22 Cdo 3830/2023-478
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Bytové družstvo Poznaňská 437–439, se sídlem v Praze 8, Poznaňská 438/27, IČO: 24707546, zastoupeného JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované G 2, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Lodžská 807/22, IČO: 25607529, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o zaplacení 165 807 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 91/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 12 Co 134/2023-444,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 9 728,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Krofty, advokáta se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40.
2016 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 12 Co 134/2023-444, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť shledal, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od dále uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zaprvé, dovolatel předložil otázku, „zda je vlastník domů a jím zastavěných pozemků také vlastníkem prostoru pod úrovní přízemí těchto domů, resp. v jakých výjimečných případech takový prostor výjimečně nevlastní, protože je součástí věci jiné – podzemní stavby ve smyslu § 506 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která má jiného vlastníka, a co je právně podstatné pro podřazení tohoto prostoru pod takovou výjimku“. Odvolací soud se tím, že rozhodl, že žalobce užívané prostory nevlastní, protože jsou součástí garáže coby věci ve vlastnictví žalované, odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 539/2001 či sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. Uvedl, že v souzené věci se prokázalo prolínání žalobcových domů s užívanými prostory. Nadto, pro řešení uvedené otázky nemá být podle žalobce podstatné, že pod jeho pozemkem stojí jen nepatrná část stavby, neboť to odporuje zásadě, že vlastnické právo všech má stejný zákonný obsah a ochranu (příkladmo uvedl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 518/2001). V rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 217/2019) dále shledal úvahu odvolacího soudu, podle níž je právně irelevantní, zda byly žalobcovy domy na jeho pozemcích postaveny dříve než garáž, resp. kdy byly postaveny. Zadruhé, dovolatel vymezil otázku, „koho tíží důkazní břemeno, řeší-li soud, zda jsou dány podmínky pro podřazení prostoru pod výjimku, že vlastník domů a pozemků výjimečně nevlastní, protože je výjimečně součástí jiné věci, která má jiného vlastníka“. Vycházel-li odvolací soud z toho, že důkazní břemeno tíží žalobce, odchýlil se tím od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4255/2018 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1400/2004. Zatřetí, dovolatel předložil otázku, zda je rozsudek soudu prvního stupně přezkoumatelný. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudky sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, 30 Cdo 4111/2009 ad.). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že podané žalobě zcela vyhoví, případně jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné, přezkoumatelné, v dostatečném rozsahu odůvodněné a neodchylující se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolání napadá ve značném rozsahu skutkové závěry, které nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, příp. zamítl, a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
5. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. V projednávané věci odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí na závěru, podle něhož vlastnicí stavby podzemní garáže, jejíž pouze nepatrná část leží pod pozemky žalobce, je žalovaná. Tento klíčový závěr dovolatel v dovolání relevantně nezpochybnil, v řízení neuvedl jediný právní důvod, na základě něhož by se mohl sám stát vlastníkem předmětné stavby. 9. Dovolatel stejně jako v řízení před soudy nižších stupňů daný závěr zpochybňoval jen námitkou, podle které by měl sám být vlastníkem této stavby z toho důvodu, že vlastníku pozemku patří i prostor pod pozemkem, přičemž právě pod pozemky žalobce se část stavby podzemní garáže nachází. Daná námitka je obsažena ve velmi široce definované otázce 1) specifikované výše v narační části tohoto rozhodnutí. 10. Tato námitka však nezakládá přípustnost dovolání už jen z toho důvodu, že sama skutečnost, že součástí pozemku je i prostor pod povrchem, nezakládá v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) vlastnické právo ke stavbě, kterou vybudovala na pozemku či pod jeho povrchem třetí osoba. Jejím vlastníkem je totiž právě ta osoba, která stavbu zhotovila (srovnej § 135c odst. 1 obč. zák.). V nyní souzené věci byla stavba podzemní garáže zřízena právními předchůdci žalované někdy mezi lety 1970 a 1984. Tento závěr sám žalobce nikterak nezpochybnil. 11. Mířil-li snad žalobce svou argumentací k tomu, že by měl být vlastníkem konkrétně vymezené části stavby podzemní garáže, která se nachází pod pozemky žalobce, pak dovolací soud podotýká, že celá stavba je jednou věcí v právním smyslu, a je proto vyloučeno, aby její konkrétní – fakticky vymezené části byly ve vlastnictví různých osob. Zcela bezpředmětná je proto také námitka dovolatele, že taková konkrétně vymezená část stavby podzemní garáže je součástí pozemků žalobce, neboť bylo v řízení prokázáno „jak prolínání žalobcových domů (pozemků) s užívanými částmi prostoru, tak nemožnost vymezení a oddělení vlastnictví žalobcových domů (pozemků) a užívaných částí prostoru“. 12. Dovolacímu soudu dále není zřejmé, z jakého důvodu má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí odporuje zásadě, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný obsah a ochranu, neboť i kdyby celá stavba podzemní garáže stála pod pozemky žalobce, nic by to neměnilo na skutečnosti, že jejím vlastníkem je žalovaná. Naznačuje-li dále žalobce, že pro rozhodnutí ve věci bylo podstatné, zda byly žalobcovy domy na jeho pozemcích postaveny dříve než stavba předmětné garáže, nikterak nezdůvodňuje, proč by tomu tak podle jeho názoru mělo být a zejména jaký vliv by to mělo na klíčový závěr o vlastnickém právu žalované ke stavbě podzemní garáže. Stejně tak dovolatel nezdůvodňuje, jak by tento závěr měla zpochybnit skutečnost, zda v privatizačním projektu Autoslužby byly či nebyly uvedeny pozemky žalobce. V rozsahu těchto námitek proto dovolání trpí vadou v rozporu s § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., nedostatečně vymezeného dovolacího důvodu, pročež se jimi dovolací soud dále nemohl zabývat. 13. Dovolaní žalobce dále není přípustné podle § 237 o. s. ř., pokud jde o otázku, „koho tíží důkazní břemeno, řeší-li soud, zda jsou dány podmínky pro podřazení prostoru pod výjimku, že vlastník domů a pozemků výjimečně nevlastní, protože je výjimečně součástí jiné věci, která má jiného vlastníka“. Tato otázka měla být podle dovolatele řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4255/2018, (dostupné stejně jako níže citované rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), se však problematikou důkazního břemene vůbec nezabývá a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, se týká dokazování v případě, že neexistují pochybnosti, že se určité věci v době dávno minulé dály obvyklým či pravidelným způsobem, což nikterak nedopadá na nyní souzenou věc. V této části se proto dovolací soud předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec nemohl zabývat. Pouze nad rámec dovolacího přezkumu proto dovolací soud dodává, že napadené rozhodnutí není ani založeno na neunesení důkazního břemene, nýbrž na zjištěném skutkovém stavu. 14. Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně s tím, že odvolací soud pochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným neshledal, jedná se toliko o tvrzenou vadu řízení, ke které by však mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). 15. Jelikož dovolání žalobce je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu