USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) A. P., b) L. W., c) L. M. T., d) E. F., e) U. C. a f) Ch. – L. d. R. d. L. S. M., všichni zastoupení Dr. Ervinem Hanslikem, MRICS, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným: 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 3) Lesům České republiky, s.p., IČO 42196451 se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vyklizení nemovitých věcí, o zaplacení peněžité náhrady a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 250/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2023, č. j. 22 Co 187/2022-666, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému 1) každý 50 Kč, žalovanému 2) každý 1 573 Kč a žalovanému 3) každý 50 Kč.
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 8 C 250/2018-361, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vyklizení a předání tam specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, XY a XY žalobcům a zaplacení 100 000 Kč, eventuálně zaplacení náhrady za tyto nemovitosti žalobcům, dále určení, že spoluvlastníky předmětných pozemků jsou žalobci, eventuálně že jejich vlastnicí byla ke dni svého úmrtí XY L. (výroky I-III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 22 Co 187/2022-666, zamítl návrh žalobců na přerušení řízení (výrok I) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I-III potvrdil (výrok II), změnil nákladový výrok IV rozsudku soudu prvního stupně (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení odvolacího (výroky IV-VI).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výrokům II-VI,
podávají žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, odvolacímu soudu vytýkají, že nezohlednil pochybení při údajném nabytí nemovitostí státem, nesprávně interpretuje stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. - st. ÚS 21/05 a rovněž restituční předpisy.
4. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaní ve vyjádření k dovolání shodně navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. Žalovaný 1) uvedl, že ke všem dovolacím námitkám existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, od které se odvolací soud neodchýlil. Podle názoru žalovaného 2) se závěry ustálené judikatury reprezentované stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. - st. ÚS 21/05 uplatní i v dané věci, předpoklady pro vydání pozemků či náhrady za ně dle restitučních předpisů žalobci nesplňují. Ztotožnil se i se závěrem odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, připomněl, že předmětné nemovitosti nebyly jako dědictví po právní předchůdkyni žalobců projednány na území České republiky, a vyjádřil se k mezinárodněprávnímu rámci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, také žalovaný 3).
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelé ve velmi obsáhlém dovolání nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit, a to i ty otázky, které dovolatelé považují za dosud neřešené.
9. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, toto i dále uvedená rozhodnutí dostupná na www.nalus.usoud.cz). V posuzované věci poskytly nalézací soudy dovolatelům rozsáhlý výklad otázky konkurence restitučních předpisů a obecné právní úpravy, který nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovolací soud nevidí žádný důvod k tomu, aby se od těchto závěrů jakkoli odchýlil.
10. Lze proto odkázat na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce aplikace stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. - st. ÚS 21/05 a k (ne)možnosti domoci se nápravy majetkových křivd mimo rámec restitučního zákonodárství [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 (proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17), a především pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021 (proti kterému byla ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22), ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3013/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3773/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3816/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1716/2023 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
11. Obsahově shodné dovolací námitky uplatnili dovolatelé již v dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2022, č. j. 5 Co 1104/2021-455, a to ve skutkově obdobné věci. S dovolacími námitkami se Nejvyšší soud vypořádal v usnesení ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1824/2022, kterým bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto a jehož odůvodnění je dovolatelům dobře známo. Na odůvodnění uvedeného rozhodnutí proto dovolací soud v plném rozsahu odkazuje. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1572/23, odmítnuta jako zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná. Ústavní soud uvedl, že věc stěžovatelů závisí na řešení otázek, jimiž se plénum zabývalo již ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a znovu v nedávné době v nálezu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24.
12. Nejvyšší soud nezpochybňuje tvrzenou majetkovou křivdu, jež měla být způsobena právní předchůdkyni žalobců. Avšak rozhodnout o odčinění této křivdy lze pouze způsobem a v intencích právního řádu České republiky. Jak ostatně konstatoval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. - st. ÚS 21/05 – „samotné zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“
13. Dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
14. Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 3 o. s. ř. odmítl.
15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 8. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu