22 Cdo 3831/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Z. B., O.-P., zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, proti žalovaným: 1) J. B., O.-P., 2) O. B., V.,
zastoupenému JUDr. Jiřím Bergem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Střelecká 672, 3) P. Š., O.-P., 4) K. V., O.-P., o určení vlastnictví k
nemovitostem, o zaplacení částky 47.314.000,- Kč, o zaplacení částky 500.000,-
Kč, o zaplacení poloviny prominutého hypotekárního dluhu, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 108/2012, o dovolání žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. března 2013, č. j. 8 Co 174/2013-31, takto:
I. Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. prosince 2012, č. j. 24 C
108/2012-21, ve výroku pod bodem I., a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 6. března 2013, č. j. 8 Co 174/2013-31, pokud jím bylo potvrzeno usnesení
Okresního soudu v Ostravě ve výroku pod bodem I., se ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. prosince
2012, č. j. 24 C 108/2012-21, rozhodl výrokem pod bodem I., že se žalobci
nepřiznává osvobození od soudních poplatků, výrokem pod bodem II. zastavil
řízení o úhradě poloviny prominutého hypotekárního dluhu žalobcem, výrokem pod
bodem III. odmítl podání žalobce z 20. 7. 2012 ve znění jeho doplnění z 30. 11.
2012 v části, jíž se žalobce domáhal určení, že je do výše ideální jedné
poloviny podílu spoluvlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 1661 pro k. ú. P.,
obec O. a v téže výši podílu spoluvlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 2357
pro k. ú. S., obec O. Výrokem pod bodem IV. soud odmítl podání žalobce z 20. 7.
2012 ve znění jeho doplnění z 30. 11. 2012 v části, jíž se žalobce domáhal, aby
žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně 500.000,-
Kč. Výrokem pod bodem V. soud odmítl výše uvedené podání žalobce, jímž se
domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit mu společně a nerozdílně
47.314.000,- Kč. Soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne
6. března 2013, č. j. 8 Co 174/2013-31, usnesení soudu prvního stupně v
napadené části v odstavcích I., IV. a V. potvrdil. V další napadené části – v
odstavcích III. a VI. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že podání
žalobce z 20. 7. 2012 ve znění jeho doplnění z 30. 11. 2012 v části, jíž se
žalobce domáhá určení, že je do výše ideální jedné poloviny podílu
spoluvlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 1661 pro k. ú. P., obec O. a v téže
výši podílu spoluvlastníkem pozemků zapsaných na LV č. 2357 pro k. ú. S., obec
O., se neodmítá. Proti usnesení odvolacího soudu, a to proti části, ve které odvolací soud
rozhodl o výrocích I. a V. usnesení soudu prvního stupně, podává žalobce
dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a občanského soudního
řádu („o. s. ř.“) s tím, že se soudy odklonily od zásad ovládajících civilní
řízení soudní. Vytýká jim zejména to, že při úvaze o jeho majetkových poměrech
přihlížely k vlastnictví domu, ve kterém bydlí. Uvádí, že vzhledem k nízkému
příjmu není v jeho silách poplatek zaplatit a „nelze spravedlivě požadovat, aby
žalobce na úhradu soudního poplatku prodal nemovitost, kterou obývá, zvláště s
přihlédnutím k věku žalobce.“ Došlo k porušení jeho práva na spravedlivý
proces, neboť mu byla z ekonomických důvodů odepřena soudní ochrana. Dovolatel dále tvrdí, že návrh odůvodnil dostatečně a nebyl důvod jej
odmítnout, ev. měl soud provést přípravné jednání. Navrhuje, aby dovolací soud
rozhodnutí obou soudů zrušil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V posouzení otázky, kdy lze
účastníkovi, který vlastní dům, přiznat osvobození od soudních poplatků se
odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních
poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě
bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od
soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Nerozhodne-li předseda senátu
jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky
zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí (§ 138 odst. 1 o. s. ř.). Jednou ze stěžejních zásad spravedlivého procesu je zásada rovnosti stran
zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a promítá se
také do řady ustanovení procesních předpisů, např. v ust. § 18 o. s. ř. se
výslovně stanoví rovné postavení účastníků v občanském soudním řízení, z něhož
plyne pro soud povinnost zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv
(nález Ústavního soudu ze dne 11. května 1999, sp. zn. I. ÚS 13/98). Osvobození
od soudních poplatků odůvodněné tím, že vzhledem k majetkovým poměrům účastníka
po něm nelze spravedlivě žádat, aby poplatky platil, je realizací jeho práva na
spravedlivý proces. Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit
navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách
jeho tíživé materiální a sociální situace. Objektivní nedostatek finančních
prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát (pro účastníka řízení)
překážkou přístupu k soudu. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, uveřejněná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). V usnesení ze dne 6. března 2013,
sp. zn. 22 Cdo 603/2014, publikovaném rovněž na internetových stránkách,
Nejvyšší soud také odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 23/2009-103, uveřejněném na internetových stránkách tohoto soudu
www.nssoud.cz. Ten uvedl, že „nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k
úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví
nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však není samo osobě
ještě dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek
poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být
„prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu může být jen u osob,
které nemovitostí vlastní za účelem obchodování s nimi či za účelem pronájmu. Plní-li však nemovitost nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po
účastníku spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitosti kvůli
zaplacení poplatku.“
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo1301/2013,
(uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013) s
odkazem na komentářovou literaturu (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.:
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck,
2009, str. 953) vyložil, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou
majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a
naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení.
Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k
celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům,
které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k
dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální
poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství
disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto
prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít
zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení
předpokládaných). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o
poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší
účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést
další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní
pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen
mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu,
zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen
soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro
posouzení důvodnosti jeho žádosti. V projednávané věci soudy nepřiznaly žalobci osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně uvedl, že „příjmy žalobce spolu s manželkou z jim
vyplácených důchodů jako pravidelného trvalého a stálého zdroje příjmů
přesahují částku 21.000,- Kč měsíčně. Žalobce spolu s manželkou bydlí ve
vlastní nemovitosti a jsou vlastníky automobilu“. Jestliže soud podřadí skutkové části právní normy jen některé z právně
významných skutečností a ostatní pomine, jde o nesprávné právní posouzení věci.
Při zvažování majetkových poměrů účastníka za účelem přiznání osvobození od
soudních poplatků nelze bez dalšího vycházet jen z toho, že účastník vlastní
nemovitý či movitý majetek; vždy je třeba posuzovat, zda vzhledem ke všem
okolnostem lze po něm spravedlivě žádat, aby tento majetek (jeho části)
zpeněžil a z výtěžku poplatek zaplatil. Vlastní-li dům, ve kterém bydlí, a nemá-
li rovnocennou možnost jiného vlastního bydlení, pak nelze k tomuto domu (resp.
k přilehlé zahradě) přihlížet, ledaže by šlo o zjevně nadstandardní nemovitost.
Podobně je třeba postupovat i ohledně osobního automobilu; v zásadě jde již o
standardní součást majetku, která je zejména tam, kde jeho vlastník bydlí v
menší obci, podmínkou pro zajištění dostupnosti nutných služeb (nákupy,
návštěvy lékaře apod.). Také pro starší, již méně mobilní osoby mnohdy
představuje vlastnictví automobilu podmínku pro plnohodnotný život.
Pokud jde o dovolání proti části výroku rozhodnutí, ve kterém jde o odmítnutí
žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř., dovolatel nevymezil důvod přípustnosti
dovolání; uvádí jen, že návrh byl srozumitelný a že soud měl k odstranění
pochybností nařídit přípravné jednání. Odvolací soud však postupoval v souladu
s judikaturou dovolacího soudu (viz usnesení ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn.
28 Cdo 940/2012, www.nsoud.cz). V této části není dovolání přípustné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zčásti zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbývající části
Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu