22 Cdo 4461/2018-560
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) GREENGOLF Pardubice a. s., se sídlem v Pardubicích, Hlaváčova
392, IČO: 64828816, a b) SPORTOVNÍHO KLUBU LESOPARK KUNĚTICKÁ HORA z. s., se
sídlem v Pardubicích, Hlaváčova 392, IČO: 27016471, obou zastoupených Mgr.
Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 859/22, za účasti
vedlejší účastnice na straně žalobců Sberbank CZ, a. s., se sídlem v Praze 5, U
Trezorky 921/2, IČO: 25083325, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalovanému Nadačnímu fondu Lesopark
Kunětická Hora, se sídlem v Pardubicích, Jahnova 8, IČO: 26014203, zastoupenému
JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice
181, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 60/2015, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
25. června 2018, č. j. 18 Co 144/2018-505, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25.
června 2018, č. j. 18 Co 144/2018-505 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
19. 3. 2018, č. j. 6 C 60/2015-460, zamítl návrh na určení, že kupní smlouva
uzavřená dne 18. 12. 2013 mezi žalobcem a) a žalovaným, jejímž předmětem byl
převod vodního díla (odkaliště), zapsaného na LV č. XY pro katastrální území a
obec XY, u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště
XY, nacházejícího se na pozemcích st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc.
č. XY, st. parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemcích st. parc. č. XY, st.
parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č.
XY, st. parc. č. 277, st. parc. č. 278, st. parc. č. 279, st. parc. č. 280, st.
parc. č. 281, st. parc. č. 282, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY v katastrálním
území XY (dále jen „odkaliště“), je absolutně neplatná (výrok I.). Určil, že
žalobci jsou spoluvlastníky odkaliště jakožto součásti pozemků st. parc. č. XY,
st. parc. č. XY, st. parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků st. parc. č.
XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st.
parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY
a st. parc. č. XY v katastrálním území XY, jejichž vlastníkem je žalobce a) a
součástí pozemků st. parc. č. XY v katastrálním území XY a pozemků st. parc. č.
XY, st. parc. č. XY a st. parc. č. XY v katastrálním území XY, jejichž
vlastníkem je žalobce b) – (dále též jen „předmětné pozemky“) – (výrok II.).
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že vlastnické právo k odkališti svědčí
podle výpisu z katastru nemovitostí žalovanému a bylo do něj zapsáno na základě
kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2013. Podle výpisu z katastru nemovitostí je
žalobce a) vlastníkem pozemků st. parc. č. XY, st. parc. č. XY a st. parc. č. XY zapsaných na LV č. XY a pozemků st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY, st. parc. č. XY a st. parc. č. XY zapsaných na LV
č. XY. Žalobce b) je evidován jako vlastník pozemku st. parc. č. XY zapsaného
na LV č. XY a pozemků st. parc. č. XY, st. parc. č. XY a st. parc. č. XY
zapsaných na LV č. XY. Soud prvního stupně se v řízení nejprve zabýval otázkou
naléhavého právního zájmu žalobců na určovací žalobě, a to v části týkající se
určení neplatnosti kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že otázka platnosti kupní
smlouvy má povahu otázky předběžné pro posouzení, zda jsou žalobci
spoluvlastníky nemovitostí, jež byly předmětem uvedené kupní smlouvy. Soud v
této části uzavřel, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní
smlouvy není dán, neboť lze žalovat na určení samotného práva, a proto žalobní
požadavek jako nedůvodný zamítl. Naopak dospěl k závěru, že žalobci mají
naléhavý právní zájem na určení, že jsou spoluvlastníky odkaliště, jakožto
součásti pozemků uvedených ve výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyšel
přitom ze zjištění, že stavba odkaliště vznikla přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Postupoval tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V daném
případě bylo možné určit, kde stavba odkaliště končí a začíná, ale zároveň bylo
prokázáno, že stavba byla realizována v souvislosti s využitím okolního
pozemku. Uvedl, že samostatně stojící odkaliště bez přístupu k němu a bez
využití pozemků, příjezdových či ostatních ploch, je bez jakéhokoliv účelu, a
není jej možné označit za stavbu samostatnou, neboť se jedná o součást pozemku. Nadto nemůže jako samostatná stavba odkaliště sloužit, a není ho proto možné od
pozemku oddělit, aniž by se tím znehodnotil. Soud prvního stupně tak uzavřel,
že odkaliště není samostatnou stavbou, je součástí pozemků, které vlastní
žalobci, a určil, že spoluvlastníky odkaliště jsou žalobci. Podotkl, že pro
závěr pak nebylo významné, zda s uvedenou stavbou bylo disponováno odděleně od
dispozice s věcí hlavní, tedy s pozemky na kterých odkaliště stojí, neboť
takováto dispozice by byla neplatná. K odvolání žalovaného do výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně,
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2018, č. j. 18 Co 144/2018-505, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve výrocích II. a III. (výrok I.). Dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nabyli vlastnictví k předmětným
pozemkům na základě kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2007.
Pozemky byly v minulosti
užívány jako odkaliště, přičemž samotné odkaliště zůstalo vodohospodářským
dílem. Žalobci se mimo jiné ve smlouvě zavázali plnit všechny povinnosti
plynoucí z právních předpisů a rozhodnutí správních orgánů, jež se odkaliště
týkaly. Podle odvolacího soudu se žalobci stali vlastníky pozemků, na nichž se
odkaliště nacházelo. Odkaliště nebylo převáděno jako samostatná věc, ale jako
součást pozemků. Vlastnické právo k odkališti, jež by bylo samostatnou věcí v
právním smyslu, tak žalobci nenabyli a nemohli jej proto samostatně následně
převést na žalovaného. Ani argumenty žalovaného o dobrověrném nabyvateli se v
daném případě neuplatní, neboť neexistující právo nelze nabýt ani na základě
principu dobré víry. Odkaz na závěry žalovaným uváděné judikatury by podle
odvolacího soudu neobstál, neboť na obou stranách smlouvy byl podepsán J. Š. jako statutární orgán kupujícího i prodávajícího. Odvolací soud dále uvedl, že
v řízení nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by odkaliště bylo samostatnou
věcí. Ztotožnil se s argumentací žalobců, že znalec se může vyjádřit jen k
odborným otázkám a nikoliv otázkám právním, k nimž posouzení, zda je odkaliště
součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nepochybně náleží. Lichými shledal
rovněž argumenty žalovaného směřující k porovnání odkaliště s rybníkem. Poukázal na to, že každé vodní dílo má napouštěcí a vypouštěcí zařízení (byť i
z betonové konstrukce), a přesto není předmětné zařízení ve většině případů
nemovitou věcí. Stejně tak se pro každé vodní dílo ze zákona vyžaduje
manipulační a provozní řád, který je součástí povolení nakládání s vodami. Dokazování v tomto směru odvolací soud označil za nadbytečné, především s
ohledem na skutečnost, že žalobce a) samostatnou věc (odkaliště), která by
mohla být platně převedena kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2013 na žalovaného,
nevlastnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které spatřuje
přípustným podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadané rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že se
odchýlil od závěrů dovolacího soudu obsažených v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo
2597/2010, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 a sp. zn. 22 Cdo 1341/2010, tyto nesprávně
interpretoval a aplikoval. Nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru, podle
něhož není odkaliště samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale jedná se o
součást pozemků, na nichž se nachází. Podle názoru dovolatele naopak bylo
prokázáno, že odkaliště samostatnou věcí je. Soudy učiněné závěry nemají oporu
v provedeném dokazování a tvrzené skutečnosti nebyly v daném řízení prokázány. Odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, na základě těchto
skutkových zjištění k nesprávnému právnímu posouzení, a z provedeného
dokazování vyvozoval skutečnosti, které vyvodit nemohl. Rovněž mu vytýká, že se
vůbec nezabýval způsobem provedení hráze odkaliště, což považuje dovolatel s
poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 za klíčové. Dovolatel dále odkazuje na své podání ze dne 9. 8. 2017, v němž podrobně
popsal, proč je třeba odkaliště považovat za samostatnou věc. Podle mínění
dovolatele má odkaliště stejnou podstatu jako studna nebo vrty. V této
souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2597/2010 a
sp. zn. 22 Cdo 1341/2010. Odkaliště je výsledkem lidské stavební činnosti,
převážně konstrukcí, která ve směru dovnitř přesně vymezuje a ohraničuje
prostor. Je přesně identifikováno, evidováno v katastru nemovitostí jako
stavba, která není součástí pozemku ani práva stavby. Nachází se na pozemcích
více vlastníků a jeho součástí je i stavba, která bez jakýchkoli pochybností
splňuje definici nemovitosti, a to dvě železobetonové vzájemné propojené věže. Dovolatel se neztotožňuje ani s tvrzením, že zápis odkaliště v katastru
nemovitostí, coby nemovitosti podle vodního zákona, má jen jakýsi veřejnoprávní
rozměr, bez soukromoprávních důsledků. Dalším důkazem svědčícím o právní povaze
odkaliště je i uzavřená smlouva o nájmu ze dne 5. 5. 2005, podle které byly
předmětem nájmu jen pozemky, na nichž odkaliště stojí, samotné odkaliště však
nikoliv. Povahu odkaliště pak jednoznačně potvrzují i přílohy nájemní smlouvy. Soudům dále vytýká, že neustanovily znalce z oboru výstavby vodních děl. Navrhuje, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena
zpět k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření označili rozhodnutí odvolacího soudu za správné a v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Odkaliště je podle jejich názoru
součástí pozemků a není samostatnou věcí v právním slova smyslu, přičemž
odkazují na svou argumentaci uvedenou před soudy obou stupňů. Souhlasí s
názorem odvolacího soudu, že na základě kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2007 se
stali vlastníky pozemků, na kterých se odkaliště nachází, nikoliv vlastníky
odkaliště jako samostatné věci. K návrhu žalovaného na ustanovení znalce
podotýkají, že znalci přísluší se vyjadřovat pouze k odborným otázkám a nikoliv
k ryze právním otázkám, mezi které patří i ta, zda je odkaliště samostatnou
věcí v právním slova smyslu. Podle žalobců žalovaný v dovolání pouze opakuje
argumenty, které již před soudy obou stupňů uvedl, a rozhodnutí Nejvyššího
soudu, na něž žalovaný v dovolání odkazuje, považují za nepřiléhavé.
Dovolání
není důvodné, a proto navrhují, aby jej dovolací soud odmítl, případně zamítl. Podáním ze dne 6. 12. 2018 dovolatel požádal o odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí, a to až do nabytí právní moci rozhodnutí o dovolání. Podle jeho
mínění mu může neprodlený výkon rozhodnutí způsobit závažnou újmu, nenávratný
zásah do jeho práv, jakož i zatížení či dokonce zcizení nemovitosti. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) –
(srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí
odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto
zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-
li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry
týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a
povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však
posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože ke skutečnostem rozhodným
pro posouzení nabytí tvrzeného vlastnického práva žalobkyní mělo dojít před 1.
1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Podstatou dovolání je kritika závěru odvolacího soudu, že stavba odkaliště není
samostatnou věcí v právním slova smyslu, nýbrž součástí pozemků, na kterých
stojí.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se při řešení
vymezené právní otázky odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Podle § 118 odst. 1 obč. zák. předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a
pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Podle § 119 odst. 1 obč. zák. věci jsou movité nebo nemovité. Podle odst. 2
tohoto ustanovení nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným
základem. Podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy
náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle odst. 2
tohoto ustanovení stavba není součástí pozemku. Nejvyšší soud se opakovaně zabýval problematikou posouzení, zdali určitá věc
podle běžného chápání je i věcí v občanskoprávním slova smyslu či je toliko
součástí či příslušenstvím jiné věci. V rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22
Cdo 1221/2002 (uveřejněném pod č. C 2248 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl: „Občanský
zákoník v § 120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje
však, co to stavba je. Pro oblast občanského práva nelze použít vymezení stavby
provedené v § 139b odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon) [obdobně v § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů], podle kterého se za stavbu považují veškerá stavební díla bez
zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání, a to nejen
proto, že toto vymezení je dáno jen pro účely stavebněprávní (je zařazeno v
rubrice ‚Pojmy stavebního řádu‘), ale též proto, že některé stavby, k jejichž
provedení je třeba stavebního povolení, resp. ohlášení stavebnímu úřadu,
netvoří věci v občanskoprávním smyslu. Proto judikatura Nejvyššího soudu
dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (např. § 120 odst. 2 ObčZ)
používají pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle
stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy
jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy
ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem
‚stavba‘ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek
určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních
vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997 sp. zn. 3 Cdon
265/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 6/1997). Stavba, která není věcí
podle § 119 ObčZ, je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník
pozemku přírůstkem.“
V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dále konstatoval, že „stavba jako výsledek
stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je
samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani
hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto
pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. V některých mezních
případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o
samostatnou věc, a kdy o součást pozemku.
Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba
může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem
okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné,
aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a
prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem
je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové
vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“ [obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 165/2004 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. Je-li podle § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí vše, co k ní podle její
povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, je
zákonným předpokladem součástí věci její neoddělitelnost bez současného
znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí
součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy
jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti;
oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky
nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat
rovněž ve smyslu snížení hodnoty a tedy zpravidla i ceny věci. Znehodnocení
může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci
(znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení z hlediska
vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické) [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 (uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí však nelze
řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních
případech na úvaze soudu [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (uveřejněný pod č. C 2248 v Souboru) a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (publikováno v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 (všechna
rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)], a proto Nejvyšší soud může v rámci
dovolání zpochybnit možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy
nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných
závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité
věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností
konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává
základ pro rozhodování konkrétních sporů. Rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na závěru, že v daném případě
odkaliště by bylo možné určit, kde „stavba začíná a kde končí“, současně však
bylo prokázáno, že stavba odkaliště byla realizována v souvislosti s využitím
okolního pozemku.
Soud prvního stupně dále zdůraznil, že samostatně stojící
stavba odkaliště bez přístupu k ní a bez využití pozemku, příjezdových ploch a
ostatních ploch je bez jakéhokoliv účelu, takovou stavbu nelze považovat za
samostatnou, ale jedná se o součást pozemku. Taková stavba ani jako samostatná
stavba nemůže sloužit, nelze ji od pozemku oddělit, aniž by byla znehodnocena. Tyto závěry soudu prvního stupně napadl v rámci odvolání žalovaný a
zpochybňoval je ve prospěch závěru, že se o samostatnou stavbu jedná. Pro
rozhodnutí věci v rámci odvolání mohl tedy žalovaný očekávat, že závěry soudu
prvního stupně vedoucí k vyhovění žalobě odvolací soud přezkoumá a vypořádá se
též s odvolacími námitkami, které žalovaný proti rozsudku soudu prvního stupně
uplatnil. Takový postup však odvolací soud nezvolil a své rozhodnutí založil na zcela
jiných skutečnostech. Určující pro rozhodnutí odvolacího soudu byl jeho závěr, že kupní smlouvou ze
dne 26. 2. 2007 žalobci nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům, na kterých se
nacházelo odkaliště, které vzhledem ke smluvním ujednáním nebylo převáděno jako
samostatná věc, ale jako součást pozemků. Žalobce a) se tedy na základě této
kupní smlouvy podle závěrů odvolacího soudu nestal vlastníkem stavby jako
samostatné věci. Tento závěr učinil odvolací soud zjevně veden úvahou, že
předmětem kupní smlouvy byly toliko pozemky, na kterých se nacházelo odkaliště
jako součást pozemků. Žalobce a) tak nikdy nenabyl vlastnické právo k vodnímu
dílu, které by bylo samostatnou věcí v právním smyslu, aby je mohl samostatně
na žalovaného převést kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2013. Pro tento dílčí závěr
nebylo ještě nezbytně nutné posoudit právní povahu odkaliště. Proto také podle názoru odvolacího soudu nemohla kupní smlouva ze dne 18. 12. 2013 uzavřená mezi žalobcem a) a žalovaným vést ke smluvnímu nabytí
vlastnického práva žalovaným k odkališti proto, že žalobce a) vlastnické právo
k vodnímu dílu (odkališti) jako samostatné věci nenabyl, a nemohl ho proto ani
následně převést na jinou osobu. V této souvislosti pak žalovaný poukazoval na
tzv. nabytí od neoprávněného v režimu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
2291/2012. Pro přezkum správnosti těchto závěrů však již posouzení právní povahy odkaliště
zásadní je. Závěry, které učinil soud prvního stupně ohledně povahy vodního díla
(odkaliště) však v této souvislosti odvolací soud žádným způsobem neposoudil a
nezhodnotil. Odvolací soud tak učinil zjevně proto, že veden svou právní úvahou
považoval tuto otázku za nerozhodnou. Vyšel totiž z toho, že žalobce a) stavbu
vodního díla smluvně nenabyl proto, že předmětem kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2007 byly jenom pozemky, takže i kdyby se o samostatnou věc jednalo, nemohl by
ji žalobce a) nabýt a následně převést. Pod bodem 34 rozsudku odvolacího soudu odvolací soud uvádí, že „jestliže
žalobce a) nikdy vlastnické právo k vodnímu dílu jako samostatné věci nenabyl,
nemohl je ani platně převést na kohokoliv jiného. Argumentace žalovaného o
dobrověrném nabyvateli (I.
ÚS 2219/2012) se v daném případě zjevně neuplatní,
již proto, neexistující právo nelze nabýt ani na principu dobré víry. Ve smyslu
závěrů, jež jsou uváděny v uvedeném nálezu Ústavního soudu, by odkaz na něho
neobstál (i při existujícím právu), jestliže na obou stranách kupní smlouvy z
18.13 (správně 12.) 2013 byla smlouva podepsána J. Š. jako statutárním orgánem
kupujícího a prodávajícího“. Z uvedeného lze zřejmě dovozovat prvotní úvahu (z odkazu na neexistující právo)
odvolacího soudu, že se o dobrověrné nabyvatelství nemůže jednat proto, že zde
absentuje právo – zřejmě tedy samostatná věc způsobilá k převodu vlastnického
práva. To vyplývá i z toho, že následně (s poukazem na existující právo)
odvolací soud dobrověrné nabyvatelství nevylučuje, s odkazem na osoby
podepisující kupní smlouvu však naznačuje absenci dobré víry. Z kontextu
rozhodnutí odvolacího soudu je však patrný konečný závěr odvolacího soudu, že
žalobce a) samostatnou věc (stavbu), kterou by mohl převést platně na
žalovaného kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2013, nevlastnil a nenabyl ji ani
jiným způsobem. Jinými slovy řečeno, odvolací soud uzavírá, že žalobce a),
který kupní smlouvou ze dne 26. 2. 2007 zakoupil jenom pozemky, nemohl platně
nabýt stavbu jako věc v právním slova smyslu coby věc samostatnou, kterou by
pak mohl převést kupní smlouvou ze dne 18. 12. 2013 jako samostatnou věc na
žalovaného. To by zjevně mělo platit i tehdy, pokud by odvolací soud snad
uvažoval o odkališti jako o samostatné věci, kterou by však žalobce a) jako
samostatnou věci předtím nekoupil a tudíž by ji nemohl platně následně prodat. Pouze v těchto případech by se mohlo uvažovat pojmově o nabytí od
neoprávněného; zde však odvolací soud naznačuje nedostatek dobré víry. K samotné povaze odkaliště pak odvolací soud – zjevně nad rámec svých
stěžejních závěrů – pouze konstatoval, že v „řízení nebyl navíc předložen žádný
důkaz o tom, že by odkaliště bylo samostatnou věcí“. Jestliže žalovaný
navrhoval doplnit dokazování znaleckým posudkem, odvolací soud konstatoval, že
„znalec se může vyslovit jen k odborným a nikoli ryze právním otázkám, k nimž
stanovení, zda jde o součást pozemku či samostatnou věc, nepochybně náleží“. Dokazování k povaze odkaliště pak odvolací soud považoval výslovně za
nadbytečné proto, že „žalobce samostatnou věc (stavbu), která by mohla být
platně převedena kupní smlouvou z 18. 12. 2013 na žalovaného, nevlastnil“. S těmito závěry se dovolací soud neztotožnil. Dovolacímu soudu je zřetelná základní úvaha odvolacího soudu vycházející z
toho, že žalobce a) vlastnické právo k odkališti jako samostatné věci nenabyl,
a proto ji dále následně jako samostatnou věci nemohl prodat žalovanému,
jestliže předmětem této kupní smlouvy byla právě stavba odkaliště jako
samostatné nemovité věci. S tímto východiskem lze do jisté míry souhlasit, přesto to však v poměrech
souzené věci neznamená, že by se odvolací soud mohl vyhnout posouzení povahy
odkaliště, ani že by vlastnické právo k němu žalovaný nemohl nabýt. Pokud by odkaliště bylo samostatnou věcí, jak tvrdí dovolatel, která byla
předmětem kupní smlouvy ze dne 18. 12.
2013, ačkoliv by vlastnické právo k ní
žalobce a) neměl, nebyly by vyloučeny závěry vztahující se k tzv. nabytí od
neoprávněného v režimu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, protože
by se pojmově o nabývání od neoprávněného mohlo jednat, neboť by předmětem
převodu byla věc v právním smyslu vlastnicky náležející jiné osobě než
převodci. O této variantě však odvolací soud zjevně neuvažoval, pouze zcela nad
rámec svých klíčových závěrů podotkl, že by nebyl splněn předpoklad dobré víry
i „při existujícím právu“. Právě proto by však se závěrem o povaze odkaliště
jako samostatné věci byla spojena nutnost posouzení nabytí od neoprávněného. Za
řádné vypořádání se s touto zásadní okolností, na kterou dovolatel v průběhu
řízení poukazoval, pak zcela zjevně nemůže být považována jedna věta v
odůvodnění odvolacího soudu tím spíše, že tímto směrem se úvahy soudu prvního
stupně vůbec neubíraly, a tuto otázku soud prvního nijak neposuzoval, protože
odkaliště za samostatnou věc nepovažoval. A ostatně i odvolací soud uvedl tuto
skutečnost nad rámec svých závěrů, na kterých založil odůvodnění svého
rozhodnutí. Primárně se proto odvolací soud bude muset v dalším řízení zabývat věcně
povahou stavby odkaliště. Jestliže svůj úsudek o tom, že odkaliště věcí v
právním smyslu není, opřel o závěr, že v řízení „nebyl navíc předložen žádný
důkaz o tom, že by odkaliště bylo samostatnou věcí“, a žádným hodnotícím
úsudkem se nevyjádřil k závěrům soudu prvního stupně, na základě kterých soud
prvního stupně odkaliště za samostatnou věc nepovažoval, není jeho postup
správný tím spíše, že soud prvního stupně základní znak stavby jako samostatné
věci spočívající v tom, že lze určit hranici, kde končí pozemek a kde začíná
stavba, považoval za splněnou a k závěru o tom, že se o věc nejedná, dospěl na
základě jiných okolností, které odvolací soud také neposuzoval. Jestliže pak odvolací soud naznačuje – k návrhu důkazu znaleckým posudkem – že
znalec se může vyjádřit toliko k otázkám odborným a nikoliv právním, pak se
jedná o v soudní praxi nepochybnou skutečnost. Dovolacímu soudu ovšem není
zřejmé, proč tuto skutečnost odvolací soud uvádí, jestliže zadání znaleckého
posudku a znaleckého úkolu provádí ve vztahu ke znalci soud. Je-li to snad
reakce na to, že žalovaný navrhl provedení dokazování – jak vyplývá z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu – ke zjištění, zda „odkaliště naplňuje
parametry samostatné věci“, je zřejmé, že se tím nedomáhá posouzení právní
otázky, ale skutkových odborných zjištění podstatných právě pro posouzení
charakteru odkaliště. Pokud však odvolací soud k námitce odvolatele závěry soudu prvního stupně
ohledně povahy odkaliště jako samostatné či nesamostatné věci a své rozhodnutí
založil na jiných skutečnostech, které jsou podle jeho názoru bez dalšího
důvodem pro vyhovění žalobě, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž
nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci proto byl
uplatněn právem.
Druhá možná varianta naznačující se z dosavadního dokazování a závěrů
odvolacího soudu vychází z toho, že žalobci nabyli vlastnické právo k pozemkům,
jejichž součástí byla stavba odkaliště. Zda by žalovaný mohl v takovém případě
nabýt nějakým způsobem vlastnické právo ke stavbě odkaliště, nepovažuje
dovolací soud v této fázi řízení za možné řešit již z toho důvodu, že náznak
takového postupu není vyjádřen v dovolacích námitkách a v dovolání jako
takovém, neboť celé dovolání směřuje k závěru, že stavba odkaliště je
samostatnou věcí v právním smyslu. I v řízení před soudem prvního stupně
žalovaný argumentoval samostatností stavby odkaliště a nabytím vlastnického
práva na základě tzv. materiální publicity, tj. na základě nabývání od
neoprávněného. Pokud by v dalším řízení bylo postaveno najisto, že odkaliště
samostatnou věcí v právním smyslu není, bylo by na žalovaném, aby i v takovém
případě argumentoval případnou možností nabytí vlastnického práva, aniž by v
této souvislosti dovolací jakkoliv předjímal, zda by vůbec mohlo jít o
argumentaci úspěšnou či nikoliv. Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku zrušil a věc mu vrátil
podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozhodnutím zcela zrušeno, čímž byl
požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela uspokojen [srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017
(dostupný na www.nsoud.cz)]. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).