U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v
Plzni, Purkyňova 10, proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Janou
Sládkovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Jiráskova 398/II., o povolení
služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5
C 259/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
2. května 2016, č. j. 10 Co 15/2016-397, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
řízení [výroky II. a III.] a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky
[výrok IV.].
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2016, č. j.
10 Co 15/2016-397, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok I.] a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení [výrok II.].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Uplatnila důvod
dovolání, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.). Přípustnost dovolání odůvodnila nesouladem rozhodnutí odvolacího soudu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení otázky hmotného i procesního
práva a dále s odkazem na kritérium otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud neřešené. Namítala, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 205a o. s.
ř. pokud žalovanému umožnil, aby až v odvolacím řízení za účelem
srozumitelnosti a určitosti upřesnil obsah návrhu na uzavření nájemní smlouvy,
přičemž právě existence takového návrhu byla důvodem, pro který byla žaloba o
povolení služebnosti nezbytné cesty zamítnuta. S ohledem na napjaté vztahy mezi
účastníky navrhovala k zajištění přístupu ke skladové hale jakékoliv smluvní
řešení s věcně-právními účinky, neboť uzavření smlouvy obligační povahy pro ni
nepředstavuje dostatečnou právní jistotu, že skladovou halu bude moci užívat k
podnikání, tj. přenechat jí do nájmu třetím subjektům, které by měly
garantovány právo cesty (průchodu i průjezdu) ke skladové hale. S odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, s
nímž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, namítala, že odvolací soud
neuvedl žádné závažné individuální okolnosti, které by povolení služebnosti
nezbytné cesty neumožňovaly. Právní jistota je pro ni potřebná i proto, že v
minulosti v soudním řízení její babička úspěšně s poukazem na vyvíjený nátlak a
špatný psychický stav zpochybnila platnost smlouvy o převodu části
restituovaného majetku na její matku. Protože žalovaný je rovněž právním
nástupcem její babičky, představuje služebnost nezbytné cesty povolená soudním
rozhodnutím pro případ možného zpochybnění nabývacího titulu žalovaného pro ni
větší právní jistotu než smlouva o nájmu pozemku. Vedle účelu, pro nějž hodlá
skladovou halu využívat, a napjatých vztahů mezi účastníky, které mají svůj
původ v minulosti při uplatňování restitučních nároků, žalobkyně připomněla, že
je studentkou a že v případě svolení k uzavření nájemní smlouvy na dobu 20 let
by se vystavila nepřiměřenému podnikatelskému riziku v situaci, kdy by musela
platit nájemné i tehdy, neměla-li by ve skladové hale žádného nájemce. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 26. 6. 2013 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož
to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že
je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je
splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), zabýval se dovolací soud přednostně tím, zda je dovolání žalobkyně z
hlediska jednotlivých uplatněných námitek přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu
patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky
hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Dovolání není přípustné.
Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“)
tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle § 1260 odst. 1 věty druhé o. z. se služebnost ze zákona nebo rozhodnutím
orgánu veřejné moci nabývá v případech stanovených zákonem.
Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek.
Podle § 1029 odst. 2 věta první o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v
rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s
náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost.
Rozhodnutí o povolení služebnosti nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním,
neboť teprve jím je založen právní poměr mezi osobou ze služebnosti zavázanou
(vlastníkem pozemku) a oprávněnou (vlastníkem nemovité věci). Tento závěr je v
judikatuře dovolacího soudu již pevně ukotven a není žádný důvod pro jeho
revizi (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn.
22 Cdo 999/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 nebo ze dne 29.
3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Platí proto, že i v řízeních zahájených před
1. 1. 2014, v nichž bylo žádáno zřízení věcného břemene odpovídajícího právu
cesty (§ 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31.12.2013 – dále „obč. zák.“), se prosadí úprava obsažená v § 1029 a
následujících o. z. Protože pozitivní zákonné podmínky pro povolení služebnosti
nezbytné cesty jsou v obou právních úpravách – až na některé odlišnosti –
vymezeny zásadně totožně, lze i po 1. 1. 2014 přiměřeně použít judikaturu, jež
se vytvořila za účinnosti dosavadní právní úpravy (tento názor je vyjádřen v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, jež
bylo publikováno v časopise Právní rozhledy, č. 18, roč. 2016, str. 647).
Žalobkyně má za to, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací
praxí dovolacího soudu, jmenovitě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10.
2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014. Dovozuje, že se odvolací soud nevypořádal se
závěry, k nimž dovolací soud v citovaném rozsudku dospěl. Připomněla, že se
odvolací soud náležitě nezabýval důvody, pro které nelze spravedlivě požadovat,
aby akceptovala návrh žalovaného na uzavření nájemní smlouvy.
V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, jenž byl publikován
pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že
„při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo
vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost
zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze
právo věcného břemene cesty zřídit.“ Toto východisko vyplývá z článku 11 odst.
4 Listiny práv a svobod, podle něhož k nucenému omezení vlastnického práva může
dojít pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
V rozsudku ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, jenž byl publikován pod
č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud vyslovil ná
zor, podle kterého „zřízení nezbytné cesty soudem brání možnost přístupu na
základě obligačního práva jen v případě, že toto právo v konkrétní věci
objektivně postačuje k řádnému přístupu k nemovitosti a poskytuje jejímu
vlastníkovi nezbytnou právní jistotu.“
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, jehož
závěry do poměrů projednávané věci promítá žalobkyně, mimo jiného, vyplývá, že
služebnost nezbytné cesty by nemusela být povolena v případě, pokud by žadatel
o nezbytnou cestu vůbec nestál o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné
obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně
postačovalo k zajištění přístupu a poskytnutí potřebné právní jistoty. V
souvislosti s konkrétními poměry posuzované věci pak dovolací soud uvedl, že
sice nelze dát obecné vodítko ke stanovení délky trvání nájemního poměru, která
by zajišťovala žadateli o nezbytnou cestu potřebnou právní jistotu, a soud by v
takovém případě mohl žalobu o povolení služebnosti nezbytné cesty zamítnout,
nicméně měl-li být v souzeném případě sjednán nájemní poměr k pozemku
umožňující přístup ke stavbě sloužící k podnikání na dobu jednoho roku, pak
takové řešení potřebnou právní jistotu žadateli o nezbytnou cestu nedává.
Jelikož je rozhodnutí o zřízení práva cesty rozhodnutím konstitutivním,
upravuje v rámci tohoto řízení hmotné právo podmínky pro vznik, změnu či
zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v
hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na
úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22
Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím
řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
V projednávané věci existuje překážka pro povolení služebnosti nezbytné cesty,
spočívající v paušálním nesouhlasu žalobkyně s řešením na základě nájemní či
jiné obligační smlouvy. Tento nesouhlas žalobkyně vyjádřila nejen v odvolání,
ale i v dovolání. Její odmítavý postoj je dostatečně zřejmý i z obsahu
protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 9. 11. 2015 a před soudem
odvolacím ze dne 10. 3. 2016, 11. 4. 2016 a 2. 5. 2016. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014, posuzoval problematiku
přístupu ke stavbě určené k podnikání na základě nájemní smlouvy uzavřené
toliko na dobu jednoho roku, z čehož vyvodil závěr, že taková smlouva žadateli
o nezbytnou cestu potřebnou právní jistotu neposkytuje. Žalovaný však nabízí
žalobkyni uzavření nájemní smlouvy na dobu 20 let za roční nájemné, jež je v
zásadě totožné s výší měsíčního nájemného, za nějž žalobkyně hodlá skladovou
halu pronajímat. Toto ostatně svědčí o ekonomické výhodnosti nabízeného řešení
formou nájmu části pozemku ve vlastnictví žalovaného.
Správná je rovněž úvaha odvolacího soudu, že snaha žadatelky o nezbytnou cestu
vyhnout se podnikatelským rizikům nemůže být zohledněna tehdy, pokud sama
žalobkyně chce ve skladové hale podnikat a má uspořené prostředky, kterými může
tato rizika vyvážit. Odvolací soud přiléhavě uvedl, že nelze namítat okolnosti,
které hypoteticky mohou (ale také nemusejí) v budoucnu nastat, neboť relevantní
jsou pouze ty skutečnosti, jež jsou dány v době rozhodování soudu. Tato zásada
ostatně plyne z § 154 odst. 1 o. s. ř., který za rozhodující stav pro rozsudek
soudu považuje ten, který existuje (byl zjištěn) k okamžiku jeho vyhlášení. To
ostatně kategoricky platí pro rozsudek, kterým dochází ke vzniku, změně nebo
zániku právního poměru mezi účastníky. Ve světle uvedené zásady nemohla obstát
ani argumentace dovolatelky o potřebě právní jistoty, která by byla naplněna
řešením nájemní smlouvou či jinou smlouvou obligační povahy s ohledem na
potencionálním (hypotetické) zpochybnění postavení žalovaného jeho právní
předchůdkyní (babičkou žalobkyně).
Neobstojí ani námitka žalobkyně, že povolení služebnosti nezbytné cesty s věcně-
právními účinky je třeba před řešením nájemní smlouvou upřednostnit i s ohledem
na špatné vztahy mezi účastníky řízení a příslušníky rodin žalobkyně a
žalovaného. K úvaze o tom, zda narušené mezilidské vztahy a z nich vyplývající
nedůvěra, která se promítá i do právního jednání subjektů práva a právního
styku vůbec, může vyvolat právní nejistotu odůvodňující potřebu petrifikovat
postavení subjektu práva určitým způsobem, přistoupí soud v rámci celkové úvahy
o konkrétních okolnostech každého individuálního případu. Protože pozitivně
vymezené zákonné předpoklady pro povolení služebnosti nezbytné cesty (§ 1029
odst. 1 o. z.) jsou vtěleny do právní normy umožňující široké uvážení soudu,
může být závěr odvolacího soudu, zda a nakolik hledisko vztahu mezi účastníky
samo o sobě a ve spojení s jinými pro věc rozhodnými skutečnostmi odůvodňuje
zřízení nezbytné cesty, zpochybněn pouze tehdy, byl-li by zjevně nepřiměřený,
popřípadě nebyl-li by vůbec nijak odůvodněn. Protože odvolací soud v odůvodnění
rozsudku dostatečně odůvodnil závěr o tom, že negativní vztahy účastníků nejsou
mimořádnou okolností, pro kterou by vlastnické právo žalovaného služebností
nezbytné cesty mělo být omezeno, a tento závěr není zjevně nepřiměřený,
neshledává dovolací soud důvod k jeho změně.
Protože se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dostatečně vypořádal
se všemi argumenty, které žalobkyně uplatnila ve prospěch žaloby na povolení
služebnosti nezbytné cesty (v dovolání jsou tyto argumenty pouze opakovány), a
úvahy, jež nalézací soud vedly k zamítnutí žaloby, nejsou zjevně nepřiměřené,
dovolací soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu se od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlilo.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že odvolací soud v rozporu s §
205a o. s. ř. v odvolacím řízení připustil, aby žalovaný doplňoval návrh
nájemní smlouvy za situace, kdy tento návrh byl pro odvolací soud relevantním
důkazem při úvaze o správnosti zamítavého rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobkyně touto námitkou poukazuje na procesní pochybení odvolacího soudu při
zkoumání některé z výjimek ze zásady neúplné apelace, tedy namítá vadu řízení,
která měla, popřípadě mohla mít, vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolatelka přehlíží, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného
vyplývá, že pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení
nevymezila otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout
pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Jelikož žalobkyně napadla dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o
nákladech řízení, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do
tohoto výroku. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti
akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky
ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek
přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje
pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobkyně v dovolání
nedostála.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu