USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) GREENGOLF Pardubice a. s., se sídlem v Pardubicích, Hlaváčova
392, IČO: 64828816, a b) SPORTOVNÍHO KLUBU LESOPARK KUNĚTICKÁ HORA z. s., se
sídlem v Pardubicích, Hlaváčova 392, IČO: 27016471, obou zastoupených Mgr.
Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, za účasti
vedlejší účastnice na straně žalobců Sberbank CZ, a. s., se sídlem v Praze 5, U
Trezorky 921/2, IČO: 25083325, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalovanému Nadačnímu fondu Lesopark
Kunětická Hora, se sídlem v Pardubicích, Jahnova 8, IČO: 26014203, zastoupenému
JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice
181, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 60/2015, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
16. října 2019, č. j. 18 Co 144/2018-619, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení
ve výši 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobců Mgr. Jana Bureše, advokáta se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci b) náklady dovolacího řízení
ve výši 3 182,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobců Mgr. Jana Bureše, advokáta se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22.
IV. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalobců vůči sobě nemají
právo na náhradu nákladů řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. 3. 2018, č. j. 6 C 60/2015-460, zamítl návrh na určení, že kupní smlouva
uzavřená dne 18. 12. 2013 mezi žalobkyní a) a žalovaným, jejímž předmětem byl
převod vodního díla (odkaliště), zapsaného na LV č. 490 pro katastrální území a
obec Dříteč, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního
pracoviště Pardubice, nacházejícího se na pozemcích st. parc. č. 105, st. parc.
č. 106, st. parc. č. 107, st. parc. č. 108 v katastrálním území Bohumileč, a
pozemcích st. parc. č. 272/1, st. parc. č. 272/2, st. parc. č. 273, st. parc.
č. 274, st. parc. č. 275, st. parc. č. 276, st. parc. č. 277, st. parc. č. 278,
st. parc. č. 279, st. parc. č. 280, st. parc. č. 281, st. parc. č. 282, st.
parc. č. 283, st. parc. č. 284 v katastrálním území Dříteč, je absolutně
neplatná (výrok I). Určil, že žalobci jsou spoluvlastníky odkaliště jakožto
součásti pozemků st. parc. č. 105, st. parc. č. 107, st. parc. č. 108 v
katastrálním území Bohumileč, apozemků st. parc. č. 272/1, st. parc. č. 272/2,
st. parc. č. 274, st. parc. č. 275, st. parc. č. 276, st. parc. č. 277, st.
parc. č. 279, st. parc. č. 280, st. parc. č. 282, st. parc. č. 283 a st. parc.
č. 284 v katastrálním území Dříteč, jejichž vlastníkem je žalobkyně a) a
součástí pozemků st. parc. č. 106 v katastrálním území Bohumileč, a pozemků st.
parc. č. 273, st. parc. č. 278 a st. parc. č. 281 v katastrálním území Dříteč,
jejichž vlastníkem je žalobce b) – (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného do výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně Krajský
soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, č. j. 18 Co 144/2018-505, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve výrocích II a III (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 27. 2.
2019, č. j. 22 Cdo 4461/2018-560, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 18 Co
144/2018-619, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvoláním napadeném
výroku II ve správném znění žalobního petitu, že žalobkyně a) je vlastníkem
vodního díla – odkaliště, které je součástí pozemků: stavebních parcel st.
parc. č. 125, st. parc. č. 127 a st. parc. č. 128 v katastrálním území
Bohumileč, a stavebních parcel st. parc. č. 332, st. parc. č. 334, st. parc. č.
335, st. parc. č. 336, st. parc. č. 337, st. parc. č. 339, st. parc. č. 340,
st. parc. č. 342, st. parc. č. 343, st. parc. č. 344, st. parc. č. 345, st.
parc. č. 346, st. parc. č. 347, st. parc. č. 348, st. parc. č. 349, st. parc.
č. 350, st. parc. č. 351, st. parc. č. 352, st. parc. č. 353, st. parc. č. 354,
st. parc. č. 355, st. parc. č. 356, st. parc. č. 357, st. parc. č. 358, st.
parc. č. 359, st. parc. č. 360, st. parc. č. 361, st. parc. č. 362, st. parc.
č. 363, st. parc. č. 364, st. parc. č. 365, st. parc. č. 366, st. parc. č. 367,
st. parc. č. 368, st. parc. č. 369, st. parc. č. 370, st. parc. č. 371, st.
parc. č. 372, st. parc. č. 373, st. parc. č. 374, st. parc. č. 375, st. parc.
č. 376, st. parc. č. 377, st. parc. č. 378, st. parc. č. 379, st. parc. č. 380,
st. parc. č. 381, st. parc. č. 382, st. parc. č. 383, st. parc. č. 384, st.
parc. č. 385, st. parc. č. 386, st. parc. č. 387, st. parc. č. 388, st. parc.
č. 389, st. parc. č. 390, st. parc. č. 391, st. parc. č. 392, st. parc. č. 393
a st. parc. č. 394 v katastrálním území Dříteč, a žalobce b) je vlastníkem
vodního díla – odkaliště, které je součástí pozemků: stavební parcely st. parc.
č. 126 v katastrálním území Bohumileč, a stavebních parcel st. parc. č. 333,
st. parc. č. 338 a st. parc. č. 341 v katastrálním území Dříteč (dále též jen
„předmětné pozemky“), a dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku
III o nákladech řízení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výroky II a III).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a
dokonce od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2018 vydaného v této
věci v prvním dovolacím řízení. Žalovaný nesouhlasí především se závěrem, že
odkaliště není samostatnou věcí, nýbrž součástí předmětných pozemků. Dále
odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl v potřebném rozsahu důkazy nezbytné pro
právní posouzení věci – zejména znalecký posudek – a sám se ujal role
„technika, znalce vodních děl a geologa“; rozhodl tak o složité a sofistikované
stavbě vodního díla na základě nedostatečných podkladů. Navíc odvolací soud sám
zhodnotil stavebně technickou podstatu odkaliště, i když v napadeném rozhodnutí
uvedl, že se nedochovala potřebná dokumentace; dokonce ani neprovedl místní
ohledání a nevyhodnotil zásadní důkaz – příčný profil hrázového systému. Dále v
těchto intencích rozsáhle polemizuje s jednotlivými body odůvodnění napadeného
rozhodnutí. Odkaliště popisuje jako plochu přes jeden milion metrů čtverečných
s úložným prostorem pro elektrárenský popel z uhlí a pro kaly z kotlů. Odkaliště má ještě stále velkou kapacitu. Stojí v něm stavby – betonové věže. Zařízení je v perfektním a funkčním stavu. Odkaliště je stavbou postavenou na
rovném terénu, po celém obvodu proto byly vybudovány se zapuštěním základů do
půdy vysoké hráze o průměru cca 14 metrů, navršené z dovezeného stavebního
materiálu. V původní zemině byla nejprve vyhloubena základová spára, do které
byl uložen základový materiál a technická zařízení. Navršená hráz je převážně
postavena z elektrárenského popele – uměle vytvořeného stavebního materiálu. Součástí jsou geologické vrty pro jímání vody a dále sofistikovaná
technologická zařízení. Tyto hráze z lidské činnosti uměle vytvořeného
stavebního materiálu jsou vyztuženy plastovými prvky a geotextiliemi. Podstata
je stejná jako u studny nebo u vrtu; konstrukce, jež ve směru dovnitř přesně
vymezuje a ohraničuje prostor. Odkaliště je věcí materiální povahy, nejde jen o
určitý prostor zaplněný hrází zadrženou přírodní vodou. Vybudovány zde jsou i
betonové věže se základy v zemi a dalším technickým zařízením a domkem. I v
rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu ze dne 22. 2. 2016, č. j. ZKI PA-O-64/367/2015/6, je popsáno, že jde o stavbu vodního díla, která není
součástí pozemku ani práva stavby. Předložena byla i nájemní smlouva mezi
žalobcem a Elektrárnou Opatovice, a. s., z níž plyne, že odkaliště jako takové
nebylo předmětem nájmu; tím byl jen pozemek pod ním. Shrnuje, že soud věc
nesprávně zhodnotil a že dokazování nebylo provedeno v potřebném rozsahu;
nezabýval se faktickým způsobem provedení hráze odkaliště, což je podle
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 klíčový aspekt. Navrhuje,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k
dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že odvolací soud dospěl na základě
skutkových tvrzení účastníků a provedených důkazů ke správnému právnímu závěru,
že vlastníky předmětného vodního díla – odkaliště, jsou žalobci, a to jako
součásti jimi vlastněných pozemků. Bylo provedeno rozsáhlé dokazování, čímž
byly naplněny požadavky judikatury. Žalovaný navíc ani neuvádí, jak se měl od
citovaných judikátů odvolací soud odchýlit. Odvolací soud provedl rozsáhlé
dokazování ke zjištění stavebně technického řešení odkaliště, jeho současného
stavu a funkce.
Správně tedy uzavřel, že znalecký posudek ke zjištění
charakteru odkaliště by nemohl přinést nic zásadního; byl by jen opisným dílem
již uvedeného. Není pravdou, že by soud zamlčel a nevyhodnotil naprosto zásadní
a stěžejní důkaz – příčný profil hrázového systému. Navíc tento příčný profil
hrázového systému opět podporuje závěr odvolacího soudu, že odkaliště není
samostatnou věcí. Veškerý materiál, který byl na výstavbu dle tohoto hrázového
profilu použit, totiž ve světle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1221/2002 je právě onou „navršenou zeminou včetně jí podobných sedimentů“,
která plynule přechází v pozemek pod ní ležící. Rozhodně se nejedná o
„převažující pevnostní (odolné a sourodé) stavební materiály (do pozemku
zapuštěný beton, kamenivo spojené s betonem apod.).“ Žalovaný rozsáhle
argumentuje tím, že se jedná v případě odkaliště o důmyslnou sofistikovanou
stavbu, naplňující atributy samostatné věci, nicméně při vytváření této své
konstrukce opomíná zcela podstatnou věc, a to že v podstatě celé odkaliště bylo
již rekultivováno a nyní slouží k užívání jako golfové hřiště. Při těchto svých
úvahách opět žalovaný zcela opomíjí podstatu rekultivace, která spočívá právě v
účelném využití usazeného elektrárenského popílku, společně se zeminou, čímž
samozřejmě nepochybně z hlediska dalšího využití a charakteru dochází ke srůstu
s pozemkem. Nikdy nebylo o odkališti jako samostatné věci uvažováno, s výjimkou
zcela chybného postupu katastrálního úřadu. Navrhují, aby dovolací soud
dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl, a aby přiznal žalobcům
náhradu nákladů řízení. Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaný v dovolání namítá nesprávnost posouzení odkaliště jako součásti
pozemků žalobců. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci uvedl, že se již
opakovaně zabýval problematikou posouzení, zdali určitá věc podle běžného
chápání je i věcí v občanskoprávním slova smyslu, či je toliko součástí či
příslušenstvím jiné věci. V rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1221/2002 (uveřejněném pod č. C 2248 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl: „Občanský
zákoník v § 120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje
však, co to stavba je. Pro oblast občanského práva nelze použít vymezení stavby
provedené v § 139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon) [obdobně v § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů], podle kterého se za stavbu považují veškerá stavební díla bez
zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, a to nejen
proto, že toto vymezení je dáno jen pro účely stavebněprávní (je zařazeno v
rubrice ‚Pojmy stavebního řádu‘), ale též proto, že některé stavby, k jejichž
provedení je třeba stavebního povolení, resp. ohlášení stavebnímu úřadu,
netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Proto judikatura Nejvyššího soudu
dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (např. § 120 odst. 2 obč. zák.) používají pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle
stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy
jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy
ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem
‚stavba‘ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek
určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních
vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon
265/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1997). Stavba, která není věcí
podle § 119 obč. zák., je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník
pozemku přírůstkem.“
V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dále konstatoval, že „stavba jako výsledek
stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je
samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani
hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto
pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. V některých mezních
případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o
samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba
může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem
okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné,
aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a
prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem
je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové
vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“ [obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn.
22 Cdo 165/2004 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. Je-li podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věci vše, co k ní podle její
povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, je
zákonným předpokladem součástí věci její neoddělitelnost bez současného
znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí
součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy
jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti;
oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky
nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat
rovněž ve smyslu snížení hodnoty, a tedy zpravidla i ceny věci. Znehodnocení
může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci
(znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení z hlediska
vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 (uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, však nelze
řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních
případech na úvaze soudu [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (uveřejněný pod č. C 2248 v Souboru) a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (publikovaný v časopise Právní rozhledy,
2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007
(všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)], a proto Nejvyšší soud může v
rámci dovolání zpochybnit možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy
nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí po popisu odkaliště mimo jiné uvedl, že v
daném případě odkaliště bylo vytvořeno tak, že z původních hlinitopísčitých
materiálů byly nasypány hráze (zemní val z původních místních materiálů),
ohraničený prostor hrázemi plněn odpadovou hydrosměsí popílku z elektrárny,
která po odvodu „dopravní“ vody zhutněla, vyplnila odkaliště a byla postupně
rekultivována ornicí. Je bez pochybností spjato s pozemky, na nichž leží,
přičemž není možné vymezit, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba,
která je spojena se zemí pevným základem. Pevným základem se nepochybně
nerozumí hutněná zemina. Je to nakonec důsledkem poslání odkaliště, které se
postupně zaplní a rekultivuje tak, že nelze určit, co je pozemek a kde začíná
odkaliště, jako samostatná stavba. Jde o dílo, které je spjato s pozemky, na
nichž leží, natolik, že by jeho odstraněním došlo k funkčnímu znehodnocení
těchto pozemků. Proto nemůže být samostatnou věcí. V podrobnostech pak dovolací
soud odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Tuto úvahu nespatřuje dovolací soud v kontextu dané věci zjevně nepřiměřenou, a
proto v dovolacím řízení obstojí.
Dovolací soud především předesílá, že dovolání je z převážné části nepřípustnou
polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, a byť dovolatel naznačuje
rozpor s konkrétní judikaturou dovolacího soudu, nevymezuje, v čem by při
řešení konkrétní právní otázky rozhodné pro posouzení této věci měl být tento
rozpor založen. Samotná námitka, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají
být správná, nevystihují žádný dovolací důvod, jenž by případně zakládal
přípustnost dovolání, neboť dovolací soud je skutkovým stavem vázán a nemůže ho
v dovolacím řízení přezkoumávat. Dovolacímu soudu je nicméně zřejmé, že
dovolatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu ohledně odkaliště;
nemůže však odlišné právní závěry budovat na jiných skutkových zjištěních, než
která učinil ve věci odvolací soud. Námitky, zpochybňující správnost skutkových
zjištění, pak podkladem pro polemiku s právními závěry odvolacího soudu nemohou
být. Žalovaný odvolacímu soudu v dovolání – vedle tvrzených nesprávných skutkových
zjištění – vytýká v zásadě toliko to, že se při své úvaze o právní povaze
odkaliště nedostatečně zabýval faktickým způsobem jeho provedení, zejména pak,
že neprovedl důkaz znaleckým posudkem a sám se ujal role „technika, znalce
vodních děl a geologa.“
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem,
nelze této námitce přisvědčit. Soud v nalézacím řízení není povinen provést
veškeré důkazní návrhy (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), toliko je povinen
se s nimi řádně vypořádat, aby naplnil požadavky práva účastníka na spravedlivý
proces [to zcela akceptuje i judikatura Ústavního soudu, srov. např. nález ze
dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 2280/18 (http://nalus.usoud.cz)]; těmto
požadavkům odvolací soud dostál. V dané věci odvolací soud rozhodl o tom, že
nedoplní dokazování znaleckým posudkem, neboť měl za to, že by znalec
nenapomohl k objasnění věci, neboť nemůže zodpovědět pro řízení zásadní právní
otázku, zda je odkaliště samostatnou věcí v právním slova smyslu nebo součástí
předmětných pozemků. Tuto úvahu učinil při vědomí existence skutkových
zjištění, která mu umožňují provést právní posouzení a která v odůvodnění
rozsudku podrobně uvedl. Odvolací soud věcně vyšel totiž z toho, že v řízení
provedené důkazy podklady pro přijetí potřebných skutkových zjištění i po
stránce stavebně technické umožňují. Takový postup odvolacího soudu nelze v
dané věci považovat s ohledem na provedené dokazování za zjevně nepřiměřený. Dovolací soud obecně po nalézacích soudech vyžaduje, aby své úvahy formulovaly
jasně, výstižně a přezkoumatelným způsobem, přičemž jim ve značné míře
ponechává prostor pro případné úvahy právního charakteru, který limituje
hlediskem zjevné nepřiměřenosti; je žádoucí, aby soudy byly schopny své názory
takto formulovat a odůvodnit. V referenčním hledisku zjevné nepřiměřenosti je
pak obsaženo i to, že v některých případech může jít o složité a hraniční
situace, v nichž si lze představit vícero řešení, která lze přesvědčivě,
smysluplně a rozumně odůvodnit.
V tomto rámci se pak promítá i prostor pro
úvahu, jaké důkazy soud provede a zda si své závěry obhájí i tehdy, pokud
některé z navržených důkazů v řízení neprovede. V tom je ostatně podstata
rozhodovací činnosti soudů vymezená mimo jiné rámcem povinných náležitostí
rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud v této souvislosti naopak opakovaně mnohokrát konstatoval, že
soudy nemají nekriticky přebírat závěry znaleckých posudků, ale mají je
hodnotit, byť s přihlédnutím k povaze znaleckého dokazování, v souvislosti s
ostatními důkazy. Byť lze obecně připustit, že ve sporech s podobným obsahem soudy využívají
znalecké posudky, není rozhodnutí provedením takového důkazu nezbytně
podmíněno; to platí zejména tam, kde je skutkový stav spolehlivě zjištěn. Ostatně ani v předchozím kasačním rozhodnutí neuložil dovolací soud odvolacímu
soudu povinnost provést důkaz znaleckým posudkem. To platí tím spíše, jestliže žalovaný na jednání odvolacího soudu konaném dne
18. 9. 2019 nevznesl k důkazům prováděným za účelem zjištění podoby odkaliště –
tj. k ověření technického pasportu vodního díla – odkaliště v k. ú. Dříteč a k. ú. Bohumileč ze dne 4. 12. 2013 vydanému Magistrátem města Pardubic, odborem
životního prostředí, oddělením pro vodní hospodářství pod č. j. 0ŽP/
VOD/70448/13/Ry, ani k manipulačnímu a provoznímu řádu odkaliště EOP Dříteč
zpracovávaného s účinností od 1. 9. 2003 – žádné výhrady ani neuplatnil žádné
jiné připomínky, pouze v závěrečné řeči zopakoval svůj obecný požadavek na
vyhotovení znaleckého posudku, aniž by tento požadavek jakkoliv konfrontoval s
obsahem odvolacím soudem provedených důkazů. Jestliže měl dovolatel za to, že uvedené důkazy nemohou sloužit k přijetí
závěrů, které odvolací soud učinil, bylo lze očekávat, že po provedení těchto
důkazů k nim výhrady či námitky uplatní tím spíše, že odvolací soud opakoval
listinné důkazy, které provedl již soud prvního stupně. Dovolatel tedy mohl při
procesní opatrnosti odpovídající tomu, že byl v řízení zastoupen advokátem a
sám námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolání uplatnil,
předpokládat, že pokud odvolací soud listinné dokazování opakuje, půjde o
důkazy, které budou pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní. Bylo proto také na
něm, aby případné námitky či výhrady vůči těmto důkazům uplatnil a formuloval,
ať již v rovině skutkových výhrad, nebo možného právního posouzení, které z
těchto důkazů může vyplývat. Pokud však odvolací soud vyšel z výše uvedených a žalovaným v zásadě
nezpochybněných listin poskytujících podklady pro zhodnocení právní povahy
odkaliště, nelze úvahu odvolacího soudu o nadbytečnosti vyhotovení znaleckého
posudku hodnotit v této věci jako zjevně nepřiměřenou. Žalovaný navíc ani
většinově v dovolání netvrdí potřebu posoudit jiné aspekty, než kterými se
zabýval odvolací soud, pouze je jinak hodnotí a přikládá jim jiný význam. I tím
relativizuje význam potřeby vypracování znaleckého posudku. K námitce, že odvolací soud „zamlčel“ a nevyhodnotil podle žalovaného naprosto
zásadní a stěžejní důkaz „Příčný profil hrázového systému“ tvořící přílohu č.
2
manipulačního a provozního řádu odkaliště, který vypovídá o struktuře a
technickém provedení hrází vysokých cca 12 metrů nad původním terénem, dovolací
soud uvádí, že odvolací soud ve svém rozhodnutí zohlednil text listinného
důkazu, konkrétně namítané výše hrází a do jisté míry i strukturu odkaliště
včetně drenážních systému. Namítaný „Příčný profil hrázového systému“ je pouze
grafické znázornění popisu odkaliště v manipulačním a provozním řádu, z něhož
odvolací soud vyšel; nevzal pouze v úvahu některé konkrétní materiály, z nichž
se má podle žalobce odkaliště skládat (jíl, štěrkopísek, zvětralý slínovec…), a
vyšel z údaje o hlinitopísčitých materiálech. Ani z toho důvodu však dovolací
soud nespatřuje závěr odvolacího soudu jako zjevně nepřiměřený, neboť ani
námitky žalobce nenasvědčují konstrukci, u níž by bylo možné rozlišit, kde
končí pozemek a začíná stavba. Ostatně i zde platí to, co uvedl dovolací soud výše, tj. potřeba vypořádat se s
obsahem jednotlivých důkazů je odvislá i od rozsahu a kvality námitek, které
jsou účastníky řízení ve věci uplatněny. Nelze dost dobře po soudech vyžadovat,
aby při provádění dokazování listinnými důkazy, které mají přílohy, se
odůvodnění vypořádávalo s jednou každou přílohou, tím spíše, jestliže proti
obsahu důkazu jako celku účastník řízení po jeho provedení žádné námitky ani
výhrady nevznáší. Přiléhavá není argumentace judikaturou Nejvyššího soudu ke studnám a vrtům. „Má-
li být studna samostatnou věcí a předmětem právních vztahů, pak nestačí její
užitečnost, tj. že slouží potřebám lidí, ale musí jít i o hmotný předmět (res
corporalis). Pro studnu, pokud má být samostatnou věcí ve smyslu § 118 odst. 1
obč. zák., musí platit to, co pro ostatní hmotné předměty, tj. že je materiální
povahy (proto není věcí určitý prostor) a že je oddělena od ostatních věcí
(žádná její část neprolíná, nemísí se s věcí jinou – proto není součástí věci
jiné). Studna je tedy stavbou a tudíž samostatnou věcí ve smyslu
občanskoprávním (bez ohledu na pojetí vodohospodářské), jestliže je výsledkem
lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní
konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má být zčásti zaplněn
vodou a zčásti sloužit jejímu čerpání. Nemá-li studna žádnou konstrukci, nejde
o samostatnou věc, ale o součást pozemku (šlo by např. o pouhý nezpracovaný
vrt, nijak nevymezený proti okolí). Z uvedeného pak vyplývá, že ne každá studna
je samostatnou věcí a že záleží na způsobu jejího provedení“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010,
dostupné na www.nsoud.cz). V tomto případě odvolací soud odůvodnil, že není
možné vymezit, kde končí pozemek a kde začíná samotná stavba. Pevným základem
podle jeho názoru není hutněná zemina. Navíc posláním odkaliště je jeho
postupné zaplnění a rekultivace, proto nelze určit, co je pozemek a kde začíná
odkaliště. Tento závěr svědčí pro posouzení odkaliště jako součásti pozemku.
To
ostatně koresponduje i tomu, že na povrchu pozemků jsou v současné době golfová
hřiště, cyklostezky, budovy či tenisová hřiště jako celkový výsledek
rekultivačních činností. Dále žalovaný namítá, že v rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního
inspektorátu ze dne 22. 2. 2016, č. j. ZKI PA-O-64/367/2015/6, kterým byl
proveden důkaz, je uvedeno, že odkaliště jako vodní dílo je evidováno jako
stavba, jež není součástí pozemku ani práva stavby a nachází se na pozemcích
více vlastníků. V odůvodnění je jasně popsáno, že je odkaliště samostatnou
stavbou. K tomu dovolací soud uvádí, že označení veřejnoprávním předpisem za
stavbu ještě automaticky neznamená, že jde rovněž o samostatnou stavbu ve
smyslu občanského práva. Vodním dílem jsou podle výslovného znění vodního
zákona i některé objekty, o kterých je podle dosavadní judikatury zjevné, že
samostatnými věcmi zpravidla nejsou (stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta
vodních toků, stavby k vodohospodářským melioracím, zavlažování a odvodňování
pozemků) – (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, uveřejněný v Souboru pod č. C 2 248). Proto samotná,
žalovaným tvrzená okolnost, že odkaliště je vodním dílem, ještě neznamená, že
musí být samostatným předmětem právních vztahů. V namítaném rozhodnutí pak –
zcela bez ohledu na pravomoc Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu
rozhodovat o otázkách soukromého práva – o soukromoprávním režimu odkaliště
nebylo rozhodnuto ve výroku rozhodnutí, který nabývá právní moci. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.