22 Cdo 420/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobců 1) J. C., 2) M. M., obou zastoupených Mgr. Vladimírem
Kolářem, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti žalovaným a) V. K., b)
I. K., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Růžkem, advokátem se sídlem v Plzni,
Hálkova 4, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever
pod sp. zn. 9 C 203/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 30. června 2010, č. j. 12 Co 159/2010-170, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2010, č. j. 12 Co
159/2010-170, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 19. listopadu
2009, č. j. 9 C 203/2008-133, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň -
sever k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali určení, že jsou jako vlastníci budovy č. p. 358,
nacházející se na pozemku st. parc. č. 442 v katastrálním území a obci T. (dále
jen ,,předmětná budova“), oprávněni z věcného břemene cesty přes sousední
pozemek parc. č. 441 a parc. č. 2072/14 v katastrálním území a obci T. ve
vlastnictví žalovaných (dále jen „zatížené pozemky“). Svůj návrh odůvodnili
tak, že věcné břemeno cesty přes zatížené pozemky vydrželi, neboť již jejich
právní předchůdci je užívali k přístupu k předmětné budově a pozemku, na kterém
se tato budova nachází. Pro případ, že by soud neseznal důvody pro určení
existence věcného břemene, se domáhali zřízení věcného břemene chůze a jízdy
přes zatížené pozemky, protože nemají jinou možnost, jak se jinak dostat k
předmětné budově.
Okresní soud Plzeň - sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 9 C 203/2008-133, zamítl žalobu o určení, že
žalobci jsou oprávněnými z věcného břemene cesty přes pozemek st. parc. č. 441,
zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území a obci T. (výrok I. rozsudku).
Zamítl rovněž žalobu o zřízení věcného břemene cesty přes pozemek st. parc. č.
441, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemek parc. č. 2072/14, zahrada, ve
prospěch vlastníků pozemku st. parc. č. 442, zastavěná plocha a nádvoří, to vše
v katastrálním území a obci T. (výrok II. rozsudku). Dále zřídil věcné břemeno
cesty přes zatížené pozemky ve prospěch vlastníků předmětné budovy v rozsahu
daném geometrickým plánem, který učinil nedílnou součástí rozsudku (výrok III.
rozsudku). Přiznal žalovaným náhradu za zřízení věcného břemene ve výši
10.000,-Kč (výrok IV. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.
rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jsou vlastníky
pozemku st. parc. č. 442 a předmětné budovy, nacházející se na tomto pozemku, a
žalovaní jsou vlastníky zatížených pozemků. Dále bylo zjištěno, že právní
předchůdci žalobců uzavřeli s vlastníkem pozemku parc. č. 2072/15 v
katastrálním území a obci T. nájemní smlouvu, na základě níž měli zajištěn
přístup ke svým nemovitostem, která však byla omezena pouze po dobu života
právních předchůdců žalobců. Žalovaní v rámci mimosoudních jednání nabídli
žalobcům k odkupu část pozemku parc. č. 2072/14 ke zřízení přístupové cesty,
nicméně tento návrh nebyl žalobci přijat, když kupní cena 80.000,-Kč, resp.
nájemné 1.000,-Kč pro ně byla nepřijatelná.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k vydržení práva
odpovídajícího věcného břemenu cesty přes zatížený pozemek nedošlo, protože
žalobci nemohli být v dobré víře, že jim toto právo náleží, když se jejich
držba neopírala o žádný právní titul způsobilý k nabytí práva. Jak sami v
řízení uvedli, jejich oprávněná držba měla být založena pouze na tom, že si
mysleli, že pozemek je obecní. Soud prvního stupně dále ve vztahu ke zřízení
věcného břemene cesty ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 442 v katastrálním
území a obci Třemošná dospěl k závěru, že § 151o odst. 3 občanského zákoníku
(dále jen ,,obč. zák.“) umožňuje zřídit věcné břemeno pouze ve prospěch
vlastníka stavby, nikoliv však pozemku.
Podmínky pro zřízení věcného břemene chůze a jízdy ve prospěch
vlastníků předmětné budovy jsou podle názoru soudu prvního stupně dány, protože
jejich přístup do předmětné budovy nelze zajistit jinak. Nájemní smlouva, která
umožňovala přístup přes pozemek parc. č. 2072/15 v katastrálním území a obci T.
právním předchůdcům žalobců, se již na žalobce nevztahuje. Soud prvního stupně
nepřijal argument žalovaných, že se žalobci měli zajímat o prodej sousedního
pozemku parc. č. 2072/15, a zajistit si tak přístup k předmětné budově, protože
koupě pozemku závisí na vůli třetí osoby a v řízení nevyplynulo nic, z čeho by
bylo možné usuzovat, že by jim byl pozemek parc. č. 2072/15 nabízen ke koupi.
Pokud žalovaní nabízeli žalobcům odkup pozemku parc. č. 2072/14, požadovali za
něj několikanásobek obecné tržní ceny. Soud prvního stupně shledal neúčelným
oddělení práva chůze a jízdy tak, jak to navrhovali žalovaní. Věcné břemeno
chůze a jízdy tak, jak bylo vyznačeno v geometrickém plánu, považoval soud
prvního stupně za nejméně zatěžující vlastníka zatíženého pozemku. Stanovil pak
náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 10.000,- Kč, přičemž vyšel ze
znaleckého posudku zpracovaného v řízení.
K odvolání žalovaných proti výrokům III. - V. rozsudku soudu prvního
stupně Krajský soud v Plzni (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30.
června 2010, č. j. 12 Co 159/2010-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně. Soud prvního stupně podle něj dospěl ke správnému závěru
ohledně způsobu zřízení věcného břemene i výše náhrady.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, které považovali
za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a důvodné podle § 241a odst. 2 písm.
a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelé brojili proti způsobu, jakým nalézací soudy zřídily věcné
břemeno. Nalézací soudy podle nich pochybily, pokud nevzaly v potaz skutečnost,
že se žalovaní snažili nabídnout žalobcům jiné řešení spočívající v odkupu
části pozemku parc. č. 2072/14. Vytkli dále nalézacím soudům, že zatížily
řízení vadou, neboť předčasně a v rozporu s ustálenou soudní praxí nechaly
vyhotovit geometrický plán a znalecký posudek. Dovolatelé dále namítali, že
nalézací soudy nezohlednily při zřízení věcného břemene skutečnost, že žalovaný
1) provozuje na zatíženém pozemku svou keramickou dílnu a on i jeho zákazníci
musí tento pozemek využívat k přístupu do této dílny. Nesouhlasili s poukazem
na judikaturu dovolacího soudu také s výší náhrady za zřízení věcného břemene.
Uvedli, že hodnota odpovídající věcnému břemeni stanovená podle cenových
předpisů a přiměřená náhrada za jeho zřízení jsou odlišnými instituty. Mají za
to, že hodnota věcného břemene stanovená na základě zákona o oceňování majetku
nevyjadřuje míru zatížení a omezení jejich vlastnického práva. Lépe by tomu
odpovídala podle jejich názoru náhrada ve formě opakujících se plnění.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry
nalézacích soudů, že nejúčelnějším způsobem zřízení věcného břemene je ten,
jaký nalézací soudy zvolily. Uvedli, že na zatíženém pozemku se nenachází žádná
keramická dílna, tento pozemek slouží a vždy sloužil výlučně jen jako
přístupová cesta. I kdyby na svém pozemku žalovaní provozovali podnikatelskou
činnost, věcné břemeno, tak jak bylo zřízeno, do ní nijak nezasahuje.
Ztotožnili se i s výší náhrady za zřízení věcného břemene.
Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V předmětné věci soudy posuzovaly mimo jiné právní otázku, jakým
způsobem má být stanovena náhrada za zřízení věcného břemene práva cesty ve
smyslu § 151o odst. 3 obč. zák. Protože posouzení této otázky bylo pro
rozhodnutí věci určující, dovolatelé řešení této otázky v dovolání napadají a
tato otázka byla nalézacími soudy posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního významu.
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a bylo podáno včas
oprávněnými osobami; přezkoumal proto napadený rozsudek při vázanosti
uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
zčásti důvodné.
Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věcí samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému
přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne
6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností.
Dovolání je zčásti důvodné.
Dovolatelé především nesouhlasí se samotným zřízením práva odpovídajícího
věcnému břemenu cesty.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatelé konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v
časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též
nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod
pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s
dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se
jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s
přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22
Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku
zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího
soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být
přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Podle § 151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně vlastníkem
přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může
soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka
stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Dovolatelé v této části dovolání neformulují žádnou právní otázku, tím spíše
otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního
právního významu. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem
považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelé sice uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci,
ve skutečnosti však namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.); tuto
vadu spatřují v tom, že se nalézací soudy nezabývaly okolností, že žalovaní
žalobcům nabídli možnost zřízení cesty o šířce 2,5 m na pozemku parc. č.
2072/14 při hranici s pozemkem parc. č. 2072/15 o délce cca 13 m. Jejich
argumentace směřuje k tomu, že kdyby se soudy touto okolností zabývaly, měly
dospět k závěru, že mohlo dojít ke smluvnímu zřízení práva cesty a nemuselo být
zřízeno právo odpovídající věcnému břemenu. Touto námitkou tak fakticky
namítají, že v daném ohledu je rozhodnutí nalézacích soudů nepřezkoumatelné pro
nedostatek odůvodnění, jestliže se soudy nezabývaly žalovanými tvrzenou
skutečností.
Tato námitka však není důvodná.
Při zřizování tzv. nezbytné cesty je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku
bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke
stavbě jinak, nelze právo věcného břemene zřídit. Podmínka, že přístup
vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, není splněna, nabízí-li vlastník
přilehlého pozemku, který má sloužit jako cesta, jeho odprodej vlastníkovi
stavby anebo zřízení věcného břemene cesty za obecnou (tržní) cenu (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo
1897/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck (dále jen Soubor), pod pořadovým č. C 3678 a ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 32/2006). Ke zřízení věcného
břemene cesty tedy nemůže dojít, má-li žalobce zajištěn přístup ke stavbě na
základě obligačního práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
února 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C
3996 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 4/2007).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že mezi
účastníky probíhala jednání o „prodeji cesty“ o šíři 2,5 m, tuto skutečnost
však nepovažoval za relevantní, neboť vyšel ze zjištění, že žalovaní žalobcům v
daném ohledu neučinili žádnou nabídku ceny. Pokud by žalovaní svou dovolací
argumentací směřovali k tomu, což v dovolání naznačují, že žalobci tuto nabídku
odmítli bez dalšího, takové zjištění soud prvního stupně neučinil. Dovolatelé
tak touto argumentací nepřípustně zpochybňují skutková zjištění, která nalézací
soudy učinily (odvolací soud považoval závěry soudu prvního stupně za správné).
Odvolací soud navíc poukázal na skutečnost, že by pro přístup po pozemku parc.
č. 2072/14 bylo nutné cestu nejprve vybudovat. Uvedeným tvrzením žalovaných se
tedy soudy zabývaly, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
tak není dán.
V rámci podaného dovolání žalovaní dále namítali, že nalézací soudy se
nezabývaly „otázkou a okolnostmi možnosti zřízení přístupu přes pozemek parc.
č. 2072/14 z hlediska technické realizace takové cesty, ačkoliv bez opory v
provedeném dokazování a tedy bez zjištění skutkového stavu je rozhodnutí soudu
I. stupně odůvodněno tím, že z technického hlediska není údajně podle soudu I.
stupně taková realizace možná“.
I touto námitkou dovolatelé v obecné rovině nepřípustně zpochybňují skutková
zjištění, a uplatňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., resp.
uplatňují tvrzenou vadu řízení a tím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř.
Uvedená námitka je nedůvodná již proto, že dovolateli naznačený závěr soud
prvního stupně – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – neučinil a jeho
rozhodnutí není založeno na závěru o nemožnosti technické realizace cesty přes
pozemek parc. č. 2072/14. Ani odvolací soud z takového závěru při svém
rozhodnutí nevycházel; naopak výslovně předpokládal vybudování cesty na pozemku
parc. č. 2072/14, tuto okolnost pak zdůrazňoval při úvaze o vhodnosti zřízení
práva nezbytné cesty nikoliv právě přes pozemek parc. č. 2072/14.
Za vadu řízení dovolatelé pak dále považovali skutečnost, že „soud I. stupně
přistoupil ke zpracování znaleckého posudku v polovině řízení“, neboť „pokud by
po úplném provedení dokazování soud dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady
pro zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni, ke zpracování znaleckého
posudku a geometrického plánu by nebylo nutné vůbec přistoupit.“
Tato námitka je zjevně nedůvodná.
Podle § 117 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu zahajuje, řídí a končí jednání,
uděluje a odnímá slovo, provádí dokazování, činí vhodná opatření, aby zajistil
splnění účelu jednání, a vyhlašuje rozhodnutí. Dbá přitom, aby jednání
probíhalo důstojně a nerušeně a aby věc mohla být úplně, spravedlivě a bez
průtahů projednána.
Podle § 118 odst. 1 – 3 o. s. ř. po zahájení jednání předseda senátu vyzve
žalobce (navrhovatele), aby přednesl žalobu (návrh na zahájení řízení) nebo
sdělil její obsah, a žalovaného (ostatní účastníky řízení), aby přednesl nebo
sdělil obsah podaných písemných vyjádření ve věci; podání nepřítomných
účastníků přečte nebo sdělí jejich obsah předseda senátu. Žalovaného (jiného
účastníka), který dosud neučinil písemné podání, předseda senátu vyzve, aby se
ve věci vyjádřil. Je-li to potřebné, předseda senátu účastníka též vyzve, aby
svá tvrzení doplnil a aby navrhl k prokázání svých tvrzení důkazy. Po provedení
úkonů podle odstavce 1 předseda senátu sdělí výsledky přípravy jednání a podle
dosavadních výsledků řízení uvede, která právně významná skutková tvrzení
účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení
zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě
které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli. Nestanoví-li zákon
jinak, určuje další průběh jednání předseda senátu podle okolností případu.
Samotná okolnost, ve které fázi řízení soudce přistoupí k provedení určitého
důkazu, bez dalšího nemůže být vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, může představovat toliko případný způsob neefektivního
vedení soudní jednání ve vazbě na hmotněprávní posouzení pro věc rozhodných
skutečností. Dovolatelé v zásadě namítají, že soud prvního stupně měl na
základě skutkových zjištění, jejichž nedostatky žalovaní naznačují, dospět k
závěru, že vypracování znaleckého posudku není pro posouzení věci nezbytné. Tím
zjevně navazují na dovolací námitky vážící se k samotnému zřízení práva
nezbytné cesty, se kterými se dovolací soud výše zabýval. I kdyby však nebylo
pro rozhodnutí věci nutné vypracování znaleckého posudku, neboť podle
přesvědčení žalovaných měly nalézací soud žalobu zamítnout, nemůže vypracování
znaleckého posudku představovat vadu řízení. Jeho vypracování by bylo nutné
posuzovat ve vazbě na právní závěry, ke kterým následně soud prvního stupně
dospěl. Ani v daném směru tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. není dán.
Dovolatelé dále poukazují na skutečnost, že při zřízení práva odpovídajícího
věcnému břemenu přes pozemek st. parc. č. 441 v k. ú. Třemešná by bylo
znemožněno užívání keramické dílny žalovaným. Nalézacím soudům vytýkají, že se
touto námitkou nezabývaly.
Ani v tomto případě nejde o námitku důvodnou.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí stručně, nicméně naprosto jednoznačně,
touto námitkou zabýval a učinil závěr, že výkon oprávnění vyplývajících z
věcného břemene nebude bránit žalovanému „v práci v keramické dílně“, tj.
oproti názoru odvolatelů uzavřel, že zřízení věcného břemene nebude bránit
žalovanému v užívání jeho keramické dílny. Pokud dovolatelé s tímto závěrem
nesouhlasí, opětovně jen v obecné rovině bez jakékoliv bližší konkretizace
nepřípustně naznačují nesouhlas se skutkovými zjištěními nalézacích soudů.
Dovolání je však důvodné, pokud jde o výhradu vztahující se ke způsobu určení
výše náhrady za zřízení věcného břemene.
Rozhodnutí odvolacího soudu má v této části po právní stránce zásadní právní
význam, protože právní otázka, na jejímž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu
založeno, je posuzována v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Z odůvodnění rozhodnutí nalézací soudů vyplývá, že náhradu za zřízení věcného
břemene stanovily částkou 10 000,- Kč, přičemž vyšly „ze znaleckého posudku,
jímž bylo věcné břemeno v souladu s cenovým předpisem oceněno“.
Ze znaleckého posudku č. 31-2/2009 vypracovaného dne 26. května 2009 znalcem
Ing. Tomášem Bučkem vyplývá, že provedl ocenění věcného břemene „práva chůze a
jízdy“ podle „§ 18 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb.“, tj. podle zákona o
oceňování majetku částkou 10 000,- Kč.
Věcné břemeno cesty může soud zřídit jen za náhradu (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněné v Souboru pod
pořadovým č. C 3677 – viz též R 32/2006).
Dovolací soud se opakovaně zabýval výkladem otázky kritérií rozhodných při
úvaze o náhradě za zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák.
Souhrnně – i s konkrétními odkazy na dosavadní rozhodovací praxi – své závěry
vyjádřil v rozsudku ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2011, pod pořadovým č.
124. V tomto rozhodnutí vyložil, že při stanovení náhrady za zřízení věcného
břemene cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze vycházet z ceny určené podle
cenových předpisů. Je třeba zvážit všechny okolnosti případu, zejména proč
stavba zůstala bez přístupu k veřejné komunikaci, stejně jako všechny negativní
účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese.
Náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou
vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady - práva
cesty svědčícího vlastníku stavby - zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i
stavby na něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v
užívání pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost,
že právo cesty se zřizuje bez časového omezení (i když není v konkrétní věci
vyloučeno ani jeho zřízení na určitou dobu). Stanovení výše náhrady je tak na
úvaze soudu, která musí být řádně zdůvodněna.
V projednávané věci vyšel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z
posudku znalce Ing. Tomáše Bučka, který oceňuje právo odpovídající věcnému
břemeni podle cenových předpisů, což znalec výslovně potvrdil také při svém
výslechu u jednání konaného dne 29. října 2009. I když samotné stanovení
hodnoty zřizovaného věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení
kritérií pro určení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením
nezbytné cesty je otázkou právní (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 811/2010, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.).
Při stanovení výše náhrady se však odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění
jeho rozsudku – nezabýval žádným z kriterií rozhodných pro určení výše náhrady,
ale v plném rozsahu akceptoval závěry znalce vyjádřené ve znaleckém posudku,
tj. vyšel při stanovení náhrady z ceny určené podle cenových předpisů a
nezohlednil.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto dovolací soud, když
nezjistil, že v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, ani k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ke kterým přihlíží z úřední povinnosti
podle § 242 odst. 3 o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; vzhledem k
tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i
pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř), v
němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu
podle § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v.
r.
předseda senátu