22 Cdo 4309/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
T. S., zastoupené JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně,
Šafaříkova 161, proti žalovanému R. S. o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 94/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června
2013, č. j. 25 Co 85/2013-273, ve znění usnesení ze dne 27. srpna 2013, č. j.
25 Co 85/2013-292, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. prosince
2012, č. j. 10 C 94/2009-237, vypořádal společné jmění manželů – účastníků
řízení („SJM“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem
ze dne 27. srpna 2013, č. j. 25 Co 85/2013-292, výrokem I. B) změnil rozsudek
soudu prvního stupně jen co do výše obvyklé ceny nemovitosti – společného domu,
stojícího na pozemku patřícím rodičům žalovaného - kterou stanovil ve výši
900.000,- Kč, a výrokem I. C) změnil výši vypořádacího podílu, který má
žalovaný zaplatit žalobkyni ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku, na částku
247.663,60 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a vyšel tak ze znění tohoto
procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013; věc posoudil podle občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť jde o vypořádání
společného jmění manželů, které zaniklo před 1. 1. 2014 (viz hlava II. –
ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Právním problémem, který má být řešen v dovolacím řízení, se Nejvyšší soud
opakovaně zabýval; např. v rozsudku ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo
4250/2010, a v rozsudku ze dne 9. dubna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1557/2013 (viz
www.nsoud.cz) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6296, vyložil, že má-li být
účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada,
odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového
spoluvlastnictví, je třeba vzít do úvahy všechny významné okolnosti, které mají
vliv na stanovení obvyklé ceny věci, která je i cenou ‚tržní‘. V řízení o
zrušení a vypořádání podílového vlastnictví k domu, stojícím na pozemku, jehož
výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené
skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při
stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví. Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází,
je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 10 331).
Ustanovení občanského zákoníku upravující společné jmění manželů jsou
ustanoveními upravujícími bezpodílové spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 2906). Za trvání společného jmění podíly manželů na společné
věci neexistují (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu
2002, sp. zn. 20 Cdo 211/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1578). Uvedené závěry týkající se podílového spoluvlastnictví jsou použitelné i pro
vypořádání společného jmění manželů potud, že jestliže se na pozemku ve
výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném jmění
manželů (bezpodílovém spoluvlastnictví), je obecná cena takové stavby dotčena
skutečností, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a
tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu, a to zejména při úvaze o
prodeji třetí osobě, která by byla zcela odlišná od vlastníka pozemku. Jestliže je stavba přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného, jde o
situaci, kdy je ze spoluvlastnického režimu vylučována žalobkyně, tj. dosavadní
spoluvlastnice stavby nacházející se na pozemku ve vlastnictví třetích osob. Je
proto namístě, aby obecná cena stavby v takovém případě reflektovala
skutečnost, že se nachází na cizím pozemku. Majetková újma, způsobená
žalobkyni, je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o dům na pozemku, ke
kterému by měla (spolu)vlastnické právo. Jinak řečeno, jde o to nahradit to, o
co žalobkyně přichází, nikoliv rozdělit výhodu, kterou fakticky získá žalovaný
tím, že jde o dům na pozemku jeho rodičů. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.