn. 20 Cdo 3561/2016, 20 Cdo 3537/2016 a další).
11. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu o procesním nástupnictví zrušil a aby mu věc vrátil zpět k dalšímu řízení.
12. Žalobce ve vyjádření k dovolání původní žalované považuje postup odvolacího soudu za správný a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání původní žalované odmítl.
13. Žalovaný opírá přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř. a tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: a) „zda usnesení vydané podle ustanovení § 107a o. s. ř. patří mezi ta usnesení, jimiž je soud vázán ve smyslu § 170 odst. 1 o. s. ř.,“ b) „zda pravomocné usnesení o procesním návrhu účastníka zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a a 167 odst. 2 o. s. ř.,“ c) „zda opakovanému návrhu na procesní nástupnictví dle § 107a o. s. ř. lze vyhovět na základě odlišného skutkového či právního posouzení, nebo pouze na základě v mezidobí nastalé změny skutkového stavu rozhodného pro posouzení důvodnosti návrhu.“
14. Poukazuje přitom na judikaturu dovolacího soudu, např. sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, 21 Cdo 3794/2018, 21 Nd 127/2005, 27 Cdo 3743/2017, 32 Cdo 1063/2019, 20 Cdo 3561/2016, 20 Cdo 4342/2016, 27 Cdo 1930/2019 nebo 29 Cdo 1677/2021 a další.
15. Také má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena: d) „zda zákaz dotčení právních poměrů někoho jiného než účastníka řízení novým rozhodnutím vydaným po zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem (§ 243g odst. 2 o. s. ř.) brání tomu, aby v pokračujícím řízení vedeném po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví dle § 107a o. s. ř., zejména tehdy, jde-li o procesní nástupnictví na straně žalované, proti vůli nového žalovaného a na základě skutečností, které nastaly již před vydáním původního zrušeného rozhodnutí odvolacího soudu,“ e) „zda výluka z možnosti procesního nástupnictví dle § 107a o. s. ř., které bylo vydáno v odvolacím řízení (§ 243b o. s. ř.) má za následek nezákonnost usnesení dle § 107a o. s. ř., které bylo vydáno v odvolacím řízení
(§ 238a o. s. ř.) a některý z účastníků proti němu podal dovolání dříve, než nabylo právní moci doručením všem účastníkům, resp. všem osobám, jejichž práv a povinností se dotýká (tj. včetně nového žalovaného).“
16. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení zrušil.
17. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného navrhuje, aby Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
18. Dovolání žalovaného i původní žalované míří proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle § 107a o. s. ř. Dovolání jsou proto podle § 238a o. s. ř. přípustná, nejsou však důvodná.
19. Žalovaný i původní žalovaná dovolacímu soudu předkládají otázku procesního práva, zda je soud vázán rozhodnutím o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., resp. Zda a za jakých podmínek může soud opakovaně rozhodovat o návrhu na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. IV. Důvodnost dovolání
20. Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odst. 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odst. 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odst. 3).
21. Podle § 170 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno.
22. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu usnesení vydané podle § 107a o. s. ř. patří mezi ta usnesení, jimiž je soud vázán (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2652/2007, uveřejněný pod číslem 68/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 29 Cdo 913/2007, či jeho rozsudek ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3794/2018).
23. Rovněž judikatura Ústavního soudu uvádí, že soud je podle § 170 o. s. ř. vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, popř. jakmile bylo doručeno, anebo není-li nutno je doručovat, jakmile bylo vyhotoveno; výjimku tvoří jen ta usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Zároveň Ústavní soud vysvětlil, že „tato vázanost se, inter alia, projevuje též v tom, že tentýž okresní soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve a má-li se od něj z relevantních důvodů odchýlit (např. podstatná změna v obsahu skutkového základu, která zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru), musí takový postup odpovídajícím způsobem odůvodnit.“
24. Odvolací soud původní návrh žalobce na vstup žalovaného do řízení na místo dosavadní žalované zamítl s tím, že k obnovení spoluvlastnického práva převodce D. R. došlo ještě před zahájením řízení v této věci v důsledku uplatnění předkupního práva žalobcem vůči převodci.
25. Novému návrhu na postup podle § 107a o. s. ř. odvolací soud vyhověl s tím, že skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, bylo odstoupení převodce D. R. (žalovaného) od kupní smlouvy z 27. 8. 2018 učiněné po zahájení řízení v projednávané věci, v jehož důsledku učinily strany kupní smlouvy dne 2. 8. 2021 souhlasné prohlášení, na jehož základě byl následně povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaného.
26. Odvolací soud tedy o vstupu žalovaného do řízení na místo původní žalované rozhodoval na základě posouzení jiné skutečnosti s tím, že s ohledem na to, že k uplatnění předkupního práva žalobcem vůči žalovanému ve skutečnosti vůbec nedošlo (ani s ohledem na porušení předkupního práva ze strany žalovaného dojít nemohlo), není nadále aplikovatelný jeho dříve vyslovený právní názor.
27. Odvolací soud tedy v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vysvětlil, z jakých důvodů připustil vstup žalovaného do řízení podle § 107a o. s. ř., a že tak učinil na základě posouzení jiné skutečnosti než v případě svého předcházejícího rozhodnutí. V takovém případě napadeným rozhodnutím nebyl porušen princip vázanosti soudu vlastním usnesením zakotvený v § 170 o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
28. Jestliže oba dovolatelé zároveň namítají, že novému rozhodnutí o vstupu žalovaného do řízení podle § 107a o. s. ř. brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a o. s. ř., přehlížejí, že tímto usnesením nebylo rozhodováno ve věci samé, ale o procesním nástupnictví při tzv. singulární sukcesi. Jak bylo vysvětleno výše, v případě usnesení upravuje zákon v § 170 o. s. ř. princip vnitřní vázanosti soudu vlastním rozhodnutím. Dovolací námitka odkazující na otázku věci pravomocně rozhodnuté proto není přiléhavá.
29. Nepřiléhavá je i námitka žalovaného, že zákaz dotčení právních poměrů někoho jiného než účastníka řízení novým rozhodnutím vydaným po zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem (§ 243g odst. 2 o. s. ř.) brání tomu, aby v pokračujícím řízení vedeném po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. Samotná skutečnost, že žalovaný do řízení nastoupil jako procesní nástupce (§ 107a o. s. ř.) původní žalované, totiž neznamená, že by snad došlo k dotčení jeho právních poměrů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2178/2013).
30. Stejně tak není přiléhavý odkaz na § 243b o. s. ř., podle kterého pro dovolací řízení neplatí mimo jiné § 107a o. s. ř. Dovoláními bylo napadeno usnesení o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., které vydal odvolací soud, nikoliv soud dovolací a dovolacímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu by bylo možné uvažovat o jeho „nezákonnosti“ jenom proto, že některý z účastníků proti němu podal dovolání dříve, než bylo doručeno všem ostatním účastníkům. Lhůta k podání dovolání může u jednotlivých účastníků začít běžet i skončit odlišně, vždy s ohledem na doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Okamžik podání dovolání jednotlivými účastníky proto ani nemůže být závislý na okamžiku doručení napadeného rozhodnutí ostatním účastníkům. V. Závěr a náklady řízení
31. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správně, a dovolací soud proto dovolání žalovaného i původní žalované zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
32. O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuté v konečném rozhodnutí ve věci samé. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu