USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce
P. V., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Soukupovou,
advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 623/12, proti žalovaným
1) J. Z., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Milanem Zemanem,
advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 20, a 2) N. Z., narozené XY,
bytem v XY, zastoupené A. Z., bytem v XY, o povolení nezbytné cesty, vedené u
Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 79/2020, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2021, č. j. 56 Co
166/2021-143, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2021, č.
j. 56 Co 166/2021-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 27. 5. 2021, č. j. 13 C 79/2020-102, zamítl žalobu na zřízení služebnosti
nezbytné cesty (chůze a jízdy) po části pozemku parc. č. st. XY, která je
zapsána na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, jak byla
zaměřena geometrickým plánem č. 150-12/2020, vyhotoveným J. Ch., geodetické
práce, ve prospěch pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY,
zapsaná na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY (výrok I),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky II a III). Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021,
č. j. 56 Co 166/2021-143, k odvolání žalobce výrokem I rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a ve výrocích II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení
účastníků. Opravným usnesením ze dne 7. 12. 2021, č. j. 56 Co 166/2021-152,
opravil odvolací soud v záhlaví svého rozsudku datum vyhlášení rozsudku soudu
prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i jen „dovolatel“)
dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky hmotného i procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Nalézací soudy se měly podle žalobce odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, když při posouzení otázky, zda
žalobce jednal hrubě nedbale, nezvážily všechny okolnosti případu. Žalobce
nejednal lehkomyslně, což dokládají jeho kroky, které učinil před nabytím
nemovitých věcí do svého vlastnictví. Dále nalézacím soudům vytýká, že jejich závěry a úvahy jsou nepřiměřené
okolnostem případu, jejich rozhodnutí postrádají přesvědčivé vysvětlení
odůvodňující zamítnutí žaloby. Odvolací soud nezohlednil odvolací námitky
žalobce, s výjimkou jediné o nemožnosti uzavření dohody se žalovanými, a
nevěnoval se stěžejnímu tvrzení žalobce, že k zajištění přístupu k nemovitým
věcem podniknul před jejich nabytím veškeré myslitelné kroky a tímto úsilím
strávil několik let. Tyto kroky v dovolání žalobce zčásti popsal a v ostatním
odkázal na odůvodnění odvolání. Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí
neodpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť obsahuje jen obecné závěry,
aniž by odvolací soud uvedl, z jakých skutkových závěrů a z jakého zákonného
ustanovení v dané věci vycházel. Zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 212/2000. Odvolací soud z větší části přepisuje
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aniž by se věnoval odvolacím námitkám
žalobce. Některé závěry odvolacího soudu neodpovídají obsahu spisu. Přístup
přes pozemky označené odvolacím soudem je v jednom případě provizorní a v obou
uváděných případech nerealizovatelný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř.
dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení.
K odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015:
V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, uveřejněném pod č.
37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, v němž se
zabýval důvody pro nepovolení nezbytné cesty uvedenými v § 1032 odst. 1 písm.
b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v textu jen „o. z.“), Nejvyšší soud
uvedl, že „při řešení otázky, zda nabyvatel jednal hrubě nedbale, či dokonce
úmyslně, bude třeba zvážit veškeré okolnosti případu.“
Odvolací soud zamítl žalobu proto, že nebyly splněny zákonné podmínky pro
povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) a c) o. z., neboť si
nedostatek přístupu způsobil žalobce z hrubé nedbalosti a nezbytnou cestu žádá
jen za účelem pohodlnějšího spojení.
Závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobce žádá nezbytnou
cestu jen za účelem pohodlnějšího spojení, nebyl dovoláním napaden.
Nejvyšší soud vychází z ustálené judikatury dovolacího soudu, z níž vyplývá, že
spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže
řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže
některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo
4105/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1588/2012 – tato a dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na
www.nsoud.cz).
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody,
včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolateli uplatněných důvodů
napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Věcný
přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu
ovlivnit nemůže, a dovolání je nepřípustné jako celek (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000).
Jelikož dovoláním nezpochybněný závěr o žádání nezbytné cesty jen za účelem
pohodlnějšího spojení obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, není
v projednávané věci dovolání přípustné ani pro posouzení otázky, způsobil-li si
žalobce nedostatek přístupu k veřejné cestě z hrubé nedbalosti.
K závěrům nepřiměřeným okolnostem případu:
Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud od vyřešené právní
otázky procesního práva odchýlil, jde o způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od
které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se při řešení otázky
procesního práva (podle mínění dovolatele) odvolací soud odchýlil (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Těmto požadavkům dovolatel nedostál, protože neuvádí žádné rozhodnutí
dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit, a
Nejvyššímu soudu není takové rozhodnutí známo.
V této části tak není dovolání projednatelné, protože trpí vadami, pro které
nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Nadto Nejvyšší soud dodává, že vzhledem k tomu, že položená otázka se týká
způsobení si nedostatku přístupu k veřejné cestě z hrubé nedbalosti, tak i
kdyby dovolatel náležitě vymezil kritérium přípustnosti dovolání, nebylo by
dovolání přípustné z důvodu, že dovoláním nebyl zpochybněn závěr o žádání
nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení.
K nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu:
Jak již bylo shora uvedeno, má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací
soud od vyřešené právní otázky procesního práva odchýlil, jde o způsobilé
vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z
dovolání zřejmé, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se při
řešení otázky procesního práva (podle mínění dovolatele) odvolací soud
odchýlil. Žalobce sice v dovolání uvádí, že odvolací soud se odchýlil při
odůvodnění svého rozhodnutí od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 212/2000 (bez jakékoli citace z něho), jím označené rozhodnutí
Nejvyššího soudu však neexistuje.
Každému spisu vedenému u Nejvyššího soudu se přidělí spisová značka, která se
skládá z označení příslušného rejstříku, pořadového čísla, pod nímž je věc do
rejstříku zapsána, a ze všech číslic letopočtu (např. Cdo 212/2000). Používá-
li se k rozlišení jednotlivých soudních oddělení číselné označení, uvede se
před označením rejstříku číslo tohoto oddělení arabskou číslicí.
Napadlým věcem zapisovaným do rejstříků občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu se chronologicky podle jejich nápadu přiřazuje nejbližší
neobsazené pořadové číslo v příslušném rejstříku a označení senátu se doplňuje
podle přiřazení spisu jednotlivému senátu podle jeho specializace v souladu s
rozvrhem práce platným pro daný kalendářní rok. V každé soudní agendě, tedy i v
soudní agendě Cdo, může mít pro ten který rok přiděleno každé pořadové číslo
uvedené v rejstříku jen jedna v tom roce napadlá věc.
Pořadové číslo 212, pod nímž je v roce 2000 věc v rejstříku Cdo zapsána, je
součástí spisové značky 24 Cdo 212/2000, a nemůže být současně součástí jiné
spisové značky, tedy ani spisové značky 26 Cdo 212/2000.
Ve věci sp. zn. 24 Cdo 212/2000 bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 10. 5. 2000, předmětem věci byl převod náhradních pozemků v restituci,
nezabývalo se problematikou přezkoumatelnosti rozsudku.
Jestliže tedy žalobce neuvádí existující rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož
závěrů se měl odvolací soud odchýlit, není náležitě vymezeno kritérium
přípustnosti dovolání, a to proto není projednatelné.
Nepřezkoumatelné rozhodnutí je vadou řízení, která je subsidiárním dovolacím
důvodem (§ 241a odst. 1 a contrario a § 242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže
dovolatel v souvislosti s tvrzenou vadou řízení nevymezí právní otázku, která
by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k
vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá
dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9.
2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Protože pro řešení dalších dovolatelem položených otázek není dovolání
přípustné, nemůže Nejvyšší soud k tvrzené vadě řízení přihlížet.
Nadto má dovolací soud za to, že rozsudek odvolacího soudu není
nepřezkoumatelný, neboť i kdyby nevyhovoval všem požadavkům na jeho odůvodnění,
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu
uplatnění práv dovolatele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Jestliže odvolací soud vycházel ze
skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně (bod 6 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu), není v rozporu s požadavky kladenými na obsah odůvodnění
jeho rozhodnutí ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., jestliže (byť i v reakci na
námitky odvolatele) omezil své závěry na přitakání správnosti skutkových závěrů
a právního posouzení věci soudem prvního stupně (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, usnesení Ústavního soudu ze dne 30.
6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14 – dostupné na https://nalus.usoud.cz), které v
této věci jen doplnil.
Poukazuje-li žalobce v dovolání na nesprávné posouzení přístupu k jeho
nemovitým věcem přes jiné pozemky, nevymezil v této souvislosti nejen kritérium
přípustnosti dovolání, ale ani dovolací důvod.
Ostatní námitky dovolatele polemizují se zjištěným skutkovým stavem, přitom
současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem
byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
civilní).
Dovolacím důvodem nemohou být ani vady rozsudku soudu prvního stupně, neboť
dovolání lze podat pouze z důvodu, že na nesprávném právním posouzení věci
spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli soudu prvního stupně (§ 241a odst.
1 o. s. ř.)
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2022
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu