22 Cdo 3515/2021-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Kamilem Mattesem, advokátem se sídlem v Moravském Krumlově, Smetanova 167, proti žalované V. F., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 33 C 292/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2021, č. j. 13 Co 5/2021-297,
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odložení právní moci rozsudku odvolacího soudu se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalované Mgr. Ing. Tomáši Němcovi.
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku par. č. XY a pozemku par. č. XY na listu vlastnictví XY pro obec a katastrální území XY, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY. Žalobu odůvodnil tím, že jeho právní předchůdce F. H. (děd žalobce) získal v polovině 40. let 20. století od Místního národního výboru v XY pozemek XY jako náhradu za jiný jeho pozemek. Pozemek XY byl později rozdělen, mimo jiné i na pozemky pod současným označením par.
č. XY a XY. Až v roce 2017 se dozvěděl, že pozemek mu nepatří; vlastnické právo tedy nabyl v důsledku vydržení, přinejmenším vydržení mimořádného (§ 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobci muselo být zřejmé, že není vlastníkem dotčených pozemků (mimo jiné se s žalobcem chtěla dohodnout na placení nájemného, k dohodě však nedošlo). Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, č. j. 33 C 292/2018-214, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 13 Co 5/2021-297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel“) dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť „odvolací soud rozhodl otázku možného vydržení vlastnického práva dle žalobce v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu týkající se otázky dobré víry žalobce a poctivosti držby při vydržení.“
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalované k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12.
11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013.
Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není ve vztahu k závěru o nedostatku řádného vydržení dán, ve vztahu k mimořádnému vydržení jej dovolatel nevymezil.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.
Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací
důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné náležitosti (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání pod bodem II vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2017). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
Proto dovolací soud zkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek uvedených
dovolatelem; tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu však neshledal. K řádnému vydržení:
V této části žalobce uvádí možný předpoklad přípustnosti dovolání, a to, že rozsudek odvolacího soudu se odchýlil od „rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, kdy NS ve svých judikátech viz např. rozsudek č. j. 22 Cdo 1082/2019 , opakovaně rozhodl, že dlouhodobá držba delší jak 30 roků zakládá právo poctivé držby“. Toto rozhodnutí však dovolatel interpretuje nesprávně. Dovolací soud v něm uvedl: „Ze zjištěných skutkových okolností se podává možnost, že držba žalobců byla způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení (§ 1477 OZO), nicméně k tomu nedošlo proto, že občanský zákoník č. 40/1964 Sb. tuto možnost neznal a úprava v novém občanském zákoníku nebyla použitelná (viz § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Je ovšem zjevné, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou – v dané věci trvající do vzniku sporu mezi účastníky nerušeně přinejmenším 35 let – držbu, vykonávanou „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, do souladu se stavem právním, neodpovídá tradičním principům soukromého práva, které byly vyjádřeny v obecném občanském zákoníku a nyní v § 1095 o. z., a není v souladu s funkcí vydržení. To samo o sobě sice neznamená, že by i v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 bylo mimořádné vydržení možné, při komplexním posouzení věci je však třeba tuto okolnost brát do úvahy.“
V tomto rozhodnutí – a ani v dalších, na která odkazuje – tedy nejde o to, že by v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zakládala dlouhodobá držba sama o sobě držbu oprávněnou (případně držbu poctivou ve smyslu § 996 odst. 1 o. z.), jen je k takové držbě třeba při posuzování její oprávněnosti přihlédnout, brát ji do úvahy, jako okolnost svědčící držiteli. Ovšem vždy je třeba vycházet z individuálních okolností dané věci. Tvrzený rozpor uvedeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu tak není dán; odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dále dovolatel zde odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, podle kterého soud musí vždy vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních; mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Neuvádí však žádné specifické a mimořádné okolnosti, které vyšly v řízení najevo a odůvodnily by odklon od konstantní judikatury.
Jiný předpoklad přípustnosti žalobce neuvádí. Již nad rámec zkoumání předpokladů přípustnosti se uvádí, že pokud tvrdí, že soud nepřiléhavě použil judikaturu týkající se oprávněné držby, zatímco měl použít ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak nejen že nevymezuje uvedený předpoklad, ale ani netvrdí nic konkrétního, proč by pro něj posouzení řádného vydržení podle tohoto zákona mohlo být příznivější; opak je totiž pravdou (viz požadavek na existenci způsobilého právního důvodu držby vlastnického práva v § 1090 odst.
1 o. z, a takový důvod žalobce neprokázal). K mimořádnému vydržení: Odvolací soud opřel závěr o tom, že žalobce nesplnil předpoklady mimořádného vydržení, protože ještě v průběhu vydržecí lhůty (§ 3066 o. z.) přestal vykonávat držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ (viz § 1095 o. z.), a to proto, že se seznámil s tím, že jako vlastnice je v katastru nemovitostí evidována žalovaná. V této souvislosti však dovolatel nijak (ani implicitně) nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání; proto uvedený závěr nebylo možno učinit předmětem dovolacího přezkumu.
Námitky týkající se poctivé držby nemohou založit přípustnost dovolání v této části nejen z důvodů uvedených výše, ale i proto, že mimořádné vydržení není na poctivé držbě založeno. K tomu viz např. BĚLOVSKÝ, Petr. § 1095 [Mimořádné vydržení]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 375, marg. č. 6.). Pokud jde o mimořádné vydržení, není tedy dovolání projednatelné, neboť nebyl řádně vymezen důvod jeho přípustnosti.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III.
ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu