U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně FONTANA WATERCOOLERS, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Klokotská
693, IČO: 18225501, zastoupené Mgr. Davidem Kůtou, advokátem se sídlem v
Karlových Varech, Moskevská 66, proti žalované V. H., zastoupené JUDr.
Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Mariánských horách,
Mojmírovců 41, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 55 C 45/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 17 Co 363/2013-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši
3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce
Mgr. Davida Kůta.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14.
března 2013, č. j. 55 C 45/2011-167, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
pozemků parc. č. 557/100 a 557/101 v k. ú. L., obci P., zapsaných na listu
vlastnictví č. 1741 u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, Katastrální
pracoviště Praha, a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni do tří dnů
od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši
46.275,65 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované
rozsudkem ze dne 27. února 2014, č. j. 17 Co 363/2013-215, rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni jejich náhradu nepřiznal. Dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost
dovolání spatřuje v § 237 o. s. ř. a jako důvod uvádí nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř. Podle ní rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o určení vlastnictví došlo před 1. lednem
2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 27. února 2013 a dovolací
řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o
dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2014. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Právní otázku formulovala dovolatelka následovně: „zda má dřívější vlastník
možnost obrany vůči pozdějšímu vlastníku nemovité věci nabyté ve veřejné
dražbě, o které předchozí vlastník nevěděl nebo nemohl vědět.“ V této
souvislosti dovolatelka tvrdí, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k
pozemkům, protože pozemky nikdy nebyly převedeny ani na právního předchůdce
žalobkyně. Není možné převést na jiného více práv než sám má. Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo
850/2005 uvedl, že v případě dražby jde o originární způsob nabytí vlastnického
práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné; tento
způsob nabytí se tradičně označuje jako privilegovaný (Sedláček, J., Rouček,
F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo
platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 318). Pro nabytí vlastnictví je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu
nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání; předchozí vady
řízení, včetně toho, zda dražební vyhláška nabyla právní moci, nejsou pro
nabytí vlastnictví významné“. To platí i v případě, že povinný nebyl vlastníkem
dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, č. C 2320). Podobně viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1380/2009,
a řadu dalších rozhodnutí publikovaných v systému ASPI a na stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. V rozsudku ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1770/2011, Nejvyšší soud dále
uvedl, že přestože vydražitel cenu zaplatí ve stanovené lhůtě, vlastnictví na
něj nepřechází, jde-li o neplatnou dražbu s tím, že dražba je neplatná pouze
tehdy, pokud její neplatnost vyslovil soud ve zvláštním řízení podle § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud nicméně rovněž dovodil, že ne
každé jednání prováděné dražebníkem lze pokládat za veřejnou dražbu. Jde-li o
veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být řádně doloženo navrhovatelovo
vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu ustanovení § 17
odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka; jinak by totiž
smyslem jednání prováděného dražebníkem nemohl být přechod vlastnictví k
předmětu dražby na vydražitele, ale jiný cíl, který by přechod vlastnictví na
základě dražby jen předstíral. Jednání, které by neodpovídalo uvedeným
požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo
napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení § 24
odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním
rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany.
Pokud byla
při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby zachována
běžná opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat
při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví pro
účely navrhované veřejné dobrovolné dražby vždy za řádně doložené, i kdyby se
později ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také
odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez
ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 358/2011,
publikované na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V dané věci vyšly soudy ze zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k
pozemkům příklepem ve veřejné dražbě dobrovolné konané 24. 6. 2002. Přípustnost dovolání nemůže námitka dovolatelky, že již u dražby konané dne 16. 10. 1991, na jejímž základě získal pozemky A. M., nebylo možné spolehlivě
dovodit, co tvořilo předmět dražby, a proto již A. M. nemohl nabýt vlastnické
právo k předmětným pozemkům. Jak již bylo uvedeno výše, v případě dražby jde o
originární způsob nabytí vlastnického práva na základě zákona, při kterém je
vlastnictví předchůdce nerozhodné. Jestliže žalobkyně získala pozemky v dražbě,
je pro posouzení věci nerozhodné, jakým způsobem získal vlastnictví její právní
předchůdce. Námitky by byly důvodné pouze v případě, že by směřovaly proti
dražbě, na jejímž základě získala pozemky žalobkyně. Dovolatelka dále tvrdí, že dražba, na jejímž základě nabyla vlastnictví
žalobkyně, trpí vadami, pro které žalobkyně nemohla vlastnictví k pozemkům
nabýt. Poukazuje především na to, že žalobkyně nepředložila smlouvu o provedení
dražby mezi navrhovatelem a dražebníkem ve smyslu § 2 písm. a) zákona o
veřejných dražbách, a dále, že pokud by dražebník a zájemci zkoumali okolnosti
nabytí vlastnického práva s potřebnou opatrností, museli by zjistit
nesrovnalosti již ohledně předchozí dražby, v níž nebylo možné spolehlivě
dovodit, co bylo jejím předmětem, neboť pozemky byly nesprávně označeny
(pozemek p. č. 557/22 byl v dražbě označen částmi a, b c, ale nebyl předložen
geometrický plán, aby bylo zřejmé, co je předmětem dražby). V dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že dražba proběhla v souladu se
zákonem č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Podle skutkových zjištění (které
nepodléhají dovolacímu přezkumu) návrh na provedení dražby podal správce
konkursní podstaty společnosti AMA, spol. s. r. o., který byl v té době osobou
oprávněnou s majetkem úpadce nakládat, což doložil listem vlastnictví i
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2002, č. j. 46 Cm 180/2000-17,
jímž byly nemovitosti ponechány v majetku konkursní podstaty úpadce.
Nelze
proto konstatovat, že by účastníci dražby při dokládání vlastnictví
navrhovatele nebyli dostatečně obezřetní nebo že by nebyla zachována běžná
opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat při
uzavírání smlouvy o provedení dražby, jestliže vlastnické právo k pozemkům
ověřovali jak výpisem z katastru nemovitostí, tak i zmíněným rozsudkem. Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.