22 Cdo 4116/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně R. D., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému Ž. M.,
zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 8/93, o dovolání žalobkyně proti
rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. února 2007, č. j. 8 C
8/93-837, a ze dne 23. července 2007, č. j. 8 C 8/93-855, a proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č. j. 28 Co 389/2007-943, ve
znění opravného usnesení ze dne 15. dubna 2008, č. j. 28 Co 389/2007-955, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14.
února 2007, č. j. 8 C 8/93-837, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 23. července 2007, č. j. 8 C 8/93-855, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č. j.
28 Co 389/2007-943, ve znění opravného usnesení ze dne 15. dubna 2008, č. j. 28
Co 389/2007-955, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2.
2007, č. j. 8 C 8/93-837, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. 7. 2007, č.
j. 8 C 8/93-855, pod bodem I. výroku z věcí patřících do zaniklého „SJM
účastníků“ přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně rodinný domek č. p. 1569
se stavební parc. č. 4397 a pozemkem parc. č. 4398, zapsaný na LV č. 815 pro
kat. území Z. (pol. č. 1), blíže označené věci movité (vybavení bytu) a
finanční prostředky na vkladních knížkách č. 18-36935 ve výši 44.000,- Kč, č.
18-42326-3 ve výši 1.000,- Kč a č. 18-546547-5 ve výši 1.000,- Kč, vše v
celkové hodnotě ve výši 3.071.048,- Kč. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví
žalovaného přikázal dům č. p. 218 na pozemku parc. č. 213 a pozemek parc. č.
236/9, zapsaný na LV č. 359 pro kat. území L. (pol. č. 2), osobní automobil zn.
Š. 120 L, zařízení bistra, skleník, sekačku na trávu, blíže označené nářadí a
kalové čerpadlo, vše v celkové hodnotě ve výši 1.150.655,- Kč. Pod bodem III.
uložil žalobkyni, aby žalovanému vydala obrazy (pol. č. 16) a nástěnné hodiny,
a pod bodem IV., aby žalovanému zaplatila na vyrovnání jeho podílu částku
960.196,50 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem
dne 17. 8. 1992, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků bylo z důvodu
podnikání žalovaného zrušeno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. 11.
1991, sp. zn. 8 C 240/91, který nabyl právní moci dne 3. 2. 1992, a že mezi
účastníky nedošlo k dohodě o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že do bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků patří věci, které svým rozsudkem vypořádal. Při vypořádání vycházel z
cen stanovených znaleckými posudky JUDr. M. J. (věci movité), Ing. J. S. ze dne
24. 11. 1999 (osobní automobil) a Ing. J. M. ze dne 25. 8. 2006, podle kterého
cena nemovitostí v P.-Z. pod pol. č. 1 činila 3.000.000,- Kč a nemovitostí v L.
pod pol. č. 2 1.100.000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 4. 2008, č. j. 28
Co 389/2007-943, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 15. 4. 2008, č. j. 28 Co
389/2007-955, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil jen tak, že
pol. č. 1 je v ceně 4.700.000,- Kč, takže žalobkyně nabývá věci v celkové ceně
4.771.048,- Kč, že pol. č. 2 je v ceně 1.775.700,- Kč, do výlučného vlastnictví
žalovaného dále přikázal pračku R., brusku B+D a kuchyňský robot, takže
žalovaný nabývá věci v celkové ceně 1.828.267, a že žalobkyně je povinna
zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 1.467.716,- Kč. Jinak
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení a soudním poplatku.
Odvolací soud z dodatku ke znaleckému posudku Ing. J. M. ze dne 3. 3. 2008,
jímž doplnil dokazování, zjistil, že znalec stanovil obvyklou cenu nemovitostí
v P.-Z. (pol. č. 1) ke dni 3. 2. 1992 částkou 4.700.000,- Kč a v L. (pol. č. 2)
k témuž datu částkou 1.850.000,- Kč. Při vypořádání nemovitostí v L. však vyšel
z obvyklé ceny 1.775.700,- Kč, neboť od obvyklé ceny stanovené znalcem odečetl
částku 74.300,- Kč, představující cenu garáže, kterou podle názoru odvolacího
soudu účastníci kupní smlouvou ze dne 6. 6. 1973 do vlastnictví nenabyli.
Poukázal na to, že při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je třeba v
souladu s ustálenou judikaturou soudů vycházet z obvyklé ceny věci, kterou je
cena, za níž ji lze tj. ke dni rozhodování soudu prodat, přičemž se vychází ze
stavu věci v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví, v daném případě trdy
ke dni 3. 2. 1992,. Pračku R., kuchyňský robot a brusku B+D odvolací soud
zahrnul do bezpodílového spoluvlastnictví a přikázal do vlastnictví žalovaného
s tím, že žalovaný neprokázal, že by šlo o věci jím nabyté dědictvím. Na rozdíl
od soudu prvního stupně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků
zohlednil částku 7.350,- Kč, která byla zaplacena ze společných prostředků
účastníků jako darovací daň za převod domu v L., který nabyl za trvání
manželství účastníků žalovaný darem od paní V.. Podle odvolacího soudu žalovaný
neprokázal, že by tuto darovací daň zaplatil ze svých výlučných prostředků.
Jinak ohledně věcí, které soud prvního stupně neučinil předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví a nevypořádal, se odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím soudu
prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jeho obsahu
z důvodů, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Vady řízení žalobkyně spatřuje v tom, že se soud nezabýval jejími návrhy
včetně návrhů na smírné vyřízení věci, protože pokud by se jimi zabýval,
nemuselo by být vyžadováno tolik znaleckých posudků o cenách nemovitostí a věc
by mohla být skončena v kratší době. Za dobu trvání sporu došlo ke zvýšení cen
nemovitostí, v důsledku čehož jsou účastníci navzájem znevýhodněni. Soud
prvního stupně ve svých rozsudcích nesprávně hodnotil provedené důkazy,
„docházelo k záměně důkazů, jmen osob“ a početním chybám. Do soupisu
movitého majetku uvedl „i dědictví, které žalobkyně nabyla za trvání
manželství“, nevypořádal vklad u Ž. b. v P. ve výši 486.912,- Kč včetně úroků z
tohoto vkladu, do vypořádání nezařadil bistro v domě č. p. 1569/66 v P.
nezohlednil investice do nemovitostí vložené jednotlivými účastníky a nevzal v
úvahu rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud“) ze
dne 21. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2938/2005. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil jinému soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. dubna 2008 a 15. dubna 2008, Nejvyšší
soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s.
ř.“)
Žalobkyně dovoláním výslovně napadla i rozsudky soudu prvního stupně ze dne 14.
února 2007, č. j. 8 C 8/93-837, a ze dne 23. července 2007, č. j. 8 C 8/93-855.
Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, vyplývá, že
dovoláním nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout. Opravným
prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§ 201
o. s. ř.). Občanský soudní řád upravuje funkční příslušnost soudu Nejvyššího
soudu v § 10a tak, že rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo
vrchních soudů jako soudů odvolacích. Proto k rozhodnutí o dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně není Nejvyšší (ani žádný jiný) soud není
funkčně příslušný. Nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu k
projednání dovolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Nejvyšší soud proto řízení o
dovolání proti označeným rozsudkům soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst.
1, § 243c o. s. ř.). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soud ze 4. 9. 2003, sp.
zn. 29 Odo 265/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 47, ročník 2006.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho
přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. dovolací soud není vázán rozsahem
dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky.
Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího
soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího
soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon
117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník
1999, a usnesení Nejvyššího soudu z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále
„Soubor rozhodnutí“) pod C 12].
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že do
výlučného vlastnictví žalovaného dále přikázal pračku R., brusku B+D a
kuchyňský robot a ohledně částky 1.700.000,- Kč, o kterou byla navýšena cena
nemovitostí v P.-Z. pod pol. 1, a částky 675.700,- Kč, o kterou byla navýšena
cena nemovitostí v L. pod pol. 2, a dále ohledně částky 7.350,- Kč vynaložené
ze společných prostředků na oddělený majetek žalovaného. Odlišná výše částky,
kterou odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho
podílu, je pak jen odrazem uvedené změny. Dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jinak je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem
potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s.
ř.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek
odvolacího soudu ve věci samé, podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není
přípustné, neboť v této části soud prvního stupně nerozhodl jinak, než ve
svém dřívějším rozsudku z 10. 11. 2004, č. j. 8 C 8/93-668, ve znění usnesení
téhož soudu z 3. 3. 2005, č. j. 8 C 8/93-685, proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který tento rozsudek soudu prvního stupně usnesením z
30. 6. 2005, č. j. 28 Co 193/2005-693, zrušil. Odvolací soud zrušil rozsudek
soudu prvního stupně z důvodu nedostatečného dokazování a nepřezkoumatelnosti
rozsudku. Závazný právní názor odvolací soud vyslovil pouze ve vztahu k povaze
zůstatků na vkladních knížkách, který však na vlastní finanční vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků neměl vliv. Ostatně jiný závazný
právní názor odvolací soud nevyslovil ani v usnesení ze 14. 10. 2002, č. j. 11
Co 302/2002-460, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 1. 8. 2001, č. j.
8 C 8/93-408, ve znění rozsudku téhož soudu z 3. 10. 2001, č. j. 8 C 8/93-417.
Nejvyšší soud odkazuje také na právní názor vyslovený v jeho usnesení z 5. 11.
2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, publikovaném na www.nsoud.cz, podle kterého
„nenapadá-li dovolatel nesprávnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného
v jeho předchozím rozhodnutí, jímž bylo prvé rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, a vedl-li tento
právní názor soud prvního soudu k tomu, aby v novém rozhodnutí rozhodl jinak
než v předchozím zrušeném rozhodnutí, může být o přípustnosti dovolání proti
tentokrát potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu uvažováno jen z hlediska §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“
Protože předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř. a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud
mohl zabývat jen v případě, že by tím řešil dovolatelem vymezenou otázku
zásadního právního významu; tak tomu ale v daném případě není.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může
být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu
relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto
soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání
žádnou takovou otázku, nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat
nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. C 5042 Souboru rozhodnutí
(usnesení Nejvyššího soudu z 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006).
Žalobkyně v dovolání nevymezila právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem
činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu, a ani
dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé v
potvrzující části po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s hmotným právem a nezahrnuje posouzení takové právní
otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací
činnost soudů. Zde dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1536 a
usnesení téhož soudu z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované
tamtéž pod C 1164. Hmotněprávní posouzení věci zcela odpovídá skutkovému
zjištění učiněnému soudem prvního stupně a převzatému odvolacím soudem.
Dovolací soud tak neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzující
části rozsudku odvolacího soudu naplněny ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu jen, pokud jím byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně, podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v
rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a dovolacích námitek, jimiž byl dovolací
soud vázán, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud při rozhodování nemohl přihlížet k dodatku k dovolání jednak
proto, že nebyl sepsán advokátem, jednak a především proto, že byl podán po
lhůtě k podání dovolání (§ 240 odst. 1, § 241 a § 241b odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně nevznesla výhrady proti rozsudku odvolacího soudu, pokud odvolací
soud přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného další movité věci a při
vypořádání přihlédl k částce 7.350,- Kč. Její námitky se vztahují toliko ke
zvýšení cen nemovitostí v průběhu doby trvání sporu. Správnost znaleckého
posudku o cenách předmětných nemovitostí v době rozhodování soudu ale
nezpochybnila. Odvolací soud při rozhodování správně vycházel podle stávající
judikatury soudů z ceny nemovitostí v době rozhodování, ale jejich stavu ke dni
zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, tj. k 3. 2. 1992. Ve vztahu k
ocenění nemovitostí dovolací soud neshledal žádná pochybení. Jiná výše částky,
kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovaného na vyrovnání jeho podílu, je
jen důsledkem zvýšených cen nemovitostí, přikázání dalších movitých věci
žalovanému a vypořádání částky 7.350,- Kč.
Vady řízení ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalobkyně
spatřuje v průtazích soudu, v důsledku nichž má žalovanému na vyrovnání jeho
podílu zaplatit podstatně více než by tomu bylo při správném procesním postupu
soudu. V tomto směru nejde o vady, které by měly za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Pokud v důsledku délky řízení dojde k nárůstu ceny
nemovitostí, nelze tuto skutečnost při rozhodování o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů zohlednit tak, že by se cena určovala podle jiného
kritéria. Případné nároky vyplývající z průtahů v řízení lze uplatnit podle
zvláštního předpisu, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1701/2008,
publikovaný na www.nsoud.cz).
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání
žalobkyně zamítl.
ýrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla
úspěšná a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. srpna 2009
JUDr. František Balák,
v. r.
předseda senátu